II.ÚS 290/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele O. L., zastoupeného Mgr. Jakubem Klatovským, LL.M., advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 25 Cdo 2400/2023-405 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2023 č. j. 21 Co 8/2023-356, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, a J. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00].

3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 23 C 117/2018-318 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 3 144 800,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2 366 230,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel utrpěl ve věku 52 let při dopravní nehodě dne 12. 12. 2015 zaviněné vedlejším účastníkem těžkou újmu na zdraví, pro kterou byl opakovaně operován a která zanechala trvalé následky. Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu bolesti, ztížení společenského uplatnění (dále jen "ZSU"), ušlé mzdy, léků, nákladů na dopravu a nákladů souvisejících s uplatněním nároku. Vedlejší účastnice uznala svoji povinnost k náhradě a část nároků uhradila již před podáním žaloby a další část uhradila v průběhu řízení, sporným zůstala především výše jednotlivých nároků. Stěžovateli byla přiznána invalidita I. stupně, jeho pracovní schopnost poklesla o 45 %, na jeho pracovní zapojení to však nemělo vliv, stěžovatel dál vykonává povolání soudce. Největší újmu stěžovatel pociťuje v rovině volnočasových aktivit, protože se věnoval silovému trojboji, který také trénoval, dále cyklistice, turistice a karate. Obvodní soud na základě předložených důkazů přiznal většinu jednotlivých nároků souvisejících s léčbou a rehabilitací stěžovatele, dále bolestné stanovené soudem ustanoveným znalcem zvýšené na trojnásobek z důvodu komplikované léčby, reoperací a rizika amputace levé dolní končetiny, zatímco neuznal nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení a náhradu nemajetkové újmy v důsledku anxiozně depresivního syndromu, který zůstal neprokázán. U nároku na náhradu ZSU vyšel okresní soud ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, který stanovil náhradu ve výši 1 572 214 Kč a tuto částku zvýšil na dvojnásobek z důvodu mimořádného sportovního zapojení stěžovatele před úrazem, ve zbytku žalobu zamítl.

4. K odvolání vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ohledně odvoláním napadené částky 1 414 992,60 Kč tak, že žalobu zamítl (výrok I.), dále zamítl žalobu co do části příslušenství (výrok II.) a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud přezkoumal rozsudek obvodního soudu v rozsahu odvoláním napadeného zvýšení náhrady ZSU na dvojnásobek a dospěl k závěru, že pro takové zvýšení není důvod. Podle městského soudu obvodní soud správně vyšel ze znaleckého posudku, který obsahuje odborný lékařský závěr o objektivní míře vyřazení stěžovatele ze životních činností, a nenavrhl zvýšení či snížení vzhledem k jiným okolnostem. Městský soud se však neztotožnil se závěrem obvodního soudu o dvojnásobném zvýšení náhrady ZSU z důvodu intenzivního sportovního zapojení stěžovatele před úrazem, neboť tento postup neodpovídá Metodice Nejvyššího soudu (dále též jen "Metodika") ani kritériím uvedeným v § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). V předmětné věci vysoké sportovní zapojení stěžovatele ve volnočasových aktivitách odůvodňuje maximálně 10 % zvýšení základního ohodnocení ZSU. Vyšší odškodnění by připadalo v úvahu u profesionálních sportovců, pro které je sportovní činnost zdrojem příjmů. Sportovní zapojení nedefinovalo společenské postavení stěžovatele a z hlediska věku stěžovatele již nemohlo dojít k dalšímu zvýšení základní náhrady ZSU, neboť stěžovateli bylo v době úrazu 52 let, a byl proto na vrcholu sil a svého společenského zapojení ve smyslu překážky lepší budoucnosti.

5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud ve vztahu k požadavku stěžovatele na zaplacení trojnásobku základní výše náhrady ZSU stanovené znaleckými posudky poukázal na to, že tento požadavek neodpovídá Metodice ani judikatuře Nejvyššího soudu. Zvýšení náhrady ZSU na dvojnásobek stanovené obvodním soudem (či dokonce na stěžovatelem požadovaný trojnásobek) je nesprávným užitím modifikace a diskrečního oprávnění obvodního soudu. Postup městského soudu, který tento závěr obvodního soudu korigoval, je tedy podle Nejvyššího soudu správný a odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, požadavku srovnatelnosti náhrad v obdobných případech i zákazu libovůle. Městský soud konkrétně zhodnotil případ stěžovatele, skutková zjištění o jeho sportovních aktivitách a míře jeho společenského zapojení. Dospěl k závěru o velmi aktivním sportovním zapojení stěžovatele před úrazem, které ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu lze shledat jako nadprůměrné, a v souladu s Metodikou je ohodnotil nejvyšší tomu odpovídající procentní výměrou modifikace základního ohodnocení o 10 %. Naplněn je tak i požadavek Ústavního soudu, aby Metodika nebyla uplatňována mechanicky a soud pouze nepřebíral výpočty znalce bez zhodnocení individuálních okolností projednávané věci [viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].


II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší částky, kterou mu městský soud přiznal jako náhradu za ztížení společenského uplatnění. Namítá, že přitom vycházel striktně z Metodiky Nejvyššího soudu a nezohlednil konkrétní okolnosti jeho případu. Stěžovatel poukazuje na to, že soudu konkrétně popsal vlastní vrchol sil, sportovní kariéru, intenzitu společenského zapojení a důvody pro navýšení základní částky. Obvodní soud všechny tyto okolnosti hodnotil, avšak městský soud se jimi věcně a obsahově nezabýval, konkrétní situaci stěžovatele nezohlednil a v rámci soudního uvážení se nezabýval ani tím, že vysoká intenzita sportovního nasazení u stěžovatele v době úrazu stále trvala.

7. Stěžovatel namítá, že městský soud nepřihlédl k individuálním okolnostem jeho věci. Individuální rysy ztížení společenského uplatnění u stěžovatele spočívající zejména v intenzivním sportovním zapojení před úrazem neodpovídají textu pomůcky. V odůvodnění rozhodnutí chybí uvedení obdobného přiléhavého srovnávacího příkladu. Městský soud neuvedl žádné porovnání, rozhodovací soudní praxi nebo právní předpisy, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl pouze svůj vlastní subjektivní a neodborný názor, nesouvisející se soudním uvážením. Stěžovatel namítá, že prokázal, že se sportu intenzivně věnoval a v době před úrazem již také maximálně rozvíjel kariéru organizátora závodů a uznávaného trenéra s participací i na reprezentaci. Městský soud měl tuto jeho kariéru uznat více než jako hledisko "nadprůměrný sportovec".

8. Stěžovatel poukazuje na to, že z jeho duševních útrap a psychických následků v důsledku úrazu vyplývají i jeho problémy při výkonu jeho zaměstnání jako soudce. Stěžovatel dále uvádí, že jeho záměry ve směru této tzv. "duální kariéry" byly zmařeny, resp. degradovány na symbolickou úroveň (stěžovatel nemůže sklízet plody svého letitého úsilí o vybudování vlastního elitního klubu). Nemůže fungovat jako trenér či delegát výpravy. Uvedená konkrétní situace se však "nevešla" do hledisek Metodiky, která předpokládá kategorie sportovce průměrného nebo nadprůměrného či profesionálního nebo naopak nesportovce atd., ale nepočítá již se sportovcem všestranným s nadprůměrnou až vrcholovou výkonností v různých disciplínách, současně komplexně fundovaným sportovním činovníkem i aktivním trenérem špičkových sportovců a jejich soutěžním koučem zastávajícím významné zaměstnání.

9. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí městského soudu je vnitřně rozporné. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí na jednu stranu tvrdí, že rozhoduje podle metodiky, na druhou stranu, že rozhoduje podle soudního uvážení, dále uvádí rovněž, že rozhoduje podle pomůcky a současně podle soudního uvážení, což je rozporné. Stěžovatel namítá, že Metodika není závazná. Podle stěžovatele městský soud nepostupoval v souladu se zásadou rovného zacházení s účastníky soudního řízení, když na rozhodování aplikoval pomůcku, na jejímž vytvoření se podílela jedna ze stran sporu, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, jako člen České kanceláře pojistitelů, a současně jako člen České asociace pojišťoven. Důvodně lze tedy mít za to, že vliv členů uvedených subjektů na podobě Metodiky je zásadní povahy. Stěžovatel má za to, že vedlejší účastnice svou aktivitou při vytvoření Metodiky omezovala vlastní rizika v důsledku vyplácení náhrad podle zásady slušnosti, podílela se na vytvoření Metodiky za účelem limitace finančních náhrad podle zásad slušnosti a dosahování vlastního zisku na úkor pojištěných. Městský soud dále při rozhodování o nemajetkové újmě diskriminoval stěžovatele na základě věku. Městský soud dehonestoval sportovní kariéru stěžovatele v rámci veteránských soutěží, když konstatoval, že stěžovatel byl v době úrazu již příliš starý (v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22). Stěžovatel namítá, že městský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Dále namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soud, neboť stěžovatel působí jako soudce na Obvodním soudu pro Prahu 1 a je v úzkém kontaktu se soudci Městského soudu v Praze, který rozhodoval o jeho odvolání.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

13. V návaznosti na přijetí nové právní úpravy a zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb., Nejvyšší soud vzal na vědomí jako nezávazné vodítko za účelem snazší objektivizace náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění Metodiku k § 2958 občanského zákoníku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše ponechává na posouzení soudu. K náhradě nemajetkové újmy na zdraví sice Metodika zavádí určitou podobu bodového hodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast náhrady za ztížení společenského uplatnění Metodika opouští bodový systém a na základě ztráty funkčních schopností jednotlivce se snaží zohlednit zdravotní újmě přiřazený rozsah omezení (vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace), přičemž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací [srov. nález ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275)].

14. Současná právní úprava (i soudní praxe) tedy opustila dosavadní princip určení výše náhrady za vznik překážky lepší budoucnosti. Podle § 2958 občanského zákoníku platí, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Při určování výše odškodnění soudy vycházejí z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Pro určení výše odškodnění přitom není relevantní úraz samotný, ale to, jakým způsobem zasáhne do jednotlivých oblastí života poškozeného. I v případě Metodiky však platí, že soud má přiznat odškodnění újmy na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění ve výši odpovídající zásadě slušnosti.

15. Metodika není právní předpis ani výkladová pomůcka, která by vzešla z rozhodovací praxe obecných soudů. Aby obecný soud dostál požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny, je při jejím využití povinen do svých úvah promítnout a korigovat její nedostatky tak, aby přiznal odčinění újmy na zdraví jednotlivce, spočívající ve ztížení společenského uplatnění ve výši odpovídající zásadám slušnosti, jak mu ukládá zákon, kterým jediným je ve své rozhodovací činnosti podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán (srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22). Ústavní soud nepochybuje, že slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu (shodně Bezouška, P. § 2958 [Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví] in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1709-1710, body 29-30). Zásady slušnosti jsou tedy nedílnou součástí stanovení výše náhrady i podle § 2958 občanského zákoníku (jako celku); představují neopomenutelné "primární pravidlo". Odškodnění poskytované na základě § 2958 občanského zákoníku musí být plné a spravedlivé, a musí tedy respektovat zásady distributivní a korektivní spravedlnosti včetně zásad slušnosti jako spravedlnosti v rámci posouzení konkrétního případu (blíže Doležal, T., Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník ? velký komentář, op. cit., s. 998). Samostatně stojící zdůraznění zásad slušnosti ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku je proto třeba chápat především jako připomenutí, že by soudy měly mít při stanovování konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví vždy na paměti - a to i při užití objektivizujících kritérií - právě individuální okolnosti (srov. nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 27/23). Soudy tedy s Metodikou nemohou pracovat pouze mechanicky.

16. Úkolem Ústavního soudu není interpretovat podústavní právo a poskytovat jiná výkladová vodítka namísto Metodiky - to je doména obecných soudů. Při vědomí naznačených úskalí, která Metodika z praktického hlediska skýtá, však trvá Ústavní soud na požadavku, aby obecný soud, použije-li jako "výkladovou pomůcku" Metodiku, následně ve svých úvahách promítl její nezávaznost, mezery i nedostatky a korigoval ji tak, aby dospěl ke spravedlivému výsledku konvenujícímu "zásadám slušnosti". Účastníkovi (i nezastoupenému) musí být ze soudního rozhodnutí zřejmé, jaká jeho omezení považoval soud za zásadní, jakou intenzitu jim přisoudil a proč podle jeho úvahy přisouzené odškodnění zásadám slušnosti odpovídá (srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22).

17. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda zjištěné omezení odpovídá danému skutkovému stavu. Soudy by však měly podpůrně při úvaze o přiměřené výši odškodnění vzít v potaz i tuto Metodiku (srov. nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22). Ústavní soud opakovaně judikuje, že určení přiměřené výše náhrady nemajetkové újmy je zásadně výlučnou odpovědností soudce. I kdyby tedy vnímal vypracovanou Metodiku a její požadavek znaleckého zkoumání jako ústavně konformní [na existující úskalí přitom upozorňoval již v nálezu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275), bod 241], je povinností soudce podrobit znalecké zkoumání svému kritickému hodnocení.

18. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je přinejmenším zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být poškozené osobě náhrada za ztížení společenského uplatnění přiznána. V nálezech ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133, č. 2/2008 Sb.), ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499), a v dalších zdůraznil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy nepřináleží úvahy mj. o výši přiznané náhrady. Ústavní soud musí při posuzování těchto obtížných a lidsky citlivých případů ponechat obecným soudům prostor k úvaze, jak (v jakém rozsahu) při mimořádném zvýšení odškodnění postupovat. Nelze však zcela abstrahovat od postulátu, aby byla přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována proporcionalita (přiměřenost) ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13 (N 183/75 SbNU 27)].

19. Aby byla rozhodovací praxe obecných soudů předvídatelná, účastníkům srozumitelná a vzbuzovala důvěru v justici, je nezbytné při rozhodování vycházet z určitých jednotících kritérií, která je však třeba podle konkrétních okolností daného případu dále přizpůsobovat. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2578/19 [(N 57/99 SbNU 165), bod 25], uzavřel, že "pracují-li obecné soudy s Metodikou Nejvyššího soudu (jdoucí do jisté míry proti záměru zákonodárce vyjádřeném v novém občanském zákoníku) jako s pouhým základem pro výpočet odčinění imateriální újmy - vodítkem, od kterého se "odrazí" - a zvažují-li pečlivě, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od základu (ať již směrem nahoru, nebo i dolů, neboť obojí je možné), přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodní - srozumitelně vyloží, jak se vymezená kritéria promítají do kontextu souzené věci - pak dostojí ústavněprávním požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci a neposkytují Ústavnímu soudu důvod k zásahu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti." Jinými slovy, neopisují-li obecné soudy do výroku a odůvodnění o výši odčinění újmy na zdraví mechanicky tabulkové výpočty (zejména znalců) bez dalšího, rozhodují v duchu zákona a ústavně konformním způsobem.

20. V nyní posuzované věci městský soud při určení míry ztížení společenského uplatnění zohlednil sportovní aktivity stěžovatele před úrazem; vyšel ze skutkových zjištění o vysoce aktivním sportovním zapojení stěžovatele před úrazem, které shledal jako nadprůměrné, nikoli však jako výjimečně intenzivní, které by náleželo sportovcům, jejichž sportovní aktivity jsou zdrojem jejich příjmů a které definuje jejich společenské postavení. Městský soud konstatoval, že sportovní zapojení stěžovatele není určující pro jeho společenské postavení, neboť to bylo dáno jeho profesí soudce, jež byla také zdrojem jeho příjmů. Městský soud proto dospěl k závěru, že v případě stěžovatele je namístě zvýšit základní částku ztížení společenského uplatnění, a v souladu s Metodikou je ohodnotil nejvyšší tomu odpovídající procentní výměrou modifikace základního ohodnocení o 10 %. Při hodnocení vzal městský soud v úvahu rovněž věk stěžovatele. Z hlediska věku již nemohlo dojít k dalšímu navýšení základní částky ztížení společenského uplatnění, neboť stěžovateli bylo v době úrazu 52 let a v době ustálení jeho zdravotního stavu 54 let. Z výše uvedeného vyplývá, že městský soud přihlédl ke konkrétním okolnostem posuzované věci, konkrétně zhodnotil případ stěžovatele a postupoval tedy v souladu s požadavkem Ústavního soudu, aby Metodika nebyla uplatňována mechanicky a soud pouze nepřebíral výpočty znalce bez zhodnocení individuálních okolností projednávané věci [viz nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22]. Uvedené závěry městského soudu shledal Nejvyšší soud souladnými s judikaturou Nejvyššího soudu.

21. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění ho městský soud diskriminoval z hlediska věku. V nálezu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22, na který odkazuje i stěžovatel ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud sice vyslovil, že z ústavněprávního hlediska nepřípustným měřítkem je věk pacienta, s nímž Metodika nakládá rozporuplně, uvádí-li na jedné straně, jak může být znalecky stanovený procentní základ podle věku zvýšen/snížen, o odstavec níže však dodává, že nelze říci, že by mladý člověk trpěl více apod. K tomu však Ústavní soud v uvedeném nálezu dále dodal, že výjimečně si lze představit situace, v nichž věk pacienta může pro úvahu soudce (a nikoho jiného) ohledně přiměřené výše zadostiučinění hrát roli. V případě stěžovatele městský soud při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, jak z výše uvedeného vyplývá, zhodnotil individuální okolnosti projednávané věci, zejména vysoké sportovní zapojení stěžovatele, ale především jeho společenské zapojení v rámci jeho profese soudce, přičemž ztížení společenského uplatnění u stěžovatele ohodnotil nejvyšší tomu odpovídající procentní výměrou modifikace základního ohodnocení o 10 %. Takovému postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

22. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vysvětlil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

24. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že v předmětné věci rozhodoval vyloučený soud, dospěl Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti této námitky, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce je totiž důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Žaloba pro zmatečnost představuje za těchto okolností mimořádný opravný prostředek, jenž je způsobilý zajistit ochranu základních práv, a je proto procesním prostředkem, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839, č. 79/2009 Sb.)]. Žalobu pro zmatečnost je navíc možné podat i po rozhodnutí Nejvyššího soudu, k čemuž zákonodárce zakotvil stavení lhůty až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 235 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel tak měl možnost i poté, co bylo rozhodnuto o jeho dovolání, žalobu pro zmatečnost podat.

25. Z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost v předmětné věci podal, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpal, tj. dosáhl rozhodnutí o něm (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatel má, resp. měl, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici. To, že tak neučinil, a že nyní již lhůta pro její podání uplynula, jde k jeho tíži.

26. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud k námitce stěžovatele, že ve věci rozhodoval vyloučený soud, konstatoval, že tato námitka by představovala vadu řízení, a tedy důvod pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., avšak spory stěžovatele s předsedkyní městského soudu z doby před jejím příchodem na Městský soud v Praze nezavdávají samy o sobě důvod pochybovat o nepodjatosti soudců odvolacího senátu v projednávané věci.

27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu