III.ÚS 608/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 28 Co 357/2024-1741 a postupu Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 P 32/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a M. V., nezl. N. M. H. a nezl. N. D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně tvrdí, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") a městského soudu ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 25 P 32/2017 byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

2. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2024 č. j. 25 P 32/2017-1635, 25 P a Nc 243/2023, 25 P a Nc 255/2023, zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí ze dne 30. 10. 2023 za neuskutečněné styky s nezletilou dcerou (blíže specifikované viz výrok I.) a nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty vedlejší účastnici - matce ve výši 10 000 Kč pro nesplnění povinnosti stanovené předchozím rozhodnutím soudu, spočívající v nepředání nezletilého syna ke styku stěžovateli ve dnech 9. 9. 2023, 24. 10. 2023 a 25. 10. 2023 (výrok II.). Dále soud rozhodl, že styk stěžovatele s nezletilou dcerou se neupravuje (výrok III.), a že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým synem každý sudý kalendářní týden v sobotu od 9 hodin do 18 hodin, stanovil zvlášť úpravu styku o Vánocích a prázdninách (výrok IV.) a určil místo předávání a převzetí nezletilého (výrok V.). Tím došlo ke změně předchozí úpravy styku s nezletilými (výrok VI.), současně byl zamítnut návrh matky na vyslovení předběžné vykonatelnosti (výrok VII.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).

3. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil výroky I., II., III., V. a VII. rozsudku obvodního soudu (výrok I.). Současně městský soud změnil výrok IV. rozsudku obvodního soudu, avšak jen tak, že v době letních prázdnin je stěžovatel oprávněn se stýkat s nezletilým synem vždy od 1. 7. do 8. 7. a od 1. 8. do 8. 8., jinak jej v tomto výroku potvrdil; ve výroku VI. jej dále změnil tak, že tímto rozsudkem se mění předchozí úprava styku (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především délku samotného řízení. Řízení o úpravě styku nezletilých probíhá již od roku 2017, avšak již tehdy matka neplnila své povinnosti plynoucí ze soudních rozhodnutí a nezletilé stěžovateli nepředávala ke styku. K tomu ji nedonutila ani soudem uložená pokuta či opakované výzvy k dodržování soudem nařízeného styku. Přestože si byl soud vědom toho, že matka tyto povinnosti neplní, rezignoval "na efektivní vymáhání povinnosti a svým benevolentním přístupem umožnil vygradování situace až do té míry, že i druhé nezletilé dítě se s ním přestalo úplně stýkat". Obecné soudy nevyvinuly dostatečnou iniciativu pro vytvoření nezbytných podmínek pro realizaci práva na styk v budoucnosti, zejména nepřijaly "pádná donucovací opatření" vůči matce. Obecné soudy mohly svěřit nezletilé do jeho péče a naopak široce upravit styk s matkou; zmiňuje též možnost odebrání nezletilých z péče matky.

5. Obecné soudy nevzaly v úvahu konkrétní okolnosti projednávaného případu a zohlednily pouze přání nezletilého (resp. obou nezletilých). Skutečná vůle nezletilých nebyla soudem dostatečně zjišťována. Jejich vůle je podle stěžovatele dlouhodobě formována jejich matkou, sourozenci, rodinou matky, celkovým prostředím a atmosférou, ve které žijí (odkazuje na znalecký posudek z roku 2018). Současně měl soud porovnat jejich přání s nejlepším zájmem.

6. Ústavní stížnost stěžovatele dále obsahuje řadu tvrzení a námitek, kterými brojí proti postupu soudů v průběhu celého řízení, tj. již od roku 2017. Soudy nebyly podle stěžovatele schopny za dobu osmi let vedení řízení poskytnout dostatečnou ochranu jak rodičovským právům stěžovatele na styk, péči a výchovu vlastních dětí, tak nejlepšímu zájmu nezletilých, tedy mít oba rodiče a vybudovat si k nim přirozené citové pouto. Svou argumentaci podporuje citací řady nálezů a rozhodnutí jak Ústavního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části, směřující proti napadenému rozsudku městského soudu přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

8. V části, v níž stěžovatel brojí proti postupu obvodního soudu a městského soudu ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 25 P 32/2017 (tedy de facto proti tzv. jinému zásahu), je ústavní stížnost nepřípustná (shodně nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853). Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem (srov. např. usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 888/15). V právní věci stěžovatele (by) bylo možné postup soudů v opatrovnickém řízení přezkoumat jednak v rámci řízení o ústavních stížnostech směřujících proti předběžným opatřením, rozhodnutím o zamítnutí návrhů stěžovatele na vydání předběžných opatření či předchozím rozhodnutím ve věci samé. Tohoto prostředku stěžovatel nevyužil a nevyčerpal tak všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 zákona o Ústavním soudu); v této části je tedy návrh stěžovatele nepřípustný. Postup opatrovnického soudu je v neposlední řadě přezkoumatelný také v řízení o této ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti konečnému rozhodnutí ve věci.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně ve svém rozhodování zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu.

10. V judikatuře Ústavního soudu je soustavně zdůrazňováno, že při jakémkoliv soudním rozhodování týkajícím se dětí musí být nejlepší zájem dítěte zkoumán a posuzován jako určující kritérium pro konečné rozhodnutí. Nejlepší zájem dítěte je jako koncept flexibilní a vždy musí být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám [srov. nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (N 116/85 SbNU 879), bod 30]. Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20 (N 157/101 SbNU 98)].

11. Stanovisko dítěte je nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, a to za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Současně ale konstatuje, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)].

12. V nyní posuzované věci jde již o rozhodování o návrhu na změnu úpravy poměrů nezletilých dětí; rozsah styku stěžovatele s nezletilými (ti byli svěřeni do péče matky) byl naposledy upraven v roce 2021. Běžný styk byl stanoven na každý sudý kalendářní týden od čtvrtka do pondělí lichého kalendářního týdne a každý lichý kalendářní týden od úterý do středy (a v době prázdnin speciální úprava). Obecné soudy proto byly povinny zkoumat, zda nastala taková podstatná změna poměrů, která odůvodňovala změnu styku (či péče).

13. Ústavní soud po prostudování rozhodnutí obecných soudů ověřil, že tyto nejenže shledaly podstatnou změnu poměrů, ale též dostatečně vyložily, v čem konkrétně tato změna nastala. Jejich argumenty nepostrádají logiku a opírají se jak o poznatky zavedené úpravy styku s nezletilými tak o současný dokazováním prokázaný stav. Městský soud (jakož i obvodní soud) přitom kladl důraz zejména na postoj nezletilých, ale přihlédl též k návrhu kolizního opatrovníka a zkoumal i možný vliv matky na názor nezletilých a postoj stěžovatele. Oba soudy též zřetelně vysvětlily, že odlišné (rozšířenější) úpravě styku nezletilých se stěžovatelem brání jak jejich přání, tak i přístup samotného stěžovatele, jeho osobnostní nastavení a postoj k přáním nezletilých (k tomu srov. též apel obvodního soudu na stěžovatele v bodě 40 rozsudku). Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy "nevzaly v úvahu konkrétní okolnosti projednávaného případu a zohlednily pouze přání nezletilých", nejde o opodstatněné námitky.

14. Městskému soudu, jakož i obvodnímu soudu nelze v posuzované věci upřít ani snahu o náležité posouzení nejlepšího zájmu obou nezletilých. U nezletilé dcery soud uzavřel, že vzhledem k jejímu přání a negativnímu vztahu ke stěžovateli by byla úprava styku formou pravomocného a vykonatelného rozhodnutí v rozporu s jejím nejlepším zájmem. U nezletilého syna soud rovněž zohlednil jeho přání, avšak (i s ohledem na jeho věk a výše uvedené závěry o ovlivňování jeho názoru matkou) shledal, že v jeho nejlepším zájmu je, aby byl nadále zachován kontakt se stěžovatelem. Takové posouzení odpovídá skutkovým zjištěním obecných soudů i jejich dílčím závěrům, které jsou dostatečně odůvodněny. Nejde přitom o závěry extrémní, které by s ohledem na nastíněné meze přezkumu Ústavního soudu nemohly obstát.

15. Stěžovatel obecným soudům vyčítá, že mu neposkytly dostatečnou ochranu a matce neuložily "pádná donucovací opatření" tak, aby mohl řádně probíhat jeho styk s nezletilými. Ústavní soud se však může zabývat pouze tím, zda ústavní stížností napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a není oprávněn přezkoumávat celý předchozí průběh řízení. V nyní napadeném rozsudku, resp. i rozsudku obvodního soudu jemu bezprostředně předcházejícímu, se obecné soudy dostatečně zabývaly jak namítaným "mařením" styku stěžovatele s nezletilými, tak i tím, jakou sankci za tato jednání matce uložit.

16. Vztah nezletilé dcery a stěžovatele lze označit jako konzistentní a jak zjistily obecné soudy, obecně špatný. Nelze přitom opomíjet ani jednání samotného stěžovatele (mj. i probíhající trestní řízení vedené proti němu pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví - body 17 a 18 rozsudku obvodního soudu). Na této úrovni nejde ale o příčiny - zcela jistě zde není jen jediná (k vybudování vztahu nestačí vůle jedné strany, zatímco k narušení ano). Jestliže však za těch okolností obecné soudy dospěly k závěru, že úprava styku formou pravomocného a vykonatelného rozhodnutí by byla v rozporu s nejlepším zájmem dcery, nedochází k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Závěr obecných soudů, že vzhledem k těmto okolnostem nebylo důvodu matku sankcionovat, protože šlo o volbu samotné již patnáctileté nezletilé dcery, je pak již jen logickým vyústěním. Ústavní soud zde zdůrazňuje ponechání prostoru pro možné budoucí zlepšení vztahů (bod 31 rozsudku obvodního soudu).

17. Pokud jde o nezletilého syna, obecné soudy uznaly, že je jeho názor formován matkou i staršími sourozenci. V tomto je poukaz stěžovatele na znalecký posudek z roku 2018 správný. Nelze jim však vyčítat, že nepřistoupily k odebrání nezletilého z péče matky; jde o krajní řešení v situaci, kdy je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná (výchovná) opatření nevedla k nápravě. O takový případ však nyní nejde. Jestliže již dříve soudy neshledaly důvod pro svěření nezletilého do péče stěžovatele, jen stěží lze tyto důvody nalézat nyní za situace, kdy je nezletilý ve vztahu k otci nastaven ještě více negativně (bod 35 rozsudku obvodního soudu a bod 29 napadeného rozsudku městského soudu). Ústavní soud proto neshledal uložení pokuty matce za nerealizované styky s nezletilým synem ve výši 10 000 Kč jako neúměrně mírné řešení. Závěry obecných soudů obstojí i ve světle jeho rozhodovací praxe [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253)].

18. Pokud stěžovatel poukazuje na délku řízení, obvodní soud sám v bodě 42 rozsudku konstatoval, že nerozhodl ve stanovené lhůtě šesti měsíců od zahájení řízení. Důvodem však byla podání a žádosti rodičů a další nutné úkony, což ve svém souhrnu vyžadovalo podle soudu "podstatně vyšší časovou dotaci". Nejde proto o liknavost či nečinnost soudů, ale zejména o důsledek množství podání účastníků, o kterých bylo nutné rozhodnout přednostně. Navíc - péče o nezletilé a styk s nimi byly upraveny již v roce 2021, zde jde již o změnu poměrů; v mezidobí byly upravovány předběžnými opatřeními. Avšak žádné soudní rozhodnutí fungující rodinné vztahy nezajistí. Stěžovatel měl po celou dobu řízení (tedy již od roku 2017) k dispozici i jiné prostředky ochrany svých práv, kterými mohl brojit i proti dílčím rozhodnutím či postupu soudu, např. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, případně stížnost proti průtahům v řízení a v neposlední řadě i ústavní stížnost. Ústavnímu soudu však není známo, že by je využil.

19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že si je vědom četných odkazů stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Poukazuje však na to, že spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí jsou silně individualizované. Judikatura mj. i Ústavního soudu tu formuluje obecné principy, nikoli jednoznačná pravidla, jejichž naplnění by pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně muselo vést k danému rozhodnutí [viz též usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].

20. Ústavní soud proto shrnuje, že oba obecné soudy v nyní posuzované věci svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.

21. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž stěžovatel napadal jiný zásah spočívající v postupu obecných soudů v řízení vedeném pod sp. zn. 25 P 32/2017, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu