I.ÚS 1640/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2025 č. j. 47 To 44/2025-249 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. října 2024 č. j. 0 PP 342/2022-186, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí. Dne 5. 12. 2022 podal k Okresnímu soudu v Ostravě návrh na podmíněné propuštění podle § 88 trestního zákoníku. Okresní soud však návrh zamítl, jelikož dospěl mj. k závěru, že je zde dáno riziko opakování trestné činnosti (bod 14 usnesení okresního soudu). Okresní soud vycházel zejména ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a klinické psychologie, dále z hodnocení stěžovatele ze strany věznice včetně dodatku ze dne 10. 7. 2024. Soud rovněž upozornil, že stěžovatel byl již sedmkrát trestán, a to převážně pro násilnou trestnou činnost.

2. Krajský soud v Ostravě následně z ryze formálních důvodů usnesení okresního soudu zrušil, avšak sám znovu rozhodl tak, že se návrh stěžovatele zamítá. Nad rámec odůvodnění okresního soudu zdůraznil, že podmíněné propuštění je mimořádným zákonným institutem. Vyžádal si též aktuální hodnocení stěžovatele věznicí ze dne 12. 2. 2025. Znovu shrnul, že i podle znalců ukazuje výkon trestu na určité resocializační efekty, přesto je případný pobyt stěžovatele na svobodě pro společnost nebezpečný; stěžovatel nemá žádné konkrétní představy o běžném životě, a především je nadále hodnocen vysoce rizikově z hlediska možného násilného chování.

3. Stěžovatel podal proti oběma usnesením trestních soudů ústavní stížnost, ve které namítá porušení svých základních práv na osobní svobodu, spravedlivý proces, vyjádření se ke všem prováděným důkazům a na obhajobu. Stěžovatel má za to, že splnil veškeré zákonné podmínky pro podmíněné propuštění. Uvádí, že si je vědom hrůznosti činu, jehož se dopustil, avšak svým navazujícím životem po dobu více než dvaadvaceti let však usiloval o nápravu, a má za to, že ve svém cíli uspěl. Provedené důkazy byly podle stěžovatele hodnoceny v jeho neprospěch, ač pro to nebyly důvody - soudy zejména nekriticky přijaly znalecké závěry, které vyznívají v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel rovněž tvrdí, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k aktualizované zprávě věznice, kterou si vyžádal krajský soud.

4. Požaduje-li stěžovatel v ústavní stížnosti zrušení usnesení okresního soudu, který byl krajským soudem zrušen, není k rozhodování o ústavnosti tohoto rozhodnutí Ústavní soud příslušný (nemůže rušit, co již bylo zrušeno). Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu je pak z níže uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.

5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (nález sp. zn. sp. zn. II. ÚS 715/04, usnesení sp. zn. II. ÚS 656/25, bod 8). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2764/24). Ustanovení § 88 odst. 5 trestního zákoníku je formulováno tak, že odsouzený může být podmíněně propuštěn, pokud splní zákonné podmínky. Ani jejich splnění však neznamená, že soud odsouzeného musí podmíněně propustit. Posouzení návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody plně náleží trestním soudům. Kasační zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 100/25).

6. K žádnému takovému pochybení v posuzované věci nedošlo. Trestní soudy se návrhem stěžovatele velmi podrobně zabývaly a detailně zkoumaly, zda je naplněno riziko opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu (§ 88 odst. 5 trestního zákoníku). Jejich úvahy jsou logické a přezkoumatelné. Není na Ústavním soudu, aby znovu přezkoumával naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění, které navíc samo o sobě nemusí vést k podmíněnému propuštění stěžovatele.

7. Ani nemožnost stěžovatele vyjádřit se k aktualizované zprávě věznice, kterou si krajský soud vyžádal, neporušuje jeho základní práva. Tato zpráva totiž zejména nezahrnuje žádné nové skutečnosti, které by neobsahovala již hodnotící zpráva ze dne 10. 7. 2024, provedená jako důkaz v rámci veřejného zasedání před okresním soudem (srov. body 6 a 7 usnesení okresního soudu a bod 10 usnesení krajského soudu). Navíc, pro zamítnutí návrhu stěžovatele byly rozhodující primárně znalecké posudky, k nimž se stěžovatel rovněž vyjádřil v rámci řízení před okresním soudem a také ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, jakož i v ústavní stížnosti.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2025

Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu