II.ÚS 1942/21 #2 — Opětovné podání vylučovací žaloby podle zákona o konkurzu a vyrovnání

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti OYSTER Invest a.s., se sídlem Okružní 71, Pavlov, IČO: 25792369, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem AK Hlaváček & Krampera, s.r.o., se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 29 Cdo 3807/2020-628, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 69 Co 202/2019-583 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. srpna 2020 č. j. 69 Co 202/2019-592 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. října 2018 č. j. 26 C 397/2016-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Ing. Evy Mikulčákové, správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a.s., sídlem Oderská 333, Praha 9 - Čakovice, IČO: 25054686, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 19. července 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze s tím, že jimi mělo být zasaženo do jí ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny a dále do jí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Podáním ze dne 17. ledna 2022 stěžovatelka ústavní stížnosti rozšířila, přičemž z týchž důvodů napadla rovněž shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a navrhla jeho zrušení.


II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Z obsahu podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jejích dalších příloh a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastníkem civilního řízení o vyklizení nemovitostí a zaplacení částky ve výši 10,911 mil. Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které proti ní zahájila vedlejší účastnice Ing. Eva Mikulčáková (dále jen "vedlejší účastnice") v postavení správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a.s., sídlem Oderská 333, Praha 9 - Čakovice, IČO: 25054686 (dále jen "úpadce").

3. Uvedený spor má původ v situaci, kdy úpadce byl historicky vlastníkem několika nemovitostí (pozemků a stavby nacházejících se v k.ú. Krč, obec Praha, dále souhrnně jen jako "dané nemovitosti"), které od něj do podílového spoluvlastnictví nabyla stěžovatelka (s podílem ve výši ideální 6/10) ještě s třetí osobou na základě kupní smlouvy ze dne 6. prosince 1999. Následně byl na majetek úpadce dne 3. dubna 2001 prohlášen konkurs, který je veden před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 80 K 66/2000. Dané nemovitosti byly vedlejší účastnicí zapsány do soupisu konkursní podstaty postupem dle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen "ZKV"), a to jako věci, které zajišťovaly několikero pohledávek vůči úpadci (jakožto osobnímu dlužníku) zajištěných věřitelů s právem na oddělené uspokojení (jejichž pohledávky byly buď zjištěny na přezkumném jednání, nebo byly určeny rozsudkem soudu). Stěžovatelka - mimo jiné - dlouhodobě prosazuje právní názor, že v průběhu konkursního řízení zanikl důvod, pro který mohly být po právu dané nemovitosti zapsány do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a dvěma vylučovacími žalobami se domáhala jejich vyloučení (resp. vyloučení jejího ideálního spoluvlastnického podílu na nich). Obě stěžovatelčiny vylučovací žaloby podané dle § 19 ZKV však byly obecnými soudy pravomocně zamítnuty, z toho první žaloba pro nedůvodnost a druhá pro opožděnost.

4. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") shora uvedeným napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 9,919 mil. Kč s určeným úrokem z prodlení (bod I. výroku), dále uložil stěžovatelce dané nemovitosti vyklidit a předat vedlejší účastnici v určené lhůtě (bod II. výroku), dále zamítl žalobu v rozsahu části žalovaného úroku z prodlení (bod III. výroku) a nakonec nákladovými výroky uložil stěžovatelce jednak povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (bod IV. výroku) a jednak zaplatit státu soudní poplatek (bod V. výroku). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora uvedeným napadeným rozsudkem (ve znění doplňujícího rozsudku) rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku ohledně částky 640 tis. Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok); změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se žaloba zamítá co do specifikované části původně přiznaného příslušenství (druhý výrok); potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. vyhovujícího výroku co do částek 9,279 mil. Kč s příslušenstvím a 992 tis. Kč s příslušenstvím a bodech II. a V. výroku zakládajících povinnosti stěžovatelky dané nemovitosti po jejich vyklizení předat vedlejší účastnici a zaplatit českému státu soudní poplatek (třetí výrok). Dále odvolací soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok). Pro účely základní rekapitulace lze shrnout, že oba obecné soudy předně dospěly k právnímu závěru, že dané nemovitosti jsou i nadále zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce, neboť vylučovací žaloby byly pravomocně zamítnuty a nemovitosti nebyly z konkursní podstaty úpadce žádným způsobem vyloučeny. Vedlejší účastnice je proto jedinou osobou oprávněnou dané nemovitosti držet, užívat, požívat plody a užitky, byť úpadce nemusí být jejich vlastníkem. Dle obecných soudů nedala vedlejší účastnice stěžovatelce jakýkoli souhlas s užíváním daných nemovitostí, k jejich vydání ji naopak písemně vyzvala a stěžovatelka je tak povinna nemovitosti vyklidit a odevzdat je vedlejší účastnici. Přitom v rámci řízení o projednávané žalobě vedlejší účastnice na vyklizení daných nemovitostí obecným soudům dle jejich názoru nepřísluší nijak posuzovat (jako případnou předběžnou otázku) důvodnost sepsání (resp. trvání sepsání) daných nemovitostí správcem do konkursní podstaty úpadce. S ohledem na tento názor pak obecné soudy po určitých korekcích v podstatném ohledu vyhověly také vedlejší účastnicí uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za žalované období od 1. ledna 2015 do 31. října 2016, jelikož se jí podařilo prokázat, že stěžovatelka dané nemovitosti v uvedeném období pronajímala třetím osobám a tak se nedovoleně obohacovala na úkor konkursní podstaty úpadce.

5. Proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud"). Jeho přípustnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci, kdy se odvolací soud při řešení několika pro rozhodnutí (dle názoru stěžovatelky) relevantních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka předně argumentovala tím, že se odvolací soud správně měl zabývat důvody sepsání daných nemovitostí konkursní podstaty úpadce a zároveň vyřešit (dle jejího názoru objektivně spornou) otázku, zda dané nemovitosti jsou i nadále zahrnuty do podstaty oprávněně. Podle stěžovatelky totiž došlo po jejich zahrnutí v důsledku pozdějších právních skutečností k zániku zástavních práv, čímž byl odstraněn důvod soupisu nemovitostí do konkursní podstaty. Stěžovatelka v dovolání dovolacímu soudu k řešení předestřela ještě některé další právní otázky, které měly jednak souviset s postupem vedlejší účastnice, jež nepřijala celé stěžovatelkou poskytnuté plnění, které stěžovatelka jakožto osoba poskytující zajištění závazků úpadce (osobního dlužníka) vyplatila do konkursní podstaty a jednak s postavením a závazky stěžovatelky co by zástavního dlužníka vůči ostatním věřitelům úpadce. Stěžovatelčino dovolání v té jeho části, v níž se týkalo nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud odmítl jako nepřípustné ex lege ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu dovolací soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné dle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v posouzení klíčové otázky považoval za souladný s vlastní prejudikaturou, přičemž ani neshledal žádný důvod pro její eventuální přehodnocení. Jako rozhodný - a pro vypořádání dovolání dostatečný - dovolací soud označil právní závěr odvolacího soudu o tom, že mu v daném řízení nepřísluší znovu otevírat přezkum příslušnosti (oprávněnosti) sepsaných nemovitostí ke konkursní podstatě úpadce. V tomto ohledu dovolací soud zdůraznil, že jeho judikatura je v této oblasti dlouhodobě ustálena. Vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 ZKV je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě. K tomu dovolací soud odkázal na rozsudek ze dne 29. července 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen "R 81/2005"). V rozsudku ze dne 20. listopadu 2014 sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 48/2015"), na něž v napadeném usnesení dovolací soud rovněž odkázal, pak vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo dle dovolacího soudu původně o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozsudku ze dne 31. července 2019 sp. zn. 29 Cdo 533/2017 se k nim přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené ZKV. K ostatním právním otázkám vzneseným stěžovatelkou v dovolání se dovolací soud sice vyjádřil, avšak pro nadbytečnost je již autoritativně neřešil. A přestože ohledně jedné z nich shledal posouzení odvolacím soudem nesprávným, nemohlo její odlišné (správné) řešení přivodit pro stěžovatelku lepšího výsledku ve formě pro ni příznivějšího rozhodnutí - za stavu, kdy obě vylučovací žaloby podané stěžovatelkou byly pravomocně zamítnuty, zůstává jedinou osobou oprávněnou s nemovitostmi nakládat nadále správkyně konkursní podstaty úpadce.


III.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka se v poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti dovolává výše zmíněných ústavních záruk a principů. Čl. 2 odst. 3 Listiny garantuje, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Obdobnou záruku obsahuje čl. 2 odst. 4 Ústavy. Povinnosti mohou být adresátům právních norem dle čl. 4 odst. 1 Listiny uloženy toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, přičemž tyto meze mohou být dle odst. 2 upraveny pouze zákonem. Odst. 4 čl. 4 Listiny stanovuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny garantuje stěžovatelce právo vlastnit majetek. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny zaručuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

7. Ve věcné rovině lze argumentaci stěžovatelky shrnout tak, že sice uznává, že Listina umožňuje, aby ZKV stanovil určitá omezení základního lidského práva a svobody, včetně práva vlastnického, avšak toto omezení nesmí být zneužíváno k jinému než předvídanému účelu, což je právě případ stěžovatelky. V poměrech stěžovatelčiny věci byla relevantní a využitelná předpokládaná omezení práv osoby odlišné od úpadce, který je vlastníkem věci, jež zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele úpadce. Jelikož však v konkursním řízení úpadce poslední zajištění váznoucí na daných nemovitostech mělo zaniknout v květnu 2015, je trvající omezení vlastnického práva stěžovatelky neústavní, neboť zákonem předvídané omezení vlastnického práva třetí osoby je v ZKV upraveno pouze a jen za účelem uspokojení toho kterého věřitele úpadce, jehož pohledávka je touto věcí zajištěna. Jiná práva nemohou mít před vlastnickým právem stěžovatelky přednost. Pakliže stěžovatelka, jakožto osoba odlišná od úpadce, vlastní věc (resp. spoluvlastnický podíl na daných nemovitostech), která zajišťovala pohledávky zajištěných věřitelů úpadce, přičemž ale předmětná zástavní práva zanikla (první zástavní právo mělo dle stěžovatelky zaniknout splynutím, druhé bylo určeno jako neexistující a třetí mělo zaniknout splněním zajištěné pohledávky), nemůže mít trvající omezení vlastnického práva stěžovatelky k jejímu podílu na daných nemovitostech ústavně souladnou oporu v ZKV a na stěžovatelce nelze akceptaci tohoto stavu legitimně požadovat. Zanikla-li zástavní práva zajišťující pohledávky věřitelů úpadce, je v rozporu s principem právní jistoty, aby bylo vlastnické právo stěžovatelky k jejímu podílu ze strany vedlejší účastnice jakožto správkyně konkursní podstaty omezováno a obecnými soudy aprobováno. V případě, kdy ZKV a ustálená soudní judikatura připouští možnost stěžovatelce do doby, než dojde ke zpeněžení jeho majetku zahrnutého do konkursní podstaty úpadce dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, uhradit do konkursní podstaty úpadce finanční částku na zajištěnou pohledávku případně složit obvyklou cenu zástavy, což stěžovatelka měla učinit, je trvání sepisu podílu stěžovatelky na daných nemovitostech v konkursní podstatě zjevným a nedovoleným zásahem do její majetkové sféry. Obecné soudy tuto neústavnost v napadených rozhodnutích i přes stěžovatelčinu argumentaci dostatečně nereflektovaly, odmítly se jí byť jen zabývat (ve formě předběžné otázky) a tudíž jí nenapravily. V rozporu s Listinou tak stěžovatelčiným právům neposkytly náležitou ochranu a stěžovatelka je na základě napadených rozhodnutí právně (i fakticky) nucena činit to, co jí ZKV neukládá.


IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení

8. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 397/2016 a vyzval odvolací soud i dovolací soud k vyjádření se k ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti vyjádřila samostatně ještě před tím, než k tomu byla Ústavním soudem vyzvána. Z důvodu procesní ekonomie Ústavní soud k vyjádření nevyzýval Obvodní soud pro Prahu 10, neboť vůči jeho shora uvedenému rozsudku je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu opožděnosti, jak bude vyloženo níže, a Ústavní soud se jím proto meritorně nezabýval.

9. Dovolací soud ve svém vyjádření uvedl, že napadená rozhodnutí při řešení otázek předložených stěžovatelkou vycházely z jeho ustálené judikatury (dostatečně specifikované v napadeném usnesení dovolacího soudu). Primárně pak šlo o otázku, zda lze (znovu) posuzovat příslušnost majetku ke konkursní podstatě úpadce poté, co je pravomocně skončeno řízení o vylučovací žalobě (neúspěchem vylučovatele). V této kauze se stěžovatelka v minulosti snažila zvrátit svůj neúspěch při vyloučení nemovitostí (respektive spoluvlastnického podílu k nim) z konkursní podstaty úpadce rovněž obnovou řízení a opakovaným podáním vylučovací žaloby; pro sebe příznivého výsledku tím ovšem ani jednou nedocílila. Ani otázku, zda má vedlejší účastnice právo na užitky z věci zapsané do soupisu konkursní podstaty, nepovažuje dovolací soud v rozhodovací praxi za jakkoli spornou. Dovolací soud spatřuje jádro ústavní stížnosti v tom, že stěžovatelka pokračuje ve snaze zvrátit svůj neúspěch při vyloučení nemovitostí (spoluvlastnického podílu k nim) z konkursní podstaty úpadce, jakož i právní důsledky, které jsou s tímto neúspěchem nerozlučně spojeny. Dle dovolacího soudu je podstatou konkursního řízení, že majetek pojatý správcem konkursní podstaty do soupisu konkursní podstaty slouží k uspokojení věřitelů; jelikož je konkursní řízení ze své povahy kolektivním (slouží k hromadnému uspokojování pohledávek věřitelů a ke komplexnímu vypořádání majetkových vztahů mezi věřiteli a úpadcem), musí obsahovat nástroje, které slouží k jeho efektivnímu chodu; zavádí proto mimo jiné propadné lhůty k různým procesním úkonům a podáním, postuluje nevratnost určitých procesních kroků či nemožnost obnovy konkursního řízení. Dovolací soud ve svém vyjádření podpůrně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2021 sp. zn. III. ÚS 1542/20, který se nyní projednávané věci úzce týká, neboť jím zamítnutá ústavní stížnost směřovala - mimo jiné - proti rozhodnutím obecných soudů v rámci (druhé) vylučovací žaloby stěžovatelky. Je to právě vylučovací žaloba, která dle dovolacího soudu slouží k definitivnímu určení, zda majetek pojatý do soupisu majetkové podstaty v tomto soupisu nadále zůstane, bude zpeněžen a jeho výtěžek rozdělen zákonným mechanismem mezi věřitele, nebo zda v důsledku úspěšně podané žaloby vylučovatele konkursní podstatu opustí, neboť žalobce (vylučovatel) prokáže, že má k němu silnější (nejčastěji vlastnické) právo. Osoba, která v propadné lhůtě vylučovací žalobu nepodá, případně ji podá opožděně, nebo s touto žalobou z libovolného důvodu věcně neuspěje (například pro neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního), již nemůže zabránit zpeněžení takového majetku v rámci konkursního řízení; otázka, zda je vlastníkem takového majetku, je pro účely následného zpeněžení již nepodstatná. Nabyvatel takového majetku pak musí logicky být proti původnímu vlastníku chráněn (nabytí v dražbě či jiným zákonným způsobem zpeněžování v konkursním řízení je typickým případem možného nabytí vlastnického práva od nevlastníka) a původní vlastník tak má již k dispozici "pouze" žalobu o vydání výtěžku z titulu lepšího práva. V takové situaci se dle dovolacího soudu ocitla i stěžovatelka, která již nemůže právními prostředky zabránit tomu, aby byly dané nemovitosti zpeněženy; s tím souvisí dispoziční oprávnění vedlejší účastnice jakožto správkyně konkursní podstaty, která je jedinou osobou oprávněnou nakládat s majetkem zapsaným v konkursní podstatě, tedy i požadovat vyklizení daných nemovitostí (vůči komukoli, kdo nemovitost užívá, tedy i vůči tvrzenému či knihovně zapsanému vlastníku) a požadovat hrazení nájemného či jiných užitků.

10. Zčásti pak již nad rámec vyjádření k samotnému předmětu ústavní stížnosti dovolací soud (patrně) s ohledem na složitější kontext věci, v níž stěžovatelka ve svých četných žalobách a podáních brojí i proti následnému postupu vedlejší účastnice, jež po pravomocném skončení řízení o vylučovací žalobě (podle stěžovatelky protiprávně) odmítla vyjmout dané nemovitosti (spoluvlastnický podíl k nim) ze soupisu majetkové podstaty, vyjádřil svá stanoviska k některým dalším právním souvislostem celého případu. Platí-li, že stěžovatelka (jako neúspěšná vylučovatelka) nemá k dispozici právní nástroj, jak zabránit zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení, či účinně zpochybnit vlastnické právo nabyvatele (o což se stěžovatelka přesto soudně - a neúspěšně - snažila), platí ovšem rovněž i to, že k odborné péči správce konkursní podstaty patří, aby do soupisu konkursní podstaty nebyl zapsán majetek, u něhož k tomu nejsou zákonné podmínky. Zdali má správce konkursní podstaty po pravomocném skončení řízení o vylučovací žalobě v návaznosti na další (nové) okolnosti sám vyjmout majetek ze soupisu konkursní podstaty, je otázkou jeho právního hodnocení, kdy musí postupovat s odbornou péčí, jinak odpovídá za škodu vzniklou jednáním v rozporu s tímto požadavkem (§ 8 odst. 2 ZKV). O odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup při (absenci) dohledové činnosti nad činností konkursního správce lze uvažovat v daných souvislostech jen za situace popsané ustálenou rozhodovací praxí např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 24/2006"). Nesprávný úřední postup konkursního soudu tak může spočívat v tom, že nevydá správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. V tomto směru vyjádřil dovolací soud přesvědčení, že v posuzovaném konkursním řízení nebyla otázka, zda dané nemovitosti mají být i nadále zapsány do soupisu konkursní podstaty (nebo zda z něho měly být vyňaty ať již správkyní konkursní podstaty "bez dalšího", či na pokyn konkursního soudu), otázkou jednoduchého posouzení, které by umožňovalo přijmout spolehlivý závěr. O tom má svědčit jednak sám další průběh konkursního řízení (a rozhodnutí v něm vydávaná), jednak skutečnost, že stěžovatelka vede se správkyní konkursní podstaty další (časově a právně velmi náročný) spor o vydání kvitance o zániku zástavního práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019, uveřejněný pod číslem 69/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1497/2023). Konečně není možné dle dovolacího soudu přehlédnout, že vedlejší účastnice setrvale uvádí, že důvodem pro soupis nemovitostí byla i neplatnost původních převodních smluv - nabývacího titulu stěžovatelky (nikoliv jen důvod uvedený v § 27 odst. 5 ZKV), což stížnostní argumentace stěžovatelky dle názoru dovolacího soudu přehlíží. Dovolací soud závěrem vyjádřil názor, že námitky stěžovatelky se ve svém základu netýkají tolik otázek, které v dovolacím řízení posuzoval (a které navazovaly na napadený rozsudek odvolacího soudu), nýbrž spíše dalšího postupu vedlejší účastnice v konkursním řízení úpadce. A ačkoli dovolacímu soudu dle jeho vlastního vyjádření nepřísluší posuzovat, zda může být stěžovatelka úspěšná s jinými ("náhradními") způsoby uspokojení jejích tvrzených majetkových zájmů, nelze opominout, že ji právní řád takové možnosti nabízí, a to zejména žalobu na náhradu škody vůči správkyni konkursní podstaty, kde je předpokladem úspěchu tvrdit a prokázat porušení povinnosti správkyně jednat s náležitou odbornou péčí ve smyslu § 8 odst. 2 ZKV, žalobu na náhradu škody vůči státu, kde je předpokladem úspěchu tvrdit a prokázat v intencích R 24/2006, že otázka vydání dohledového usnesení k vynětí nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty byla otázkou "jednoduchého posouzení", nebo žaloba z lepšího práva na vydání výtěžku zpeněžení (popřípadě jiných užitků), kde je předpokladem úspěchu tvrdit a prokázat, že stěžovatelka měla k nemovitostem (spoluvlastnickému podílu k nim) silnější právo než úpadce.

11. Odvolací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznila, že soudy při svém rozhodování vycházely ze stavu konkurzního řízení, kdy byla již definitivně založena příslušnost spoluvlastnického podílu stěžovatelky na daných nemovitostem ke konkurzní podstatě úpadce na základě pravomocného zamítnutí jí podaných vylučovacích (včetně druhé vylučovací žaloby a žaloby na obnovu řízení). Na základě těchto rozsudků je vedlejší účastnice plně oprávněnou a současně povinnou zpeněžit majetek konkurzní podstaty ve veřejné dražbě. Ústavní soud se k této otázce již vyslovil v usnesení ze dne 2. března 2021 sp. zn. II. ÚS 3478/20, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatelky dožadující se předběžného opatření k zamezení veřejné dražby předmětných nemovitostí tak, že na právním názoru obecného soudu nelze shledat nic neústavního a hlubší ingerence mu za této situace nepřísluší. Ústavní soud nálezem ze dne 11. května 2021 sp. zn. III. ÚS 1542/20, rovněž zamítl ústavní stížnost stěžovatelky týkající se rozhodnutí obecných soudů o druhé vylučovací žalobě. V obou těchto věcech stěžovatelka stavěla důvody tvrzeného porušení jejich ústavních práv na stejných skutečnostech, tj. na údajném zániku existence tří zástavních práv váznoucích na předmětných nemovitostech poté, co byla zamítnuta její první vylučovací žaloba. Ústavní soud v uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/20 vyložil, že stěžovatelkou rozporovaný postup obecných soudů nelze považovat za neústavní odepření soudní ochrany či porušení jiného jí ústavně zaručeného základního práva či svobody. Nynější ústavní stížnost pak má dle vedlejší účastnice vykazovat obdobné odůvodnění tvrzených neústavností jako její předchozí stížnosti toliko s tím rozdílem, že nyní stížnost směřuje proti rozhodnutím učiněných mimo konkurzní řízení k přiznání práv vedlejší účastnice na užitky a držbu majetku náležejícího definitivně do konkurzní podstaty úpadce. Ve své podstatě tak stěžovatelka opakovaně brojí proti tomu, že vedlejší účastnice, jakožto správkyně konkurzní podstaty úpadce sama nevyloučila spoluvlastnický podíl stěžovatelky na daných nemovitostech ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce, resp. že konkurzní soud k tomuto vedlejší účastnici nedal pokyn v rámci jeho dohledově činnosti dle § 12 ZKV, ač jej správně dát měl. Dle vedlejší účastnice stěžovatelka v této souvislosti "opomenula" uvést, že dané nemovitosti byly do soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce sepsány zprvu jako vlastnictví úpadce, tj. dle § 19 ZKV z důvodu absolutní neplatnosti nabývacího titulu stěžovatelky, přičemž konkurzní soud shledal důvodnost tohoto soupisu a vyzval stěžovatelku k podání vylučovací žaloby. Teprve následně vedlejší účastnice z opatrnosti sepsala dané nemovitosti do konkurzní podstaty úpadce i z důvodů dle § 27 odst. 5 ZKV pro tři zástavní práva na daných nemovitostech váznoucí. Stěžovatelka v rámci řízení o první vylučovací žalobě, ač jí v tom nic nebránilo, zástavní práva na daných nemovitostech váznoucí nezpochybnila, a v důsledku toho konkurzní soud žalobu zamítl, aniž by se pro nadbytečnost zabýval otázkou absolutní neplatnosti nabývacího titulu tvrzenou vedlejší účastnicí. Druhou vylučovací žalobu obecné soudy zamítly již pro její opožděnost. Konkurzní soud měl v období po roce 2015 v rámci dohlédací činnosti dle § 12 ZKV řešit přibližně 10 podnětů stěžovatelky a ani jednou nedospěl k závěru, že po skutkové či právní stránce došlo ke změně situace oproti původnímu stavu. Uvedené dohlédací soud posuzoval výslovně i ve smyslu plynoucích z rozsudku R 24/2006. Nejenže dohlédací soud neuložil vedlejší účastnici, aby podíl stěžovatelky na nemovitostech z konkurzní podstaty vyloučila, ale usnesením ze dne 31. března 2020 č. j. 80 K 66/2000-1847 zrušil předchozí dočasné pozastavení nakládání vedlejší účastnice s danými nemovitostmi a obnovil tak její povinnost k jejich prodeji ve veřejné dražbě. Dle vedlejší účastnice je to tedy naopak stěžovatelka, která cílí na dosažení prospěchu z protiprávního jednání, kterým byla kupní smlouva představující simulovaný zajišťovací převod práva obcházející zákaz propadné zástavy, pročež se úpadce dostal do situace, kdy nemohl standardní cestou uspokojit své věřitele. Tyto skutečnosti dle vedlejší účastnice stěžovatelka účelově opomíjí. Operuje-li stěžovatelka v tomto či v jiném dřívějším řízení se skutečností, že žaloba vedlejší účastnice na určení vlastnického práva úpadce k daným nemovitostem byla zamítnuta, pak vedlejší účastnice zdůrazňuje, že se tak stalo pouze z "nemeritorních důvodů" - tj. pro absenci jejího naléhavého právního zájmu na takovém určení. Vedlejší účastnice dále tvrdí, že posuzovaná ústavní stížnost je jen dalším projevem snahy stěžovatelky o přezkum důvodů soupisu předmětných nemovitostí do konkurzní podstaty úpadce. Jde přitom o zpochybňování práv a povinností vedlejší účastnice dle příslušných ustanovení ZKV a závěrů na ně navazující ustálené judikatury, dle které je zřejmé, že z majetku příslušejícího do konkurzní podstaty patří do této podstaty i užitky z tohoto majetku a správci konkursní podstaty svědčí i práva na ochranu jeho držby. Případné vyhovění posuzované stížnosti ze strany Ústavního soudu stěžovatelce by tak představovalo zpochybnění konstantní judikatury obecných soudů včetně dovolacího soudu. Dle názoru vedlejší účastnice nic stěžovatelce nebrání v tom, aby její domnělá práva chránila žalobou z lepšího práva proti těm konkurzním věřitelům, kteří by snad mohli být neoprávněně (nadměrně) uspokojeni k její tíží pořadem práva konkurzního. V samotném závěru svého vyjádření pak vedlejší účastnice procesně navrhla, aby s ohledem na shora uvedené Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítl.


V.
Replika stěžovatelky

13. Na uvedená vyjádření zareagovala stěžovatelka mimořádně rozsáhlou replikou, v níž se na dvaceti stranách souvislého textu vymezuje vůči tvrzením a skutečnostem z vyjádření dovolacího soudu a vedlejší účastnice. Přitom ještě jednou shrnuje její shora popsanou argumentaci, avšak koncepčně bez žádných podstatných novot či doplnění. Stěžovatelka v replice zdůrazňuje, že v konkursním řízení účastnice a konkursní soudy učinily "řadu nesprávných a nezákonných úkonů" a ona se těmto úkonům pouze brání. Úvahy dovolacího soudu o tom, že namísto ochrany ústavně zaručeného vlastnického práva by se stěžovatelka měla zaměřit na případné řízení o náhradě škody a na žalobu z lepšího práva, stěžovatelka nemůže akceptovat. Obecné soudy neuměly v napadených rozhodnutích uspokojivě vyložit přiléhavost odkazované judikatury na kauzu stěžovatelky a nezohlednily individuální aspekty jejího případu. Napadená rozhodnutí nerespektují dřívejší pravomocné rozsudky, neaplikují základní právní principy a postrádají jakékoli prvky spravedlivého uspořádání vztahů. Řečeno slovy stěžovatelky, přestože jí samotné nepřísluší hodnotit kvalitu právní úpravy obsažené v ZKV, není "samozřejmě náhodou", že v oblasti konkurzního práva musel být přijat zcela nový předpis (zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) bez právní kontinuity ve vztahu k ZKV. Stěžovatelka si je sice vědoma toho, že sebelepší právní úpravou a navazující judikaturou nelze zabránit tomu, aby došlo k jejímu zneužívání, což se "přesně stalo" v jejím případě, ale v její věci je výsledkem takového zneužití zásah do jejích ústavně zaručených práv a Ústavní soud by měl zasáhnout. Ačkoli se stěžovatelka "zcela ztotožňuje" s tím, jakým dovolací soud identifikoval právně významné otázky pro toto řízení, zřetelně nesouhlasí s výsledkem jejich posouzení. Stěžovatelka v replice cituje z rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. září 2008 č. j. 5 Cm 274/2001-576 (dále "rozsudek o vlastnictví"), kterým byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na určení, že úpadce je vlastníkem daných nemovitostí, a z něhož má dle stěžovatelky plynout potvrzení platnosti jejího nabývacího titulu k daným nemovitostem, resp. spoluvlastnickému podílu. Posouzení vlastnického práva k daným nemovitostem, resp. k podílu stěžovatelky, k datu podání žaloby vedlejší účastnice, o níž bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími, tak proto dle stěžovatelky nevyžadovalo žádné zvláštní odborné znalosti vedlejší účastnice ani konkurzního soudu, jak se nesprávně domnívá dovolací soud. Rozsudek o vlastnictví je pravomocným rozhodnutím o věcném právu, které má účinky erga omnes, tzn. i vůči vedlejší účastnici i vůči konkurznímu soudu. Rozsudek o vlastnictví nabyl právní moci v roce 2008, tento je stále "účinný", tudíž od roku 2008 nemá příslušet žádnému subjektu posuzovat platnost nebo neplatnost kupní smlouvy či relativizovat vlastnické právo stěžovatelky k podílu na nemovitostech. Vedlejší účastnice není oprávněna samostatně posuzovat platnost a neplatnost kupní smlouvy, není subjektem, který může rozhodovat o tom, kdo je nebo není vlastník určité věci. Pokud SKP sepsala nemovitosti z důvodu domnělé neplatnosti nebo neúčinnosti kupní smlouvy, musela tuto v příslušných řízeních také prokázat a v těchto řízeních obstát. Jediným oprávněným důvodem pro soupis stěžovatelčina podílu na daných nemovitostech do konkurzní podstaty mohla proto být zástavní práva ve smyslu § 27 odst. 5 ZKV, avšak i tento důvod v průběhu konkurzního řízení odpadl. Vedlejší účastnice i obecné soudy si tedy byly vědomy toho, že již není "pro koho" v konkurzu stěžovatelčin podíl na nemovitostech zpeněžovat, že je tu povinnost vedlejší účastnice vyloučit daný spoluvlastnický podíl z podstaty a že není důvod, proč by měla stěžovatelky cokoli do konkurzní podstaty hradit - k uspokojení pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů, se kterými nemá nic společného. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že by vylučovací žaloba sloužila k definitivnímu určení, zda majetek pojatý do soupisu majetkové podstaty v tomto soupisu nadále zůstane, bude zpeněžen a jeho výtěžek rozdělen zákonným mechanismem. Tento názor dovolacího soudu nijak nereflektuje, že zde mohou nastat skutečnosti rozhodné z hlediska hmotného práva, na které musí konkurzní subjekty adekvátně reagovat, a to i po skončení řízení o vylučovací žalobě. Dle stěžovatelky nemůže "být přeci pravda", že vylučovací žaloba má za následek definitivní vyřešení příslušnosti věci do podstaty, neboť je povinností správců konkursní podstaty dohlížet na to, zdali součástí konkurzní podstaty toho kterého úpadce nejsou věci, které v ní být (již) nemají, a to bez ohledu na výsledek vylučovací žaloby (zejména, pokud je tato zamítnuta pouze z důvodu opožděnosti). Stěžovatelka rovněž uvádí, že zamítnutí vylučovací žaloby má toliko za následek vyvratitelnou právní domněnku oprávněnosti soupisu věci do podstaty vyjádřenou v ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, nikoli nevyvratitelnou domněnku, jak opakovaně judikoval dovolací soud. Nevyvratitelná domněnka je obsažena až v insolvenčním zákoně v jeho § 225 odst. 3. Konstrukce důsledků opožděné vylučovací žaloby je ovšem v ZKV odlišná, když § 19 odst. 2 ZKV zní: "V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně." Tedy uvedená konstrukce připouští důkaz opaku. Stěžovatelka dále v replice detailně rozporuje samotnou oprávněnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči stěžovatelce a nároku na vyklizení daných nemovitostí, když především primárně tvrdí, že již konstrukce žaloby je zřetelně chybná, jelikož stěžovatelka dané nemovitosti v předmětném období sama neužívala (ani částečně). Obecnými soudy přiznaný nárok na úhradu dané peněžní částky je proto rozporný s § 18 odst. 3 a 4 ZKV. Stěžovatelka se necítí být v daném řízení vůbec pasivně legitimovaným subjektem a nemůže být povinována vydat vedlejší účastnici jakékoli bezdůvodné obohacení či ji nahrazovat jakoukoli škodu. Závěrem repliky stěžovatelka shrnula, že ke dni podání žaloby neměla vůči konkurzní podstatě a vůči konkurzním věřitelům již žádné povinnosti, neboť povinností, které na sebe stěžovatelka převzala koupí podílu na nemovitostech od úpadce vůči zajištěným věřitelům, se v průběhu konkurzního řízení zcela zprostila. Vedlejší účastnice v řízení konstantně chybuje a soupisu podílu na daných nemovitostech jen zneužila k tomu, aby nedovoleně čerpala peněžní prostředky od stěžovatelky (a od původního nájemce daných nemovitostí) do konkurzní podstaty nad výši, která byla potřeba pro uspokojení zajištěných věřitelů, čímž způsobila úpadek tohoto původního nájemce a stěžovatelku ekonomicky zcela vyčerpala, a navíc za období, kdy k tomuto nebyla oprávněna. Konkursní podstata především z důvodu dražby daných nemovitostí vykazuje obrovský přebytek, když disponuje částkou přesahující 500 mil. Kč, což několikanásobně převyšuje přihlášené pohledávky v konkurzu, natož pak pohledávky oddělených věřitelů, tzn. nároky na zaplacení dalších částek a na vyklizení nemovitostí jsou již jen z tohoto důvodu nedůvodné.

VI.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka vyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem jí poskytnuté k ochraně jejích práv.

15. U otázky včasnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozsahu, ve kterém tato směřuje proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, je nepřípustná pro opožděnost, přičemž pro posouzení její včasnosti bylo rozhodující doručení doplnění ústavní stížnosti Ústavnímu soudu (17. ledna 2022), které zcela zjevně nastalo po uplynutí dvouměsíční lhůty určené pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (jež počala běžet doručením napadeného usnesení dovolacího soudu stěžovatelce). Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná.


VII.
Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem

16. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti, vyjádřením dovolacího soudu, vyjádřením vedlejšího účastníka, repliky stěžovatelky a obsahem příslušného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, ve které byla shledána přípustnou, není důvodná.

17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není další přezkumnou instancí - k výkladu a aplikaci běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy [viz např. nález ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419) či nález ze dne 29. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857), veškeré nálezy Ústavního soudu jsou dostupné i na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud soudní intepretaci zákonných norem, pokud tato neodporuje ústavněprávním požadavkům, nepřehodnocuje [viz např. nález ze dne 30. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1524/15 (N 229/83 SbNU 575) či nález ze dne 3. září 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219)].

18. Podstatou projednávané věci jsou dle ústavní stížnosti sice formálně otázky omezení vlastnického práva a soudní ochrany tohoto práva u stěžovatelky jakožto osoby odlišné od úpadce, jejíž majetek byl v konkursním řízení vedeném podle ZKV zapsán do soupisu konkursní podstaty, nicméně materiálně se jeví, že stěžovatelka se pomocí lidskoprávní argumentace snaží docílit přezkumu počínání vedlejší účastnice, potažmo konkursního soudu. Hlavní tezi stěžovatelky lze totiž shrnout tak, že obecné soudy v řízení o žalobě vedlejší účastnice nepřistoupily na stěžovatelčin požadavek opakovaného přezkumu oprávněnosti trvání zařazení daných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce jako předběžné otázky a proto akceptovaly zneužití zákonného omezení jejich vlastnických práv pro jiné než legitimní účely a apriorně ji odepřely nejefektivnější argument, jehož pomocí by se v reálném čase bývala mohla domoci ochrany svého majetku (a preventivně zamezit dalším negativním důsledkům tvrzeného nezákonného počínání vedlejší účastnice).

19. Ústavní soud však již v dřívější věci stěžovatelky, která s nyní projednávanou věcí zčásti přímo souvisí a v níž ústavní stížnost vycházela z obdobné argumentace jako stížnost nyní posuzovaná, rozhodl shora odkazovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 1542/20. V tomto nálezu dospěl (mimo jiné) k závěru, že ani při dodatečně tvrzeném odpadnutí důvodu zařazení určitého majetku do soupisu konkursní podstaty aktuálně neexistuje v českém ústavním pořádku záruka na opětovné (nové) projednání vylučovací (excindační) žaloby dotčené osoby poté, co již jednou o této žalobě bylo rozhodnuto, a to především z důvodu naplňování účelu konkursního řízení, které je nutno posuzovat komplexně, a mezi něž zcela jistě patří i co možná nejrychlejší uspokojení věřitelů toho které úpadce (k tomu viz zejm. body 42 až 47 uvedeného nálezu). Nyní rozhodující senát považuje tento právní závěr za nosný závěr odůvodnění daného rozhodnutí Ústavní soudu vydaného ve formě nálezu s důsledky z toho vyplývajícími a zároveň neseznal důvod pro postup dle § 23 zákona o Ústavním soudu. A pokud tedy platí, že možnost znovuotevření procesního prostoru pro opakované autoritativní posuzování otázky odůvodněnosti (oprávněnosti) zařazení určité věci do konkursní podstaty soudem není ústavním imperativem v rámci konkursu, tím spíše je nutno respektovat právní názory obecných soudů vyslovené v napadených rozhodnutích opřené o shora citovanou judikaturu dovolacího soudu, že takové posouzení jim nepřísluší ani při řešení předběžných otázek v civilních sporech vedených mimo konkursní rámec. Pokud by se totiž měla prosadit argumentace ražená stěžovatelkou, znamenalo by to v jejím důsledku jednak (přinejmenším nepřímé) prolomení lhůt předepsaných zákonodárcem pro podávání vylučovacích žalob, neboť příslušnost určité věci do konkursní podstaty by se jako předběžná otázka mohla řešit v (teoreticky) neomezeném počtu později vedených civilních sporů, jednak (nikoli nepravděpodobnou) variantu, že si jednotlivé obecné soudy rozhodující tyto spory posoudí předběžné otázky řešící co v konkrétní konkursní podstatě po právu je či není od sebe odlišně (nejednotně). Za takového stavu by vylučovací žaloby do značné míry postrádaly praktický smysl a tento nový - stěžovatelkou požadovaný - výklad by negoval objektivní potřebu určité konečnosti (finality) určení, zdali pro účely konkursního řízení je určitá věc součástí konkursní podstaty či nikoli. Z pohledu Ústavního soudu pak s těmito úvahami neoddělitelně souvisí požadavek na rozumnou předvídatelnost soudního rozhodování a stabilitu práva, který plyne z pojmu materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a který by důvodně mohl být při přijetí stěžovatelkou prosazovaném přístupu popřen. Princip předvídatelnosti rozhodování značí, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že soudy (ale i jiné orgány veřejné moci) budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat obecně vzato stejně, a to i při řešení předběžných otázek. Pouze takový postup totiž respektuje právní jistotu, přičemž nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva [k tomu viz např. nález ze dne ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391)]. Ústavní soud v tomto směru podpůrně odkazuje na nález ze dne 10. července 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139), ve kterém posuzoval situaci, kdy obecný soud řešil tutéž předběžnou otázku ve dvou věcech zcela opačně - v restitučním řízení označil určitou kupní smlouvu jako neplatnou, v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem pak tutéž smlouvu označil za platnou. Ústavní soud zde poměrně jasně konstatoval, že při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Současná praxe dle názoru Ústavního soudu téměř zaručuje jednotný náhled obecných soudů na to, co je či není součástí té které konkursní podstaty, což je stav žádoucí. Ani z případných pochybení vedlejší účastnice či konkursního soudu ve stěžovatelčině věci (které však Ústavní soud blíže nezkoumal, není s to si o nich v tomto řízení učinit spolehlivý obraz a zůstávají proto pouze v čistě hypotetické rovině) nelze korektně dovodit ústavní požadavek na takto zásadní (a v důsledku systémovou) revizi závěrů dovolacího soudu v oblasti účinků rozhodnutí o vylučovacích žalobách, jichž se stěžovatelka domáhá. Také Ústavnímu soudu se jeví, že se stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů vydaných mimo konkursní rámec (ve věci žaloby na plnění) snaží docílit přezkumu údajně nezákonného postupu vedlejší účastnice (a potažmo konkursního soudu) a zvrácení neúspěchu s vylučovací žalobou, což se však míjí s podstatou nyní projednávané věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do věci zpětně navrací argumentaci, která se týká odborné péče vedlejší účastnice a dohlédací činnosti konkursního soudu, což má s ústavností řízení o žalobě na plnění jen pramálo co do činění. Tento závěr platí o to více, že stěžovatelka má či bude mít k dispozici další právní prostředky nápravy (reparačního charakteru) jí tvrzených nezákonností nastalých v konkursním řízení tak, jak tyto přehledně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dovolací soud (přičemž na tyto souvislosti upozornil i Ústavní soud v bodě 48 nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/20). Ústavní soud nerelativizuje případné náklady a rizika neúspěchu spojená s těmito právními prostředky, nicméně jejich existenci a dostupnost nelze přehlížet.

20. Ani v ostatních aspektech výkladu podústavního práva předestřených stěžovatelkou Ústavní soud vůči napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu žádné ústavně relevantní výhrady nemá. V tomto ohledu stěžovatelčina ústavní stížnost zcela zjevně nevykazovala požadovaný ústavní přesah. Napadený rozsudek odvolacího soudu dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil učiněná skutková zjištění a jím dosažené právní závěry. Rovněž dovolací soud srozumitelně a jasně vyložil, proč otázky vznesené stěžovatelkou v dovolání jeho přípustnost nezakládají. Napadená rozhodnutí tak nejsou zatížena deficitem soudní svévole; oba obecné soudy jimi adekvátně aplikovaly podústavní právo a dovolací soud skrze usnesení obhajitelně realizoval jemu ze zákona náležející úsudek v postavení sjednotitele judikatury. K jednotlivým námitkám, které stěžovatelka v ústavní stížnost vznesla, Ústavní soud odkazuje na příslušené body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli významného dodat. Snad jen k tvrzení stěžovatelky o tom, že § 19 odst. 2 ZKV ve skutečnosti obsahuje domněnku vyvratitelnou, nikoli nevyvratitelnou, odkazuje Ústavní soud na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia dovolacího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to konkrétně na bod XXIX., v němž dovolací soud danou otázku postavil na jisto. Argumentuje-li stěžovatelka v tomto směru toliko jazykovým vyjádřením (specifickými formulacemi) právních domněnek tak, jak jsou nyní důsledněji užívány v (novém) občanském zákoníku, který byl ale zákonodárcem přijat přibližně o 20 let později než ZKV, jde o izolovaný argument bez zohlednění účelu a smyslu dané právní domněnky, a rozhodně nejde o argument způsobilý zvrátit mnohaletou ustálenou aplikační praxi. Stejně tak stěžovatelkou uplatněná námitka o překážce věci rozhodnuté, tedy o pravomocném určení vlastníka daných nemovitostí prvostupňovým rozsudkem o vlastnictví, je nepřiléhavá již proto, že jak vyslovil dovolací soud v rozhodnutí R 81/2005, ani případné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva třetí osoby k věci zapsané v konkursní podstatě není takovou právní skutečností, která by měla za následek vyloučení této věci ze soupisu majetku patřícího do konkurzní podstaty. Dále je poukaz stěžovatelky na překážku věci rozhodnuté irelevantní (a značně zavádějící) také proto, že jaksi opomíjí fakt, že Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací zamítavý výrok rozsudku o vlastnictví pro věcnou správnosti sice potvrdil, avšak s dosti odlišným odůvodněním, když (opět s odvoláním na judikaturu dovolacího soudu) dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení vlastníka daných nemovitostí, a to vzhledem k tomu, že jako správkyně konkurzní podstaty v mezidobí sepsala dané nemovitosti do podstaty úpadce (k tomu viz předposlední odstavec na str. 5 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2009 č. j. 11 Cmo 36/2009-667). Z uvedeného plyne, že otázka vlastnictví daných nemovitostí není otázkou pravomocně rozhodnutou, neboť především u zamítavého soudního rozhodnutí je vždy nezbytné výrok posuzovat v souvislosti s jeho odůvodněním. K tomuto lze podpůrně odkázat např. na usnesení dovolacího soudu ze dne 18. října 2016 sp. zn. 22 Cdo 3822/2016, v němž dovolací soud jednoznačně vyslovil, že v případě, kdy je žaloba na určení vlastnického práva zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř., nelze takové rozhodnutí interpretovat tím způsobem, že osoba, jejíž vlastnické právo mělo být určeno, není vlastníkem určité věci, nýbrž jen tak, že v daném případě na posuzovaném určení nebyl dán naléhavý právní zájem.

21. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy se při posuzování žaloby vedlejší účastnice na plnění proti stěžovatelce ani při vydání napadených rozhodnutí nedopustily žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení kteréhokoli základního práva stěžovatelky. Pro takovou diskontinuitu ve výkladové a aplikační praxi ohledně řešení předběžných otázek, jíž se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti domáhá, Ústavní soud neshledal žádné, natož dostatečné, důvody.


VIII.
Závěr

22. Ústavní soud proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků nálezem tak, že ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti rozsudku odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) a usnesení dovolacího soudu, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl (výrok I). V části, ve které směřovala proti rozsudku soudu prvního stupně ji, odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost (výrok II).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. září 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu