II.ÚS 2224/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Švihance 1549/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2024 č. j. 19 Co 193/2024-302, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2024 č. j. 19 Co 129/2024-298, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. května 2024 č. j. 31 Nc 4/2024-176, 31 P a Nc 9/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. března 2024 č. j. 31 Nc 4/2024-16, 31 P a Nc 9/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a nezletilého J. K. a E. A. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 3. 2024 č. j. 31 Nc 4/2024-16, 31 P a Nc 9/2024, vyslovil svoji nepříslušnost k projednání návrhu otce ze dne 19. 2. 2024, kterým se domáhal, aby vedlejší účastník (dále jen "nezletilý") žil s ním v P. namísto C. v Německu, kde nezletilý pobývá s vedlejší účastnicí (dále jen "matka") nyní (výrok I), řízení o něm zastavil (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že na ni nemá právo žádný z účastníků (výrok III).

3. K odvolání otce proti tomuto rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 6. 2024 č. j. 19 Co 129/2024-298 tak, že potvrdil usnesení obvodního soudu (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Obvodní soud dále usnesením ze dne 13. 5. 2024 č. j. 31 Nc 4/2024-176, 31 P a Nc 9/2024, vyslovil svoji nepříslušnost k projednání návrhu otce na vydání předběžného opatření ze dne 7. 5. 2024, jímž se otec domáhal umožnění styku s nezletilým každý lichý týden od čtvrtka od 12:00 hodin do neděle 16:00 hodin a skrze "whatsappové" spojení nebo jiné vhodné spojení za pomoci prostředku komunikace na dálku v úterý, ve čtvrtek a v sobotu vždy od 17:00 do 17:30 hodin (výrok I), řízení o něm zastavil (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že na ni žádný nemá právo z účastníků (výrok III).

5. K odvolání otce proti tomuto rozhodnutí rozhodl městský soud usnesením ze dne 18. 6. 2024 č. j. 19 Co 193/2024-302 tak, že potvrdil usnesení obvodního soudu (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

6. Obecné soudy ve všech napadených rozhodnutích shledaly, že ve věci není dána pravomoc českých soudů. Nezakládá ji ani speciální úprava obsažená v čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen "nařízení Brusel II ter"), neboť nezletilý se v době rozhodování soudu nenacházel v České republice, ani úprava obecná obsažená v čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter, neboť místo "obvyklého pobytu" nezletilého ve smyslu uvedeného ustanovení se podle zjištění obvodního soudu nachází v Německu. Závěr o obvyklém pobytu nezletilého pak obecné soudy odůvodnily zejména tím, že již od 1. 5. 2023 nezletilý sdílel společnou domácnost s oběma rodiči v německém městě C., v době podání návrhu pak chodil v C. do mateřské školy a bydlí zde s matkou. Nezletilý v C. dále navštěvuje "mimoškolkové" aktivity (sportovní kroužek a kroužek německého jazyka pro děti), má zde dětského lékaře a stomatologa, od března 2024 se zde účastní nácviku motorických schopností psaní, bude v C. očkován atd. Nezletilý má v C. také kamarády, a jeho sounáležitost ke C. je tak výrazně vyšší než k jakémukoliv jinému místu. V Německu bylo rovněž k žádosti matky vydáno rozhodnutí o zákazu vycestování nezletilého (rozhodnutí ze dne 1. 3. 2024 sp. zn. 54 F 41/24). Vzhledem k tomu, že ve věcech týkajících se nezletilého tak již bylo rozhodováno příslušným soudem, kterým je "Amtsgericht C.", není žádoucí ani kolize vícero rozhodnutí různých soudů. Došlo tedy k zastavení předmětných řízení.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu, které spatřuje v postupu obecných soudů, pokud tyto pro prokázání místa obvyklého bydliště vyžadují existenci důkazů v podobě komunikace stěžovatele a matky o charakteru události v podobě přestěhování nezletilého do Německa dne 1. 5. 2023, když právě její neexistence je základním důkazem faktu, že mezi rodiči nedošlo k žádné domluvě ohledně přemístění bydliště nezletilého z České republiky. Skutečnost, že nezletilý žil do 1. 5. 2023 v České republice od 12. 3. 2020, je pak v řízení nesporným a prokázaným faktem. Bylo naopak na matce, aby v řízení, pokud zmínila existenci takové dohody, tuto dohodu prokázala. Matka však žádný důkaz k jejímu prokázání nenavrhla. Obecné soudy pochybily, pokud při hodnocení věci ve smyslu nařízení Brusel II ter nijak nezohlednily délku života nezletilého do 1. 5. 2023. Nezletilý, kterému ke dni 1. 5. 2023 byly 3 roky a 3 měsíce, žil do té doby v České republice více jak 3 roky. Obecné soudy tedy nerespektováním logického vývoje dokazování a obrácením těžiště důkazního břemene na stěžovatele, který by měl prokazovat něco, co tvrdí, že se nestalo (rodiče se nedomluvili na přemístění obvyklého bydliště nezletilého z České republiky), porušily jeho ústavní práva.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o své pravomoci, a to vč. důkladné analýzy rozhodovací praxe Soudního dvora EU (bod 8 napadeného usnesení městského soudu ze dne 18. 6. 2024 č. j. 19 Co 129/2024-298). Na jejich klíčových závěrech (sub 6) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].

11. Z hlediska zachování ústavních práv stěžovatele je též nutno zdůraznit ústavně konformní závěr městského soudu vyjádřený v bodě 13 napadeného usnesení ze dne 18. 6. 2024 č. j. 19 Co 129/2024-298, podle kterého "tyto závěry nemají žádný vliv na rodičovská práva otce a zejména na jeho právo styku s nezletilým, jehož se však otec bude muset domáhat u příslušného německého soudního orgánu. Německá příslušnost pro případnou rychlou reakci na nastalou rodinnou situaci bude založena již článkem 15 nařízení Brusel II ter, umožňujícím rodičům domáhat se úpravy poměrů k dítěti u soudu, v jehož obvodu se dítě aktuálně nachází." Ústavní soud pak nemá žádných pochyb o tom, že německá justice bude řádně střežit práva stěžovatele i nezletilého, a to i ve smyslu Úmluvy o právech dítě.

12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu