II.ÚS 731/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky B. G., zastoupené JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem, sídlem Povltavská 829/36a, Praha 7 - Troja, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 70 Co 333/2023-2138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. srpna 2023 č. j. 0 P 277/2018-2070, 21 P a Nc 193/2022, 21 P a Nc 202/2022, 21 P a Nc 203/2022, 21 P a Nc 204/2022, 21 P a Nc 205/2022, 21 P a Nc 206/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a nezletilého F. T. a nezletilé A. E. T. a M. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení obou uvedených rozsudků v záhlaví s tím že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") pouze ohledně výrokových částí I. II., III., IV., VIII., IX. a X., přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem obvodní soud svěřil prvního vedlejšího účastníka a druhou vedlejší účastnici - nezletilé děti (dále jen "nezletilí" nebo "syn" a "dcera") do střídavé péče obou rodičů tak, že nezletilého svěřil do péče stěžovatelky - matky (dále též jen "matka") od pondělí od 9:00 hodin každého lichého kalendářního týdne do pondělí do 9:00 hodin v každém sudém kalendářním týdnu a do péče třetího vedlejšího účastníka - otce (dále jen "otec") vždy od 9:00 hodin v pondělí každého sudého kalendářního týdne do 9:00 hodin v pondělí každého lichého kalendářního týdne. Dále byl upraven styk s nezletilým v době prázdnin. Současně obvodní soud upravil vyživovací povinnost každého z rodičů k nezletilému [výrok I.]. Obvodní soud rovněž upravil režim péče o nezletilou s opačnou péčí rodičů oproti úpravě provedené ve vztahu k nezletilému, s tím, že ke střídání dochází v 8:00 hodin. Dále byl upraven styk s nezletilou v době prázdnin a současně upravil vyživovací povinnost každého z rodičů k nezletilé [výrok II.]. Nad výchovou obou nezletilých stanovil dohled, který bude vykonáván prostřednictvím orgánu sociálněprávní ochrany dětí - Úřadu městské části Praha 8 (dále též jen "orgán sociálně právní ochrany dětí") [výrok III.]. Současně zastavil řízení o úpravě styku s nezletilými [výrok IV.], řízení o svěření nezletilých do péče třetí osoby [výrok V.], řízení o zbavení rodičů nezletilých rodičovské odpovědnosti [výrok VI.] a řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilých [výrok VII. ]. Výroky VIII. až X. rozhodl o nákladech řízení.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala matka odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích I., II., III. a IV. o věci samé a ve výrocích VIII. a X. o nákladech řízení potvrzen [výrok I.] a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů [výrok II.].


II.
Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o oddělení obou nezletilých sourozenců. Podle stěžovatelky závěr znalců, že nezletilý nemá svoji sestru rád, ubližuje jí a ohrožuje ji, vyústil v rozhodnutí soudu o nutnosti separace sourozenců, resp. v absolutní oddělení nezletilého od své sestry. Základem pro rozdělení dětí byl znalecký posudek, který však podle názoru stěžovatelky nutnost rozdělení sourozenců neodůvodňuje. Rozdělení sourozenců podle stěžovatelky nebylo nutné, naopak způsobuje porušení práva na respektování rodinného života. Stěžovatelka poukazuje na to, že opatrovník jmenovaný Ústavním soudem (pozn. v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 484/23, které se týkalo týchž účastníků, v němž bylo rozhodováno o umístění nezletilého do ústavní péče) obvodnímu soudu doporučil, aby se zaměřil na práci s celým rodinným systémem s využitím odborné pomoci, avšak to obvodní soud odmítl.

5. Stěžovatelka obvodnímu soudu vytýká pochybení při jmenování opatrovníkem Městskou část Praha 8, která dala podnět k odebrání dětí. Tímto rozhodnutím došlo nejen k porušení práv, ale i k nárůstu nákladů soudního řízení stěžovatelky. Městská část Praha 8 tak byla soudem postavena do pozice výkonu dohledu nad dětmi a má tak zásadní vliv na další vývoj věci tím, že bude soud nadále informovat o vývoji situace v rodině. Stěžovatelka současně uplatňuje námitky vůči činnosti orgánu sociálně právní ochrany dětí, resp. její pracovnici. Městský soud se s odvolacími námitkami stěžovatelky směřujícími proti výroku o stanovení dohledu Úřadu městské části Praha 8 nevypořádal. Stěžovatelka považuje Městskou část Praha 8 za podjatou, přestože podjatost byla nadřízeným orgánem zamítnuta. Ponechání Úřadu městské části Praha 8 v pozici výkonu dohledu nad nezletilými podle stěžovatelky je porušením práva na soudní ochranu.

6. Stěžovatelka poukazuje na doporučení odborníků děti postupně opětovně, alespoň částečně, sloučit a vyzkoušet formu péče "cik-cak" po dobu pouze šesti měsíců, kdy bude rodina jako celek docházet na terapii a po šesti měsících bude péče vyhodnocena a bude soudu navržena vhodná "finální" péče rodičů o děti. Odborníci se měli na konci listopadu 2023 znovu sejít a vyhodnotit dočasné nastavení střídavé péče ve formě "cik-cak". Rozsudek obvodního soudu však byl vyhlášen již v srpnu 2023. Stěžovatelka poukazuje na to, že v rozhodnutích soudů obou stupňů je nespočet nepravdivých či z kontextu vytržených informací (přesný věk nezletilé). Dále soudům vytýká, že nezjistily řádně názor nezletilé.

7. Stěžovatelka dále namítá, že z jednání obvodního soudu byla patrná nevyváženost přístupu soudu k oběma rodičům, jakož i k nezletilému. Stěžovatelka poukazuje na posudky a zprávy, které mají prokázat nevhodné chování otce k synovi, na nepřiměřené fyzické trestání nezletilého jeho otcem a namítá, že soud dlouhodobé nepřiměřené fyzické trestání nezletilého otcem přehlíží. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu, že svá tvrzení o fyzickém trestání syna neprokázala.

8. Rozhodnutím soudů obou stupňů byl podle stěžovatelky porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a byla porušena základní práva a svobody nezletilého, konkrétně právo na respektování rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, ke kterému došlo oddělením sourozenců, aniž by k tomu byl dán vážný a zákonem přípustný důvod. Soudy při stanovení střídavé péče tzv. "cik-cak" nejenže neodůvodnily naléhavost takto stanovené péče, nevyslyšely doporučení znalce o tom, aby se děti alespoň částečně vídaly, ale nedodržely ani doporučení odborníků, aby střídavá péče ve formě "cik-cak" byla jen dočasným řešením. Soudy tak nedaly dětem možnost napravit jejich sourozenecký vztah a rodině možnost dokončit rodinnou terapii, jejímž výsledkem mělo být opětovné sloučení sourozenců. Jelikož bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, soudy obou stupňů odmítly i její návrh, aby jí byly přiznány náklady soudního řízení. Současně stěžovatelka požádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

9. Ústavní stížnost stěžovatelka dále doplnila podáním, ke kterému přiložila zprávu psycholožky PhDr. Jany Procházkové ze dne 11. 3. 2024, a poukázala na to, že z kontextu dalších důkazů je zřejmé, že nastavená střídavá péče není v předmětné věci vhodná.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).

14. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

15. Proto primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.

16. V posuzované věci vyšel městský soud ze zjištění, že poměry v rodině se podstatně změnily zejména po návratu nezletilého z dětského domova, kdy rodiče začali praktikovat střídavou péči, během níž jsou sourozenci od sebe odděleni. Střídání u rodičů bez přítomnosti bratra shledal městský soud přínosným zejména pro nezletilou, která si může užívat výlučnou péči každého z rodičů; u nezletilého považoval městský soud za vhodnější střídavou péči. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že oba nezletilí mají právo, aby při péči o ně bylo postavení jejich rodičů rovnocenné, přičemž za dané situace spatřoval městský soud shodně s obvodním soudem jediné vhodné řešení ve svěření nezletilých do symetrické střídavé péče obou rodičů s tím, že nezletilí se budou střídat proti sobě, jak určil obvodní soud. Toto řešení shledal městský soud souladným se znaleckým posudkem, závěrem dohledového orgánu i dalších odborníků spolupracujících s rodinou, respektujícím nejlepší zájem nezletilých, jakož i s vyjádřením dětí k výchovnému režimu. Městský soud však výstižně podotkl, že nezletilou ve věku sedmi let ještě nelze považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělou, aby dokázala sama posoudit nejlepší možnosti péče a odolat manipulacím. K tomu Ústavní soud dodává, že obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte. Tomuto požadavku obecné soudy v nyní posuzované věci dostály.

17. Městský soud se zabýval námitkou stěžovatelky o tvrzeném fyzickém násilí, kterého se měl otec dopouštět vůči nezletilému. Žádné násilí však nebylo ani orgánem sociální právní ochrany a s ním spolupracujícími odborníky či školou a ani policií zjištěno. Městský soud s odkazem na zprávu psychologa pracujícího s rodinou ze dne 29. 11. 2023 dospěl k závěru, že stávajícím uspořádáním péče došlo ke stabilizaci situace pro děti. Vysvětlil, že v současné době je v nejlepším zájmu nezletilých právě zachování této stabilizace a další aktivní práce orgánu sociálně právní ochrany dětí v rámci výkonu dohledu za účelem zklidnění nepřátelských vztahů mezi rodiči a rozvoje kladných vztahů mezi nezletilými.

18. V této souvislosti Ústavní soud důrazně apeluje na oba rodiče, aby se - i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem nezletilých, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahů rodičů a jejich negativní dopady na děti. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům.

19. Vytýká-li stěžovatelka obvodnímu soudu pochybení při jmenování kolizním opatrovníkem Městské části Praha 8, která dala podnět k odebrání dětí, Ústavní soud poukazuje na to, že tento protizákonný postup následně napravil městský soud usnesením ze dne 5. 9. 2022 č. j. 70 Co 297/2022-1158, kdy ustanovil opatrovníkem nezletilého Městskou část Praha 18.

20. Městský soud současně k námitce stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že nehledal důvod k tomu, aby byl dohledem nad výchovou nezletilých pověřen jiný, než místně příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí, když v jeho postupu ani jeho nadřízený orgán ani městský soud neshledaly pochybení. Z napadeného rozhodnutí městského soudu vyplývá, že k žádosti matky na zproštění Úřadu městské části Praha 8 z výkonu dohledu na nezletilé přezkoumal nadřízený orgán činnost tohoto orgánu. Městský soud poukázal na to, že ze zprávy Magistrátu hlavního města Prahy vyplývá, že veškeré kroky Městské části Praha 8 byly činěny v rámci a v rozsahu jeho kompetence a v zájmu nezletilých dětí. K námitce stěžovatelky městský soud rovněž zdůraznil, že Ústavní soud ve svém nálezu vydaném v této věci (sp. zn. III. ÚS 484/23) postup Městské části Praha 8 neposuzoval, ale vyjadřoval se pouze k vadám řízení o vydání předběžného opatření obecnými soudy. Ústavní soud při posuzování nyní podané ústavní stížnosti dodává, že především obecným soudům přísluší, aby věc projednaly a učinily si závěr o tom, zda jsou tvrzení stěžovatelky důvodná či nedůvodná. V dané věci se městský soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí, námitkami stěžovatelky ohledně řádného výkonu dohledu zabýval dostatečným způsobem, provedl dokazování odpovídající závažnosti stěžovatelčiných tvrzení a dospěl k dostatečně odůvodněným závěrům, do nichž Ústavní soud za dané procesní situace nemá důvod zasahovat svým kasačním rozhodnutím.

21. K tomu Ústavní soud dodává, že zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), předpokládá možnou kolizi i mezi jednotlivými orgány sociálně právní ochrany dětí. Proto upravuje, že byl-li jmenován opatrovníkem nezletilého orgán sociálně právní ochrany dětí, který podal podnět nebo návrh na zahájení řízení, jmenuje soud na návrh opatrovníka jiného, jímž může být opět orgán sociálně právní ochrany dětí nebo jiná fyzická či právnická osoba. K tomu Ústavní soud dodává, že uvedené se týká zastupování nezletilých v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (srov. § 469 odst. 2 z. ř. s.), nelze z toho však dovozovat, že by soudem pověřený místně příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí (§ 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů), nebyl způsobilý vykonávat řádně dohled nad výchovou nezletilých dětí, když tento orgán má k rodině z hlediska územního nejblíže. K tomu je třeba dodat, že do budoucna není vyloučena změna, nebude-li ustanovený orgán vykonávat svůj dohled řádně.

22. Poukazuje-li stěžovatelka na doporučení, která uvedl opatrovník nezletilého ve svém vyjádření v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 484/23, je třeba připomenout, že tato opatření opatrovník navrhl v souvislosti s rozhodováním o umístění nezletilého do ústavní péče, přitom tato doporučení nejsou se závěry obecných soudů učiněných v nyní napadených rozhodnutích obecných soudů v rozporu.

23. Podle názoru Ústavního soudu se v předmětné věci stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých dětí. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály.

24. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

25. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. Jde-li o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, a to již s ohledem na výsledky řízení.

26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu