II.ÚS 3055/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Cihelna Entertainment Complex s. r. o., sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Romanem Macháčkem, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2023 sp. zn. MSPH 78 INS 8189/2021, kterým byla potvrzena volba zástupce věřitelů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti Immovision Praha s. r. o., sídlem Panská 890/7, Praha 1 - Nové Město, a 2. obchodní společnosti Hart & Partners, v. o. s., sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, insolvenční správkyně stěžovatelky, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Současně stěžovatelka žádá o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, a to "vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení".

3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 4. 2023 č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-84 ve znění usnesení ze dne 27. 4. 2023 č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-A-86 (mj.) zjistil stěžovatelčin úpadek (výrok I) a na její majetek prohlásil konkurs (výrok II) s tím, že jde o konkurs nepatrný (výrok IV), a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jiřího Prokopa (výrok III). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2023 č. j. 4 VSPH 560/2023-A-104 usnesení městského soudu ve výrocích I, II a III výroku potvrdil a její odvolání proti výroku IV výroku odmítl.

4. Na první schůzi věřitelů, která se konala dne 19. 9. 2023, městský soud konstatoval, že existuje jen jediný věřitel s právem hlasovat, a to věřitel č. 10 - Plzeňský Prazdroj, a. s., který se však nedostavil ani nehlasoval písemně, takže se věřitelé č. 1, 4 a 5 nemohou obrátit na schůzi věřitelů, a o jejich návrzích na přiznání hlasovacího práva bude rozhodovat soud. Následně městský soud usnesením přiznal 1. vedlejší účastnici (jako věřitelce č. 1) hlasovací právo v rozsahu insolvenčním správcem Mgr. Jiřím Prokopem popřené pohledávky P 1.2 ve výši 707 742,92 Kč, tzn. 707 742 hlasů s právem hlasovat jako nezajištěná věřitelka, a ve zbývající části, tj. 854 354 hlasů, této věřitelce hlasovací právo nepřiznal. Dalším usnesením nepřiznal městský soud hlasovací právo věřitelům č. 4 a 5 s odůvodněním, že své pohledávky získali postoupením v průběhu insolvenčního řízení od věřitelky č. 1, tyto byly insolvenčním správcem popřeny a mimořádné důvody pro přiznání hlasovacího práva nebyly shledány.

5. Schůze věřitelů pak na návrh "z pléna" zvolila 1. vedlejší účastnici zástupcem věřitelů [§ 48 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. V návaznosti na to stěžovatelka navrhla městskému soudu, aby tuto volbu nepotvrdil, protože mezi ní a 1. vedlejší účastnicí je nepřátelský vztah, (stěžovatelka) je s ní ve sporu a má vůči ní pohledávky. Městský soud však volbu zástupce věřitelů potvrdil (§ 57 odst. 3 insolvenčního zákona). Poté schůze věřitelů odvolala výše uvedeného insolvenčního správce Mgr. Jiřího Prokopa a novou insolvenční správkyní zvolila 2. vedlejší účastnici. Městský soud i toto usnesení schůze věřitelů potvrdil.


II.
Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka uvádí, že jako účastnice insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) podala návrh, aby městský soud 1. vedlejší účastnici nepotvrdil ve funkci zástupce věřitelů. Svůj návrh na předmětné schůzi věřitelů odůvodnila ústně tím, že má vůči ní nepřátelský vztah, když jí (stěžovatelce) znemožnila užívat podnajaté prostory, a zabránila tak v pokračování provozu jejího podniku (a generování příjmů), a protiprávně užívá vybavení podnajatých prostor, které náleží do majetkové podstaty. Dalšími důvody mělo být, že s 1. vedlejší účastnicí vede spor u městského soudu o zrušení rozhodčího nálezu a že má za ní pohledávky, z nichž některé z nich byly sepsány do majetkové podstaty (z titulu přefakturace nákladů na dodávku elektrické energie a bezdůvodného obohacení v souvislosti s dodávkou elektrické energie).

7. Uvedený návrh, jak stěžovatelka dále uvádí, odůvodnila tak, že s ohledem na oprávnění zástupce věřitelů podle § 68 odst. 2 ve spojení s § 58 odst. 2 insolvenčního zákona (zejména dohlížet na činnost insolvenčního správce a nahlížet do písemností dlužníka) vzniká "důvodná pochybnost", že 1. vedlejší účastnice v rámci výkonu své funkce využije informace, který se týkají vedených sporů v rámci insolvenčního řízení či mimo něj. Současně poukazuje na konkrétní komentářovou literaturu a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 1 VSPH 416/2012, kde soud nepotvrdil volbu zástupce věřitelů pro nepřátelský vztah k dlužníkovi, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 3 VSOL 543/2010, kde důvodem nepotvrzení bylo, že věřitel dlužil dlužníkovi významnou částku.

8. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu napadené usnesení neodůvodnil, a že je tudíž nepřezkoumatelné, a že tak učinil i přesto, že před jeho vyhlášením uvedl konkrétní důvody a právní argumentaci, proč by neměla být volba zástupce věřitelů schválena, a že se lze z průběhu schůze věřitelů domnívat, že jejímu návrhu na to, aby soud volbu zástupce věřitelů nepotvrdil, nepřistoupil jako k procesnímu návrhu, ačkoli je účastnicí insolvenčního řízení.

9. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (N 207/71 SbNU 455), podle kterého i usnesení, které se obecně neodůvodňuje (§ 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), musí odůvodnění obsahovat, odchyluje-li se od odůvodněného závěru některého z účastníků řízení. Skutečnost, že není proti napadenému usnesení přípustný opravný prostředek, na to nemá vliv, neboť součástí práva na spravedlivý proces je právo znát důvody, které soud vedly k rozhodnutí nepříznivého pro jednoho z účastníků řízení, pokud se takový účastník vydání rozhodnutí kvalifikovaně brání.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádný takový prostředek proti napadenému usnesení k dispozici neměla [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario; viz nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197)].


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Stěžovatelka namítá, že městský soud její návrh, aby nepotvrzoval volbu zástupce věřitelů, nepovažoval za procesní návrh (ale toliko za podnět), ač je účastnicí insolvenčního řízení podle § 14 odst. 1 insolvenčního zákona, a že napadené usnesení o potvrzení volby zástupce věřitelů neodůvodnil. V důsledku těchto pochybení mělo být porušeno její právo na řádný proces.

13. Ústavní soud se obecně ztotožňuje se stěžovatelkou, že je účastnicí insolvenčního řízení, avšak to, jaká jsou její procesní práva a povinnosti v tom kterém stadiu tohoto řízení, stanoví insolvenční zákon. V posuzované věci jde o schůzi věřitelů, která nejblíže následovala po přezkumném jednání a v jejímž rámci městský soud rozhodoval o návrhu věřitelů na přiznání hlasovacích práv, schůze věřitelů pak rozhodovala o návrhu na zvolení zástupce věřitelů a dále městský soud rozhodoval o potvrzení této volby.

14. Ústavní soud připomíná, že dlužník, ač má právo se schůze věřitelů účastnit (§ 47 odst. 2), není oprávněn schůzi iniciovat ani na ní hlasovat (§ 47 odst. 1 a § 50 odst. 1), popřel-li pohledávku, nemá to vliv na hlasovací práva věřitele (§ 51 odst. 2), oprávněn je pouze k podání návrhu na rozhodnutí o hlasovacím právu věřitele, nebyla-li pohledávka ještě zjištěna nebo je sporná (§ 51 odst. 3), oprávněn již ale není k podání návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů (§ 54 odst. 2), k podání odvolání proti rozhodnutí o takovém návrhu (§ 55) a proti rozhodnutí o nepotvrzení volby věřitelského výboru (§ 59 odst. 4); otázku je, zda může navrhnout odvolání věřitelského výboru nebo některého z jejich členů (§ 63 odst. 3), neboť v praxi patrně nebyla řešena a komentářová literatura jednoznačné stanoviska nezaujala, zpravidla ale aktivní legitimaci přiznává věřitelům a insolvenčnímu správci (srov. i § 31 odst. 1 insolvenčního zákona).

15. Vytýká-li stěžovatelka městskému soudu, že pochybil, když její návrh, aby nepotvrdil volbu zástupce věřitelů, nepovažoval za procesní návrh účastníka řízení, přisvědčit jí nelze. Z povahy věci plyne, že k podání takového návrhu není účastník řízení legitimován, a pokud jej podá, lze to považovat "jen" za jeho vyjádření (procesní stanovisko). Insolvenční soud o (ne)potvrzení usnesení schůze věřitelů o volbě zástupce věřitelů totiž rozhoduje ex lege, přičemž návrhem, kterým by se účastník řízení domáhal nepotvrzení takové volby, žádné jiné řízení, než které již probíhá (musí proběhnout), zahájit nelze (jinak řečeno, předmět obou řízení by byl totožný).

16. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud své usnesení, kterým potvrdil volbu zástupce věřitelů, neodůvodnil. Z protokolu ze schůze věřitelů ze dne 19. 9. 2023, plyne, že 1. vedlejší účastnice byla jedinou osobou, která by mohla zastávat funkci zástupce věřitelů a že stěžovatelka tvrdila nepřátelský vztah mezi nimi a poukázala na právní spory, resp. na pohledávky, které vůči 1. vedlejší účastnici má. Městský soud volbu potvrdil, svůj závěr ale v uvedeném protokolu nezdůvodnil. Ústavní soud si vyžádal i zvukový záznam z této schůze a z něho zjistil, že městský soud na stěžovatelčinu argumentaci zareagoval, když (ve stručnosti řečeno) označil její účetnictví za zcela nevěrohodné, a tvrzené pohledávky za neprůkazné či spíše fiktivní (což se ostatně do značné míry potvrzuje další průběh insolvenčního řízení). Nepřátelský vztah ke stěžovatelce 1. vedlejší účastnice popřela, a ani stěžovatelka nic konkrétního v tomto ohledu neuvedla. Lze tak usuzovat jen na negativní vztah stěžovatelky k 1. vedlejší účastnici, který podle všeho vznikl proto, že s ní (pro neplacení nájmu) ukončila podnájemní vztah a podala na ni insolvenční návrh. Tato skutečnost však zjevně relevantní překážku představovat nemůže. I když si lze představit podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud neshledal, že by za daných okolností postup městského soudu, jenž je se stěžovatelčinými poměry dobře obeznámen z předchozího řízení, byl projevem svévole, jež obvykle zakládá porušení ústavnosti.

17. K tomu na doplnění možno uvést, že insolvenční zákon poskytuje věřitelským orgánům velkou míru autonomie, jde-li o rozhodování o postupu v insolvenčním řízení, přičemž ingerence státu (soudu) se často omezuje jen na přezkoumání některých jejich rozhodnutí. S tím úzce souvisí i rozsah procesních práv účastníků řízení, kdy insolvenční zákon ve vztahu k věřitelským orgánům (ať již jde o hlasovací práva, jejich utváření a personální obsazení, anebo o rozhodování v nich) přiznává dlužníkovi, na rozdíl od věřitelů, procesní práva jen velmi omezeně (viz výše). Nepochybně je tomu tak proto, že věřiteli spoluutvářený průběh insolvenčního řízení má (může mít) dopad na jejich hmotněprávní pozici; ostatně dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona].

18. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na usnesení ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2433/19, v němž k námitkám stěžovatelky - insolvenční správkyně proti odvolání z funkce uvedl, že je to právě věřitel, kdo je účastníkem insolvenčního řízení, o jehož hmotné právo jde, a svědčí mu proto ústavněprávní ochrana na základě čl. 36 a násl. Listiny; z tohoto hlediska není důvod k ochraně insolvenčního správce, který je "pouze nástrojem" insolvenčního řízení, procesním subjektem [§ 9 písm. d) insolvenčního zákona] a o jehož právech se (až na výjimky) v daném řízení nejedná, přičemž žádné právo na výkon funkce insolvenčního správce ústavně zaručeno není (bod 14); dále konstatoval, že nevidí ani žádný důvod k případné ochraně dlužníka, protože určení osoby insolvenčního správce je, jak patrno z § 29 odst. 1 insolvenčního zákona, záležitostí věřitelů (bod 15); k tomu dodal, že není orgánem, který by měl dohlížet na zákonnost probíhajícího insolvenčního řízení, či plnit roli jakési "náhradní" odvolací instance tam, kde podání tohoto opravného prostředku insolvenční zákon neumožňuje (bod 18). K tomuto názoru se připojil Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 2469/19, kterým rozhodoval o ústavní stížnosti insolvenčního dlužníka ve stejné insolvenční věci.

19. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka se nalézá v úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurs, přičemž z ústavní stížnosti lze vyvodit, že 1. vedlejší účastnice by mohla z titulu své funkce zástupce věřitelů získat výhodu oproti ostatním věřitelům. Na potenciální dotčení práv tak lze usuzovat u osob věřitelů; na nich pak je, aby si svá práva chránily procesními prostředky, které mají v této souvislosti k dispozici. V téže věci přitom Ústavní soud obdržel jen ústavní stížnost obchodní společnosti Wickr Group a. s., ovšem námitky v ní obsažené směřovaly v podstatě pouze proti rozhodnutí městského soudu o nepřiznání hlasovacího práva (tato ústavní stížnost pak byla usnesením ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 3056/23 zčásti jako nepřípustná a zčásti jako zjevně neopodstatněná odmítnuta).

20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval, nicméně mu fakticky vyhověl, když o ústavní stížnosti rozhodl, jakmile to bylo možné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2024


Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu