Obecný komentář č. 6 (2005) Zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi mimo zemi jejich původů (Výbor OSN pro práva dítěte)

Obecný komentář č. 6 (2005)

Zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi mimo zemi jejich původů

I.       CÍLE OBECNÉHO KOMENTÁŘE

1. Cílem tohoto obecného komentáře je upozornit na obzvlášť zranitelné postavení dětí bez doprovodu a odloučených dětí, nastínit mnohostranné výzvy, kterým čelí státy a další subjekty při zajišťování přístupu těchto dětí k jejich právům a jejich uplatňování, a poskytnout vodítko k tomu, jak chránit děti bez doprovodu a odloučené děti, pečovat o ně a zacházet s nimi, založené na komplexním právním rámci Úmluvy o právech dítěte („úmluva“) se zvláštním odkazem na zásadu zákazu diskriminace, nejlepší zájem dítěte a právo dítěte vyjádřit své názory svobodně.

2. Motivem k vydání tohoto obecného komentáře je výborem zaznamenaný rostoucí počet dětí v tomto postavení. Existuje řada různých důvodů, pro které existují děti bez doprovodu nebo děti odloučené, včetně pronásledování dítěte nebo jeho rodičů, mezinárodních konfliktů a občanských válek, obchodování v různých souvislostech a formách včetně prodeje dětí ze strany rodičů a hledání lepších hospodářských příležitostí.

3. Dalším motivem k vydání tohoto obecného komentáře je výborem zjištěný počet mezer v ochraně při zacházení s těmito dětmi, které zahrnují tyto aspekty: děti bez doprovodu a odloučené děti čelí mimo jiné vyššímu riziku sexuálního vykořisťování a pohlavního zneužívání, verbování do armády, dětské práce (včetně práce pro jejich pěstounské rodiny) a zbavení osobní svobody. Často jsou diskriminovány a je jim odpírán přístup k potravě, přístřeší, bydlení, zdravotním službám a vzdělávání. Obzvlášť dívkám bez doprovodu a odloučeným dívkám hrozí riziko násilí založeného na příslušnosti k pohlaví, včetně domácího násilí. V některých případech tyto děti nemají přístup k řádnému a odpovídajícímu zjištění totožnosti, registraci, posouzení věku, dokladům, nemohou pátrat po rodině, nebo pro ně neexistuje systém opatrovnictví či právní pomoc. Do mnoha zemí je dětem bez doprovodu a odloučeným dětem běžně odepírán vstup, nebo jsou v těchto zemích zadržovány imigračními úředníky. V dalších případech jim je sice umožněn vstup, ale je jim odpírán přístup k azylovému řízení, nebo nejsou jejich žádosti o azyl vyřizovány způsobem přiměřeným jejich věku a pohlaví. Některé země zakazují odloučeným dětem, kterým je přiznáno postavení uprchlíka, aby požádaly o sloučení rodiny, jiné sloučení povolují, ale stanovují podmínky, které jsou tak omezující, že je ve skutečnosti nemožné je splnit. Mnoha těmto dětem je přiznávána pouze dočasná ochrana, která skončí, když dosáhnou 18 let věku, přičemž existuje jen málo programů navracení.

4. Znepokojení nad výše uvedenými skutečnostmi vedlo k tomu, že se výbor často zabýval otázkami týkajícími se dětí bez doprovodu a odloučených dětí ve svých závěrečných doporučeních. Tento obecný komentář shrnuje a sjednocuje normy vytvářené mimo jiné prostřednictvím monitorovací činnosti výboru, a proto poskytuje státům jasné vodítko k plnění závazků vyplývajících z úmluvy, pokud jde o tuto obzvlášť zranitelnou skupinu dětí. Při uplatňování těchto norem si musí být státy, které jsou stranou úmluvy, vědomy toho, že se tyto normy vyvíjejí, a proto musí uznat, že jejich povinnosti mohou posléze překročit rámec norem uvedených v tomto obecném komentáři. Tyto normy v žádném případě neporušují rozsáhlejší práva a výhody, které jsou dětem bez doprovodu a odloučeným dětem přiznány regionálními nástroji v oblasti lidských práv nebo vnitrostátními systémy, mezinárodními a regionálními právními předpisy o uprchlících nebo mezinárodním humanitárním právem.

II.      STRUKTURA A OBLAST PŮSOBNOSTI OBECNÉHO KOMENTÁŘE

5. Tento obecný komentář se vztahuje na děti bez doprovodu a odloučené děti, které se nacházejí mimo zemi jejich státní příslušnosti (v souladu s článkem 7), nebo v případě, že jsou bez státní příslušnosti, mimo zemi jejich obvyklého bydliště. Tento obecný komentář se vztahuje na všechny děti bez ohledu na jejich bydliště a důvody, pro které jsou v zahraničí, ať již se jedná o děti bez doprovodu, nebo odloučené děti. Nevztahuje se však na děti, které nepřekročily mezistátní hranice, a to přesto, že výbor uznává, že se s mnoha obdobnými problémy potýkají děti bez doprovodu a odloučené děti, které jsou vnitřně vysídlené, přičemž níže uvedené vodítko je z velké části cenné i pro tyto děti, a důrazně vyzývá státy, aby příslušné aspekty tohoto obecného komentáře zohlednily, i pokud jde o ochranu dětí bez doprovodu a odloučených dětí, které jsou vysídleny v rámci vlastní země, péči o ně a zacházení s nimi.

6. Ačkoliv je pravomoc výboru ve vztahu k úmluvě omezená na jeho dohledovou funkci, jeho interpretační úsilí se musí odrazit v rámci všech příslušných mezinárodních norem týkajících se lidských práv, a proto tento obecný komentář zaujal ucelený přístup k otázce řádného zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi. To potvrzuje, že všechna lidská práva včetně práv obsažených v úmluvě jsou nedělitelná a vzájemně spolu souvisí. Význam ostatních mezinárodních nástrojů v oblasti lidských práv na ochranu dítěte je uznán i v preambuli úmluvy.

III.    DEFINICE

7. „Děti bez doprovodu“ (také nazývané nezletilé osoby bez doprovodu) jsou děti, které jsou dětmi ve smyslu článku 1 úmluvy a které byly odloučeny od obou rodičů a jiných příbuzných a o které nepečuje dospělá osoba, jež je za to podle právních předpisů nebo zvyklostí odpovědná.

8. „Odloučenými dětmi“ jsou děti ve smyslu článku 1 úmluvy, které byly odloučeny od obou rodičů nebo od osoby, která jim předtím dle právních předpisů nebo zvyklostí primárně poskytovala péči, ale nikoliv nutně odloučené od jiných příbuzných. Mezi tyto děti mohou proto patřit i děti, které doprovází jiný dospělý rodinný příslušník.

9. „Dítětem ve smyslu článku 1 úmluvy“ se rozumí „každý člověk mladší 18 let, pokud podle příslušných právních předpisů nedosáhne zletilosti dříve“. To znamená, že žádné nástroje vztahující se na děti na území státu nemohou definovat dítě způsobem odlišným od norem určujících věk zletilosti v daném státě.

10. Pokud není stanoveno jinak, obecné pokyny uvedené níže se vztahují stejným způsobem jak na děti bez doprovodu, tak na odloučené děti.

11. „Zemí původu“ se rozumí země státní příslušnosti nebo v případě dítěte bez státní příslušnosti země jeho obvyklého bydliště.

IV.    POUŽITELNÉ ZÁSADY

a) Závazky států, které jsou stranou úmluvy, ve vztahu ke všem dětem bez doprovodu nebo odloučeným dětem na jejich území a opatření pro jejich provádění

12. Závazky států vyplývající z úmluvy se vztahují na každé dítě nacházející se na území daného státu a na všechny děti spadající pod jeho pravomoc (článek 2). Tyto závazky států nemohou být svévolně jednostranně omezeny, a to ani vyloučením určitých zón nebo oblastí z území státu, ani vymezením určitých zón či oblastí, které by zcela nebo zčásti nepodléhaly pravomoci státu. Závazky států vyplývající z úmluvy se navíc vztahují v rámci státu i na ty děti, které se dostávají do pravomoci daného státu při pokusu vstoupit na jeho území. Uplatňování práv zakotvených v úmluvě se proto neomezuje na děti, jež jsou občany států, které jsou stranou úmluvy, a pokud není v úmluvě výslovně stanoveno jinak, musí být dostupné všem dětem včetně dětí žádajících o azyl, dětí uprchlíků i migrantů, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost, imigrační postavení či skutečnost, že jsou bez státní příslušnosti.

13. Závazky vyplývající z úmluvy ve vztahu k dětem bez doprovodu a odloučeným dětem se vztahují na všechny složky státní moci (výkonné, zákonodárné a soudní). Tyto závazky zahrnují závazek zřídit národní legislativní a správní struktury a provést nezbytný výzkum, shromáždit informace a údaje a poskytnout komplexní vzdělávání na podporu těchto opatření. Tyto právní závazky jsou svou povahou jak pozitivní, tak negativní a vyžadují od států nejen to, aby se zdržely přijímání opatření porušujících práva dětí, ale aby rovněž přijaly opatření, která zajistí uplatňování těchto práv bez jakékoliv diskriminace. Tato odpovědnost se neomezuje jen na poskytnutí ochrany a pomoci dětem, které jsou již bez doprovodu nebo jsou odloučené, ale zahrnuje i opatření pro zabránění odloučení (včetně poskytnutí záruk v případě evakuace). Pozitivní aspekt těchto povinností k ochraně je rovněž rozšířen o požadavek, aby státy přijaly veškerá nezbytná opatření za účelem zjištění, že se jedná o děti bez doprovodu nebo odloučené děti v co nejčasnějším stádiu, a to i na hranici, provedly pátrání, a pokud je to možné a je to v nejlepším zájmu dítěte, sloučily odloučené dítě nebo dítě bez doprovodu s jeho rodinou co nejdříve.

14. Jak je opětovně potvrzeno v obecném komentáři č. 5 (2003) (odstavce 18 až 23), státy, které jsou stranou úmluvy, musí zajistit, aby její ustanovení a zásady byly plně zohledněny a účinně provedeny v příslušných vnitrostátních právních předpisech. V případě jejich nesouladu by měla být s ohledem na článek 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu dána přednost vždy úmluvě.

15. Pro zajištění vstřícného právního prostředí a s ohledem na čl. 41 písm. b) úmluvy jsou státy, které jsou stranou úmluvy, rovněž vyzývány, aby ratifikovaly další mezinárodní nástroje, které se zabývají otázkami dětí bez doprovodu a odloučených dětí, včetně dvou opčních protokolů k Úmluvě o právech dítěte (o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů a o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii), Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluvy o právním postavení uprchlíků („Úmluva o uprchlících z roku 1951“) a protokolu o postavení uprchlíků, Úmluvy o omezení případů bezdomovectví, Úmluvy oprávním postavení osob bez státní příslušnosti, Haagské úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, Haagské úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, čtyř Ženevských úmluv ze dne 12. srpna 1949, Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (protokol I.) ze dne 8. června 1977, Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o ochraně obětí vnitrostátních ozbrojených konfliktů (protokol II.) ze dne 8. června 1997. Výbor také vyzývá státy, které jsou stranou úmluvy, a ostatní příslušné subjekty, aby zohlednily obecné pokyny o ochraně a péči (1994) Úřadu Komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Meziagenturní hlavní zásady pro děti bez doprovodu a odloučené děti.¹

16. S ohledem na absolutní povahu závazků vyplývajících z Úmluvy a jejich povahu zvláštního ustanovení (lex specialis) se čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech nevztahuje na děti bez doprovodu a odloučené děti. Při uplatňování článku 4 úmluvy musí být zohledněna konkrétní zranitelnost dětí bez doprovodu a odloučených dětí, jak je výslovně uznáno v článku 20 úmluvy, a vyčlenění dostupných prostředků na tyto děti musí být dána priorita. Očekává se, že státy přijmou a usnadní poskytování pomoci ze strany Dětského fondu OSN (UNICEF), Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a dalších agentur (čl. 22 odst. 2 úmluvy), aby zajistily potřeby dětí bez doprovodu a odloučených dětí.

17. Výbor je přesvědčen, že výhrady k úmluvě učiněné státy, které jsou její stranou, by žádným způsobem neměly omezovat práva dětí bez doprovodu a odloučených dětí. Výbor doporučuje tak, jak to již systematicky činí v rámci přezkoumávání zpráv států, které jsou stranou úmluvy, aby s ohledem na Vídeňskou deklaraci a akční plán přijaté v roce 1993 na Světové konferenci o lidských právech ve Vídni² byly přehodnoceny výhrady omezující práva dětí bez doprovodu a odloučených dětí s cílem jejich stažení.

b) Zákaz diskriminace (článek 2)

18. Zásada zákazu diskriminace ve všech formách se vztahuje na veškeré zacházení s odloučenými dětmi a dětmi bez doprovodu. Zejména zakazuje jakoukoliv diskriminaci založenou na skutečnosti, že se jedná o dítě bez doprovodu nebo odloučené dítě, uprchlíka, žadatele o azyl nebo migranta. Tato zásada, pokud je správně pochopena, nebrání rozlišování na základě různých potřeb ochrany vyplývajících například z věku nebo pohlaví, ale může ve skutečnosti o toto rozlišování usilovat. Měla by být rovněž přijata opatření řešící možné nesprávné vnímání dětí bez doprovodu a odloučených dětí ve společnosti a jejich stigmatizaci. Dohled a další opatření týkající se dětí bez doprovodu a odloučených dětí, pokud jde o veřejný pořádek, jsou přípustná pouze tehdy, pokud jsou tato opatření založena na právních předpisech, představují individuální a nikoliv kolektivní posouzení, jsou v souladu se zásadou přiměřenosti a jsou nejméně obtěžujícím prostředkem. Tato práva nemohou být nikdy uplatňována skupinově či kolektivně, jinak by došlo k porušení zákazu diskriminace.

c) Nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko při hledání krátkodobých a dlouhodobých řešení (článek 3)

19. Ustanovení čl. 3 odst. 1 stanoví, že „při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte“. V případě vysídleného dítěte musí být tato zásada dodržována ve všech stádiích průběhu vysídlování. V kterémkoliv stádiu musí být určení nejlepšího zájmu při přípravě každého rozhodnutí, které má zásadní dopad na život dítěte bez doprovodu nebo odloučeného dítěte, zaznamenáno.

20. Určení toho, co je v nejlepším zájmu dítěte, vyžaduje jasné a komplexní posouzení identity dítěte včetně jeho státní příslušnosti, výchovy, etnického, kulturního a jazykového původu, zvláštní zranitelnosti a potřeby ochrany. V důsledku toho je povolení vstupu dítěte na území předpokladem pro tento počáteční postup posuzování. Postup posuzování by měli vést kvalifikovaní odborníci, kteří jsou vyškoleni v technikách pohovorů, jež zohledňují věk a pohlaví, a to v přátelském a bezpečném prostředí.

21. Následné kroky, například co nejrychlejší ustanovení odpovědného opatrovníka, slouží jako klíčová procesní záruka respektování nejlepšího zájmu dítěte bez doprovodu nebo odloučeného dítěte. Proto by toto dítě mělo být účastníkem azylového nebo jiného řízení až po ustanovení opatrovníka. V případě, že jsou odloučené děti nebo děti bez doprovodu účastníky azylového řízení nebo jiného správního či soudního řízení, měl by jim být kromě opatrovníka přidělen i právní zástupce.

22. Zohledňování nejlepšího zájmu také vyžaduje, aby v případě, že příslušné orgány umístily dítě bez doprovodu nebo odloučené dítě „za účelem péče o něj, jeho ochrany nebo léčby nebo jeho tělesného nebo duševního zdraví“ do určité instituce, stát uznal právo tohoto dítěte na „pravidelné přezkoumávání“ jeho umístění a „všech ostatních okolností souvisejících s jeho umístěním“ (článek 25 úmluvy).

d) Právo na život, zachování života a rozvoj (článek 6)

23. Povinnost státu, který je stranou úmluvy, podle článku 6 zahrnuje v maximální možné míře ochranu před násilím a vykořisťováním, které by ohrozily právo dítěte na život, zachování života a rozvoj. Odloučené děti a děti bez doprovodu jsou náchylné k různým rizikům, která mají dopad na jejich život, zachování života a rozvoj, jakými jsou obchodování za účelem sexuálního nebo jiného vykořisťování nebo účasti na trestné činnosti, které mohou vést u dětí k újmě nebo v krajním případě ke smrti. Článek 6 proto v tomto ohledu vyžaduje od států, které jsou stranou úmluvy, obezřetnost, zejména pokud se může jednat o organizovaný zločin. Ačkoliv otázka obchodování s dětmi nespadá do působnosti tohoto obecného komentáře, výbor konstatuje, že mezi obchodováním s dětmi a situací odloučených dětí a dětí bez doprovodu existuje často souvislost.

24.  Výbor zastává názor, že by měla být na všech úrovních přijata praktická opatření chránící děti před výše uvedenými riziky. Tato opatření by mohla zahrnovat: přednostní řízení pro dětské oběti obchodování s lidmi, okamžité ustanovení opatrovníků, poskytování informací dětem o rizicích, se kterými se mohou setkat, a přijetí opatření pro následnou pomoc dětem, které jsou obzvlášť ohroženy. Tato opatření by měla být pravidelně hodnocena za účelem zajištění jejich účinnosti.

e) Právo dítěte vyjádřit své názory svobodně (článek 12)

25. Podle článku 12 úmluvy je třeba při určování opatření vůči dětem bez doprovodu nebo odloučeným dětem zjistit jejich názory a přání a tyto názory a přání je třeba zohlednit (čl. 12 odst. 1). K umožnění vytvoření informovaných názorů a přání je nezbytné, aby byly těmto dětem poskytnuty veškeré podstatné informace týkající se například jejich nároků, dostupných služeb včetně komunikačních prostředků, azylového řízení, pátrání po rodině a situace v zemi jejich původu (články 13 a 17 a čl. 22 odst. 2). Názory dětí by měly být rovněž zohledněny v rámci řízení o opatrovnictví, poskytování péče a ubytování a při rozhodování o právním zastoupení. Tyto informace musí být poskytnuty způsobem, který odpovídá vyspělosti a úrovni porozumění daného dítěte. Vzhledem k tomu, že participace závisí na spolehlivé komunikaci, měli by být ve všech stádiích řízení k dispozici tlumočníci, pokud je to nezbytné.

f) Dodržování non-refoulment

26. Pro správné zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi musí státy plně dodržovat povinnost nenavracení vyplývající z mezinárodních lidských práv a humanitárního a uprchlického práva a dále musí zejména dodržovat závazky uvedené v článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a v článku 3 Úmluvy proti mučení.

27. S ohledem na závazky vyplývající z úmluvy nesmí státy vrátit dítě do země, o které se lze důvodně domnívat, že v ní existuje pro dítě riziko nenapravitelné újmy, například z důvodů uvedených v článcích 6 a 37 úmluvy, a to ani do země, do které má být dítě navráceno, ani do země, kam může být následně přemístěno. Tato povinnost nenavracení se uplatní bez ohledu na to, zda k závažnému porušování práv zaručených úmluvou dochází ze strany nestátních činitelů, nebo zda je toto porušování přímo zamýšleno nebo je nepřímým důsledkem konání nebo opomenutí. K posuzování rizika tohoto závažného porušování by mělo docházet způsobem zohledňujícím věk a pohlaví a způsobem, který zohledňuje například zvlášť závažné dopady nedostatečného zajištění výživy nebo zdravotních služeb na děti.

28. Vzhledem k tomu, že verbování nezletilých a jejich účast na válečných akcích s sebou nese velké riziko nenapravitelné újmy na základních lidských právech, včetně práva na život, mají závazky států vyplývající z článku 38 Úmluvy ve spojení s články 3 a 4 Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů účinky i mimo území těchto států a státy jsou povinny se zdržet jakéhokoliv vrácení dítěte na hranice státu, ve kterém existuje skutečné riziko verbování nezletilých, včetně verbování nejen za účelem boje, ale i za účelem poskytování sexuálních služeb vojákům, nebo ve kterém existuje reálné riziko přímé nebo nepřímé účasti na válečných akcích, a to buď v boji, nebo plněním jiných vojenských povinností.

 g) Důvěrnost

29. Státy, které jsou stranou úmluvy, musí v souladu se závazkem chránit práva dětí, včetně práva na soukromí (článek 16) chránit důvěrnost informací získaných ve vztahu k dětem bez doprovodu nebo odloučeným dětem. Tato povinnost se vztahuje na všechna prostředí, včetně zdravotních služeb a sociálního zabezpečení. Je třeba dbát o to, aby informace vyžadované a oprávněně sdílené pro jeden účel nebyly nesprávně použity pro jiné účely.

30. Důvěrnost zahrnuje rovněž respektování práv jiných osob. Při získávání, sdílení a uchovávání informací o dětech bez doprovodu a odloučených dětí je například třeba zvláštní péči věnovat tomu, aby nebyly ohroženy osoby, které se stále nacházejí v zemi původu dítěte, zejména rodinní příslušníci dítěte. Poskytnutí informací týkajících se pobytu dítěte může být odepřeno rodičům navíc pouze tehdy, pokud to vyžaduje bezpečnost dítěte nebo to jiným způsobem zaručuje „nejlepší zájem“ dítěte.

V.      ODPOVĚĎ NA POTŘEBU OBECNÉ a ZVLÁŠTNÍ OCHRANY

a) Počáteční posouzení a opatření

31. Nejlepší zájem dítěte musí být hlavní zásadou také při určování priorit potřeby ochrany a časového sledu opatření, která mají být ve vztahu k dětem bez doprovodu a odloučeným dětem učiněna. Tento nezbytný postup počátečního posouzení zahrnuje zejména:

• přednostní označení dítěte za odloučené dítě nebo dítě bez doprovodu neprodleně po příjezdu na místo vstupu, nebo jakmile se orgány o jeho přítomnosti dozvědí (článek 8). Toto opatření zahrnuje posouzení věku, které by nemělo zohledňovat pouze vzhled jedince, ale též jeho duševní vyspělost. Posouzení musí navíc probíhat vědeckým a bezpečným způsobem, který je citlivý k dítěti a zohledňuje jeho pohlaví, přičemž je třeba se vyhnout riziku narušení integrity dítěte, respektovat jeho lidskou důstojnost a v případě přetrvávající nejistoty přiznat jednotlivci výhodu pochybnosti, a to tak, že pokud je možné, že je tento jedinec dítětem, mělo by s ním tak být zacházeno;
• okamžitou registraci pomocí vstupního pohovoru vedeného způsobem zohledňujícím věk a pohlaví a v jazyce, kterému dítě rozumí, osobami s odbornou kvalifikací pro sběr biologických údajů a sociální historie, aby bylo možné určit totožnost dítěte, a pokud je to možné, i totožnost obou jeho rodičů a sourozenců, a dále státní příslušnost dítěte, jeho sourozenců a rodičů;
• nutnost v procesu registrace evidovat pro uspokojování zvláštních potřeb dítěte i další informace. Tyto informace by měly zahrnovat:
• důvod, proč je dítě odloučené nebo bez doprovodu,
• posouzení konkrétní zranitelnosti, včetně posouzení potřeby ochrany zdraví, fyzické, psychosociální, hmotné a další ochrany, včetně ochrany, která je nutná z důvodu domácího násilí, obchodování s lidmi nebo traumatu,
• veškeré dostupné informace za účelem zjištění možné potřeby mezinárodní ochrany, a to například v důsledku „důvodné obavy z pronásledování z důvodu rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo politickému přesvědčení“ v zemi původu dítěte (čl. 1 A odst. 2 Úmluvy o uprchlících z roku 1951), vnější agrese, okupace, cizí vlády nebo událostí, které závažným způsobem narušují veřejný pořádek (čl. 1 odst. 2 Úmluvy o zvláštních aspektech problémů uprchlíků v Africe) nebo důsledků obecného násilí;
• poskytnutí osobních dokladů totožnosti dětem bez doprovodu a odloučeným dětem co nejdříve;
• pátrání po rodinných příslušnících co nejdříve (čl. 22 odst. 2, čl. 9 odst. 3 a čl. 10 odst. 2).

32. Veškerá další opatření týkající se pobytu a jiného postavení dítěte na území daného státu by se měla zakládat na zjištěních z počátečního posouzení ochrany provedeného v souladu s výše uvedenými postupy. Státy by se měly zdržet odkazování dětí bez doprovodu a odloučených dětí na azylová řízení, pokud jejich přítomnost na území státu neodůvodňuje potřebu mezinárodní ochrany uprchlíka. Tím není dotčena povinnost státu odkázat děti bez doprovodu nebo odloučené děti na příslušná řízení na jejich ochranu, například řízení v oblasti sociálního zabezpečení dětí.

(b) Ustanovení opatrovníka nebo poradce a právního zástupce (čl. 18 odst. 2 a čl. 20 odst. 1)

33. Od států je vyžadováno, aby vytvořily základní právní rámec a přijaly nezbytná opatření k zajištění řádného zastupování nejlepšího zájmu dětí bez doprovodu a odloučených dětí. Státy by proto měly ustanovit opatrovníka nebo poradce, jakmile je zjištěno, že je dítě bez doprovodu nebo odloučené, a jeho opatrovnictví zachovat v souladu s úmluvou a dalšími mezinárodními závazky do doby, než dítě dosáhne zletilosti nebo trvale opustí území a/nebo jurisdikci daného státu. S opatrovníkem by měla být konzultována veškerá opatření týkající se dítěte a měl by o nich být informován. Opatrovník by měl mít právo být přítomen při veškerém plánování a rozhodování, včetně jednání o opravných prostředcích, zajištění péče a při hledání trvalého řešení. Opatrovník nebo poradce by měl mít potřebné odborné znalosti v oblasti péče o dítě, aby mohl řádně naplnit zájmy dítěte a jeho právní, sociální, zdravotní, psychologické, hmotné a vzdělávací potřeby a aby mimo jiné působil jako spojovací článek mezi dítětem a stávajícími specializovanými zařízeními/jednotlivci zajišťujícími pokračování péče, kterou dítě vyžaduje. Zařízením nebo jednotlivcům, jejichž zájmy by se mohly případně dostat do střetu se zájmy dítěte, by nemělo být opatrovnictví svěřováno. Například dospělé osoby, které nejsou příbuznými dítěte a jejichž primární vztah k dítěti je vztah zaměstnavatele, by měly být z opatrovnictví vyloučeny.

34. V případě odloučeného dítěte by mělo být opatrovnictví v zásadě svěřováno doprovázejícímu dospělému rodinnému příslušníkovi nebo jiné osobě starající se o rodinu, pokud neexistují důkazy, že by to nebylo v nejlepším zájmu dítěte, například v případě, že doprovázející dospělý dítě zneužil. Pokud dítě doprovází dospělý, který nepatří do rodiny, nebo jiná osoba, musí být vhodnost této osoby pro opatrovnictví zkoumána pečlivěji. Pokud je tento opatrovník schopen a ochoten poskytovat dítěti každodenní péči, ale není schopen odpovídajícím způsobem zastupovat nejlepší zájmy dítěte ve všech ohledech jeho života, musí být zajištěna další opatření (například ustanovení poradce nebo právního zástupce).

35.  Musí být zaveden a uplatňován mechanismus přezkumu, který bude sledovat kvalitu výkonu funkce opatrovníka za účelem zjištění, zda je v procesu rozhodování uplatňován nejlepší zájem dítěte, a zejména zda je zabráněno zneužívání.

36. V případě, že jsou děti účastníky azylového řízení nebo správního či soudního řízení, měl by jim být kromě opatrovníka přidělen i právní zástupce.

37. Děti musí být po celou dobu informovány o opatřeních týkajících se opatrovnictví a přidělení právního zástupce, přičemž je třeba zohlednit názory dítěte.

38. V případě rozsáhlých mimořádných událostí, kdy je obtížné rozhodovat o opatrovnictví jednotlivě, by měly práva a nejlepší zájmy odloučených dětí zajišťovat státy a organizace pracující s těmito dětmi.

c) Péče a ubytovací zařízení (články 20 a 22)

39. Děti bez doprovodu a odloučené děti jsou děti, které jsou dočasně nebo trvale zbaveny rodinného prostředí, a proto jsou oprávněnými osobami ze závazků států podle článku 20 úmluvy a mají nárok na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou ze strany příslušného státu.

40. Mechanismy zřízené podle vnitrostátních právních předpisů, které mají zajistit náhradní péči pro tyto děti v souladu s článkem 22 úmluvy, se mají rovněž vztahovat na děti bez doprovodu nebo odloučené děti mimo zemi jejich původu. Existuje široká škála možností péče a ubytovacích zařízení, které jsou výslovně vyjmenovány v čl. 20 odst. 3 takto: „… mimo jiné umístění do pěstounské péče, institut ‚kafala‘ podle islámského práva, osvojení nebo, pokud je to nezbytné, umístění do vhodného zařízení péče o děti“. Při výběru mezi těmito možnostmi by měla být zohledněna konkrétní zranitelnost tohoto dítěte: nejen to, že ztratilo spojení se svým rodinným prostředím a nachází se mimo zemi jeho původu, ale též věk a pohlaví dítěte. Zejména je třeba patřičně zohlednit vhodnost kontinuity výchovy dítěte a etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ, které jsou zkoumány v procesu zjišťování totožnosti, registrace a dokumentace. Tato péče a ubytovací zařízení by měly splňovat níže uvedené podmínky:

• děti by obecně neměly být zbavovány svobody,
• pro zajištění kontinuity péče a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte by se změny pobytu dětí doprovodu a odloučených dětí měly omezovat na případy, kdy je tato změna v nejlepším zájmu dítěte,
• v souladu se zásadou celistvosti rodiny by měli sourozenci zůstat spolu,
• dítěti, které má dospělého příbuzného, který přicestoval s ním nebo již žije v zemi azylu, by mělo být umožněno s ním zůstat, pokud to není v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. S ohledem na konkrétní zranitelnost dítěte by měli sociální pracovníci toto spojení pravidelně přezkoumávat,
• bez ohledu na zařízení péče zřízená pro děti bez doprovodu nebo odloučené děti by měly kvalifikované osoby provádět pravidelný dohled a přezkum, aby bylo zajištěno fyzické a psychosociální zdraví dítěte, jeho ochrana před domácím násilím a vykořisťováním a přístup ke vzdělávání a odborné přípravě,
• státy a další organizace musí přijmout opatření a zajistit tak účinnou ochranu práv odloučených dětí nebo dětí bez doprovodu, které žijí v domácnosti bez dospělé osoby,
• v případě rozsáhlých mimořádných událostí musí být dětem bez doprovodu poskytnuta na nejkratší možnou dobu prozatímní péče. Tato prozatímní péče jim zajistí bezpečí a péči po stránce fyzické i duševní v prostředí, které obecně podpoří jejich vývoj,
• děti musí být pravidelně informovány o zařízeních péče, která jsou pro ně zřizována, a musí být zohledňovány jejich názory.

d) Plný přístup ke vzdělávání (článek 28, čl. 29 odst. 1 písm. c), články 30 a 32)

41. Státy by měly zajistit, že přístup ke vzdělávání bude zajištěn během všech fází vysídlování. Každé dítě bez doprovodu a odloučené dítě bez ohledu na své postavení musí mít v souladu s článkem 28, čl. 29 odst. 1 písm. c) a články 30 a 32 úmluvy a obecnými zásadami vypracovanými výborem plný přístup ke vzdělávání v zemi, do které vstoupilo. Tento přístup by měl být umožněn bez jakékoliv diskriminace, přičemž zejména odloučené dívky a dívky bez doprovodu musí mít rovný přístup k formálnímu a neformálnímu vzdělávání, včetně odborné přípravy na všech úrovních. Přístup ke kvalitnímu vzdělávání by měl být zajištěn i dětem se zvláštními potřebami, zejména dětem se zdravotním postižením.

42. Dítě bez doprovodu nebo odloučené dítě by mělo být co nejdříve registrováno příslušnými školskými orgány a mělo by se mu dostat pomoci pro maximalizaci příležitostí výuky. Všechny děti bez doprovodu a odloučené děti mají právo uchovat si svou kulturní identitu a hodnoty, včetně práva na uchování a rozvíjení svého mateřského jazyka. Všem dospívajícím by mělo být umožněno zahájit odbornou přípravu nebo vzdělávání a malým dětem by měly být zpřístupněny výukové programy raného vzdělávání. Státy by měly zajistit, aby bylo dětem bez doprovodu nebo odloučeným dětem vydáno školní vysvědčení nebo jiný dokument potvrzující úroveň jejich vzdělání, zejména v případě připravovaného přemístění, přesídlení nebo návratu.

43. Zejména v případě, kdy jsou schopnosti vlády omezené, státy přijmou a usnadní poskytování pomoci ze strany UNICEF, Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO), Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a dalších příslušných agentur Organizace spojených národů a popřípadě též ze strany dalších příslušných mezivládních organizací nebo nevládních organizací (čl. 22 odst. 2), aby tak naplnily potřebu vzdělávání dětí bez doprovodu a odloučených dětí.

e) Právo na odpovídající životní úroveň (článek 27)

44. Státy by měly zajistit, že odloučené děti a děti bez doprovodu budou mít životní úroveň odpovídající jejich tělesnému, duševnímu, duchovnímu a mravnímu vývoji. V souladu s čl. 27 odst. 2 úmluvy vypracují státy programy hmotné pomoci a podpory, zejména pokud jde o výživu, ošacení a bydlení.

45. Zejména v případě, kdy jsou schopnosti vlády omezené, státy přijmou a usnadní poskytování pomoci ze strany UNICEF, Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO), Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a dalších příslušných agentur Organizace spojených národů a popřípadě též ze strany dalších příslušných mezivládních organizací nebo nevládních organizací (čl. 22 odst. 2), aby zajistily odpovídající životní úroveň dětí bez doprovodu a odloučených dětí.

f) Právo na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví a zařízení pro léčbu nemocí a rehabilitaci (články 23, 24 a 39)

46. Při prosazování práva na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví a na zařízení pro léčbu nemocí a rehabilitaci podle článku 24 úmluvy jsou státy povinny zajistit, aby děti bez doprovodu a odloučené děti měly stejný přístup ke zdravotní péči jako děti, které jsou ... státními příslušníky...

47. Při zajišťování jejich přístupu musí státy posoudit a řešit neutěšenou situaci a zranitelnost těchto dětí. Měly by zejména zohlednit skutečnost, že děti bez doprovodu za sebou mají zkušenost s oddělením od rodinných příslušníků, a v různé míře proto zažily ztrátu, trauma, rozvraty a násilí. Mnoho těchto dětí, zejména ty, které jsou zároveň uprchlíky, mají rovněž zkušenosti s všudypřítomným násilím a stresem spojeným se zemí postiženou válkou. Tyto zkušenosti mohly vést k hluboce zakořeněným pocitům beznaděje a narušit důvěru dítěte v druhé osoby. Dívky jsou navíc obzvlášť náchylné k marginalizaci, chudobě a útrapám během ozbrojeného konfliktu a mnoho z nich zažilo v rámci ozbrojeného konfliktu násilí založené na příslušnosti k pohlaví. Hluboké trauma, které zažilo mnoho takto postižených dětí, volá po mimořádné citlivosti a pozornosti při péči o ně a jejich rehabilitaci.

48. Závazek podle článku 39 úmluvy stanovuje státům povinnost poskytnout rehabilitační služby dětem, které se staly obětí některé z forem zneužívání, zanedbávání, vykořisťování, mučení, krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo ozbrojeného konfliktu. K usnadnění jejich zotavení a opětovného začlenění do společnosti by měla být rozvíjena kulturně odpovídající péče o duševní zdraví zohledňující pohlaví a mělo by být poskytováno kvalifikované psychosociální poradenství.

49. Zejména v případě, kdy jsou schopnosti vlády omezené, státy přijmou a usnadní poskytování pomoci ze strany UNICEF, Světové zdravotnické organizace, Společného programu OSN pro HIV/AIDS (UNAIDS), Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a dalších příslušných agentur Organizace spojených národů a popřípadě též ze strany dalších příslušných mezivládních organizací nebo nevládních organizací (čl. 22 odst. 2), aby tak naplnily potřebu zdravotní péče pro děti bez doprovodu a odloučené děti.

g) Předcházení obchodování s lidmi a sexuálním a jiným formám vykořisťování, zneužívání a násilí (články 34, 35 a 36)

50.     Děti bez doprovodu nebo odloučené děti, které se nacházejí mimo zemi jejich původu, jsou obzvlášť náchylné k vykořisťování a zneužívání. Zejména u dívek existuje riziko, že s nimi bude obchodováno, a to i za účelem sexuálního vykořisťování.

51. Články 34 až 36 úmluvy musí být vykládány ve spojení s požadavkem na zvláštní ochranu a pomoc podle článku 20 úmluvy, aby bylo zajištěno, že děti bez doprovodu a odloučené děti budou chráněny před tím, aby s nimi bylo obchodováno, a před sexuálními a jinými formami vykořisťování, zneužívání a násilí.

52. Obchodování s dítětem nebo „jeho přeprodávání“ v případě, kdy se dítě již stalo obětí obchodování, je jedním z mnoha nebezpečí, kterým děti bez doprovodu nebo odloučené děti čelí. Obchodování s dětmi je hrozbou pro uplatňování jejich práv na život, zachování života a rozvoj (článek 6). V souladu s článkem 35 úmluvy by měly státy, které jsou její stranou, přijmout odpovídající opatření pro předcházení tomuto obchodování. Nezbytná opatření zahrnují zjištění totožnosti dětí bez doprovodu a odloučených dětí, pravidelné zjišťování jejich pobytu a pořádání informačních kampaní, které odpovídají věku a pohlaví dítěte a jsou vedeny v jazyce a prostředky, které jsou pro dítě srozumitelné. Je třeba rovněž přijmout odpovídající právní předpisy v oblasti pracovního práva a překračování hranic a zřídit účinné mechanismy pro jejich vymáhání.

53. U dítěte, které se již stalo obětí obchodování, také existuje větší riziko, že se stane dítětem bez doprovodu nebo odloučeným dítětem. Tyto děti by neměly být trestány a mělo by se jim dostat pomoci jakožto obětem hrubého porušení lidských práv. Některé děti, se kterými bylo obchodováno, mohou mít nárok na to, aby jim bylo přiznáno postavení uprchlíka podle Úmluvy z roku 1951, a státy by měly zajistit, aby odloučené děti a děti bez doprovodu, se kterými bylo obchodováno a které si přejí požádat o azyl nebo u kterých existuje jiný předpoklad, že budou potřebovat mezinárodní ochranu, měly přístup k azylovému řízení. Děti, u kterých existuje riziko, že s nimi bude opětovně obchodováno, by neměly být vraceny do země původu, pokud to není v jejich nejlepším zájmu a pokud nebyla přijata odpovídající opatření pro jejich ochranu. Státy by měly v případě dětí, se kterými bylo obchodováno a u nichž není návrat v jejich nejlepším zájmu, zvážit doplňkové formy ochrany.

h) Předcházení verbování do armády a ochrana před důsledky války (články 38 a 39)

Předcházení verbování

54. Závazky států vyplývající z článku 38 úmluvy a článků 3 a 4 Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů se rovněž vztahují na děti bez doprovodu a odloučené děti. Stát musí přijmout veškerá nezbytná opatření za účelem předcházení verbování nebo využívání těchto dětí některou ze stran konfliktu. To platí rovněž pro bývalé dětské vojáky, kteří dezertovali ze svých jednotek a vyžadují ochranu před opětovným naverbováním.

Zajištění péče

55. Péči o děti bez doprovodu a odloučené děti je třeba zajistit způsobem, který zabrání jejich verbování, opětovnému verbování nebo využití některou ze stran konfliktu. Opatrovníky by se neměli stávat jednotlivci nebo organizace, které jsou přímo nebo nepřímo zapojeny do konfliktu.

Bývalí dětští vojáci

56. Dětští vojáci by měli být především považováni za oběti ozbrojených konfliktů. Bývalým dětským vojákům, ze kterých se po skončení konfliktu nebo dezerci stanou děti bez doprovodu nebo odloučené děti, je třeba poskytnout veškerou nezbytnou podporu, včetně psychosociálního poradenství, a umožnit jim tak opětovné začlenění do běžného života. U takových dětí je třeba předně zjistit jejich totožnost a demobilizovat je, a to během jakéhokoli procesu ztotožnění a odloučení. Dětští vojáci, zejména pokud se jedná o děti bez doprovodu nebo odloučené děti, by neměli být běžně internováni, ale měli by se stát příjemci zvláštních opatření na jejich ochranu a pomoc, zejména pokud jde o jejich demobilizaci a rehabilitaci. Je třeba vynaložit zvláštní úsilí na podporu a usnadnění opětovného začlenění dívek, které byly ve spojení s armádou, ať již jako bojovnice, nebo v jiném postavení.

57. Pokud je výjimečná internace dětského vojáka staršího 15 let za určitých okolností nevyhnutelná a je v souladu s mezinárodními lidskými právy a humanitárním právem, například pokud tato osoba představuje závažnou bezpečnostní hrozbu, měly by být podmínky této internace v souladu s mezinárodními normami, včetně článku 37 úmluvy, a normami upravujícími soudnictví ve věcech mládeže a neměly by vylučovat úsilí o vypátrání rodiny a účast v programech rehabilitace.

Non-refoulment

58. Vzhledem k tomu, že verbování nezletilých osob a účast na válečných akcích s sebou nese velké riziko nenapravitelné újmy na lidských právech, včetně práva na život, mají závazky států vyplývající z článku 38 úmluvy ve spojení s články 3 a 4 Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů účinky i mimo území těchto států a státy jsou povinny se zdržet jakéhokoliv vrácení dítěte na hranice státu, ve kterém existuje riziko verbování nezletilých nebo přímá či nepřímá účast na válečných akcích.

Formy a projevy pronásledování namířeného proti dětem³

59. Výbor připomíná státům potřebu zavést azylové řízení zohledňující věk a pohlaví a přijmout výklad definice uprchlíka zohledňující věk a pohlaví a zdůrazňuje, že verbování nezletilých (včetně lákání dívek k sexuálním službám vojákům nebo nuceným sňatkům s vojáky) a přímá nebo nepřímá účast na válečných akcích představuje hrubé porušení lidských práv, a tedy pronásledování, které by mělo vést k přiznání postavení uprchlíka, pokud existují důvodné obavy, že toto verbování nebo účast na válečných akcích je založena na „rase, náboženském přesvědčení, státní příslušnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo politickému přesvědčení“ (čl. 1A odst. 2 Úmluvy o uprchlících z roku 1951.

Rehabilitace a zotavení

60. Státy by měly v případě potřeby ve spolupráci s mezinárodními agenturami a nevládními organizacemi zřídit pro děti bez doprovodu a odloučené děti postižené ozbrojeným konfliktem komplexní systém psychologické podpory a pomoci, který bude zohledňovat věk a pohlaví.

i) Předcházení zbavení svobody a zacházení s dítětem v případě zbavení svobody

61. S ohledem na článek 37 úmluvy a zásadu nejlepšího zájmu dítěte by děti bez doprovodu a odloučené děti neměly být obecně zbavovány svobody. Zbavení svobody nemůže být odůvodněno pouze tím, že se jedná o dítě bez doprovodu nebo odloučené dítě, nebo s odkazem na jeho postavení migranta nebo jeho pobyt, popřípadě absenci tohoto postavení nebo pobytu. Pokud je zbavení svobody ve výjimečném případě odůvodněno jinak, může k němu dojít v souladu s čl. 37 písm. b) úmluvy, který vyžaduje, aby ke zbavení svobody došlo v souladu s právními předpisy příslušné země a pouze jako krajní prostředek a na nejkratší možnou dobu. V důsledku toho by mělo být za účelem okamžitého propuštění dětí bez doprovodu a odloučených dětí a jejich umístění v jiných vhodných ubytovacích zařízeních vynaloženo veškeré úsilí, včetně urychlení příslušných postupů.

62. Kromě vnitrostátních požadavků tvoří součást práva upravujícího zbavení svobody i mezinárodní závazky. Pokud jde o děti bez doprovodu a odloučené děti žádající o azyl, musí státy zejména dodržovat své závazky vyplývající z čl. 31 odst. 1 Úmluvy o uprchlících z roku 1951. Státy by dále měly vzít v úvahu, že nedovolený vstup do země nebo pobyt dítěte bez doprovodu nebo odloučeného dítěte v zemi může být ospravedlněn na základě obecných právních zásad, pokud je tento vstup nebo pobyt způsobem, jak zabránit porušování lidských práv daného dítěte. Obecněji řečeno, při vyvíjení politik týkajících se dětí bez doprovodu nebo odloučených dětí, včetně dětí, které se staly obětí obchodování a vykořisťování, by státy měly zajistit, že tyto děti nebudou kriminalizovány pouze z důvodu nedovoleného vstupu do země nebo nedovolené přítomnosti v zemi.

63. Pokud ve výjimečném případě dojde ke zbavení svobody, musí být podmínky věznění v souladu s nejlepším zájmem dítěte, s čl. 37 písm. a) a c) úmluvy a ostatními mezinárodními závazky. Zvláštní úpravu je třeba přijmout, pokud jde o ubytovací prostory vhodné pro děti, které je oddělují od dospělých, není-li shledáno, že je v nejlepším zájmu dítěte jej od dospělých neoddělovat. Celkový přístup by však měl ve skutečnosti spočívat v „péči“, a nikoliv ve „věznění“. Zařízení by neměla být umístěna v izolovaných oblastech, ve kterých nejsou dostupné odpovídající komunitní zdroje odpovídající příslušné kultuře a přístup k právní pomoci. Děti by měly mít příležitost být v pravidelném kontaktu s přáteli, příbuznými, sociálními a právními poradci a opatrovníky a přijímat jejich návštěvy. Měla by jim být také poskytnuta možnost přístupu k základním potřebám a odpovídající léčbě a psychologickému poradenství, pokud je to nezbytné. Během období, kdy jsou děti zbaveny svobody, mají právo na vzdělávání, které by v ideálním případě mělo probíhat mimo vězeňské prostory, aby se usnadnila kontinuita vzdělávání po propuštění. Mají také právo na odpočinek a hru v souladu s článkem 31 úmluvy. Pro účinné zajištění práv stanovených v čl. 37 písm. d) úmluvy je třeba zajistit dětem bez doprovodu a odloučeným dětem zdarma okamžitý přístup k právní nebo jiné odpovídající pomoci, včetně přidělení právního zástupce.

VI.    PŘÍSTUP k AZYLOVÉMU ŘÍZENÍ, PRÁVNÍ ZÁRUKY A PRÁVA V AZYLOVÉM ŘÍZENÍ

a) Obecné informace

64. Povinnost vyplývající z článku 22 úmluvy přijmout „odpovídající opatření“, která zajistí, že se dítěti, ať již bez doprovodu, nebo s doprovodem, které žádá o postavení uprchlíka, dostane odpovídající ochrany, s sebou nese mimo jiné požadavek na zřízení fungujícího azylového systému, a zejména přijetí právních předpisů upravujících zvláštní zacházení s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi a vybudování kapacit nezbytných pro toto zacházení v souladu s příslušnými právy zakotvenými v úmluvě a dalšími mezinárodními lidskými právy, ochranou uprchlíků nebo humanitárními nástroji, jichž je daný stát smluvní stranou. Státy, které v rámci úsilí o budování kapacit čelí omezeným zdrojům, jsou důrazně vyzývány, aby usilovaly o mezinárodní pomoc, včetně pomoci poskytované Vysokým komisařem Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR).

65. S ohledem na doplňkovou povahu povinností vyplývajících z článku 22 a povinností vyplývajících z mezinárodního práva v oblasti postavení uprchlíků i vhodnost sjednocení norem by státy měly uplatňovat mezinárodní normy týkající se uprchlíků při uplatňování článku 22 úmluvy tak, jak se postupně vyvíjejí.

b) Přístup k azylovému řízení bez ohledu na věk

66. Děti žádající o azyl, včetně těch, které jsou bez doprovodu nebo odloučené, mají bez ohledu na svůj věk přístup k azylovému řízení a jiným doplňkovým mechanismům mezinárodní ochrany. V případě, že během zjišťování totožnosti a registrace vyjdou najevo skutečnosti, které ukazují, že dítě může mít důvodný strach, i když není schopné jej výslovně konkrétně vyjádřit, že tomuto dítěti může objektivně hrozit pronásledování z důvodu rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo politického přesvědčení, nebo může potřebovat mezinárodní ochranu z jiného důvodu, toto dítě by mělo být odkázáno na azylové řízení a/nebo popřípadě na mechanismy doplňkové ochrany podle mezinárodního nebo vnitrostátního práva.

67. Děti bez doprovodu nebo odloučené děti, u kterých není shledána potřeba mezinárodní ochrany, by neměly být automaticky nebo jinak odkazovány na azylové řízení, ale měly by být chráněny podle jiných příslušných mechanismů ochrany dítěte, například podle právních předpisů upravujících péči o děti a mládež.

c) Procesní záruky a podpůrná opatření (čl. 3 odst. 3)

68. Odpovídající opatření, která vyžaduje čl. 22 odst. 1 úmluvy, musí zohledňovat zvláštní zranitelnost dětí bez doprovodu a odloučených dětí, vnitrostátní právní rámec a podmínky. Tato opatření by měla být založena na níže uvedených úvahách.

69. Dítě žádající o azyl by mělo být zastoupeno dospělou osobou, která je seznámena s minulostí dítěte a která je schopná zastupovat jeho nejlepší zájem (viz oddíl V. písm. b) – „Ustanovení opatrovníka nebo poradce a právního zástupce“). Dítěti bez doprovodu nebo odloučenému dítě by měl být také vždy zdarma umožněn přístup ke kvalifikovanému právnímu zástupci, a to i v případě, že je žádost o přiznání postavení uprchlíka vyřizována postupem pro dospělé.

70. Žádostem o přiznání postavení uprchlíka podaným dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi bude dána při vyřizování přednost a bude usilováno o to, aby bylo rozhodnutí přijato rychle a spravedlivě.

71. Minimální procesní záruky by měly zahrnovat i záruku, že žádost bude vyřizovat příslušný orgán kvalifikovaný v otázkách azylu a uprchlíků. Pokud to dovoluje věk a vyspělost dítěte, měla by být před přijetím konečného rozhodnutí poskytnuta příležitost pro osobní pohovor s kvalifikovaným úředníkem. Pokud dítě není schopné komunikovat přímo s kvalifikovaným úředníkem ve společném jazyce, je třeba si vyžádat pomoc kvalifikovaného tlumočníka. Kromě toho by měla být uplatněna zásada „v pochybnostech ve prospěch dítěte“, pokud existují pochybnosti o věrohodnosti jím líčeného příběhu, a měla by existovat možnost formálního opravného prostředku proti rozhodnutí.

72. Pohovory by měl vést zástupce orgánu příslušného k posuzování žádostí o přiznání postavení uprchlíka, který by měl zohlednit zvláštní situaci dětí bez doprovodu a provést posouzení se znalostí historie, kultury a minulosti dítěte. Proces posuzování by měl zahrnovat v každém jednotlivém případě zkoumání jedinečné kombinace skutečností předložených dítětem, včetně jeho osobní, rodinné a kulturní minulosti. Během všech pohovorů by měl být přítomen opatrovník a právní zástupce.

73. V případě rozsáhlých uprchlických vln, kdy není posouzení jednotlivých žádostí o přiznání postavení uprchlíka možné, by měly státy přiznat postavení uprchlíka všem členům skupiny. Za této situace mají všechny děti bez doprovodu a odloučené děti právo na stejné postavení jako ostatní členové určité skupiny.

d) Posuzování potřeby ochrany citlivé k dítěti zohledňující pronásledování namířené proti dětem

74. Při posuzování žádostí o přiznání postavení uprchlíka dětí bez doprovodu nebo odloučených dětí musí státy při výkonu své dohledové funkce podle Úmluvy o uprchlících z roku 1951 zohlednit vývoj mezinárodních lidských práv a uprchlického práva, včetně postojů vypracovaných Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky, a vztah mezi nimi. Zejména definici uprchlíka podle této úmluvy je třeba vykládat způsobem zohledňujícím věk a pohlaví a zohlednit při tom konkrétní motivy, formy a projevy pronásledování, které děti zažily. Pronásledování ze strany příbuzných, verbování nezletilých, obchodování s dětmi za účelem prostituce a sexuálního vykořisťování nebo mrzačení ženských pohlavních orgánů jsou příklady forem a projevů pronásledování namířeného proti dětem, které mohou odůvodnit přiznání postavení uprchlíka, pokud se týkají některého z důvodů uvedených v Úmluvě o uprchlících z roku 1951. Státy by proto měly v rámci svých azylových řízení věnovat nejvyšší pozornost těmto formám a projevům pronásledování, které jsou namířené proti dětem a násilí založeného na příslušnosti k pohlaví.

75. Pracovníkům zapojeným do řízení určujících právní postavení dětí, zejména dětí bez doprovodu a odloučených dětí, by mělo být poskytnuto vzdělávání o uplatňování mezinárodních a vnitrostátních předpisů týkajících se uprchlíků, které bude citlivé k dítěti, jeho kultuře a pohlaví. K řádnému posouzení žádostí o azyl podaných dětmi by měly být poskytnuty informace o situaci dětí, včetně dětí patřících k menšinám nebo marginalizovaným skupinám, získané v rámci úsilí o shromáždění informací ze země původu.

e) Plné uplatňování všech mezinárodních práv uprchlíků a lidských práv dítětem, kterému bylo přiznáno postavení uprchlíka (článek 22)

76. Děti bez doprovodu nebo odloučené děti, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka a byl jim udělen azyl, mohou uplatňovat nejen práva podle Úmluvy o uprchlících z roku 1951, ale v plném rozsahu též veškerá lidská práva přiznaná dětem nacházejícím se na území státu nebo pod jurisdikcí státu, včetně práv, jejichž uplatňování vyžaduje pobyt na území v souladu s právními předpisy.

f) Děti využívající doplňkové formy ochrany

77. V případě, že nejsou splněny podmínky pro udělení postavení uprchlíka podle Úmluvy o uprchlících z roku 1951, mohou děti bez doprovodu a odloučené děti využít dostupné formy doplňkové ochrany v závislosti na zjištěné potřebě ochrany. Žádost o tuto doplňkovou formu ochrany nepředstavuje překážku pro závazek státu zabývat se konkrétní potřebou ochrany dítěte bez doprovodu nebo odloučeného dítěte. Proto mají děti, kterým byla udělena doplňková forma ochrany, právo uplatňovat v nejširším možném rozsahu veškerá lidská práva, jaká mohou uplatňovat děti na území tohoto státu nebo děti pod pravomocí tohoto státu, včetně práv vyžadujících pobyt na území v souladu s právními předpisy.

78. V souladu s obecnými zásadami, a to zejména těmi, které se týkají odpovědnosti států za děti bez doprovodu a odloučené děti nacházející se na jejich území, jsou i děti, kterým nebylo přiznáno postavení uprchlíka a které ani nemohou využít doplňkovou ochranu, stále chráněny podle všech ustanovení úmluvy, dokud se fakticky nacházejí na území států, které jsou její stranou, a/nebo jsou v pravomoci těchto států.

VII.   SLOUČENÍ RODINY, NÁVRAT A JINÉ FORMY TRVALÉHO ŘEŠENÍ

a) Obecné informace

79. Konečným cílem řešení osudu dětí bez doprovodu nebo odloučených dětí je najít trvalé řešení, které vyřeší veškeré jejich potřeby ochrany, zohlední názor dítěte, a pokud to bude možné, povede k překonání situace, kdy je dítě bez doprovodu nebo odloučené od rodiny. Úsilí o trvalé řešení situace dětí bez doprovodu a odloučených dětí by mělo být vynakládáno bez zbytečného odkladu, a pokud to je možné, neprodleně poté, co je zjištěno, že je dítě bez doprovodu nebo odloučené od rodiny. V souladu s přístupem založeným na dodržování práv začíná hledání trvalého řešení zvážením možnosti sloučení rodiny.

80. Pátrání po rodině je základní složkou hledání trvalého řešení a mělo by být prioritou, s výjimkou případu, kdy by pátrání nebo způsob, jakým je prováděno, bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte nebo ohrozilo základní práva osob, po kterých se pátrá. V žádném případě by při pátrání nemělo být poukazováno na postavení dítěte jakožto žadatele o azyl nebo uprchlíka. Za splnění všech těchto podmínek by úsilí o pátrání mělo během azylového řízení pokračovat. O trvalé řešení je třeba usilovat v případě všech dětí, které jsou na území hostitelského státu, a to bez ohledu na to, zda na základě azylu, doplňkových forem ochrany nebo v důsledku jiných právních nebo faktických překážek přemístění.

b) Sloučení rodiny

81. Aby bylo možné plně dodržet závazek států vyplývající z článku 9 úmluvy, tj. zajistit, aby dítě nebylo odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, je třeba vyvinout veškeré úsilí k návratu dítěte bez doprovodu nebo odloučeného dítěte jeho rodičům, pokud není další oddělení v nejlepším zájmu dítěte, přičemž je třeba plně zohlednit právo dítěte vyjádřit svůj názor (článek 12) (viz též oddíl IV. písm. e) „Právo dítěte vyjádřit názory svobodně“). Ačkoliv hlediska výslovně uvedená v druhé větě odst. 1 čl. 9, konkrétně případy zneužívání nebo zanedbávání dítěte ze strany rodičů, mohou zamezit sloučení kdekoliv, jiná hlediska spojená s nejlepším zájmem mohou představovat překážku sloučení pouze v určitém místě.

82. Sloučení rodiny v zemi původu není v nejlepším zájmu dítěte, a nemělo by k němu být proto přistupováno, pokud existuje „rozumné riziko“, že tento návrat by vedl k porušení základních lidských práv dítěte. Toto riziko nepochybně dokládá přiznání postavení uprchlíka nebo rozhodnutí příslušných orgánů o uplatnění závazku nenavracení (včetně uplatnění závazku vyplývajícího z článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a článků 6 a 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Přiznání postavení uprchlíka proto představuje právní překážku návratu do země původu a v důsledku toho i sloučení rodiny v zemi původu. Pokud situace v zemi původu představuje menší riziko a existuje například obava, že dítě bude postiženo důsledky obecného násilí, musí být i takovému riziku věnována plná pozornost a musí být poměřováno dalšími hledisky vyplývajícími z práv, včetně důsledků dalšího odloučení. V této souvislosti je třeba připomenout, že zachování života dítěte má prvořadý význam a je základní podmínkou pro uplatňování jakýchkoliv jiných práv.

83. Pokud není sloučení rodiny v zemi původu možné, a to bez ohledu na to, zda tomu je v důsledku právních překážek návratu, nebo v důsledku toho, že výsledek posouzení nejlepšího zájmu rozhodl proti návratu, uplatní se povinnosti stanovené v článku 9 a 10 úmluvy, a mělo by být proto rozhodnuto o sloučení rodiny v hostitelské zemi. V této souvislosti je třeba státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, zejména připomenout, že „žádost dítěte nebo jeho rodičů o vstup nebo opuštění státu, který je stranou úmluvy, za účelem sloučení rodiny musí státy, které jsou stranou úmluvy, posoudit humánně a rychle“, přičemž „nebude mít žádné nepříznivé důsledky pro žadatele a jeho rodinu“ (čl. 10 odst. 1). Země původu musí respektovat „právo dítěte a jeho rodičů opustit jakoukoliv zemi včetně vlastní a vstoupit do vlastní země“ (čl. 10 odst. 2).

c) Návrat do země původu

84. Návrat do země původu není možný, pokud by znamenal „důvodné riziko“, že tento návrat by představoval porušení základních práv dítěte, zejména pokud se uplatní zásada nenavracení. Návrat do země původu se v zásadě uskuteční pouze tehdy, pokud je takový návrat v nejlepším zájmu dítěte. Jeho určení musí mimo jiné zohlednit:

• bezpečnost a další podmínky, včetně socioekonomických podmínek, které dítě při návratu čekají; tyto lze případně zjistit studiem podmínek v domácí zemi ze strany sítě sociálních organizací,
• dostupnost zařízení péče pro toto konkrétní dítě,
• názory dítěte vyjádřené při výkonu jeho práva podle článku 12 a názory osob, které o něj pečují,
• úroveň začlenění dítěte v hostitelské zemi a délku nepřítomnosti v domácí zemi,
• právo dítěte na „uchování jeho identity, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných vztahů“ (článek 8),
• „vhodnost kontinuity výchovy dítěte a etnickou, náboženskou, kulturní a jazykovou minulost dítěte“ (článek 20).

85. V případě nedostupnosti péče ze strany rodičů nebo širší rodiny by v zásadě k návratu do země původu nemělo dojít bez předchozího zajištění konkrétních podmínek péče a odpovědnosti při návratu do země původu.

86. Výjimečně lze provést návrat do domácí země po pečlivém posouzení nejlepšího zájmu dítěte a jiných hledisek, pokud jsou tato hlediska založena na právech a převažují nad nejlepším zájmem dítěte. Takovým případem mohou být situace, kdy dítě představuje závažné bezpečnostní riziko pro stát nebo společnost. Důvody založené na nikoliv právních hlediscích, například důvody týkající se kontroly migrace obecně, nemohou převážit nad hlediskem nejlepšího zájmem dítěte.

87. Opatření spojená s návratem musí probíhat bezpečným způsobem zohledňujícím skutečnost, že se jedná o dítě, a jeho pohlaví.

88. Zemím původu je v této souvislosti také připomínána jejich povinnost podle článku 10 úmluvy, a to zejména s ohledem na „právo dítěte nebo jeho rodičů opustit jakoukoliv zemi včetně své vlastní a vstoupit do jiné“.

d) Místní integrace

89. Místní integrace je první volbou, pokud je návrat do země původu z právních nebo faktických důvodů nemožný. Místní integrace musí být založena na bezpečném právním postavení (včetně bezpečí pobytu) a zohledňovat práva stanovená v úmluvě, která se plně vztahují na všechny děti, jež se nacházejí v dané zemi, a to bez ohledu na to, zda se zde nacházejí v důsledku uznání postavení uprchlíka, jiných právních překážek návratu, nebo v důsledku toho, že výsledek posouzení nejlepšího zájmu rozhodl proti návratu.

90. Poté, co bylo rozhodnuto, že odloučené dítě nebo dítě bez doprovodu zůstane v komunitě, měly by příslušné orgány situaci dítěte posoudit a poté po konzultaci s dítětem nebo jeho opatrovníkem určit vhodné dlouhodobé uspořádání v místní komunitě a stanovit další nezbytná opatření pro usnadnění jeho začlenění. O dlouhodobém umístění by mělo být rozhodnuto v nejlepším zájmu dítěte a v tomto stádiu by měla být ústavní péče využita, pokud je to možné, jen jako krajní prostředek. Odloučené dítě nebo dítě bez doprovodu by mělo mít stejný přístup k právům (včetně práva na vzdělávání, odbornou přípravu, zaměstnání a zdravotní péči) jako děti, které jsou státními příslušníky dané země. Při zajišťování toho, aby děti bez doprovodu a odloučené děti mohly tato práva plně uplatňovat, se může ukázat, že hostitelská země musí věnovat zvláštní pozornost dalším opatřením, která bude třeba přijmout pro řešení zranitelného postavení dětí, například dodatečnému jazykovému vzdělávání.

e) Mezinárodní osvojení (článek 21)

91. Státy musí při rozhodování o osvojení dětí bez doprovodu a odloučených dětí plně dodržovat podmínky stanovené v článku 21 úmluvy a dalších mezinárodních nástrojích, včetně zejména Haagské úmluvy o ochraně dětí spolupráci při mezinárodním osvojení a její doporučení z roku 1994 týkající se žádosti o přiznání postavení uprchlíka a jiných mezinárodně vysídlených dětí. Státy by měly dodržovat zejména níže uvedené zásady:

• osvojení dětí bez doprovodu nebo odloučených dětí by mělo být zvažováno až poté, co je zjištěno, že je dítě v postavení, kdy může být osvojeno. V praxi to mimo jiné znamená, že úsilí o vypátrání rodiny a její sjednocení bylo neúspěšné, nebo že rodiče s osvojením souhlasí. Souhlas rodičů a souhlas jiných osob, institucí a orgánů, který je pro osvojení nezbytný, musí být svobodný a informovaný. To konkrétně předpokládá, že tento souhlas nebyl vynucen žádnou platbou ani kompenzací a nebyl odvolán,
• děti bez doprovodu a odloučené děti nesmí být osvojeny ve spěchu v době mimořádné události,
• každé osvojení musí být shledáno v nejlepším zájmu dítěte a proběhnout v souladu s příslušným vnitrostátním, mezinárodním a zvykovým právem,
• v řízeních o osvojení je třeba zjistit názor dítěte v závislosti na jeho věku a vyspělosti a zohlednit jej. Tento požadavek předpokládá, že dítěti bylo poskytnuto poradenství a dítě bylo řádně informováno o důsledcích osvojení a že dalo k osvojení souhlas, pokud je jeho souhlas třeba. Tento souhlas musí být dán svobodně a nesmí být vynucován žádnou platbou ani kompenzací,
• přednost musí být dána osvojení příbuznými v zemi pobytu. Pokud to není možné, je třeba dát přednost osvojení v komunitě, ze které dítě pochází, nebo alespoň v jeho vlastní kultuře,
• osvojení by nemělo být zvažováno:
• pokud existuje rozumná naděje, že se podaří nalézt jeho rodinu a sloučení rodiny je v nejlepším zájmu dítěte,
• pokud je v rozporu s projeveným přáním dítěte nebo rodičů,
• pokud neuplynula rozumná doba, během které je možné provést všechny uskutečnitelné kroky k vypátrání rodičů nebo jiných přeživších rodinných příslušníků. Tato doba se může podle okolností lišit, zejména pokud se jedná o okolnosti týkající se schopnosti provést řádné pátrání; pátrání však musí být dokončeno v rozumné době,
• k osvojení v zemi azylu by nemělo dojít, pokud v nejbližší budoucnosti existuje možnost dobrovolné repatriace v bezpečí a důstojných podmínkách.

f) Přesídlení do třetí země

92. Přesídlení do třetí země může představovat trvalé řešení pro dítě bez doprovodu nebo odloučené dítě, které se nemůže vrátit do země původu a kterému nemůže být trvalé řešení nabídnuto ani v hostitelské zemi. Rozhodnutí o přesídlení dítěte bez doprovodu nebo odloučeného dítěte musí být založeno na aktuálním, komplexním a důkladném posouzení jeho nejlepšího zájmu, a to zejména s ohledem na aktuální potřebu mezinárodní a jiné ochrany. Přesídlení je obzvlášť žádoucí, pokud je jediným prostředkem pro účinnou a trvalou ochranu dítěte před jeho navrácením nebo pronásledováním nebo jiným hrubým porušením jeho lidských práv v zemi pobytu. Přesídlení je také v nejlepším zájmu dítěte bez doprovodu nebo odloučeného dítěte, pokud slouží ke sloučení rodiny v zemi přesídlení.

93. Posouzení a určení nejlepšího zájmu před přijetí rozhodnutí o přesídlení musí také zohlednit další faktory, jakými například jsou: předpokládané trvání právních a jiných překážek návratu dítěte do jeho domovské země, právo dítěte na uchování jeho identity, včetně státní příslušnosti a jména (článek 8), věk a pohlaví dítěte, jeho psychický stav, vzdělání a rodinný původ, kontinuita/diskontinuita péče v hostitelské zemi, vhodnost kontinuity výchovy dítěte a etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ dítěte (článek 20), právo dítěte na zachování jeho rodinných vztahů (článek 8) a s ním spojená krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá možnost sloučení rodiny v domovské nebo hostitelské zemi nebo zemi přesídlení. Děti bez doprovodu a odloučené děti by nikdy neměly být přesídlovány do třetí země, pokud by to narušilo nebo závažným způsobem budoucí sloučení s rodinou nebo mu bránilo.

94. Státy jsou vyzývány, aby poskytly příležitost k přesídlení a uspokojily tak veškeré potřeby v oblasti přesídlování týkající se dětí bez doprovodu a odloučených dětí.

VIII. VZDĚLÁVÁNÍ, ÚDAJE A STATISTIKA

a) Vzdělávání osob jednajících s dětmi bez doprovodu a odloučenými dětmi

95. Zvláštní pozornost je třeba věnovat vzdělávání úředníků pracujících s odloučenými dětmi a dětmi bez doprovodu, kteří zpracovávají jejich případy. Specializované vzdělávání je stejně významné i pro právní zástupce, opatrovníky, tlumočníky a další osoby, které jednají s odloučenými dětmi a dětmi bez doprovodu.

96. Toto vzdělávání by mělo být speciálně přizpůsobeno potřebám a právům dotčených skupin. Do všech vzdělávacích programů by však měly být zahrnuty určité klíčové prvky, a to:

• zásady a ustanovení úmluvy,
• znalost země původu odloučených dětí a dětí bez doprovodu,
• vhodné techniky pohovorů,
• vývoj a psychologie dítěte,
• ohled na kulturní odlišnosti a komunikace mezi kulturami.

97. Na počáteční vzdělávací programy by měly navazovat pravidelně další programy, včetně vzdělávání na pracovišti a profesních sítí.

b) Údaje a statistiky týkající se odloučených dětí a dětí bez doprovodu

98. Zkušenosti výboru ukazují, že údaje a statistiky týkající se dětí bez doprovodu a odloučených dětí mají tendenci omezovat se na počet vstupů a/nebo počet žádostí o azyl. Tyto údaje jsou pro podrobnou analýzu uplatňování práv těchto dětí nedostatečné. Kromě toho údaje a statistiky zpracovává řada různých ministerstev nebo agentur, což může ještě více bránit další analýze a být zdrojem znepokojení ve vztahu k důvěrnosti a právu dítěte na soukromí.

99. Vyvinutí podrobného a uceleného systému shromažďování údajů o dětech bez doprovodu a odloučených dětech je proto základním předpokladem pro rozvíjení účinných politik týkajících se uplatňování práv těchto dětí.

100. Údaje shromážděné v tomto systému by měly v ideálním případě mimo jiné zahrnovat: základní údaje o životě každého dítěte (včetně pohlaví, země původu a státní příslušnosti a příslušnosti k etnické skupině), celkový počet dětí bez doprovodu a odloučených dětí usilujících o vstup do země a počet dětí, jimž byl vstup odepřen, počet žádostí o azyl, počet právních zástupců a opatrovníků přidělených tomuto dítěti, právní a přistěhovalecké postavení (tj. žadatel o azyl, uprchlík, osoba s přechodným pobytem), způsob bydlení (tj. v ústavu, s rodinou nebo žijící samostatně), zápis do školy nebo odborné přípravy, sloučení rodiny a počty osob vrácených do země původu. Státy by kromě toho měly zvážit shromažďování kvalitativních údajů, které by jim umožnily analyzovat otázky, jež jsou i nadále nedostatečně řešeny, jakými jsou například zmizení dětí bez doprovodu nebo odloučených dětí a dopady obchodování s dětmi.

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

Poznámky

¹     Tyto hlavní zásady byly společně schváleny Mezinárodním výborem Červeného kříže, Mezinárodním záchranným výborem, organizací Save the Children/UK, UNICEF, Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky (UNHCR) a organizací World Vision International. Tyto organizace mají za cíl řídit práci všech členů Meziagenturního stálého výboru ve vztahu k dětem bez doprovodu a odloučeným dětem.

²     Vídeňská deklarace a akční plán (A/CONF.157/23) přijaté Světovou konferencí o lidských právech konanou ve Vídni ve dnech 14.–25. června 1993.

³     Obecněji k formám a projevům pronásledování namířeného proti dětem viz oddíl VI. písm. d) níže „Posouzení potřeby ochrany citlivé k dítěti zohledňující pronásledování namířené proti dětem“.