III.ÚS 1884/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, č. j. 3 Tdo 146/2024-899, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023, č. j. 10 To 50/2023-800 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 80 T 4/2020-733, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v pořadí druhým rozsudkem [vydaným na základě kasačního usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 10 To 50/2023, s pokynem k projednání věci v jiném složení senátu] Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 5 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč poškozené Evy B. /jedná se o pseudonym/ (dceři stěžovatele), kterou s částí nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl stěžovatel podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 2) obžaloby, v němž byl spatřován přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku a přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele. O obou odvoláních rozhodl Vrchní soud Praze (dále jen "vrchní soud) napadeným rozsudkem, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění, jakož i ve výrocích o trestu a náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3, 4 trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění dílem dokonaným podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a dílem nedokonaným ve formě pokusu podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Toho se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že v přesně nezjištěné době od 13. 4. 2019 do ranních hodin dne 14. 4. 2019 v místě svého tehdejšího bydliště využil situace, kdy jeho dcera, nezletilá Eva B., spala a olizoval jí přirození. Na témže místě o několik minut později se jí snažil prsty roztáhnout ústa, aby jí do úst mohl zasunout pohlavní orgán, což posléze ještě jednou zopakoval a tohoto jednání zanechal ve chvíli, kdy poškozená začala brečet, přitom jako její otec znal její věk a musel vědět, že nemá dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápala smysl jeho jednání a byla schopna se účinně bránit.

5. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem samosoudce Okresního soudu v Ústí nad Labem z 10. 2. 2023, sp. zn. 27 T 171/2022, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Rozsudkem vrchního soudu byl zrušen výrok o trestu ze shora uvedeného trestního příkazu. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Vrchní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené Eva B. náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, se zbytkem nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zprošťujícím výroku zůstal napadený rozsudek nezměněn.

6. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej napadeným usnesením odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že krajský soud se v napadeném rozsudku řádně nevypořádal s výtkami vrchního soudu, které byly obsahem jeho kasačního usnesení ze dne 27. 10. 2020. Tyto výtky vrchního soudu spočívaly zejména v tom, že krajský soud se nevypořádal se závěry znaleckého posudku PhDr. I. Wölfelové stran (nevhodného) postupu policejní vyšetřovatelky v přípravném řízení při výslechu poškozené (nevhodné poučování o tom, co je pravda; délka výslechu; únava poškozené v době, kdy se měla vyjádřit ke stěžejním okolnostem atp.). Dále pak tato znalkyně uvedla, že výpověď poškozené může být zkreslena tím, že se posuzovaná událost opakovaně probírala v rodině poškozené a tím, že poškozená ve věku 6 let je stále velmi ovlivněna magickým a snovým myšlením. Zcela opomenuty pak měly být znalecké posudky znalců MUDr. L. Fialy a prof. P. Weisse, podle nichž stěžovatel netrpí sexuální deviací. Vrchní soud dále ve shora uvedeném kasačním usnesení požadoval podrobněji objasnit skutečnosti, které vyplynuly z výslechu poškozené, kdy tato uvedla, že stěžovatele nemá ráda, protože ubližoval psovi.

8. Stěžovatel dále namítá, že nově provedený znalecký posudek z oboru biomechaniky, který potvrdil, že skutek se mohl odehrát tak, jak uvedla poškozená, je nutno hodnotit v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy, což krajský soud neučinil. Stěžovatel zejména zpochybňuje výpověď poškozené, která uvedla, že se jí pokusil ústa otevřít oběma rukama, kdežto matka poškozené, svědkyně Jana B. (jedná se o pseudonym), vypověděla, že tak měl stěžovatel učinit pouze jednou rukou (na základě toho, co svědkyni řekla o skutku poškozená). Stěžovatel zdůrazňuje, že znalec při zpracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky vůbec nepracoval s možností, že by stěžovatel poškozené otvíral ústa oběma rukama.

9. Stěžovatel následně vytýká i dovolacímu soudu, že aproboval závěry uvedené v rozsudku vrchního soudu, který se spokojil s tím, že krajský soud po zrušení svého prvního rozsudku ve věci nedostál požadavkům tohoto kasačního rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud stěžovatelovy námitky interpretoval selektivně, nevzal v potaz, že důkazy musí být hodnoceny v jejich souhrnu a nikoliv izolovaně, jakož ani nerespektoval zásadu, že v pochybnostech je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

12. Stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu v trestním řízení. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Stěžovatel přitom nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze z podstatné části napadá způsob, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho věci. Domáhá se tedy především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Z provedeného dokazování (zejména z výpovědi poškozené Evy B., jakož i z výslechu dalších svědků a ze znaleckých posudků) vyplynulo, že odsouzení stěžovatele nebylo svévolné a že skutkové závěry vyplývají z provedeného dokazování. Otázka věrohodnosti poškozené, kterou stěžovatel, byť ne explicitně zpochybňuje, je taktéž otázkou spadající do kategorie hodnocení důkazů a obecné soudy, zejména pak nalézací (krajský) soud se s touto otázkou, vědom si její důležitosti, vypořádal velmi podrobně, a to v kontextu provedených znaleckých posudků, které se věnovaly právě osobnosti, zralosti i věrohodnosti poškozené. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší za daných okolností použití hmotného práva při logických a srozumitelně odůvodněných rozhodnutích přezkoumávat. Ústavní soud neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými, a tudíž ani namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

13. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud však z napadených rozhodnutí zjistil, že důkazy znaleckými posudky znalců MUDr. L. Fialy a prof. P. Weisse provedeny byly (viz bod 53 napadeného rozsudku krajského soudu) a krajský soud se s nimi argumentačně vypořádal v bodě 103 napadeného rozsudku. Ve věci tedy nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, a tudíž ani v tomto ohledu nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že nedůvodná je i námitka stěžovatele stran toho, že krajský soud nedostál závaznému právnímu názoru vrchního soudu vyjádřeného v jeho kasačním usnesení ze dne 27. 10. 2020. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve věci po vydání předmětného kasačního usnesení proběhlo v plném rozsahu nové dokazování, tedy nikoliv jen v intencích pokynu vrchního soudu. V průběhu tohoto podrobného dokazování krajský soud dostál pokynům vrchního soudu. K zásadní vadě řízení, která by měla za následek porušení práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy tudíž nedošlo.

15. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu