BOUŠA proti České republice

RADA EVROPY

 

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

 

PÁTÁ SEKCE

Ondřej BOUŠA proti České republice

(stížnost č. 34067/23)

 

ROZHODNUTÍ

ŠTRASBURK

 

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 3. června 2025 v senátu ve složení:

          María Elósegui, předsedkyně,
          Kateřina Šimáčková,
          Stéphanie Mourou-Vikström,
          Georgios A. Serghides,
          Gilberto Felici,
          Andreas Zünd,
          Diana Sârcu, soudci,
a Martina Keller, zástupkyně tajemníka,

S ohledem na výše uvedenou stížnost podanou dne 1. září 2023;

S ohledem na rozhodnutí oznámit stížnost české vládě;

S ohledem na stanoviska žalované vlády a repliku podanou stěžovatelem;

po poradě rozhodl takto:

 

SKUTKOVÝ STAV

1.  Stěžovatel, pan Ondřej Bouša, je český občan narozený v roce 1997. V době podání této stížnost si odpykával trest odnětí svobody ve Věznici Pankrác v Praze. Byl zastoupen panem P. Kohútem, advokátem působícím v Praze.

2.  Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec pan P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

Okolnosti případu

3.  Skutkový stav věci, jak jej předestřeli účastníci, lze shrnout následovně.

1.  Okolnosti projednávané věci

4.  Dne 9. srpna 2020 bylo zahájeno trestní stíhání proti K. B., M. P. a D. K. pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.

5.  Během výslechů dne 9. října 2020 a dne 19. dubna 2021 vypověděl K. B. mimo jiné, že ve dvou případech koupil od osoby, jež byla identifikována jako stěžovatel, několik tisíc kusů tablet extáze.

6.  Dne 5. března 2021 byl zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel využil svého práva nevypovídat.

7.  Dne 24. června 2021 byla podána obžaloba na stěžovatele a výše jmenované spoluobviněné; všichni příslušeli pro účely hlavního líčení ke Krajskému soudu v Hradci Králové („krajský soud“). Podle obžaloby stěžovatel prodal velký počet tablet extáze K. B. při několika příležitostech v období od podzimních měsíců 2018 do října 2019 (naposledy také částečně výměnou za osobní motorové vozidlo).

8.  Na hlavním líčení dne 9. září 2021 byli přítomni všichni obžalovaní včetně stěžovatele a vyjádřili ochotu uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu. S obžalovanými M. P. a D. K. byla tato dohoda uzavřena (s každým samostatně), zatímco stěžovatel a K. B. nebyli rozhodnuti, zda dohodu uzavřou.

9.  Na hlavním líčení konaném dne 14. září 2021, na němž byli stěžovatel a jeho advokát osobně přítomni, státní zástupce prohlásil, že uzavřel s K. B. dohodu o vině a trestu. Stěžovatel odmítl prohlásit vinu a byl vyslechnut soudem, kdy uvedl, že se s K. B. sešel pouze za účelem koupě automobilu – jejž nakonec koupil dne 22. října 2019; rovněž navrhl výslech P. K. a J. F. jako svědků obhajoby. Soud poté vyslechl K. B. (v procesním postavení obžalovaného), který vypověděl ve shodě se svými předchozími výpověďmi ze dne 9. října 2020 a 19. dubna 2021.

10.  Věc stěžovatele byla následně vyloučena k samostatnému projednání a odročena na prosinec 2021.

2.  Samostatné odsouzení spoluobžalovaných

11.  Téhož dne – tedy 14. září 2021 – poté, co stěžovatel a jeho advokát opustili jednací místnost, krajský soud vyhlásil rozsudek, kterým byly schváleny uzavřené dohody o vině a trestu stěžovatelových spoluobžalovaných. Shledal K. B., M. P. a D. K. vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívajícím v tom, že společně se samostatně stíhaným stěžovatelem nedovoleným způsobem obchodovali s narkotiky se záměrem jejich další distribuce. Skutkový popis jejich trestné činnosti ve výroku rozsudku uváděl ve vztahu ke „K. B., spolu se samostatně stíhaným [stěžovatelem]“ (který byl identifikován svým plným jménem a datem narození), že v nespecifikovaný den na podzim roku 2018 prodal stěžovatel K. B. 1 500 tablet extáze (který je zamýšlel prodat dále). K. B. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců.

12.  Všechny strany se vzdaly práva na odvolání, proto rozsudek neobsahoval odůvodnění.

3.  Hlavní líčení stěžovatele

13.  Na hlavním líčení dne 6. prosince 2021 krajský soud, zasedající v senátu složeném z téže předsedkyně senátu a týchž laických přísedících, kteří projednávali věc výše uvedených spoluobžalovaných, projednával i stěžovatelovu věc; stěžovatel a jeho advokát byli na hlavním líčení přítomni. Na jednání byl vyslechnut svědek P. K., jenž vypověděl, že jistý O. z Prahy (který mu nabídl tablety extáze) byl někdo jiný než O. (tj. stěžovatel), který měl zájem koupit si od K. B. výše uvedený automobil; dále byla přečtena výpověď svědka D. H. a provedeny písemné důkazy ze spisu týkajícího se stěžovatelových dřívějších spoluobžalovaných. Jednání bylo odročeno, aby mohl být později vyslechnut svědek J. F. navržený obhajobou.

14.  Na hlavním líčení konaném dne 9. března 2022, na němž byli stěžovatel a jeho advokát osobně přítomni, byl vyslechnut K. B. – tedy stěžovatelův bývalý spoluobžalovaný – v procesním postavení svědka, jenž setrval na svých výpovědích dříve učiněných v procesním postavení obžalovaného. Soud dále vyslechl svědka J. F., který vypověděl, že na podzim roku 2019 jel se stěžovatelem na schůzku s osobou (jemu neznámou), od které si chtěl stěžovatel koupit osobní vozidlo. Stěžovatel popřel, že by prodával nelegální narkotika, a tvrdil, že se setkal s K. B. jen kvůli koupi automobilu.

15.  Po 12minutovém přerušení hlavního líčení za účelem porady senátu soud vyhlásil rozsudek, jímž odsoudil stěžovatele za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, který spočíval ve třech skutcích prodeje tablet extáze K. B. (výměnou za peníze a také za osobní vozidlo) – včetně skutku popsaného v rozsudku ze dne 14. září 2021 (viz § 11 výše). Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let.

V odůvodnění soud uvedl zejména, že stěžovatelovo tvrzení o tom, že se s K. B. setkal pouze za účelem nákupu osobního vozidla, bylo provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceno – jednak s ohledem na časové souvislosti nákupu vozidla (který byl uzavřen až na začátku roku 2019), jednak přesvědčivou výpovědí spoluobžalovaného K. B. Soud v tomto ohledu zdůraznil, že K. B. se ve své prvotní výpovědi dne 9. října 2020 o stěžovateli zmínil zcela spontánně (kdy policie o stěžovateli vůbec netušila) a své výpovědi neměnil a zůstával v nich konzistentní po celou dobu řízení (a to i po svém odsouzení, kdy byl vyslechnut jako svědek); kromě toho jeho výpovědi podpořil svou svědeckou výpovědí D. H. Navíc soud považoval za zcela nevěrohodné výpovědi P. K. (viz § 13 výše) a J. F., které se s ohledem na kontext zjištěných skutečností jevily nelogické.

16.  Stěžovatel poté ve svém odvolání – v němž odkázal na zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny – namítal, že krajský soud pochybil, když vyslechl dne 9. března 2022 K. B. v postavení svědka, a nikoli obžalovaného, a že hodnocení důkazů bylo jednostranné, přičemž mu soud neprokázal vinu mimo rozumnou pochybnost.

17.  Vrchní soud v Praze („vrchní soud“) dne 15. července 2022 odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl, když dospěl k závěru, že právo na obhajobu bylo plně respektováno a její argumenty vyvráceny a že v řízení před krajským soudem nedošlo k žádným procesním vadám. Konstatoval mimo jiné, že s ohledem na skutečnost, že K. B. byl vyslechnut dne 14. září 2021 jako obžalovaný (kdy jednoznačně označil stěžovatele), jeho výslech jako svědka byl nadbytečný, avšak uznal, že tento postup byl zvolen za účelem možnosti detailněji reagovat na argumenty obhajoby. Soud zdůraznil, že K. B. svou výpověď vůči stěžovateli v žádném okamžiku nezměnil a nebyl zjištěn ani žádný motiv, který by mohl svědčit o křivém obvinění.

18.  Stěžovatel podal proti usnesení dovolání, v němž zaprvé namítl, že existuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními krajského a vrchního soudu a provedenými důkazy, a zadruhé, že vrchní soud vedl odvolací řízení v jeho nepřítomnosti, když zamítl jím podanou žádost o odročení (odůvodněnou zdravotními potížemi).

19.  Dne 21. prosince 2022 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

20.  Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, s odvoláním na čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy, že krajský soud svým rozsudkem ve věci jeho spoluobžalovaných porušil ve vztahu k němu presumpci neviny, což narušilo nestrannost tohoto soudu v jeho samostatném řízení; také namítal, že trestní řízení proti němu nebylo spravedlivé.

21.  Usnesením sp. zn. IV. ÚS 878/23 ze dne 2. května 2023 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele s odůvodněním, že věc stěžovatele musela být vyloučena k samostatnému řízení, neboť jeho spoluobžalovaní uzavřeli dohodu o vině a trestu, a změna senátu po vyloučení věci stěžovatele k samostatnému řízení by případně mohla vést k porušení práva na zákonného soudce nebo k nepřiměřené délce řízení. Dále podotkl, že stěžovatel byl odsouzen na základě podrobných výpovědí K. B., jež byly konzistentní od samého počátku řízení a byly podpořeny i dalšími důkazy.

RELEVANTNÍ VNITROSTÁTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

A.  Trestní řád

22.  Institut dohody o vině a trestu coby alternativní způsob řešení trestních věcí byl do českého trestního řádu zaveden s účinností ode dne 1. září 2012. Je upraven v § 175a, 175b a 314o–314s, podle nichž v podstatě státní zástupce a obviněný mohou uzavřít dohodu, v níž obviněný prohlásí, že se dopustil trestného činu, za nějž je stíhán, a vzdá se práva na projednání věci před soudem výměnou za mírnější trest. Takovou dohodu musí schválit soud.

Podle § 175a odst. 1 a 3 jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, lze zahájit jednání o dohodě o vině a trestu; podmínkou sjednání dohody je prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a pokud na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení.

23.  Podle ustanovení § 23 odst. 1 může soud k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení.

B.  Vnitrostátní praxe v oblasti dohod o vině a trestu

24.  Zpráva o činnosti Nejvyššího státního zastupitelství z roku 2022 s odkazem na rozsudek Soudu ve věci Mucha proti Slovensku (č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. listopadu 2021, § 57–58) uvedla, že pokud jsou uzavírány dohody o vině a trestu s obviněnými v tzv. skupinových věcech a tyto jsou posléze předkládány s návrhem na jejich schválení soudu, popsané skutkové věty jsou koncipovány tak, aby nedocházelo k porušení zásady presumpce neviny.

25.  Dne 27. ledna 2023 Nejvyšší státní zastupitelství vydalo Metodiku k postupu státních zástupců při sjednávání dohod o vině a trestu; metodika se mimo jiné zabývá situací, kdy o sjednání dohody projeví zájem pouze jeden či jen někteří spoluobvinění. V takovém případě bude stěžejní otázkou, kterou si státní zástupce bude muset zodpovědět, zda nadále povede vůči všem obviněným společné řízení (srov. § 20 trestního řádu), nebo využije možnosti vyloučit řízení proti některému z nich ze společného řízení (srov. § 23 odst. 1 trestního řádu). S odkazem na rozsudek Soudu ve věci Mucha (cit. výše) metodika uvádí, že je třeba věnovat zvýšenou pozornost také popisu skutku, zvláště pak bude-li o schválení dohody i o otázce viny a trestu zbývajících obviněných rozhodovat tentýž soud. Obzvlášť je nutno dbát na to, aby obvinění, kteří dohodu neuzavřeli, nebyli označeni za pachatele, nýbrž aby bylo explicitně uvedeno, že se jedná o obviněné, kteří dosud nebyli odsouzeni, případně proti nimž se řízení teprve vede.

26.  V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1340/22 ze dne 26. dubna 2023 byl Ústavní soud toho názoru, že jelikož předmětný soud rozsudkem schvalujícím dohodu o vině a trestu dalšího spoluobviněného výslovně označil stěžovatele jako osobu, jež je stíhána samostatně, bylo z tohoto odkazu zřejmé, že trestní řízení proti stěžovateli stále běží a soud nerozhodoval v rámci schválení dohody o vině a trestu o jeho vině. Skutečnost, že stěžovatel nebyl v rozsudku schvalujícím dohodu o vině a trestu označen jako viník a že tímto rozsudkem soud rozhodl o vině spoluobviněného (který popsal tvrzené jednání stěžovatele), neporušila práva stěžovatele ve smyslu Úmluvy.

27.  Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 11 Tdo 1025/2022 ze dne 23. března 2023, s odkazem na rozsudky Mucha (cit. výše) a Adamčo proti Slovensku (č. 45084/14, rozsudek ze dne 12. listopadu 2019) a s odvoláním na presumpci neviny, přisvědčil námitkám na podjatost vzneseným dovolateli z důvodu, že popis skutku v dohodách o vině a trestu uzavřených s jejich spoluobviněnými uváděl, že dovolatelé byli označeni za pachatele trestného činu dříve, než bylo v jejich samostatném řízení pravomocně rozhodnuto o jejich vině. V dohodě uzavřené spoluobviněným byli dovolatelé identifikováni jako spolupachatelé, byly přesně popsány jejich konkrétní role při páchání trestného činu a bylo jim uloženo uhradit náhradu škody poškozeným podle občanského práva společně se spoluobviněnými, kteří dohody o vině a trestu uzavřeli.

28.  Ve svém usnesení sp. zn. 5 Tdo 459/2023 ze dne 7. června 2023 Nejvyšší soud s odvoláním na rozsudky Soudu ve věci Mucha (cit. výše) a Adamčo (cit. výše) přisvědčil námitce podjatosti vznesené dovolatelem z důvodu podjatosti spočívající v tom, že prvostupňový soud rozhodl jak o jeho vině, tak zároveň schválil dohodu o vině a trestu jeho spoluobviněného. Soud konstatoval, že ačkoli rozsudek schvalující dohodu o vině a trestu přímo nevyslovoval vinu dovolatele, slovními formulacemi použitými v popisu skutkového stavu v projednávané věci – které se týkaly výlučně dovolatelova zapojení do posuzované trestné činnosti – soud zjevně nezohlednil procesní postavení dovolatele jako obviněného, o jehož vině bude teprve rozhodováno.

29.  Nejvyšší soud dále v usnesení sp. zn. 8 Tdo 546/2023 ze dne 19. září 2023 s odvoláním na věc Mucha (cit. výše) dospěl závěru, že jestliže se týž soud podílí jak na rozhodnutích o vině některých spoluobviněných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobviněných, vyžaduje se, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o jeho nestrannosti. Dosáhnout toho lze kromě dalšího pečlivým odlišením osoby obviněného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována; je třeba zvolit takovou formulaci skutkových zjištění a popisu účasti tohoto obviněného na trestném jednání, která bude předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby. V předmětné věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že prvostupňový soud uvedeným požadavkům naprosto nedostál – především proto, že žádným způsobem ani nenaznačil, že jde o osoby, o jejichž vině teprve bude samostatně rozhodováno, a u nichž tudíž nelze předjímat naplnění znaků skutkové podstaty. Vedle toho soud zjevně ani nekorigoval popisné znění skutku tak, aby v něm nebyl vymezen způsob, jakým se další osoby, o jejichž vině není rozhodováno, podílely na trestné činnosti již odsuzované osoby. Naopak soud prvního stupně opakovaně užil takové slovní formulace, které vzbuzují poměrně jasnou predikci konkrétního zapojení všech jmenovaných spoluobviněných do posuzované trestné činnosti.

STÍŽNOSTNÍ NÁMITKY

30.  Stěžovatel namítal na poli čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy, že krajský soud slovním popisem jeho jednání ve výroku rozsudku vydaného ve věci jeho spoluobžalovaných porušil presumpci jeho neviny, což narušilo nestrannost tohoto soudu v jeho následném řízení; také namítal, že trestní řízení proti němu nebylo spravedlivé.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

A.  Předběžné námitky vlády

31.  Ve vztahu ke stížnostní námitce na nedostatek nestrannosti soudu vláda zaprvé namítala, že stěžovatel nepodal námitku podjatosti před krajským soudem. Pokud by tak učinil, soudy by se zabývaly tím (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR – viz § 27–28 výše), zda soud, jenž schválil dohody o vině a trestu jeho spoluobžalovaných, rovněž učinil kategorický postoj o jeho zapojení do trestné činnosti. Zadruhé stěžovatel nevznesl tuto námitku ve svém odvolání ani dovolání.

32.  Pokud jde o tvrzené porušení presumpce neviny, uvedla vláda, že jelikož byly dohody o vině a trestu spoluobžalovaných schváleny před vyloučením stěžovatelovy věci do samostatného řízení, byl stěžovatel seznámen s jejich obsahem a mohl napadnout – během trestního řízení proti němu – nedodržení zásady presumpce jeho neviny. On však tuto otázku nastolil až před Ústavním soudem.

Vláda rovněž oponovala, že stěžovatel měl podle zákona o odpovědnosti státu za škodu požadovat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku porušení presumpce neviny v rozsudku krajského soudu schvalujícím dohody o vině a trestu jeho spoluobžalovaných.

33.  Stěžovatel v reakci na to uvedl, že před příslušnými soudy námitku týkající se nedostatku nestrannosti a porušení presumpce neviny vznesl – alespoň co do podstaty – a citoval za tím účelem příslušné formulace svého odvolání i dovolání (viz § 16 a 18 výše). Dokládá to i skutečnost, že Ústavní soud se s těmito námitkami věcně vypořádal.

34.  Dále tvrdil, že námitka podjatosti nepředstavovala účinný prostředek nápravy, neboť by o ní mimo jiné rozhodovala soudkyně, jejíž podjatost byla napadena. Soud by měl za takové situace navíc přezkoumat vlastní možnou podjatost z moci úřední, což krajský soud neučinil – tím dal najevo, že se sám za podjatý nepovažuje.

35.  Stěžovatel rovněž uvedl, že dohody o vině a trestu nenapadl žádným prostředkem nápravy, protože nebyl účastníkem příslušných řízení a opustil jednací síň před vydáním rozsudku, jímž byly dohody potvrzeny (viz § 11 výše). Nakonec uvedl, že uplatnění občanskoprávního nároku podle zákona o odpovědnosti státu za škodu by nebylo vhodným prostředkem nápravy, jelikož by neposkytlo nápravu za nespravedlivě vedené trestní řízení a nezákonné odsouzení.

36.  Soud nepovažuje za nutné zabývat se předběžnými námitkami vlády, protože předmětná věc je v každém případě nepřijatelná z důvodů uvedených níže.

B.  K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy

37.  Stěžovatel namítal, že krajský soud v rozhodnutí vydaném ve věci jeho spoluobžalovaných vyjádřil svůj názor na jeho vinu, což narušilo nestrannost soudu v následném řízení vedeném proti němu. Vycházel z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy, jehož příslušná pasáž zní takto:

„1.  Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o... oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

2.  Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“

1. Tvrzení účastníků řízení

a)  Vláda

38.  Vláda s odvoláním na judikaturu Soudu úvodem tvrdila, že krajský soud, jenž projednával stěžovatelovu věc, byl nestranný, a skutečnost, že ji projednával senát totožný s tím, který projednával věc stěžovatelových spoluobžalovaných, nebyla dostatečná ke zpochybnění jeho nestrannosti. V tomto ohledu vláda poukázala na názor Ústavního soudu (viz § 22 výše), že jiný postup by vedl k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce nebo by nepřiměřeně prodloužil řízení.

39.  Vláda dále uváděla, že rozsudek krajského soudu potvrzující dohody o vině a trestu, jenž časově předcházel vydání rozsudku Soudu ve věci Mucha proti Slovensku (č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. listopadu 2021, § 57–58), který je jinak od té doby řádně aplikován (viz § 24–29 výše), vyžadoval výslovný odkaz na stěžovatele, neboť trestná činnost všech spoluobžalovaných byla vzájemně provázaná a navazovala na sebe. Jednání stěžovatele muselo být pregnantně vylíčeno, aby bylo možno jednání zúčastněných osob (zejména K. B.) komplexně popsat. Nebylo tudíž možné ho z rozsudku o schválení dohod o vině a trestu zcela vynechat (vláda zde odkázala na věc Bauras proti Litvě, č. 56795/13, rozsudek ze dne 31. října 2017), ale soud na něj odkázal v nezbytně nutném rozsahu. Vláda připustila, že stěžovatel byl označen plným jménem, jako důvod však uvedla, že zpočátku bylo vedeno společné řízení proti všem spoluobžalovaným, a jejich identita tak byla soudu známa.

40.  Vláda dále uváděla, že jelikož rozsudek o schválení dohod o vině a trestu neobsahoval žádné odůvodnění (viz § 12 výše), skutková a právní zjištění v něm uvedená byla minimalistická oproti skutkovým a právním zjištěním uvedeným v rozsudku týkajícím se stěžovatele, a ze schválení dohod o vině a trestu nelze dovodit, že by soud shledal nebo uznal stěžovatele vinným ve smyslu obžaloby. To platilo tím spíše, že odkaz na stěžovatele byl vždy doprovázen poznámkou, že je stíhán samostatně a v jeho věci ještě nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení. Krajský soud se tak v maximální možné míře vyhnul dojmu, že předjímá stěžovatelovu vinu (zde vláda odkázala na věc Karaman proti Německu, č. 17103/10, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 69–70).

41.  Vláda zdůraznila, že krajský soud nebyl v pozdějším samostatném řízení proti stěžovateli rozsudkem schvalujícím dohody o vině a trestu stěžovatelových spoluobžalovaných nijak vázán a na rozdíl od věci Mucha (cit. výše, § 56) nepředstavovala odsouzení spoluobžalovaného „věcnou a homogenní součást projednávané věci“. Krajský soud prováděl zevrubné dokazování ve dvou hlavních líčeních s cílem dospět k vlastním závěrům, vyslechl stěžovatele, K. B. a svědky P. K. a J. F. navržené stěžovatelem a přečetl výpověď svědka D. H. (viz § 13 a 14 výše); stěžovatel měl možnost klást svědkům dotazy a napadnout důkazy, jež prokazovaly jeho vinu. Soud pak rozsudek pečlivě odůvodnil, když zdůraznil konzistentnost výpovědí K. B. (které nebyly jediným důkazem viny) a vysvětlil, proč je považuje za věrohodné. Jelikož byl zároveň K. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců – tj. jen o půl roku kratšímu, než kolik činí dolní hranice trestní sazby podle trestního zákoníku – nedostalo se mu z důvodu uzavření dohody o vině a trestu významné výhody. Vláda také konstatovala, že vrcholné soudy se řádně vypořádaly se stěžovatelovou námitkou, že K. B. neměl být vyslechnut v postavení svědka. Nakonec skutečnost, že porada před vyhlášením rozsudku trvala pouhých 12 minut, byla podle názoru vlády bez významu, neboť členové senátu spolu věc průběžně konzultovali a poslední porada byla již závěrečnou formulací názorů a konečným hlasováním o vině a trestu.

b) Stěžovatel

42.  Stěžovatel namítal, že jeho pochybnosti ohledně nestrannosti krajského soudu byly objektivně oprávněné, protože byl nejen shledán vinným stejným senátem, jenž předtím odsoudil jeho spoluobžalované v řízení o schválení dohod o vině a trestu, ale rozsudek schvalující tyto dohody rovněž obsahoval podrobné hodnocení jeho účasti na trestné činnosti K. B. a jednoznačný popis jím spáchaného trestného činu (společně s osobními údaji), čímž předurčil jeho vinu. V této souvislosti doplnil, že poznámka o tom, že je „stíhán samostatně“, nic neměnila na skutečnosti, že nebyla nikde zmíněna jeho nevina nebo nedostatek důkazů o jeho vině.

43.  Stěžovatel dále namítal, že podjatost se nevztahovala jen na posouzení jeho viny, ale rovněž na důkazy, jelikož oba svědci navržení stranou obhajoby (kteří pod hrozbou křivé výpovědi potvrdili jeho verzi událostí) byli shledáni nevěrohodnými (viz § 15 výše). Na druhé straně výpovědi poskytnuté K. B. (jež představovaly jediný důkaz viny) byly považovány za absolutní pravdu – i když skutečnost, že byl nejprve vyslechnut jako obviněný, znamenala s ohledem na zásadu, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe, že za svůj pozdější výslech v postavení svědka nemůže být stíhán za křivou výpověď. Tato nevyváženost v kombinaci se skutečností, že závěrečná porada senátu trvala pouze 12 minut, svědčila podle jeho názoru o tom, že hodnocení dostupných důkazů krajským soudem nebylo dostatečně kritické, ale spíše bylo jeho cílem sladit se se závěry dosaženými v dohodách o vině a trestu týkajících se jeho spoluobžalovaných (včetně předurčeného závěru o jeho vlastní vině). Stěžovatel v tomto ohledu zdůraznil, že krajský soud si v době rozhodování v jeho věci již musel být vědom rozsudku Soudu ve věci Mucha (cit. výše).

2.  Hodnocení Soudu

a)  Zásady týkající se nestrannosti

44.  Obecné zásady nestrannosti, včetně zásad nestrannosti týkajících se účasti soudce na předchozím rozhodování ve stejné věci, byly nedávno shrnuty v rozsudku Soudu ve věci Meng proti Německu (č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. února 2021, § 42–52). Soud však konstatuje, že při uplatňování subjektivního testu konzistentně judikuje, že dokud není prokázán opak, je třeba předpokládat osobní nestrannost soudce (viz také Morel proti Francii, č. 34130/96, rozsudek ze dne 6. června 2000; Kyprianou proti Kypru, č. 73797/01, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2005; Miminoshvili proti Rusku, č. 20197/03, rozsudek ze dne 28. června 2011, § 113).

45.  Z těchto zásad nestrannosti v rámci objektivního testu považuje Soud v projednávané věci za zvláště důležité následující (viz Mucha, cit. výše, § 49; Gorše proti Slovinsku, č. 47186/21, rozsudek ze dne 6. března 2025, není dosud v právní moci):

– Pouhá skutečnost, že soudce již dříve rozhodoval o stejném trestném činu, nemůže být považována za důvod obav o jeho nestrannosti. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních věcech nebo že spoluobžalovaného odsoudil v samostatném řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nestrannosti tohoto soudce v jiné věci.

– Otázka nestrannosti soudce však vyvstává tam, kde již dřívější rozsudek obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný více osobami, a zejména pokud dřívější rozsudek obsahuje konkrétní posouzení typu účasti stěžovatele na trestném činu nebo se má za to, že souzená osoba naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu lze takové skutečnosti považovat za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má od samého počátku zaujatý názor na meritum věci.

b)  Zásady vztahující se na presumpci neviny

46.  Soud připomíná, že presumpce neviny zakotvená v čl. 6 odst. 2 je jedním z prvků spravedlivého trestního procesu, jenž je vyžadován podle odstavce 1 daného článku (viz mimo jiná rozhodnutí Allenet de Ribemont proti Francii, č. 15175/89, rozsudek ze dne 10. února 1995, § 35; a Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, č. 9043/05, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 103). Čl. 6 odst. 2 zakazuje, aby soud předčasně vyjádřil názor, že osoba „obviněná z trestného činu“ je vinna, a to ještě předtím, než byla skutečně na základě zákona její vina prokázána (viz mimo jiná rozhodnutí Minelli proti Švýcarsku, č. 8660/79, rozsudek ze dne 25. března 1983, § 37, a Peša proti Chorvatsku, č. 40523/08, rozsudek ze dne 8. dubna 2010, § 138).

47.  Soud v této souvislosti připomíná, že je třeba zásadně rozlišovat mezi tvrzením, že je někdo pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jednoznačným prohlášením (bez pravomocného rozsudku), že určitá osoba se předmětného trestného činu dopustila. Použitý jazyk má v tomto ohledu zásadní význam (viz Daktaras proti Litvě, č. 42095/98, rozsudek ze dne 10. října 2000, § 41; Böhmer proti Německu, č. 37568/97, rozsudek ze dne 3. října 2002, § 56, a Khuzhin a ostatní proti Rusku, č. 13470/02, rozsudek ze dne 23. října 2008, § 94). Soud dále poukázal na to, že při rozhodování o tom, zda prohlášení učiněné veřejným činitelem porušuje zásadu presumpce neviny, musí být přihlédnuto ke kontextu konkrétních okolností, za nichž bylo sporné prohlášení učiněno (viz Daktaras, cit. výše, § 43; A. L. proti Německu, č. 72758/01, rozsudek ze dne 28. dubna 2005, § 31, a Paulikas proti Litvě, č. 57435/09, rozsudek ze dne 24. ledna 2017, § 55). Je-li zohledněna povaha a kontext konkrétního řízení, dokonce ani použití nešťastných formulací nemusí být rozhodující. Judikatura Soudu poskytuje některé příklady projednávaných věcí, kdy nebylo shledáno porušení čl. 6 odst. 2, ačkoli jazyk použitý vnitrostátními orgány a soudy byl předmětem kritiky (viz Nealon a Hallam proti Spojenému království, č. 32483/19 a 35049/19, rozsudek velkého senátu ze dne 11. června 2024, § 176, a Allen proti Spojenému království, č. 25424/09, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2013, § 126, a v něm citované věci).

48.  Soud dále připustil, že zásada presumpce neviny může být teoreticky porušena i z důvodu předčasného vyjádření viny podezřelého učiněného v rámci rozsudku proti odděleně stíhaným spoluobviněným (viz Karaman, cit. výše, § 42). Připustil však, že ve složitých trestních řízeních zahrnujících několik osob, které nemohou být souzeny společně, může být vyjádření soudu prvního stupně o účasti třetích osob, které mohou být později souzeny samostatně, nezbytné pro posouzení viny souzených osob. Trestní soudy jsou povinny prokázat skutečnosti relevantní pro posouzení právní odpovědnosti obviněného tak důkladně a přesně, jak je to možné, a nesmí prezentovat rozhodující skutečnosti jako pouhá obvinění nebo podezření. To platí i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se účasti třetích osob. Nicméně pokud mají být takové skutečnosti uvedeny, soud by neměl poskytnout víc informací, než je nutné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných  (viz Karaman, cit. výše, § 64; Mucha, cit. výše, § 58, a C. O. proti Německu, č. 16678/22, rozsudek ze dne 17. září 2024, § 60, a další v něm uvedené odkazy).

c)  Použití uvedených zásad na projednávanou věc

49.  Soud konstatuje, že stěžovatelovy námitky pramení ze skutečnosti, že krajský soud, jenž jej odsoudil za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, již dříve odsoudil jeho spoluobžalované v souvislosti se zásadně stejnými skutečnostmi na základě dohod o vině a trestu; přitom odkázal na jeho roli v trestné činnosti ve výroku rozsudku, jímž byly tyto dohody o vině a trestu schváleny. S ohledem na provázanost otázek vznesených stěžovatelem – konkrétně tvrzený nedostatek nestrannosti trestního soudu a porušení presumpce neviny – přezkoumá Soud tyto dva aspekty společně.

50.  Hned v úvodu Soud konstatuje, že i když trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy bylo nejprve zahájeno proti K. B., M. P. a D. K. a až později proti stěžovateli, všichni obvinění byli v určitém období postaveni před soud v rámci spojeného řízení společně (viz § 4–7 výše). Důvodem vyloučení stěžovatelovy věci do samostatného řízení byla skutečnost, že spoluobžalovaní uzavřeli dohody o vině a trestu (viz § 10 výše) v souladu s českým trestním řádem (viz § 23 a 25 výše).

51.  Soud dále konstatuje, že soudní senát, jenž odsoudil stěžovatele, byl složen z téže předsedkyně a týchž dvou laických přísedících, jako tomu bylo při projednávání věci jeho spoluobžalovaných (viz § 13 výše). O předsedkyni senátu coby profesionální soudkyni je namístě předpokládat, že by měla vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být schopna odlišit debaty a závěry, ke kterým dospěla v předchozím řízení proti K. B., M. P. a D. K. (viz Meng, cit. výše, § 55, a Gorše, cit. výše, § 56). Podle závěru Soudu vycházejícího z dokumentace, již má k dispozici, nic nasvědčuje tomu, že předsedkyně senátu nebo přísedící jednali v řízení s osobní předpojatostí proti stěžovateli. Jejich osobní nestrannost tak musí být presumována (tedy subjektivní test, viz § 44).

52.  Soud rovněž připomíná, že v řízení proti stěžovateli soudní senát sám prováděl svědecké a listinné důkazy a že při vynášení odsuzujícího rozsudku ve vztahu ke stěžovateli byl povinen učinit vlastní skutkové a právní závěry na základě důkazů provedených v řízení proti němu (viz § 41 výše; srov. rovněž Mucha, cit. výše, § 51).

53.  Ačkoli se však jedná o důležité prvky ve zkoumání otázky, zda trestní soud naplnil ve stěžovatelově věci požadavek nestrannosti podle čl. 6 odst. 1, nezprošťují Soud povinnosti přezkoumat, zda rozsudek schvalující dohody o vině a trestu K. B., M. P. a D. K. obsahoval závěry, jež fakticky předjímaly otázku stěžovatelovy viny, a zda v objektivním smyslu narušily nestrannost soudního senátu, jenž stěžovatele odsoudil.

54.  V této souvislosti by měl Soud vyhodnotit dvě zásadní otázky – konkrétně zda bylo nezbytné odkázat na účast stěžovatele na trestné činnosti, za niž byl K. B. odsouzen rozsudkem ze dne 14. září 2021, a pokud ano, zda se tento odkaz omezil na rozsah nezbytný pro závěr o vině K. B. a byl formulován tak, aby byla vyloučena možná předpojatost vůči stěžovateli (viz § 47 a 48 výše; viz také Mucha, cit. výše, § 60). Tyto otázky vyvstávají, ačkoli byl rozsudek proti K. B. a dalším spoluobžalovaným založen na jejich dohodách o vině a trestu.

55.  Soud připomíná, že je především věcí smluvních států – zejména národního zákonodárce – rozhodnout o nejvhodnějším postupu, jenž má být použit v případech, kdy není o obviněních proti spoluobžalovaným, kteří se měli dopustit téhož trestného činu, rozhodováno zároveň. Přístupy států k této otázce budou pravděpodobně záviset na specifických rysech jednotlivých právních a soudních systémů a budou vycházet z vnitrostátní trestněprávní politiky, a proto se mohou lišit – což lze pozorovat i na komparativních právních datech, jež má Soud k dispozici (viz Gorše, cit. výše, § 36–40 a 59). Ovšem bez ohledu na to, jaký přístup je zaujímán, musí být jednání a rozhodnutí vnitrostátních orgánů v souladu s požadavky Úmluvy.

56.  Pokud jde o okolnosti projednávané věci, Soud konstatuje, že s ohledem na povahu trestného činu, z něhož byli K. B., M. P. a D. K obviněni, mohl být odkaz na třetí osoby a na roli, již měl hrát stěžovatel, při vylíčení skutkového stavu jejich trestného činu – zejména drogového distribučního řetězce (viz § 11 výše) – nevyhnutelný. Pokud jde o skutečnost, že stěžovatel byl označen plným jménem a datem narození, bere Soud v úvahu argument vlády (viz § 39 výše), že tomu tak bylo z důvodu skutečnosti, že všichni spoluobžalovaní byli dříve souzeni ve společném řízení a jejich identita byla soudu známa. V tomto ohledu připomíná, že jmenovat obžalovaného, o jehož vině dosud nebylo rozhodnuto, je zřejmě ve většině členských států Rady Evropy běžnou praxí (viz Gorše, cit. výše, § 38) – tím spíše s ohledem na skutečnost, že totožnost takového obžalovaného je trestnímu soudu obvykle velmi dobře známá. Z pohledu Soudu nelze rozsudek ve věci Mucha (cit. výše, § 62) vykládat tak, že by trestní soud nemohl za žádných okolností identifikovat obžalovaného, který bude teprve souzen, vlastním jménem.

57.  Zbývá rozhodnout, zda výše uvedený odkaz na stěžovatele porušil záruky podle čl. 6 odst. 1 a 2 s ohledem na rozsah podrobností a použité slovní formulace.

58.  Soud v této souvislosti konstatuje, že rozsudek schvalující dohody o vině a trestu stěžovatelových spoluobžalovaných obsahoval skutkový popis jejich trestné činnosti (včetně stěžovatelovy role v něm) a skutkový popis trestně postižitelného jednání, jež lze přičítat stěžovateli. Ve výroku bylo skutečně uvedeno, že stěžovatel prodal v nespecifikovaný den na podzim 2018 určité množství tablet extáze K. B. (viz § 11 výše). Ačkoli je toto tvrzení formulováno způsobem jasně přičítajícím stěžovateli trestný čin, soud je podle všeho použil nikoli za účelem konstatování stěžovatelovy viny, ale pro popis činů jeho spoluobžalovaného K. B., jenž narkotika od stěžovatele koupil a hodlal je prodat dále. Z ničeho není patrné, že by napadené výroky byly podle vnitrostátního práva pro posouzení trestní odpovědnosti K. B. nadbytečné, a to bez ohledu na skutečnost, že se k trestnému činu doznal. Podle názoru Soudu je patrné, že byla vynaložena snaha neposkytnout pro vyhodnocení právní odpovědnosti K. B., jenž byl souzen, více informací, než je nezbytně nutné (viz § 48 in fine). Co je nejdůležitější, rozsudek nijak právně nehodnotí stěžovatelovo jednání a neuvádí stěžovatele jako osobu, která naplnila skutkovou podstatu trestného činu, z nějž byl obviněn, nebo jako „pachatele“ takového trestného činu (na rozdíl od věci C. O. proti Německu, cit. výše, § 62, či Gorše, cit. výše, § 62–63). Trestní soud se rovněž zdržel jakýchkoli závěrů ohledně stěžovatelovy „viny“ (srov. C. O. proti Německu, cit. výše, § 64).

59.  Soud dále konstatuje, že podle stanovisek vlády (viz § 41 výše), jež stěžovatel nerozporoval, neměly napadené výroky podle českého trestního práva zavazující účinek v následném řízení proti němu a že on coby obviněný bych chráněn presumpcí neviny až do svého odsouzení.

60.  Soud rovněž považuje za důležité zdůraznit, že odkazy na stěžovatele v rozsudku, jímž byl odsouzen jeho spoluobžalovaný, byly formulovány tak, aby z nich vyplynulo, že je „stíhán samostatně“. Ačkoli (jak namítal stěžovatel – viz § 42 in fine) v předmětném rozsudku není uvedeno výslovné prohlášení o tom, že vina nebyla pravomocně prokázána (viz Mucha, cit. výše, § 61; Gorše, cit. výše, § 63; naopak Karaman, cit. výše, § 69 a 70), soud jím dal jasně najevo, že jeho úkolem nebylo rozhodovat o stěžovatelově vině, ale zabýval se pouze posouzením odpovědnosti osob obžalovaných v rámci předmětného řízení, konkrétně K. B., M. P. a D. K. (srov. C. O. proti Německu, cit. výše, § 68).

61.  S ohledem na výše uvedené úvahy Soud uzavírá, že i když formulace výroku rozsudku proti stěžovatelovým spoluobžalovaným nejsou prosty kritiky (viz § 60 výše), nenarušily stěžovatelovo právo být považován za nevinného až do prokázání viny, a pochybnosti stěžovatele ohledně nestrannosti nalézacího soudu nejsou objektivně odůvodněné.

62.  Z toho důvodu musí být stížnostní námitky podle této části zamítnuty jako zjevně neopodstatněné podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

63.  Závěrem Soud konstatuje, že rozsudek týkající se stěžovatelových spoluobžalovaných byl vydán dne 14. září 2021 – tedy před rozsudkem Soudu ve věci Mucha (cit. výše), jenž je od svého vydání vnitrostátními orgány řádně aplikován (viz § 24–29 výše).

C.  K ostatním námitkám na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy

64.  Stěžovatel dále namítal, že trestní řízení proti němu nebylo spravedlivé, protože byl v zásadě odsouzen na základě výpovědí K. B., jehož výpověď v postavení svědka neměla být připuštěna; navíc svědci obhajoby nebyli shledáni věrohodnými.

65.  Soud připomíná, že ačkoli článek 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, nestanoví pravidla přípustnosti důkazů nebo způsob jejich hodnocení, jež jsou proto záležitostmi, jež má převážně regulovat vnitrostátní právo a národní soudy (viz např. García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 28). Úkolem Soudu je zjistit, zda řízení jako celek, včetně způsobu provádění důkazů, bylo spravedlivé (viz Doorson proti Nizozemsku, č. 20524/92, rozsudek ze dne 26. března 1996, § 67, a Gossa proti Polsku, č. 47986/99, rozsudek ze dne 9. ledna 2007, § 52).

66.  Soud v této souvislosti konstatuje, že v průběhu řízení měl stěžovatel, zastoupený advokátem, možnost předestřít vlastní verzi událostí a poukázat na rozpory ve výpovědích svědků vyslechnutých v řízení nebo upozornit na jakoukoli nekonzistentnost zbývajících důkazních prostředků, z nichž vnitrostátní soudy vycházely. Pokud jde o výpovědi učiněné K. B., jež skutečně představovaly hlavní důkaz viny, Soud považuje za důležité konstatovat, že jelikož ho stěžovatel znal osobně, bývalo by pro něj bylo snadné odhalit případnou motivaci svědka ke lhaní a zpochybnit pravdivost jeho výpovědí. Zdá se však navíc, že tyto výpovědi byly podpořeny svědeckou výpovědí učiněnou D. H. a že soudy řádně prověřily hodnověrnost K. B. i otázku, zda mohl být vyslechnut po svém odsouzení jako svědek (viz § 15 a 17 výše). Nakonec odůvodnění vypracované soudem ve vztahu ke svému hodnocení, že svědky obhajoby je nutno považovat za vysoce nevěrohodné (viz § 15 výše), nevykazuje známky svévole.

67.  S ohledem na výše uvedené úvahy Soud dochází k závěru, že vnitrostátní soudy dostály povinnosti učinit spravedlivé a řádné posouzení stěžovatelovy věci a že trestní řízení proti stěžovateli nepředstavovalo porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

68.  Z toho vyplývá, že tato stížnostní námitka je zjevně neopodstatněná a musí být zamítnuta v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

 

Z těchto důvodů Soud většinou hlasů

prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 26. června 2025.

                        

Martina Keller - zástupkyně tajemníka
María Elósegui - předsedkyně