III.ÚS 1412/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Arcibiskupství pražského, se sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, č. j. 28 Cdo 211/2024-267, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2023, č. j. 72 Co 96/2023-224, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 43 C 521/2021-176, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2. hlavního města Prahy, a 3. městské části Praha 12, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem konkrétního pozemku zapsaného pro obec Praha v katastrální území Cholupice (dále jen "pozemek"). Stěžovatel tvrdil, že jako součást Církve římskokatolické je oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání). Dokládal, že jde o původní majetek církve dle § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Vlastnické právo k pozemku bylo v katastru nemovitostí vedeno na základě multiplicitního zápisu jak pro stěžovatele, tak pro vedlejší účastníky 1 a 2. Pro vedlejšího účastníka 3 byla v katastru nemovitostí zapsána svěřená správa nemovité věci ve vlastnictví obce (hlavního města Prahy). Stěžovatel tvrdil, že vlastnické právo k pozemku nabyl ex lege podle § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání, neboť ke dni 1. 1. 2013 nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící oprávněné osobě. Zároveň tvrdil, že zápis vlastnického práva vedlejších účastníků byl v katastru nemovitostí proveden neoprávněně.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

4. Městský soud v Praze (dále "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

5. Soudy dospěly k závěru, že byl prokázán přechod vlastnického práva k pozemku na stát, neboť byl nejpozději ke dni 1. 10. 1948 převzat do vlastnictví státu na základě zákona č. 142/1947 Sb. a v rámci něho vydaných rozhodnutí Ministerstva zemědělství. Stěžovatel tak byl zbaven vlastnického práva před nabytím účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání. Ke zrušení evidence vlastnického práva stěžovatele v tehdejší evidenci nemovitostí došlo v roce 1979, kdy byl jako vlastník pozemku zapsán stát.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele meritorně projednal, neboť v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny aplikační předpoklady pro nastoupení nevyvratitelné právní domněnky upravené v ustanovení § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání. Tou je dle Nejvyššího soudu mj. kontinuita evidovaného vlastnického práva. Stěžovatel však nebyl mezi lety 1976 a 2007 jako vlastník v katastru nemovitostí evidován. Duplicitní či triplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nelze řešit v režimu § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání a znemožňuje nabytí vlastnictví ex lege ke dni účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání. Zapsání stěžovatele v roce 2007 při obnově katastrálního operátu do katastru nemovitostí jako vlastníka (jako triplicitní zápis vedle státu a hlavního města Prahy) nestačí ke splnění podmínky podle § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel rekapituluje průběh sporu, tvrdí, že výklad § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání byl obecnými soudy vyložen nesprávně. Nejvyšší soud postupoval v rozporu se zásadou in favorem restitutionis. Z rovnocenných výkladových alternativ zvolil výklad, který je vůči restituentům méně příznivý. Obecné soudy neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatelky konstituovanému ex lege.

8. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že jednání totalitního státu nelze vykládat k tíži obětí majetkových křivd. Restituční předpisy nelze použít ke zpochybnění dosud nezpochybňovaného vlastnického práva stěžovatele. Při výkladu právního předpisu je třeba respektovat účel zákona, historii jeho vzniku, systematické souvislosti a ústavně právní principy. Soudy nejsou vázány pouze doslovným zněním zákona. Ústavní soud může napravit takový výklad podústavního práva, který je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, například z důvodu přepjatého formalismu opomíjejícího smysl a účel práva samotného.

9. Stěžovatel rozporuje závěr dovolacího soudu, že § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání nezakotvuje restituční postup, ale určité beneficium spočívající ve vlastnictví ex lege, tudíž je snížen dopad zásady in favorem restitutionis. Ze systematiky zákona stěžovatel dovozuje opak. Na restituční povaze § 18 odst. 2 nic nemění ani skutečnost, že způsob ochrany práv oprávněné osoby je technicky jinak uchopen, než v případě naturální restituce podle § 3 až 14 zákona o majetkovém vyrovnání.

10. Stěžovatel uznává, že mezi lety 1979 až 2007 zápis stěžovatele jako vlastníka v katastru nemovitostí chyběl. V řízení se ale nepodařilo prokázat, na základě jakých listin došlo v roce 1979 k zápisu vlastnického práva státu. Stát tedy podle stěžovatele v minulosti nedoložil katastru nemovitostí přechod majetku podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. To umožnilo stěžovateli postupem podle ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), nechat v roce 2007 zapsat své vlastnické právo.

11. Závěry Nejvyššího soudu by mohly vést ke zpochybnění vlastnictví v situacích, kdy oprávněná osoba nebyla v katastru nemovitostí zapsána kontinuálně.

12. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, že uplatnění § 18 odst. 2 brání multiplicitní zápis vlastnického práva. Stěžovatel nezpochybňuje, že splnění podmínky formálního zápisu do katastru nemovitostí se může jevit jako pochybné, ovšem podobně pochybný je zápis vlastnického práva státu a hlavního města Prahy (vedlejších účastníků 1 a 2). Připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu je v případě řešení sporu mezi duplicitně zapsanými vlastníky nutné vycházet z povahy nabývacího titulu, který svědčí těmto vlastníkům. Pokud by nabývací tituly dalších vlastníků nemohly obstát, nemůže nesprávný zápis vlastnického práva znevýhodnit restituenta, který měl pozemek nabýt na základě zákona.

13. Uvádí-li Nejvyšší soud, že multiplicitní zápis nebrání stěžovateli se domáhat restitučního nároku podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, bylo by možné tímto způsobem argumentovat i v případě výhradního zápisu restituenta v katastru nemovitostí, čímž by došlo k popření smyslu § 18 odst. 2.

14. Soudy tak porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces vadným výkladem zákona a právo vlastnit majetek, neboť neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak však nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Samotná námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí či nesprávnosti výkladu podústavního práva nemůže bez dalšího představovat porušení ústavně zaručených práv.

17. V nyní posuzované věci je sporným výklad přechodného ustanovení § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání, které zní: "Pokud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící právnické osobě uvedené v § 3, platí, že tato právnická osoba je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vlastníkem nemovité věci evidované v jejím vlastnictví; to však pouze za podmínky, že se jedná o věc uvedenou v § 2 písm. a) tohoto zákona".

18. Ústavní soud posuzoval, zda výklad podústavního práva zastávaný obecnými soudy představuje výkladovou variantu natolik excesivní či a priori nemožnou, že by mohlo v důsledku výkladu podústavního práva dojít k porušení ústavního práva na soudní ochranu stěžovatele. Zároveň musel zohlednit též výkladovou zásadu in favorem restitutionis.

19. Jak opakovaně uvedl Ústavní soud, poselstvím této zásady je požadavek adresovaný státním orgánům respektovat hodnotové základy církevních restitucí v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností. Jakkoli tato zásada není sama o sobě ústavněprávním požadavkem, ztělesňuje podpůrné kritérium posouzení uplatněného restitučního nároku, takže její uplatnění se jeví naléhavějším, je-li výklad rozhodné právní normy obtížnější (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1975/20 či sp. zn. III. ÚS 361/21).

20. Vysoký stupeň obecnosti zásady in favorem restitutionis podle Ústavního soudu umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 633/19 či sp. zn. II. ÚS 1686/21 a řada dalších).

21. Ústavní soud v nyní posuzované věci zohlednil, že spor o výklad § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání vedený před obecnými soudy není sporem o to, zda někomu svědčí restituční nárok, ale o to, jakou cestou je možno se tvrzeného nároku domáhat. Soudy zjednodušeně řečeno vyšly z toho, že má-li nastoupit nevyvratitelná domněnka vlastnictví oprávněné osoby ("platí, že tato právnická osoba je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vlastníkem nemovité věci evidované v jejím vlastnictví"), mělo by se tak stát (z hlediska evidence v katastru nemovitostí) za nesporných okolností.

22. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že již jen samotný duplicitní či multiplicitní zápis vlastnictví ke dni účinnosti zákona vylučuje uplatnění domněnky vlastnictví je tak logický a akceptovatelný, nikoli excesivní či zjevně nemožný. Pokud by teoreticky svědčil duplicitní zápis vícero oprávněným subjektům, vedlo by nastoupení právní domněnky vlastnictví k dalším sporům o vlastnictví, což zjevně nemohlo být účelem zákona, resp. aplikovaného přechodného ustanovení § 18 odst. 2. To naopak míří na situace, kdy (zjednodušeně řečeno) ačkoli stát v minulosti majetek oprávněné osobě odebral, nepodařilo se mu až do účinnosti zákona tuto změnu do evidence nemovitostí promítnout.

23. Stejně tak při duplicitním zápisu pro vícero restituentů (např. církevní právnická osoba vedle fyzické osoby - restituenta či vedle historického majetku obcí) nelze zásadu in favorem restitutionis rozumně uplatnit, neboť nemusí být zřejmé, komu by měla tato zásada svědčit, resp. který restituent má být zvýhodněn.

24. Z uvedeného důvodu nelze výkladové varianty § 18 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání považovat za zcela rovnocenné, a tedy se aplikací zásady in favorem restitutionis přiklonit k té, kterou prosazuje stěžovatel. Naopak výkladová varianta, kterou zaujal Nejvyšší soud, koresponduje s postupem, který opakovaně prosazuje též Ústavní soud, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit.

25. Požadavek jednoznačnosti zápisu v katastru nemovitostí a jeho kontinuity se jeví pro nastoupení ex lege nevyvratitelné domněnky vlastnictví jako logický, nikoli nepřiměřený či jsoucí v rozporu s účelem zákona a předmětného ustanovení.

26. Z uvedeného důvodu nelze přisvědčit ani námitce porušení vlastnického práva. Zákon o majetkovém vyrovnání obecně nápravu majetkových křivd způsobený církvím a náboženským společnostem umožňuje a výklad § 18 odst. 2 zastávaný obecnými soudy na tom nic nemění. Soudy výkladem § 18 odst. 2 neodepírají ochranu vlastnického práva k původnímu majetku oprávněným osobám, pouze dovodily, že za konkrétních skutkových okolností týkající se evidence sporného pozemku (multiplicita zápisu ke dni účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání a absence zápisu svědčícího stěžovateli v letech 1976 - 2007) nemůže nastoupit ex lege domněnka vlastnictví.

27. Se stěžovatelem lze souhlasit, že restituční předpisy nelze použít ke zpochybnění dosud nezpochybňovaného vlastnického práva. Ovšem absence zápisu po dobu cca 30 let v katastru nemovitostí, jakož i zápis svědčící vedle stěžovatele (jako třetímu v pořadí) též vedlejším účastníkům 1 a 2, potvrzuje skutečnost, že vlastnické právo stěžovatele k původnímu majetku (historickému majetku) bylo v minulosti zpochybněno. Napadená rozhodnutí tak nelze považovat za akt "zpochybnění dosud nezpochybňovaného vlastnického práva", neboť ke zpochybnění vlastnictví došlo před probíhajícím sporem a rozhodnutí soudů jsou až jeho důsledkem, nikoli příčinou.

28. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila stěžovatelova ústavně zaručená práva.

29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu