II.ÚS 574/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, sídlem Moskevská 640/55, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. ledna 2024 č. j. 13 To 414/2023-56 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 12 PP 153/2023-42, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuta žádost stěžovatelky o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 16. 6. 2021 č. j. 56 T 3/2018-850, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021 sp. zn. 4 To 65/2021.

3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí ve shodě s názorem okresního soudu zdůraznil, že stěžovatelka výkon trestu odnětí svobody nenastoupila sama, ale byla dodána do výkonu trestu policejním orgánem, a že z vězeňského hodnocení je nepochybné, že za dobu výkonu trestu není k jejímu chování negativních poznatků. Současně konstatoval, že nelze pominout okolnost uvedenou ve vězeňském hodnocení, že stěžovatelka stále v rámci skupiny nedokázala změnit naučené vzorce komunikace a chování, které jsou rizikové ve vztahu k recidivě trestné činnosti, a že také vychovatelkou je hodnocena toliko jako lepší průměr, nikoli jako nadprůměrná s tím, že účel výkonu trestu je postupně naplňován, nikoli naplněn. Ač lze pozitivně hodnotit přístup stěžovatelky k řešení dluhů i skutečnost, že po dobu výkonu trestu udržuje rodinné kontakty a že má zajištěné bydlení i zaměstnání, přesto je třeba učinit závěr, že od ní prozatím nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Přitom se ve výkonu trestu odnětí svobody nachází již popáté a v minulosti byla opakovaně (již 18x) odsouzena. Dříve uložené a vykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody se minuly svým účinkem, když stěžovatelka po jejich uložení, resp. výkonu, opětovně páchala trestnou činnost. I při vědomí ústavněprávní judikatury, že zamítavé rozhodnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není možné založit toliko na trestní minulosti odsouzené, bylo shledáno, že podmíněné propuštění stěžovatelky by bylo v současnosti předčasné, neboť je nezbytné, aby její resocializační proces pokračoval i nadále v průběhu vykonávaného trestu odnětí svobody, když rizika recidivy převyšují pozitivní skutečnosti u ní zjištěné.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud a krajský soud rozhodovaly na základě zastaralých informací a nepřihlédly k novým poznatkům, a to že je zařazena do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, byla pětkrát kázeňsky odměněna, byla jí umožněna návštěva příbuzných mimo věznici, nebyla kázeňsky trestána, je pracovně zařazena, dochází na vzdělávací aktivity a má podporující rodinné zázemí, zajištěné bydlení a zaměstnání. Opětovně tvrdí, že je v rozporu s jejími ústavními právy, aby její hodnocení ve výkonu trestu bylo prováděno pouze na základě jejích dřívějších odsouzení. Rovněž je přesvědčena, že jí při soudním jednání nebyl dán dostatečný prostor, aby mohla přednést svou argumentaci, neboť jednání trvalo necelých dvacet minut. Soud podle ní nepostupoval dostatečně důsledně.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.

8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Oba obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž zohlednily i vězeňské hodnocení, ze kterého vyplynulo, že za dobu výkonu trestu odnětí svobody nebylo k chování stěžovatelky negativních poznatků, že je slušná, její chování je na požadované úrovni, zapojuje se do úklidových činností na ubytovně, je pracovně zařazena, dochází na zájmové a vzdělávací aktivity, stanovený program zacházení plní v celém rozsahu, je zařazena do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, v době rozhodnutí okresního soudu byla pětkrát kázeňsky odměněna a nebyla kázeňsky trestána a má podporující rodinné zázemí, zajištěné bydlení a zaměstnání. Současně však, vedle trestní minulosti stěžovatelky, nepominuly okolnost uvedenou ve vězeňském hodnocení, že stěžovatelka stále v rámci skupiny nedokázala změnit naučené vzorce komunikace a chování, které jsou rizikové ve vztahu k recidivě trestné činnosti, a že také vychovatelkou je hodnocena toliko jako lepší průměr, nikoli jako nadprůměrná, kdy účel výkonu trestu je postupně naplňován, nikoli naplněn. Na základě uvedených skutečností důvodně uzavřely, že od stěžovatelky zatím nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, resp. že její podmíněné propuštění by bylo v současnosti předčasné, neboť rizika recidivy převyšují pozitivní skutečnosti u ní zjištěné.

9. Stěžovatelce tedy nelze přisvědčit, že okresní soud vystavěl odůvodnění svého rozhodnutí jen na trestní minulosti stěžovatelky. Současně nelze pomíjet, jak správně zdůraznil krajský soud, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatelka osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet právě i z údajů o její trestní minulosti, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatelky mnohé vypovídají.

10. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (viz např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatelka doposud nesplnila přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování obtíží (nejistot), které stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 či ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.

11. Okresní soud i krajský soud v nyní posuzované věci zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která následně náležitě zvážily při stanovení prognózy stěžovatelčina budoucího života. Dospěly přitom k závěru, že prozatím není zajištěna podmínka budoucího řádného života stěžovatelky, což je věcí jejich uvážení. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na konkrétní případ stěžovatelky a dospěly k podloženému závěru, že v jejím případě je riziko recidivy stále příliš velké.

12. Krajský soud rovněž stěžovatelce poskytl jasný návod, jak má postupovat, aby od ní bylo možno očekávat, že povede řádný život, aby měla vyšší šance při dalším projednání žádosti o podmíněné propuštění. Uvedl, že stěžovatelka by měla pokračovat v bezproblémovém způsobu výkonu trestu, resp. měla by svou aktivitu ve vztahu k nápravě, polepšení a snížení míry rizika její možné recidivy zvýšit, aby mohla být hodnocena jako nadprůměrná a aby proces její převýchovy dosáhl úrovně umožňující konstatovat, že výkon jen části uloženého trestu postačuje.

13. Irelevantní je též námitka stěžovatelky, že jí v průběhu soudního jednání u okresního soudu nebyl dán dostatečný prostor k přednesení její argumentace s tím, že jednání trvalo necelých dvacet minut, což považuje za dobu nedostatečnou. Nelze dospět k závěru, že by šlo o časový úsek, jenž by se vymykal kritériím kladeným na spravedlivý soudní proces. Podstatnou není totiž samotná délka soudního jednání, ale především to, zda jsou v rámci tohoto časového úseku splněny všechny procesní náležitosti soudního řízení. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatelka, resp. její právní zástupce, vznesl proti průběhu soudního řízení jakoukoliv námitku směřující k omezení práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka byla zastoupena advokátem, tzn. právním profesionálem, jemuž by tak zásadní zásah do základních práv a svobod jeho klientky neměl uniknout a v podstatě by na něj měl okamžitě reagovat vznesením námitky do protokolu. Nic takového však stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2684/14).

14. Ústavní soud neshledal, že by postupem okresního soudu či krajského soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatelky.

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu