IV.ÚS 3429/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2024 č. j. 25 Cdo 970/2024-402, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 15 Co 7,8/2023-364, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 15 Co 7/2023, 15 Co 8/2023-369, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. srpna 2022 č. j. 8 C 79/2019-281, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 6, čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 477 807 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek (II. až IV. výrok). Předmětem sporu byl nárok na pojistné plnění za náhradu škody spočívající v ušlém výdělku stěžovatele za vymezené období, která měla vzniknout následkem dopravní nehody dne 29. 1. 2002, při níž utrpěl tříštivou zlomeninu kyčelního kloubu s vykloubením, která vyžadovala opakované operace (včetně totální endoprotézy a její revize). Stěžovatel byl uznán invalidním s účinky od 19. 11. 2015 (pokles pracovní schopnosti o 35 %), resp. od 9. 12. 2016 (pokles pracovní schopnosti o 40 %) kvůli výhřezům meziobratlových plotének v bederní páteři a bolestem přetěžované pravé dolní končetiny. Vedlejší účastnice (pojišťovna viníka nehody) mu vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku (rentu), konkrétně od roku 2007 do února 2015, poté však její výplatu zastavila s odůvodněním, že aktuální zdravotní stav stěžovatele (zejména chronické bolesti bederní páteře) již není v příčinné souvislosti s původní dopravní nehodou, ale je důsledkem obecného onemocnění. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že jeho potíže s bederní páteří jsou důsledkem dlouhodobé poruchy chůze způsobené zraněním kyčle při uvedené nehodě. Tuto tezi podpořil znalecký posudek MUDr. Jana Filipinského, soudního znalce v oboru chirurgie a traumatologie, který dospěl k závěru, že zdravotní obtíže (zejména chronický bolestivý syndrom bederní páteře) jsou přímým důsledkem úrazu. Znalec dospěl k závěru, že porucha stereotypu chůze, vzniklá v důsledku úrazu, vedla k asymetrickému zatěžování dolních končetin, pánve a páteře, což způsobilo degenerativní změny a chronické bolesti. Vedlejší účastnice namítala, že postižení páteře nesouvisí s úrazem, přičemž odkazovala na posudek MUDr. Evžena Hrnčíře (který dospěl k závěru, že postižení bederní páteře, výhřez meziobratlových plotének a postižení sakroiliakálních kloubů nejsou v přímé příčinné souvislosti s úrazem z roku 2002) a později na revizní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Zamítnutí žaloby obvodní soud odůvodnil závěrem, že revizní posudek vyloučil přímou příčinnou souvislost mezi úrazem z roku 2002 a poškozením bederní páteře.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (I. výrok) a změnil jej v nákladových výrocích a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek (II. až IV. výrok). Doplňujícím usnesením rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud doplnil dokazování o výslech znalců MUDr. Jana Boháče (spoluautora revizního posudku) a MUDr. Jana Filipinského. Při jednání oba znalci setrvali na svých protichůdných stanoviscích. MUDr. Jan Filipinský uvedl, že porucha stereotypu chůze je významnou příčinou současných potíží stěžovatele a její podíl odhadl na více než 50 %. MUDr. Jan Boháč připustil vliv poruchy chůze na vývoj bolestivého syndromu, ale označil jej za nevýznamný a nepodstatný. Městský soud přisvědčil závěrům obsaženým v revizním posudku. Akceptoval i skutečnost, že znalecký ústav ustoupil od původně zamýšleného ortopedického a neurologického vyšetření stěžovatele, neboť takovým vyšetřením nemohly být zjištěny žádné nové skutečnosti, než které obsahuje soudní spis a doložená podrobná zdravotnická dokumentace.

4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože nebylo přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud v odůvodnění konstatoval, že soudy nižších stupňů správně posoudily stěžovatelem vymezenou otázku týkající se příčinné souvislosti mezi úrazem při dopravní nehodě a onemocněním bederní páteře, a další otázky soudy vyřešily rovněž v souladu s jeho prejudikaturou, neboť rozsahem odpovědnosti škůdce by bylo možné se zabývat až tehdy, byl-li by dán základ nároku, tudíž byla-li by dopravní nehoda podstatnou příčinou vzniku tvrzené újmy, a ve vztahu k otázce znaleckého dokazování se obecné soudy rovněž nezpronevěřily závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel poukazuje, že byl dne 29. 1. 2002 účastníkem vážné dopravní nehody, kterou nezavinil a následkem úrazu došlo k trvalému narušení stereotypu jeho chůze (klátivá chůze s kulháním), což vedlo k chronickému bolestivému syndromu bederní páteře a nakonec i k invaliditě. Stěžovatel setrvává na svém stanovisku, že zdravotní potíže, zejména chronický bolestivý syndrom bederní páteře, mají jednoznačný původ v úrazu. Zdůrazňuje, že před nehodou byl zdravý, pracoval jako autodopravce a neměl žádné obdobné potíže. Jedinou a rozhodující příčinou zdravotních problémů byla nehoda, což potvrzuje znalecký posudek MUDr. Jana Filipinského.

6. Stěžovatel očekával, že bude znaleckým ústavem osobně vyšetřen, což se však nestalo, posudek byl zpracován pouze na základě zdravotnické dokumentace. Stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, namítá absenci osobního vyšetření a trvá na svých výhradách.

7. Stěžovatel vytýká, že soudy bez přesvědčivého odůvodnění upřednostnily závěry znaleckého ústavu před posudkem MUDr. Jana Filipinského, ačkoli ten jej dlouhodobě léčil a měl detailní znalost jeho zdravotního stavu. Revizní posudek ústavu nebyl podložen osobním vyšetřením a soudy mechanicky převzaly jeho závěry, aniž by se dostatečně vypořádaly s rozpory mezi jednotlivými důkazy.

8. Dále stěžovatel upozorňuje, že vedlejší účastnice mu vyplácela rentu po mnoho let a teprve v roce 2015 jednostranně změnila svůj postoj. Podle jeho názoru by za těchto okolností mělo být důkazní břemeno přeneseno na ni, přičemž měla prokázat, že příčinná souvislost mezi úrazem a zdravotním stavem již neexistuje. Stěžovatel se domnívá, že jako slabší strana sporu by neměl nést veškerá procesní břemena, zvláště když vedlejší účastnice dlouhodobě jeho nárok uznávala. Stěžovatel argumentuje, že existují-li ve věci dva znalecké posudky s protichůdnými závěry, měly by soudy v pochybnostech rozhodnout ve prospěch slabší strany, tedy poškozeného. Podle něj by veškeré nejasnosti měly jít k tíži vedlejší účastnice, nikoli jeho.

9. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, ochranu majetku i zdraví. Zejména mu bylo upřeno právo na náhradu škody ve formě ušlého výdělku, a to v situaci, kdy byl poškozen v důsledku nehody, kterou nezavinil. Soudy podle něj mechanicky převzaly závěry znaleckého ústavu, aniž by řádně zdůvodnily, proč jim dávají přednost před posudkem MUDr. Jana Filipinského.

10. Stěžovatel ústavní stížnost doplnil vlastním podáním, kde rekapituloval výhrady proti soudním rozhodnutím a poukázal na jejich nepříznivé důsledky.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Z ustálené judikatury Ústavního soudu též plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

13. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.

14. Aniž by Ústavní soud vstupoval do diskuze, nakolik je v rovině zákona hodnocení učiněné obecnými soudy výstižné, lze konstatovat, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy nejsou v rozporu s provedenými důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy dovodily, že existence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a následkem je skutkovou otázkou, kterou soud posuzuje na základě výsledků dokazování. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit.

15. Předmětem dokazování v řízení před obecnými soudy byla skutečnost, zda dopravní nehoda byla podstatnou příčinou výše konkretizovaných zdravotních problémů stěžovatele. Ačkoli úraz přispěl k poruše chůze, soudy dospěly k závěru, že současný zdravotní stav stěžovatele, tj. postižení bederní páteře, výhřez meziobratlových plotének a postižení sakroiliakálních (křížokyčelních) kloubů pánve, byl způsoben jinými faktory (věk, sekundární onemocnění), a nehoda tedy nebyla jeho příčinou. Obecné soudy tento závěr dovodily na základě revizního posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

16. Z hlediska ústavnosti nelze nic zásadního vytknout závěru soudů učiněnému na základě provedených důkazů, že nárok stěžovatele na náhradu škody spočívající v ušlém výdělku není dán, neboť v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi aktuálními zdravotními problémy a dopravní nehodou.

17. Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení Ústavní soud neshledal, ani nezjistil svévoli nebo jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu