II.ÚS 3401/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Piglové Velebové, zastoupené Mgr. Martinem Charvátem, advokátem, sídlem Jana Babáka 11, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 21 As 91/2025-21, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2025, č. j. 30 A 11/2025-23, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ve věci jde o délku lhůty k podání správní žaloby proti správnímu rozhodnutí vedlejšího účastníka - stavebního úřadu za situace, kdy bylo stěžovatelce rozhodnutí doručeno již v době aplikovatelnosti zvláštní úpravy žalobních lhůt podle nového stavebního zákona (zákon č. 283/2021 Sb.), konkrétně jeho § 306 odst. 1.

2. Na počátku nařídil Městský úřad Znojmo ("městský úřad") stěžovatelce podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, odstranění stavby "Přístavba objektu rodinné rekreace č. ev. X včetně betonového oplocení mezi sousedními parcelami" (rozhodnutí ze dne 25. 9. 2023, č. j. MUZN 204075/2023). Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského úřadu zamítl vedlejší účastník jako opožděné, když jí předtím neprominul zmeškání úkonu k podání odvolání (rozhodnutí ze dne 6. 1. 2025, č. j. JMK 1675/2025).

3. Stěžovatelka se obrátila na Krajský soud v Brně ("krajský soud") a správní žalobou napadla jednak rozhodnutí vedlejšího účastníka o neprominutí zmeškání lhůty, a druhou správní žalobou napadla rozhodnutí o zamítnutí opožděného odvolání. Krajský soud v Brně ("krajský soud") první žalobu odmítl s tím, že napadené rozhodnutí nelze přezkoumávat samostatně, v případě žaloby druhé ji krajský soud odmítl nyní napadeným usnesením jako opožděnou (usnesení ze dne 20. 3. 2025, č. j. 30 A 11/2025-23). Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu potvrdil, když nyní napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost. Podle závěru Nejvyššího správního soudu měla stěžovatelka podat žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ve lhůtě jednoho měsíce poté, co jí bylo doručeno, a to oproti dřívější právní úpravě, která k tomuto stanovila lhůtu dvouměsíční.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se závěry správních soudů nesouhlasí. Namítá, že správní soudy nezohlednily, že v žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí opožděného odvolání napadá nejen meritorní rozhodnutí o odstranění stavby, kde platí lhůta uvedená v § 306 odst. 1 stavebního zákona, ale napadá taktéž i rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu, kde stále platí obecná dvouměsíční lhůta dle soudního řádu správního. Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu, byť vydané stavebním úřadem, je podle stěžovatelky procesním rozhodnutím podle § 41 správního řádu v rámci správního řízení, nikoliv meritorním rozhodnutím ve věci podle stavebního zákona. Za rozhodující považuje právní základ rozhodnutí, nikoliv, že bylo vydáno stavebním úřadem v rámci řízení, které jinak probíhá podle stavebního zákona. Z uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že se § 306 odst. 1 stavebního zákona neuplatní a měla být aplikována obecná dvouměsíční lhůta pro podání správní žaloby podle § 72 soudního řádu správního.

5. Stěžovatelka současně namítá vady doručování prvostupňového správního rozhodnutí s tím, že pro porušení § 34 odst. 2 správního řádu lhůta k podání odvolání de facto dosud nezapočala běžet.

6. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a základních práv a svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.

9. Ústavní soud v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se tento soud již se zcela totožnými námitkami stěžovatelky vypořádal v napadeném rozhodnutí, a k jeho závěrům nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad. Nejvyšší správní soud, stejně jako před ním soud krajský, vysvětlil, že k vydání i doručení (stavebního) rozhodnutí vedlejšího účastníka došlo již v době účinnosti stavebního zákona z roku 2021, a tedy i aplikovatelnosti jeho § 306. Na podání žaloby se proto uplatní jednoměsíční lhůta stanovená stavebním zákonem z roku 2021. Rozhodné je, že žalobou stěžovatelka (správně) napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka jako stavebního úřadu a primárně napadeným je rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti nařízení odstranění stavby vydané v rámci stavebního řízení. Obsah námitek, které stěžovatelka v žalobě uplatňovala ani skutečnost, že je směřovala proti jinému souvisejícímu (podkladovému) rozhodnutí, není v dané situaci rozhodné.

10. Jde-li o namítané vady doručení, Ústavní soud považuje takovou námitku za nepřípustnou, neboť ji stěžovatelka uplatnila poprvé až v ústavní stížnosti. Nicméně pro úplnost Ústavní soud odkazuje na doslovné znění § 34 odst. 2 správního řádu, ze kterého vyplývá, že k pochybení správního orgánu nedošlo.

11. Ústavní soud uzavírá, že při rozhodování Nejvyššího správního soudu ani soudu krajského neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se s týmiž námitkami stěžovatelky náležitě a přesvědčivě vypořádal a v jeho závěrech nelze spatřovat extrémní odchýlení se od smyslu a účelu příslušné právní úpravy ani prvky libovůle.

12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu