IV.ÚS 136/24 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Kratochvílové, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 10 As 168/2022-27, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Slavkov u Brna (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 16. 7. 2020 č. j. SC/48017-20/2902-2019/Kra uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uložil jí pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení v paušální výši 1 000 Kč. Přestupku se měla stěžovatelka dopustit tím, že nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu, neboť dne 13. 1. 2019 v obci Slavkov u Brna neznámý řidič vozidla stěžovatelky překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o nejméně 12 km/h. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 2. 2021 č. j. JMK 20679/2021 zamítl odvolání stěžovatelky a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

3. Žalobou podanou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka pro jeho nepřezkoumatelnost, spočívající v tom, že vedlejší účastník se nevypořádal s odvolací námitkou o způsobu stanovení výše pokuty městským úřadem, který v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že "správní orgán přihlížel zejména k povaze a závažnosti přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem". V důsledku slova "zejména" není podle stěžovatelky patrné, k jakým dalším skutečnostem městský úřad přihlédl, a zda zohlednil potřebu stabilizace obecního rozpočtu. Namítla dále, že městský úřad neakceptoval její druhou řádnou a včasnou omluvu z nařízeného ústního jednání, čímž se dopustil nezákonnosti, kterou vedlejší účastník vzdor odvolací námitce aproboval. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 č. j. 22 A 22/2021-38 zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že odůvodnění výše správního trestu pokuty je dostatečné, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a poukázal na to, že stěžovatelce byla uložena pokuta na samé dolní hranici zákonné sazby. Ani stěžovatelka nepoukazovala na žádnou skutečnost, pro kterou by měla být uložena pokuta v jiné výši. Krajský soud jí sice dal za pravdu v tom, že vedlejší účastník se významem použití částice "zejména" v odůvodnění rozhodnutí městského úřadu výslovně nezabýval, avšak shledal, že nejde o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud dále uvedl, že v pořadí druhá omluva z ústního jednání nebyla náležitá, neboť ji stěžovatelka učinila až téměř s měsíčním odstupem od okamžiku, kdy se dozvěděla o existenci překážky znemožňující účast na jednání. Upozornil dále na to, že měření rychlosti na daném místě probíhalo v souladu se stanoviskem Policie České republiky a v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. V odůvodnění zdůraznil, že ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky (§ 104a s. ř. s.). Konstatoval, že "v této věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit odlišně. Krajský soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva" (bod 16. odůvodnění). Stručně podotkl, že stejně jako krajský soud považuje odůvodnění výše pokuty za dostačující a přezkoumatelné, a že se v tomto krajský soud nedopustil excesu. Ze správního spisu je podle něj navíc zřejmé, že žádné specifické okolnosti, obzvláště přitěžující a polehčující okolnosti, nebyly shledány, tudíž k nim správní orgány ani nemohly přihlížet. Ztotožnil se rovněž s hodnocením krajského soudu druhé omluvy z ústního jednání jako opožděné. Závěrem uvedl, že "nepokládá stěžovatelčiny úvahy týkající se stabilizace obecního rozpočtu a odměňování úředníků v projednávaném případě za jakkoli relevantní, a proto se jimi dále nezabývá" (bod 15. odůvodnění), neboť stěžovatelka nijak neprokázala jejich souvislost s posuzovanou věcí.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními soudy a konstatuje, že smyslem užití automatizovaného prostředku měření rychlosti není v daném případě zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, ale jejich pořízení, instalace a užití je pouze prostředkem k dosažení ekonomických cílů obce v rámci příjmů předmětné obce s rozšířenou působností, přičemž odkazuje na novinové články z regionálních deníků. Je toho názoru, že v její věci nemůže právní úprava přestupku provozovatele vozidla obstát v testu proporcionality, neboť praxe ukázala, že od zamýšleného zvýšení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je jednoznačným cílem mnoha obcí co možná nejvyšší naplnění obecních rozpočtů. Ústavní soud sice v nálezu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (N 95/89 SbNU 409) neshledal právní úpravu tzv. objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla jako neústavní, neposuzoval však praxi jejího uplatňování a používání stacionárních radarů. Pokud se soudy nezabývaly tím, zda obec Slavkov u Brna nevyužila stacionární radar především jako nástroj k dosažení příjmů do obecního rozpočtu, a nikoliv k zajištění bezpečnosti provozu na pozemní komunikaci, porušily tím její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu takový prostředek nebyl k dispozici.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do jejich rozhodovací činnosti je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů přezkoumávajících v tzv. plné jurisdikci jejich rozhodnutí.

8. Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti. Z toho důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přezkoumával a případně rušil předcházející rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů.

9. Obsahem ústavní stížnosti je vedle rekapitulace předcházejícího řízení toliko polemika stěžovatelky o důvodech instalace stacionárního radaru obcí Slavkov u Brna na dané místo, resp. zda je automatizované měření rychlosti a institut objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla účelný k zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Stěžovatelka přitom nezpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu, že její kasační stížnost byla nepřijatelná, resp. v ústavní stížnosti neuvádí, který ze čtyř typových případů (k nim viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28) byl v její věci naplněn a založil tak přijatelnost kasační stížnosti. Ústavní stížnost rovněž postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Za tu nelze považovat pouhý odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval plně v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou. Podle uvedeného ustanovení platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatelky), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Vzhledem k funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud (obzvláště jde-li o "bagatelní" a opakující se kasační stížnosti), nelze z ústavního hlediska nic namítat ani proti poměrně stručnému odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud se přesto v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně vyjádřil i k otázkám nastoleným stěžovatelkou, přičemž jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Námitku stěžovatelky o umístění stacionárního radaru fakticky posoudil už krajský soud, který v bodech 27. a 28. odůvodnění rozsudku uvedl, že měření proběhlo v souladu s kladným stanoviskem Policie České republiky a v těsné blízkosti přechodu pro chodce (viz bod 3. výše).

11. Lze proto shrnout, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je vzhledem k povaze řízení přiměřeně odůvodněné. Argumentaci Nejvyššího správního soudu hodnotí Ústavní soud jako srozumitelnou a ústavně souladnou. Právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno. Obsahem tohoto práva ostatně není garance úspěchu v řízení (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

12. V posuzované věci jde nadto o spor o zjevně bagatelní částku, resp. o pokutu ve výši 1 500 Kč (přiměřeně srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1248/23 a ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 534/23), přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí a nedokládá, že i přes bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19 nebo ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1129/23). Obzvláště v této situaci proto není namístě, aby Ústavní soud dále podrobněji posuzoval obsah napadeného rozhodnutí. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedeného sporu do výkladu základních práv [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu