I.ÚS 1437/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Anatoly Medvedeva, zastoupeného JUDr. Sergeyem Zaripovem, LL.M., advokátem, sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3564/2024-530 z 26. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jaroslava Holého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se u Okresního soudu v Berouně žalobou domáhal vydání šesti kusů NFT tokenů. O tyto stěžovatel údajně podle svého tvrzení přišel podvodem ze strany vedlejšího účastníka (žalovaného), který je nabyl na online tržištích. Předmětem sporu bylo vlastnictví tokenů, způsob jejich zcizení a dobrá víra vedlejšího účastníka. Okresní soud v Berouně nicméně rozsudkem č. j. 19 C 71/2022-448 z 31. 8. 2023 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Praze. Ten rozsudkem č. j. 22 Co 45/2024-494 z 30. 4. 2024 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil.

2. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ale shledal, že toto dovolání trpí vadami. Odůvodnil, že stěžovatel v dovolání nespecifikoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále též "OSŘ") a nevymezil ani právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Nejvyšší soud proto došel k závěru, že dovolání trpí vadami, pro které není možno v dovolacím řízení pokračovat, a stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 OSŘ odmítl.

3. Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, a sice právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Lisitny"), a jeho právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu zejména nedostatečné odůvodnění a přepjatý formalismus. Tvrdí, že jeho dovolání vytýkané nedostatky obsahuje. Postup Nejvyššího soudu mu fakticky znemožnil domoci se spravedlnosti v jeho věci. Současně z teleologického výkladu § 237 OSŘ dovozuje povinnost Nejvyššího soudu nalézt právní otázky, i pokud nejsou v dovolání výslovně formulovány.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Blíže se věnuje rozhodnutím zdejšího soudu, věnujícím se náležitému odůvodnění (nález sp. zn. III. ÚS 1538/14 z 17. 5. 2016), přepjatému formalismu (nález sp. zn. II. ÚS 3643/15 z 10. 1. 2017) a povinnosti dovolacího soudu aktivně identifikovat právní otázky, i když nejsou výslovně v návrhu uvedeny (nález sp. zn. I. ÚS 1564/24 z 29. 8. 2023) a jiné. Konečně v ústavní stížnosti rozvádí, proč výše uvedený postup dovolacího soudu porušil i jeho právo na ochranu vlastnictví.

5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti - stručně řečeno - nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl pro vady. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatele příliš formalistické a absentuje v něm náležité odůvodnění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel odvozuje porušení svého práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) nedostatečnou procesní ochranou, zabýval se Ústavní soud primárně právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

7. Ústavní soud nicméně konstatuje, že napadené usnesení a jeho odůvodnění obstojí pohledem práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Správně dovodil, že dovolání je vadné, neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 OSŘ) a že toto dovolání neobsahuje ani žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Jeho postup nelze shledat ani formalistickým. Jelikož Nejvyšší soud posoudil správně dovolání jako vadné, neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2025


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu