IV.ÚS 3457/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 11 Tdo 320/2024-4509 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023 č. j. 4 To 56/2022-3822, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požádal o odložení vykonatelnosti s tím, že v nemovitostech, kterých se týkalo trestní řízení, i po jejich zpeněžení ve prospěch poškozené bydlí, a mohl by v souvislosti s exekucí o toto bydlení přijít.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 6. 2022 č. j. 43 T 3/2019-3586 uznal stěžovatele a další spoluobviněné vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu zrušen a stěžovatel a další obvinění byli opět uznáni vinnými shodně právně kvalifikovaným trestným činem. Stěžovateli byl přitom uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a byl zavázán, aby spolu s dalšími odsouzenými společně a nerozdílně nahradil škodu bankovnímu ústavu Oberbank AG (dále jen "poškozená") ve výši 20 442 961,57 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody soud poškozenou odkázal na řízení občanskoprávní.

4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu se spoluobviněnými od poškozené vylákali poskytnutí účelového úvěru ve výši 30 milionů Kč pro obchodní společnost X, za který měla poskytnout ručení obchodní společnost Motox EuroTrucks, s. r. o., s úmyslem, že tento úvěr nebude splacen. K získání tohoto úvěru uváděli a dokládali nepravdivé skutečnosti, včetně předložení nájemních smluv ze dne 2. 9. 2013 a 1. 1. 2015 uzavíraných stěžovatelem jako jediným majitelem nemovitosti hotel a restaurace XX s uvedenou výší nájmu ve stovkách tisíc korun měsíčně, a stěžovatel dne 3. 2. 2015 uzavřel se společností X, za kterou jednal spoluobviněný D. M., smlouvu o smlouvě budoucí kupní na nákup hotelu a restaurace XX a přilehlé pozemky za celkovou částku ve výši 40 mil. Kč, přičemž stěžovatel věděl, že uvedené nemovitosti takovou hodnotu ve skutečnosti nemají a byly za účelem získání úvěru ve výši 30 milionů Kč několikanásobně nadhodnoceny, a dále stěžovatel předstíral existenci finančních převodů mezi ním a obchodní společností X, které měly dokládat, že tato společnost stěžovateli uhradila zálohu na část kupní ceny na dané nemovitosti ve výši 10 milionů korun z vlastních prostředků, jak požadovala poškozená. Na následně poskytnutý úvěr bylo poškozené uhrazeno ve splátkách celkem pouze 1 166 669 Kč.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel za prvé upozorňuje, že trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Mělo by se proto rozlišovat, zda byly uvedeny "nepravdivé údaje" nebo "hrubě zkreslené údaje". Státní zástupce měl za to, že stěžovatel uvedl nepravdivé údaje. Tímto výběrem státního zástupce měly být soudy vázány, neboť se nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení (nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07, N 86/49 SbNU 217). Rozdíl mezi nepravdivým údajem a hrubě zkresleným údajem je v tom, že nepravdivý údaj je nepravdivý, zatímco hrubě zkreslený údaj je pravdivý, ale určitým způsobem zkreslený. Nájem daných nemovitostí existoval, což značí, že výše tohoto nájmu nemohla být nepravdivá, nýbrž pouze zkreslená. Státní zástupce navíc místy používá termín "fiktivní", který zákon vůbec nezná. Díky takovémuto vadnému vymezení věci ze strany státního zastupitelství věc dle stěžovatelova názoru soudy neměly vůbec prostor řešit.

6. Další otázkou je, zda uvedení "nepravdivého" údaje o výši nájmu ve smlouvě, kterou měl stěžovatel předložit internímu odhadci banky Ing. Radku Slavíkovi, mělo na sjednávání úvěru vůbec vliv. Slavík uvedl, že při svém postupu vycházel z jiných údajů. Přitom jestliže by byl úvěr pachateli poskytnut i bez ohledu na nepravdivé údaje, nepřicházela by trestní odpovědnost za daný trestný čin v úvahu. S touto námitkou se soud prvého a druhého stupně nevypořádaly. Nejvyšší soud se s ní sice vypořádal, avšak pokud se tak stalo až v dovolacím řízení, stěžovatel byl poškozen, neboť již nemá další soudní stupeň, u kterého by proti jeho argumentaci brojil. K problematice nájemní smlouvy stěžovatel navíc v odvolacím řízení navrhoval vyslechnout svědka B. Na tento důkazní návrh nebylo reagováno.

7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by čin byl spáchán v organizované skupině. Byl toliko budoucím prodávajícím a nejednal s nikým jiným než budoucím kupujícím. Šlo mu pouze o to nemovitost prodat a následné jednání jiných osob mu již nelze přičítat. Nejvyšší soud k této námitce uvedl, že stěžovatel znal všechny zbývající spoluobviněné a právě on je spojoval. Takové konstatování je však jistě nedostatečné.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Skutečnost, že stěžovatel má odlišný názor na to, zda závadné jednání, které měly soudy za prokázané, představovalo uvádění nepravdivých údajů, či údajů hrubě zkreslených, nemůže být sama o sobě důvodem pro zásah Ústavního soudu. Hodnocení těchto skutečností bylo na obecných soudech jako orgánech k tomu oprávněných, a Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv soudem provádějícím výklad a použití podústavního práva, nepřísluší, aby výsledky právních úvah soudů nově přehodnocoval. Nadto stěžovatelova teze, že soudy se nemohou odchýlit od právní kvalifikace použité obžalobou, je nesprávná. Dle § 220 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), naopak platí, že právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán. Stěžovatelem uváděný nález sp. zn. II. ÚS 2014/07 se týkal zcela jiné problematiky a na věc nijak nedopadá.

11. Pokud stěžovatel zpochybňoval význam poskytnutých nepravdivých údajů pro rozhodování poškozené, jak sám přiznává, s touto námitkou se již vypořádal Nejvyšší soud (viz bod 74 jeho usnesení). Nadto není pravdou, že by se tomuto aspektu věci Nejvyšší soud věnoval jako první. Naopak je zřejmé, že se jím zabýval i vrchní soud (viz bod 29 jeho rozsudku) a není nezbytné opakovat jeho argumentaci.

12. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud konstatuje, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srovnej rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu je, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a 82]. Za druhé pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, N 110/65 SbNU 491, str. 3 až 4].

13. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že vrchní soud na stěžovatelův návrh na výslech svědka B. nereagoval, Ústavní soud zjistil, že vrchní soud tento návrh odmítl s odůvodněním, že je nadbytečný, neboť skutečnosti, ke kterým by měl vypovídat, již byly zcela objasněny výslechem svědků K. a T. (viz bod 29 rozsudku vrchního soudu).

14. Soudy se dostatečně věnovaly i otázce, zda lze čin považovat za spáchaný v organizované skupině. V tomto směru lze odkázat na bod 79 až 82 usnesení Nejvyššího soudu či bod 27 rozsudku vrchního soudu. Soudy samozřejmě nevyšly pouze z toho, že se spoluobvinění znali. Z učiněných skutkových zjištění je naopak zřejmá existence dělby úkolů mezi nimi a jejich vzájemná koordinovanost.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti, samostatně o něm nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu