II.ÚS 1740/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Janou Harcovou, advokátkou se sídlem Školní 601, Milotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2024 č. j. 8 To 52/2024-148 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. ledna 2024 č. j. 3 T 65/2020-134, takto:

Odůvodnění

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 6. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.


II.

3. Trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 3 T 65/2020-48 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců (zkušební doba trvala do 19. 12. 2022). Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 15 měsíců. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věci.

4. V průběhu zkušební doby byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. z., jehož se měl dopustit v období od 21. 1. 2022 do 29. 1. 2022 a rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č.j. 2 T 37/2022-91, jenž nabyl právní moci dne 22. 6. 2022 mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin.

5. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně bylo podle § 83 odst. 1 tr. z. rozhodnuto tak, že stěžovatel vykoná souhrnný trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jenž mu byl uložen shora uvedeným trestním příkazem. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že zkušební doba v jeho věci trvala do 19. 12. 2022 a pokud soud nerozhodl o přeměně podmíněného trestu na trest nepodmíněný do jednoho roku, tak v souladu s ustanovením § 83 odst. 3 tr.z. nastala fikce osvědčení. Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že se s touto námitkou nijak nevypořádal. Krajský soud se k aplikaci citovaného ustanovení sice vyjádřil, ovšem neumožnil stěžovateli se blíže vyjádřit. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by důvody, pro které nebylo o přeměně trestu rozhodnuto ve lhůtě podle § 83 odst. 3 tr.z. byly dány na jeho straně. V průběhu jednoleté lhůty se stěžovatele nacházel ve vazbě a následně toliko využíval svých procesních práv, kdy vznesl námitku podjatosti soudce a následně se domáhal v trestním řízení právní pomoci advokáta. Fikce osvědčení nastává podle stěžovatele ze zákona uplynutím doby a důsledkem této fikce je, že podmíněně uložený trest odnětí svobody již nemůže být nařízen.

III.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Základní a v podstatě jedinou námitkou stěžovatele je podle jeho názoru překročení zákonné lhůty pro rozhodnutí soudu o tom, že stěžovatel vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 3 T 65/2020-48. V dané věci soud postupoval podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku, podle jehož relevantní části platí, že "jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Lhůtu pro rozhodnutí soudu upravuje odstavec 3 citovaného ustanovení, podle kterého "Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil."

9. Ústavními stížnostmi, v nichž stěžovatelé namítali nesprávný výklad či aplikaci § 83 odst. 3 trestního zákoníku, resp. dříve § 60 odst. 2 trestního zákona, se Ústavní soud zabýval v minulosti mnohokrát. Platí přitom, že v těchto věcech zachovává maximální zdrženlivost. Ústavní soud považoval za ústavně konformní i takový postup obecných soudů, kdy tyto rozhodly až po uplynutí zákonné jednoleté lhůty (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3888/18 ze dne 28. 5. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2716/21 ze dne 2. 11. 2021 nebo III. ÚS 1482/22 ze dne 2. 8. 2022). Předpokladem takového postupu je však povinnost obecných soudů vysvětlit, z jakého důvodu mají za to, že ve věci nebylo lze rozhodnout dříve, a to z důvodů na straně odsouzeného. Překročení jednoleté lhůty tak není samo o sobě překážkou přijetí ústavně konformního rozhodnutí.

10. Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že nalézací soud se s jeho námitkou fikce osvědčení podle § 83 odst. 3 tr. z. řádně nevypořádal. Z jeho odůvodnění vyplývají toliko skutečnosti, pro které jsou naplněny důvody přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný. Příslušný okresní soud se však nijak nezabýval tím, zda je či není splněna jednoletá lhůta vyplývající ze shora citovaného ustanovení a zda lze na straně odsouzeného dohledat okolnosti, pro které nebylo možno rozhodnout dříve. Tuto skutečnost je třeba nalézacímu soudu vytknout. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že ke stížnosti stěžovatele se touto námitkou zabýval Krajský soud v Brně. Ten v souvislosti se zachováním jednoleté lhůty konstatoval, že se odsouzený v jejím průběhu nacházel ve vazbě a využíval svých procesních práv tak, aby okresní soud nestihl rozhodnout v zákonné jednoleté lhůtě.

11. K uvedenému lze konstatovat, že odkaz odvolacího soudu na stěžovatelův výkon vazby není zcela případný, neboť soudu v projednání věci nic nebránilo a odsouzenému proto nelze přičítat tuto skutečnost k tíži. Jiná situace však nastává v souvislosti s užitím některých procesních práv stěžovatele. Ty mu na jedné straně nelze upřít, na straně druhé však nelze ani přehlížet, že jejich využívání ovlivňuje možnost soudu ve věci rozhodnout.

12. V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatnou tu skutečnost, že v zákonné jednoleté lhůtě došlo k nařízení veřejného zasedání, a to na 1. 11. 2023, kdy mělo dojít k projednání přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný. Nařízením veřejného zasedání vytvořil okresní soud podmínky pro to, aby věc mohla být v zákonné jednoleté lhůtě řádně projednána. Pokud následně došlo v důsledku procesních úkonů stěžovatele k překročení této lhůty, nelze toto přičítat soudu. Z rozhodnutí krajského soudu se podává, že k nařízení veřejného zasedání došlo již 6. 10. 2023, přičemž se vznesením námitky podjatost vyčkala právní zástupkyně stěžovatele až na samotné zasedání, tedy do 1. 11. 2023. Navíc samotná námitka se po jejím projednání nalézacím a odvolacím soudem ukázala jako nedůvodná.

13. Lze tak uzavřít, že závěry, k nimž krajský soud dospěl a které vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, jsou přesvědčivé a logické, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu