Přehled
Text
Obecné doporučení č. 32
Význam a rozsah zvláštních opatření v
Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace
I. ÚVOD
A. SOUVISLOSTI
1. Na svém sedmdesátém pátém zasedání se Výbor pro odstranění rasové diskriminace (dále jen „výbor“) rozhodl ujmout úkolu vydat návrh nového obecného doporučení ohledně zvláštních opatření, a to s ohledem na zjištěné obtíže při chápání tohoto pojmu. Na svém sedmdesátém druhém zasedání se výbor rozhodl odložit na další zasedání tematickou diskuzi o zvláštních opatřeních ve smyslu čl. 1 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Mezinárodní úmluvy o odstranění rasové diskriminace (dále jen „úmluva). Tematická diskuze se konala 4. a 5. srpna 2008 za účasti států, které jsou smluvními stranami úmluvy, zástupců Výboru pro odstranění diskriminace žen, Mezinárodní organizace práce (MOP), Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) a nevládních organizací. Na základě diskuze obnovil výbor svůj záměr pracovat na obecném doporučení ohledně zvláštních opatření s cílem poskytnout ucelené informace pro interpretaci významu článků výše vzhledem k ustanovením úmluvy jako celku.
B. HLAVNÍ ZDROJE
2. Obecné doporučení se opírá o bohatou praxi výboru s odkazem na zvláštní opatření podle úmluvy. Praxe výboru zahrnuje závěrečné připomínky ke zprávám států, které jsou smluvními stranami úmluvy, oznámení podle článku 14 a předchozí obecné doporučení č. 8 (1990) ohledně čl. 1 odst. 1 a 4 úmluvy1 a obecné doporučení č. 27 (2000) ohledně diskriminace Romů a obecné doporučení č. 29 (2002) ohledně čl. 1 odst. 1 úmluvy (původ). Obě poslední zmiňovaná konkrétně odkazují na zvláštní opatření.2
3. Při vytváření návrhu doporučení výbor také zohlednil práci na zvláštních opatřeních vykonanou pod záštitou ostatních orgánů OSN pro lidská práva, zejména zprávu zvláštního zpravodaje podvýboru OSN na podporu a ochranu lidských práv3 a obecné doporučení č. 25 (2004) Výboru pro odstranění diskriminace žen ohledně dočasných zvláštních opatření.4
C. ÚČEL
4. Účelem obecného doporučení je poskytnout vzhledem ke zkušenostem výboru praktické informace o významu zvláštních opatření podle úmluvy, aby smluvním státům pomohl s plněním závazků vyplývajících z úmluvy včetně oznamovacích povinností. Takové informace mohou znamenat větší přínos doporučení výboru pro smluvní státy ohledně zvláštních opatření.
D. METODIKA
5. Jak výbor při mnoha příležitostech zaznamenal, úmluva je živoucí instrument, který je třeba vykládat a uplatňovat s ohledem na situaci v současné společnosti. Tento přístup vyžaduje, aby se její text četl s vědomím širšího kontextu. Kontext tohoto doporučení zahrnuje kromě plného textu úmluvy včetně názvu, preambule a platných článků i řadu všeobecných norem v oblasti lidských práv ohledně zásad nediskriminace a zvláštních opatření. Interpretace s vědomím širšího kontextu také znamená vzít v úvahu konkrétní situaci smluvních států, aniž je dotčena univerzální povaha norem úmluvy. Z povahy úmluvy a širší oblasti působnosti jejích ustanovení vyplývá, že i když při svědomitém uplatňování zásad úmluvy vzniknou napříč smluvními státy odchylky, musí být takové odchylky plně odůvodnitelné s ohledem na zásady úmluvy.
II. ROVNOST A NEDISKRIMINACE JAKO ZÁKLAD ZVLÁŠTNÍCH OPATŘENÍ
A. FORMÁLNÍ A FAKTICKÁ ROVNOST
6. Úmluva je založená na zásadách důstojnosti a rovnosti všech lidských bytostí. Zásada rovnosti, kterou úmluva podporuje, spojuje formální rovnost před zákonem se spravedlivou ochranou zákona, přičemž skutečná neboli faktická rovnost v požívání a výkonu lidských práv je cíl, kterého lze dosáhnout poctivým uplatňováním jejích zásad.
B. PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ DISKRIMINACE
7. Zásada rovného požívání lidských práv je nedílnou součástí úmluvy, která zakazuje diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, rodinného, národnostního či etnického původu. „Základ“ diskriminace je v praxi rozšířen o pojem „intersekcionalita“, kterým výbor označuje situace dvojité nebo vícenásobné diskriminace – například v případě diskriminace na základě pohlaví nebo náboženství – tedy v případech, kdy se tento druh diskriminace vyskytuje současně s diskriminací na základě nebo základech uvedených v článku 1 úmluvy. Diskriminace zahrnuje podle úmluvy účelnou nebo úmyslnou diskriminaci i praktickou diskriminaci. Diskriminace nespočívá jen v neopodstatněném „rozlišování, vylučování nebo omezování“, ale také v neopodstatněném „upřednostňování“, proto je zvláště důležité, aby smluvní státy odlišovaly „zvláštní opatření“ od neopodstatněného upřednostňování.
8. Ohledně klíčového pojmu diskriminace výbor ve svém obecném doporučení č. 30 (2004) ohledně diskriminace cizinců podotýká, že rozdílné zacházení bude „představovat diskriminaci, pokud kritéria pro takové rozlišení, posouzena s ohledem na cíle a účel úmluvy, nebudou uplatněna podle legitimního cíle a nebudou přiměřená dosažení tohoto cíle“.5 Logickým důsledkem této zásady je, jak výbor ve svém obecném doporučení č. 14 (1993) ohledně čl. 1 odst. 1 úmluvy podotýká, že „rozdílné zacházení nebude představovat diskriminaci, pokud jsou kritéria pro takové rozlišování, posuzována s ohledem na cíle a účel úmluvy, legitimní“.6 Termín „nediskriminace“ neznamená nutně potřebu jednotného zacházení, pokud se jedna osoba nebo skupina nachází ve výrazně odlišné situaci než druhá, jinými slovy, pokud existuje objektivní a rozumný důvod pro rozdílné zacházení. Rovné zacházení s osobami nebo skupinami, které se nacházejí v objektivně odlišných situacích, bude představovat faktickou diskriminaci, stejně jako rozdílné zacházení s osobami, které se objektivně nacházejí ve stejných situacích. Výbor si také všímá, že uplatňování zásady nediskriminace vyžaduje, aby byly zváženy vlastnosti skupin.
C. OBLAST PŮSOBNOSTI ZÁSADY NEDISKRIMINACE
9. Zásada nediskriminace podle čl. 1 odst. 1 úmluvy zajišťuje rovné požívání lidských práv a základních svobod „v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo jakékoli jiné oblasti veřejného života“. Seznam lidských práv, na něž se zásada podle úmluvy vztahuje, není konečný a týká se veškerých oblastí lidských práv regulovaných orgány veřejné moci smluvního státu. Odkaz na veřejný život neomezuje oblast působnosti zásady nediskriminace na jednání veřejné správy, ale měl by být chápán s ohledem na ustanovení úmluvy, která smluvním státům ukládají zavedení opatření na řešení rasové diskriminace „ze strany jakýchkoli osob, skupin nebo organizací“.7
10. Pojmy rovnosti a nediskriminace v úmluvě a povinnosti smluvních států dosáhnout cílů úmluvy jsou dále rozvedeny a rozvinuty prostřednictvím ustanovení v čl. 1 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 o zvláštních opatřeních.
III. POJEM ZVLÁŠTNÍCH OPATŘENÍ
A. CÍL ZVLÁŠTNÍCH OPATŘENÍ: PODPORA FAKTICKÉ ROVNOSTI
11. Pojem zvláštních opatření je založen na principu, že právní předpisy, politiky a praktiky přijaté a prováděné za účelem splnění požadavků úmluvy vyžadují, aby byly, pokud to okolnosti dovolují, doplněny o dočasná zvláštní opatření navržená tak, aby zajistila znevýhodněným skupinám plné a spravedlivé požívání lidských práv a základních svobod. Zvláštní opatření tvoří jednu složku v souboru ustanovení úmluvy, která se věnují cíli odstranění rasové diskriminace. Úspěšné dosažení tohoto cíle bude vyžadovat pečlivé provádění všech ustanovení úmluvy.
B. AUTONOMNÍ VÝKLAD ZVLÁŠTNÍCH OPATŘENÍ
12. Termíny „zvláštní opatření“ a „zvláštní a konkrétní opatření” použitá v úmluvě lze považovat za funkčně rovnocenné a mohou být autonomně vykládány s ohledem na úmluvu jako celek. Tento výklad se může lišit od použití v konkrétních smluvních státech. Termín „zvláštní opatření“ zahrnuje i opatření, která mohou být v některých zemích označena jako „pozitivní opatření“, „vyrovnávací opatření“ nebo „pozitivní kroky“ v případech, kdy odpovídají ustanovením čl. 1 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 úmluvy, jak je vysvětleno v následujících odstavcích. V souladu s úmluvou používá aktuální doporučení termíny „zvláštní opatření“ nebo „zvláštní a konkrétní opatření“ a apeluje na smluvní státy, aby používaly terminologii, která jasně vyjadřuje vztah jejich právních předpisů a praktik k těmto pojmům v úmluvě. Termín „pozitivní diskriminace“ je v kontextu mezinárodních norem v oblasti lidských práv terminologickou kontradikcí a neměl by být používán.
13. „Opatření“ zahrnují celé spektrum legislativních, výkonných, správních, rozpočtových a regulačních nástrojů na všech úrovních státního aparátu, jakož i plány, politiky, programy a preferenční režimy v oblastech, jako je zaměstnanost, bydlení, vzdělání, kultura a účast na veřejném životě pro znevýhodněné skupiny, vytvořené a prováděné na základě takových nástrojů. Smluvní státy by měly zahrnout ustanovení o zvláštních opatřeních do svých právních systémů, jak je vyžadováno pro splnění cílů podle úmluvy, buď skrze obecné právní předpisy, nebo právní předpisy určené pro konkrétní sektory vzhledem k rozsahu lidských práv uvedených v článku 5 úmluvy, a skrze plány, programy a další politické iniciativy uvedené výše na národních, regionálních a místních úrovních.
C. ZVLÁŠTNÍ OPATŘENÍ A JINÉ SOUVISEJÍCÍ POJMY
14. Povinnost přijmout zvláštní opatření nelze ztotožňovat s obecnou pozitivní povinností států, které jsou smluvními stranami úmluvy, zajistit lidská práva a základní svobody na nediskriminačním základě osobám a skupinám, které spadají do jejich jurisdikce. Toto je obecná povinnost pramenící z ustanovení úmluvy jako celku a je nedílnou součástí všech částí úmluvy.
15. Zvláštní opatření by neměla být zaměňována za konkrétní práva, která se vztahují na určité kategorie osob nebo komunit, jako jsou například práva příslušníků menšin užívat vlastní kulturu, hlásit se k vlastnímu náboženství a praktikovat ho a používat vlastní jazyk, práva původních obyvatel včetně práv na zemi, kterou tradičně obývají, práva žen na zacházení odlišné od zacházení s muži, například poskytnutí mateřské dovolené, na základě biologických odlišností od mužů.8 Taková práva jsou práva trvalá a jako taková uznaná v nástrojích v oblasti lidských práv včetně těch, která byla přijata v kontextu Organizace spojených národů a jejích specializovaných agentur. Smluvní státy by měly ve svých právních předpisech a praktikách pečlivě rozlišovat mezi zvláštními opatřeními a trvalými lidskými právy. Rozlišení mezi zvláštními opatřeními a trvalými právy znamená, že osoby, na něž se vztahují trvalá práva, mohou těžit i ze zvláštních opatření.9
D. PODMÍNKY PRO PŘIJETÍ A PROVÁDĚNÍ ZVLÁŠTNÍCH OPATŘENÍ
16. Zvláštní opatření by měla být přiměřená situaci, kterou mají řešit, měla by být legitimní, jak vyžaduje demokratická společnost, respektovat zásady spravedlnosti a proporcionality a měla by být dočasná. Opatření by měla být navržena a prováděna na základě potřeby plynoucí z realistického zhodnocení aktuální situace jedinců a komunit, jichž se týká.
17. Zhodnocení potřeby zvláštních opatření by mělo být provedeno na základě přesných dat, rozčleněných podle rasy, barvy pleti, rodinného, etnického nebo národnostního původu a zahrnujících i genderové hledisko, dále na základě socioekonomického a kulturního10 statusu a podmínek různých populačních skupin a jejich účasti na sociálním a hospodářském rozvoji země.
18. Smluvní státy by měly zajistit, aby byla zvláštní opatření navržena a prováděna na základě předchozího projednání s dotčenými komunitami a aktivní účasti těchto komunit.
IV. USTANOVENÍ ÚMLUVY OHLEDNĚ ZVLÁŠTNÍCH OPATŘENÍ
A. USTANOVENÍ ČL. 1 ODST. 4
19. Ustanovení čl. 1 odst. 4 úmluvy stanoví, že „za rasovou diskriminaci nejsou považována zvláštní opatření, učiněná výhradně pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo etnických skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu, jež může být nezbytnou k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon lidských práv a základních svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k zachovávání rozdílných práv pro různé rasové skupiny a pokud nezůstanou v platnosti po dosažení cílů, pro které byla přijata“.
20. Použitím formulace „za rasovou diskriminaci nejsou považována“ čl. 1 odst. 4 úmluvy jasně uvádí, že zvláštní opatření přijatá smluvními státy podle Úmluvy nepředstavují diskriminaci. Toto tvrzení ještě potvrzují přípravné práce (travaux préparatoires) úmluvy, které oproti návrhu zaznamenaly změnu z věty: „za rasovou diskriminaci by se neměla považovat“ na větu: „za rasovou diskriminaci se nepovažuje“. Stejně tak nejsou zvláštní opatření výjimkou ze zásady nediskriminace, ale jsou nedílnou součástí jejího smyslu a klíčové pro účel úmluvy odstranit rasovou diskriminaci a podpořit lidskou důstojnost a faktickou rovnost.
21. Kvůli dosažení souladu s úmluvou nepředstavují zvláštní opatření diskriminaci, pokud jsou přijata „výhradně“ pro zajištění rovného požívání lidských práv a základních svobod. Tato motivace by měla být zjevná z povahy samotných opatření, z argumentů, kterými úřady opatření zdůvodňují, a nástrojů vytvořených za účelem provádění opatření. Označení „výhradně pro zajištění“ omezuje rozsah přijatelných motivací ke zvláštním opatřením v rámci úmluvy.
22. Pojem „přiměřený rozvoj“ v čl. 1 odst. 4 odkazuje na programy orientované na cíl, jejichž účelem je zmírňovat a napravovat rozdíly v požívání lidských práv a základních svobod, které se dotýkají některých skupin a jednotlivců, a chránit je před diskriminací. Takové rozdíly zahrnují mimo jiné trvalé nebo strukturální rozdíly a faktické nerovnosti plynoucí z historických okolností, které stále ohroženým skupinám a jednotlivcům upírají výhody, které jsou nutné pro plný rozvoj lidské osobnosti. Ke schválení programu zvláštních opatření není nutné prokázat „historickou“ diskriminaci. Důraz by měl být kladen na napravování současných rozdílů a předcházení vzniku další nerovnováhy.
23. Termín „ochrana“ v témže odstavci označuje ochranu před porušováním lidských práv, ať pochází z jakéhokoli zdroje včetně diskriminačního jednání soukromých osob, aby bylo zajištěno rovné požívání lidských práv a základních svobod. Termín „ochrana“ také značí, že zvláštní opatření mohou působit jak preventivně (proti porušování lidských práv), tak korektivně.
24. Ačkoli úmluva označuje „rasové nebo etnické skupiny nebo jednotlivce, kteří potřebují...ochranu“ (čl. 1 odst. 4) a „rasové skupiny nebo jejich příslušníky“ (čl. 2 odst. 2) jako příjemce zvláštních opatření, opatření musí být v zásadě dostupná pro všechny osoby uvedené v článku 1 úmluvy, jak jasně uvádějí přípravné práce úmluvy a také praxe smluvních států a příslušné závěrečné připomínky výboru.11
25. Ustanovení čl. 1 odst. 4 obsahuje obecnější vyjádření než čl. 2 odst. 2, když hovoří o jednotlivcích, kteří „potřebují ochranu“, aniž by zmínil příslušnost k etnické skupině. Rozsah možných poživatelů nebo příjemců zvláštních opatření by však měl být chápán s ohledem na celkový cíl Úmluvy, kterým je výhradně odstranění všech forem diskriminace, přičemž k dosažení tohoto cíle jsou ve vhodných případech zvláštní opatření nezbytným nástrojem.
26. Ustanovení čl. 1 odst. 4 stanovuje omezení při používání zvláštních opatření smluvními státy. První omezení spočívá v tom, že opatření „by neměla vést k zachovávání rozdílných práv pro různé rasové skupiny“. Toto ustanovení se omezuje na zmínku o „rasových skupinách“ a odkazuje na apartheid zmiňovaný v článku 3 úmluvy, který zavedly státní úřady, a na segregační praktiky uvedené v onom článku a v preambuli úmluvy. Je třeba rozlišovat mezi pojmem nepřípustných „rozdílných práv“ a právy přijatými a uznanými mezinárodním společenstvím na zajištění existence a identity skupin, jako jsou menšiny, původní obyvatelstvo a jiné kategorie osob, jejichž práva jsou podobně přijatá a uznaná v rámci všeobecných lidských práv.
27. Druhé omezení zvláštních opatření spočívá v tom, že „nezůstanou v platnosti po dosažení účelu, pro který byla přijata“. Toto omezení platnosti zvláštních opatření je v podstatě funkční a orientované na cíl: provádění opatření by mělo být ukončeno ve chvíli, kdy budou udržitelným způsobem dosaženy cíle, s nimiž byla přijata – cíle dosáhnout rovnosti.12 Délka času povoleného pro trvání opatření se liší v závislosti na jejich cílech, prostředcích k jejich dosažení a výsledcích jejich uplatňování. Zvláštní opatření by proto měla být pečlivě přizpůsobena konkrétním potřebám daných skupin nebo jednotlivců.
B. USTANOVENÍ ČL. 2 ODST. 2
28. Ustanovení čl. 2 odst. 2 úmluvy stanoví, že „pokud to okolnosti vyžadují, provedou smluvní státy zvláštní a konkrétní opatření v oblasti sociální, hospodářské, kulturní a v jiných oblastech k zajištění přiměřeného rozvoje a ochrany rasových skupin nebo jejich příslušníků, aby jim bylo zaručeno plné a rovné užívání lidských práv a základních svobod. Tato opatření nemají mít v žádném případě za následek zachování nerovnosti nebo rozdílnosti práv různých rasových skupin po dosažení účelu, pro který byla přijata“.
29. Ustanovení čl. 1 odst. 4 úmluvy v podstatě objasňuje význam diskriminace, pokud se týká zvláštních opatření. Ustanovení čl. 2 odst. 2 převádí pojem zvláštních opatření do oblasti povinností smluvních států společně s textem článku 2 jako celku. Drobné rozdíly v používání terminologie v těchto dvou odstavcích nenarušují jejich základní jednotu koncepce a účelu.
30. Použitý slovesný tvar v odstavci v souvislosti s přijetím zvláštních opatření jasně indikuje, že přijetí takových opatření je povinné. Povinná povaha závazku není oslabena ani přidáním věty „pokud to okolnosti vyžadují“, která by měla být chápána tak, že dodává kontext pro uplatňování opatření. Věta má v zásadě objektivní význam v souvislosti s rozdíly v požívání lidských práv osobami a skupinami ve smluvním státě a z toho vyplývající potřebou takovou nerovnováhu odstranit.
31. Vnitřní struktura smluvních států, ať unitární, federální, nebo decentralizovaná, nemá vliv na povinnost států zajistit uplatňování zvláštních opatření, pokud se k nim uchýlí, na celém území státu. Ve federálních nebo decentralizovaných státech musí federální úřady nést mezinárodní zodpovědnost za vytvoření rámce pro důsledné uplatňování zvláštních opatření ve všech částech státu, kde jsou taková opatření zapotřebí.
32. Zatímco čl. 1 odst. 4 úmluvy používá termín „zvláštní opatření“, čl. 2 odst. 2 hovoří o „zvláštních a konkrétních opatřeních“. Přípravné práce úmluvy nenaznačují mezi těmito termíny žádné rozdíly a výbor obecně používá oba termíny jako synonyma.13 Vzhledem ke kontextu článku 2, který obecně vyjmenovává povinnosti dané úmluvou, je terminologie použitá v čl. 2 odst. 2 přiměřená kontextu, jelikož se zaměřuje na povinnost smluvních států přijmout opatření odpovídající situacím, které mají řešit, a umožňující dosáhnout jejich cílů.
33. Formulace v čl. 2 odst. 2 ohledně cíle zvláštních opatření zajistit „přiměřený rozvoj a ochranu“ skupin a jednotlivců lze přirovnat k použití termínu „rozvoj“ v čl. 1 odst. 4. Z úmluvy jasně vyplývá, že zvláštní opatření by měla podpořit skupiny a jednotlivce v požívání lidských práv. Seznam oblastí působnosti v odstavci – „sociální, hospodářské, kulturní a jiné oblasti“ – není vyčerpávající. Zvláštní opatření mohou v zásadě zasahovat do všech oblastí porušování lidských práv včetně bránění v požívání jakýchkoli lidských práv přímo nebo nepřímo zakotvených v článku 5 úmluvy. Ve všech případech je zřejmé, že se odkaz na omezení „rozvoje“ vztahuje pouze na situace nebo podmínky, v nichž se skupiny nebo jednotlivci nacházejí, a neodrážejí vlastnosti toho či onoho jednotlivce nebo skupiny.
34. Příjemci zvláštních opatření podle čl. 2 odst. 2 mohou být skupiny nebo jednotlivci, kteří k takovým skupinám náleží. Rozvoj a ochrana komunit prostřednictvím zvláštních opatření je legitimní cíl, který je třeba sledovat společně s respektováním práv a zájmů jednotlivců. Identifikace jednotlivce jako příslušníka skupiny by měla být založena na sebeurčení dotyčného jednotlivce, ledaže existuje důvod postupovat jinak.
35. Ustanovení o omezeních zvláštních opatření v čl. 2 odst. 2 jsou v zásadě obdobná jako ta vyjádřená v čl. 1 odst. 4. Požadavek omezit dobu platnosti opatření předpokládá potřebu vytvořit při navrhování a zavádění opatření průběžný systém sledování jejich uplatňování a výsledků pomocí vhodných kvantitativních i kvalitativních hodnoticích metod. Smluvní státy by měly pečlivě zvážit, zda náhlé ukončení zvláštních opatření nebude mít na komunity příjemců negativní dopad v souvislosti s lidskými právy, zejména po delší době, kdy byla v platnosti.
V. DOPORUČENÍ PRO PŘÍPRAVU ZPRÁV SMLUVNÍCH STÁTŮ
36. Tyto pokyny k obsahu zpráv potvrzují a rozšiřují pokyny poskytnuté smluvním státům v rámci Harmonizovaných pokynů k podávání zpráv podle mezinárodních úmluv o lidských právech včetně pokynů ke společnému základnímu dokumentu a konkrétním dokumentům každé úmluvy (HRI/MC/2006/3) a Pokyny pro konkrétní dokument CERD, které mají smluvní státy předkládat podle čl. 9 odst. 1 úmluvy (CERD/C/2007/1).
37. Zprávy smluvních států by měly popisovat zvláštní opatření v souvislosti se všemi články úmluvy, k nimž se opatření vztahují. Zprávy smluvních států by také měly ve vhodných případech poskytovat informace o:
- terminologii používané pro zvláštní opatření ve smyslu úmluvy,
- důvodech zvláštních opatření včetně příslušných statistických a jiných dat o celkové situaci příjemců, stručné shrnutí toho, jak rozdíly, které mají být napraveny, vznikly, a očekávané výsledky uplatnění opatření,
- předpokládaných příjemcích opatření,
- rozsahu konzultací uskutečněných před přijetím opatření včetně konzultací s předpokládanými příjemci a s občanskou společností obecně,
- povaze opatření a způsobu, jakým podporují rozvoj, vývoj a ochranu dotyčných skupin a jednotlivců,
- oblastech působnosti nebo sektorech, v nichž byla opatření přijata,
- době trvání opatření, pokud je to možné,
- státních institucích zodpovědných za provádění opatření,
- dostupných mechanismech pro sledování a hodnocení opatření,
- účasti cílových skupin a jednotlivců v prováděcích institucích a procesech sledování a hodnocení,
- předběžných nebo jiných výsledcích uplatňování opatření,
- plánech na přijetí nových opatření a jejich odůvodnění,
- důvodech vedoucích k tomu, že ani vzhledem k situaci, která zdánlivě ospravedlňuje přijetí opatření, nebyla taková opatření přijata.
38. V případech, kdy mají smluvní státy k ustanovením úmluvy o zvláštních opatřeních výhradu, vyzývají se smluvní státy, aby poskytly informace o důvodech, proč je taková výhrada považována za nutnou, o povaze a rozsahu výhrady, o jejích přesných účincích z hlediska vnitrostátního práva a politiky a o případných plánech na omezení nebo zrušení výhrady ve stanoveném časovém rámci. V případech, kdy smluvní státy přijaly zvláštní opatření navzdory výhradě, se vyzývají, aby poskytly informace o těchto opatřeních v souladu s doporučeními v bodě 37 výše.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.
1 Úřední záznamy Valného shromáždění, čtyřicáté páté zasedání, dodatek č. 18 (A/45/18), kapitola VII.
2 Tamtéž, padesáté páté zasedání, dodatek č. 18 (A/55/18), příloha V., oddíl C.; a padesáté sedmé zasedání, dodatek č. 18 (A/57/18), kapitola XI, oddíl F.
3 „Pojem a praxe pozitivních opatření“, závěrečná zpráva předložená Marcem Bossuytem, zvláštním zpra-vodajem, v souladu s rezolucí podvýboru 1998/5 (E/CN.4/Sub.2/2002/21).
4 Úřední záznamy Valného shromáždění, padesáté deváté zasedání, dodatek č. 38 (A/59/38), příloha I.
5 Tamtéž, dodatek č. 18 (A/59/18), kapitola VII., bod 4.
6 Tamtéž, čtyřicáté osmé zasedání, dodatek č. 18 (A/48/18), kapitola VIII, oddíl B.
7 Ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. d); viz také čl. 2 odst. 1 b).
8 Viz Výbor pro odstranění diskriminace žen, obecné doporučení č. 25 (poznámka 4 výše), bod 16.
9 Viz například bod 19 obecného doporučení č. 25 Výboru pro odstranění diskriminace žen (poznámka 4 výše), a bod 12 Doporučení fóra o otázkách menšin ohledně práv na vzdělání (A/HRC/10/11/Add.1).
10 Ustanovení čl. 2 odst. 2 obsahuje termín „kulturní“, „sociální“ i „hospodářský“.
11 Viz také bod 7 výše.
12 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 20 (2009) o nediskriminaci v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv, bod 9.
13 Deklarace OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace zmiňuje v čl. 2 odst. 3 „zvláštní a konkrétní opatření“’ (rezoluce Valného shromáždění 1904 (XVIII)). Viz také bod 12 výše.