II.ÚS 983/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Elenou Ježkovou, advokátkou, sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 2. 2025, č. j. 22 C 21/2024-44, usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 12. 2024, č. j. 22 C 21/2024-37, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2024, č. j. 22 Co 197/2024-32, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 9. 2024, č. j. 22 C 21/2024-25, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Kladně ("okresní soud") napadeným usnesením č. j. 22 C 21/2024-25, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele napadeným usnesením č. j. 22 Co 197/2024-32 tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Okresní soud poté vyzval stěžovatele napadeným usnesením č. j. 22 C 21/2024-37 k zaplacení soudního poplatku ve výši 9 000 Kč. Usnesení vydala vyšší soudní úřednice, proto se stěžovatel bránil námitkami, o kterých rozhodl okresní soud napadeným usnesením č. j. 22 C 21/2024-44 tak, že usnesení vyzývající k zaplacení soudního poplatku potvrdil. Okresní soud konstatoval, že majetková a příjmová situace stěžovatele, na kterou se stěžovatel odvolává, byla již dříve v řízení posouzena a bylo pravomocně rozhodnuto o neosvobození stěžovatele od soudního poplatku. Poplatek byl současně stanoven ve správné výši, a proto nelze námitkám stěžovatele vyhovět.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování o soudních poplatcích je soud povinen přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k povaze uplatňovaného návrhu a k dalším podobným okolnostem. Přitom účastníkovi řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Určujícím kritériem je v tomto případě objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Okresní soud nezohlednil, že je stěžovatel nemajetný, je ve výkonu trestu odnětí svobody, není zde zaměstnán, byť je evidována jeho žádost o zařazení do zaměstnání, a jeho jediným příjmem je sociální kapesné 150,- Kč měsíčně na nákup hygienických prostředků. Okresní soud tak zcela pominul relevantní kritéria rozhodování dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, když nezkoumal, zda je stěžovatel objektivně schopen stanovený soudní poplatek zaplatit, ani zda se z jeho strany jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Ústavní soud by měl podle stěžovatele prověřit, zda okresní soud neporušil zásadu zákazu libovůle a neuplatnil na stěžovatele kritéria, jež nevyplývají z § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, respektive z něj vyplývat nemohou.

3. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení krajského i okresního soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.

5. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti i v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 1503/13, či ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 952/23).

6. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení, kterým okresní soud rozhodl o námitkách proti usnesení vydanému vyšší soudní úřednicí okresního soudu - výzvě k zaplacení soudního poplatku. Ve věci jde přitom o usnesení, kterým nedochází ke vzniku nebo změně soudního poplatku, nýbrž jeho výše je v něm toliko deklaratorně určena na základě zákona, aniž by byl soud v dalším řízení tímto určením vázán. Sama o sobě proto tato výzva nepůsobí zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na vrácení poplatku. Příslušné řízení totiž nekončí marným uplynutím této lhůty, nýbrž až zastavením řízení. Napadené rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr vychází ze stanoviska ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, na které lze v dalším odkázat.

7. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo napadeným usnesením skončeno, nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatele; nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí.

8. Jelikož napadeným usnesením nebylo rozhodováno o osvobození od soudního poplatku, není případná argumentace týkající se aplikace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Měl-li stěžovatel v úmyslu podrobit přezkumu v řízení o ústavní stížnosti dříve vydaná usnesení o (ne)osvobození od soudního poplatku, měl tak učinit ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nikoliv vyčkávat až do doby, kdy okresní soud rozhodne o námitkách proti usnesení, jímž byl stěžovatel k zaplacení soudního poplatku vyzván. Za daného stavu je ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu č. j. 22 Co 197/2024-32 a usnesení okresního soudu č. j. 22 C 21/2024-25 návrhem opožděným.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh opožděný [§ 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2025

Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj