IV.ÚS 1110/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem, sídlem Hodov 459, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 10 Ads 2/2025-32 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 54 Ad 1/2024-62, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí a § 104a soudního řádu správního. Tvrdí, že správní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojených listin plyne následující. Stěžovatelka požádala o přiznání invalidního důvodu, neboť má špatně pohyblivé (podle jejího názoru dokonce zcela nepohyblivé) pravé rameno. V důsledku toho má dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, čímž poklesla její pracovní schopnost. Spor se nyní vede o míru poklesu její pracovní schopnosti. Podle vedlejší účastnice poklesla pracovní schopnost stěžovatelky jen o 20 %, po rozhodnutí o námitkách o 25 %. Zákon ovšem vyžaduje pokles o nejméně 35 % (§ 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Ani stěžovatelčiny další zdravotní potíže (migréna, vysoký krevní tlak) nejsou natolik významné, že by míru poklesu pracovní schopnosti zvýšily o 10 %. Vedlejší účastnice tak stěžovatelčinu žádost o přiznání invalidního důchodu zamítla.

3. Stěžovatelka se následně obrátila na správní soud. Krajský soud v Ústí nad Labem její žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Ač vedlejší účastnice při rozhodování vycházela ze dvou posudků o invaliditě, krajský soud si vyžádal další, v pořadí třetí posudek. Posudková komise se shodla s předešlými posudkovými lékaři, že stěžovatelčin pokles pracovní schopnosti nedosáhl 35 %. Příčinou stěžovatelčina nedobrého zdravotního stavu byly opakované operace pravého ramene. Navzdory tomu stěžovatelka může stále, byť velmi omezeně, pohybovat s ramenem. Proto pokles pracovní schopnosti činí jen 25 %. Další stěžovatelčina zdravotní postižení nejsou natolik závažná, aby opodstatnila dodatečné zvýšení o 10 %. Není pravda, že všichni posudkoví lékaři či posudkové orgány jsou podjatí, resp. že tu existuje systémová podjatost.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizuje správní soudy dvěma směry. První linie argumentace směřuje proti věci samé. Stěžovatelka jednak kritizuje obsah třetího posudku (nepřesvědčivost, nepřezkoumatelnost, neúplnost), jednak upozorňuje na chybějící nestrannost a nezávislost posudkových lékařů a orgánů, která údajně plyne z jejich ekonomické závislosti a kolegiální soudržnosti. Revizní posudek, vypracovaný jinou posudkovou komisí, byl proto nezbytný. V druhé linii argumentace stěžovatelka zpochybňuje ústavnost zákonné úpravy nepřijatelnosti kasační stížnosti (§ 104a soudního řádu správního).

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.

6. Ústavní pořádek upravuje celou řadu tzv. sociálních práv, včetně práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny). Sociálních práv se lze dovolat jen v mezích zákona (čl. 41 odst. 1 Listiny). Aby proto jednotlivec získal dávku sociálního zabezpečení, musí orgány veřejné moci trvat na splnění všech zákonných podmínek. Na druhou stranu ani orgány veřejné moci nesmí ve věcech sociálního zabezpečení rozhodovat svévolně či jinak ústavně nepřípustným způsobem [srov. nálezy ze dne 23. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1415/10 (N 168/58 SbNU 457), bod 9 a násl., a ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16 (N 40/88 SbNU 553), část IV].

7. V nálezu III. ÚS 4160/16 Ústavní soud mj. řešil, jak mají posudky pro účely přiznání invalidního důchodu vypadat. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že posudky musí splnit dvě podmínky. Musí být jednak přesvědčivé, jednak úplné. Jen takové posudky umožňují správním orgánům, případně správním soudům, aby přezkoumatelně uzavřely, zda jednotlivec má skutečně nárok na invalidní důchod, či nikoli.

8. V nynější věci správní soudy pracovaly se třemi posudky. Všechny učinily stejný závěr: stěžovatelčin dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav zapříčinil pokles pracovní schopnosti o méně než 35 %. Přes stěžovatelčiny výhrady třetí posudek splňuje všechny zákonné požadavky. Posudek přesvědčivě uvedl hlavní příčinu stěžovatelčina nepříznivého zdravotního stavu (opakované operace pravého ramene) a odůvodnil, proč tato zdravotní příčina zapříčinila pokles pracovní schopnosti jen o 25 %, tj. proč ji lze podřadit jen pod kapitolu XV, oddílu B, položky 3b přílohy k vyhlášce posuzování invalidity. Posudek je rovněž úplný, byť místy strohý. Zohledňuje stěžovatelčinu pracovní situaci, jiné její zdravotní neduhy a veškerou lékařskou dokumentaci (body 37 až 45 rozsudku krajského soudu).

9. Stěžovatelka se dále domáhala revizního posudku, který by vypracovala jiná posudková komise působící v jiném kraji. Argumentovala obavou ze systémové podjatosti původní posudkové komise. Stěžovatelka tak fakticky zpochybňuje celý systém fungování posudkového lékařství. Ústavní soud však v minulosti neshledal na tomto systému nic ústavně vadného [nález ze dne 1. 11. 1995 sp. zn. II. ÚS 92/95 (N 72/4 SbNU 191)].

10. Argumentace zákazem vypracování znaleckého posudku z důvodu podjatosti je materiálně nepřípustná. Stěžovatelka tuto námitku vznáší poprvé až v ústavní stížnosti (k povinnosti vyčerpat ústavněprávní argumenty nejnověji nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24, bod 36 a tam uvedená judikatura).

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Protože stěžovatelka neuspěla s ústavní stížností, neuspěje ani s akcesorickým návrhem na zrušení § 104a soudního řádu správního. Ústavní soud jen ve stručnosti uvádí, že ústavní pořádek nezaručuje jednotlivcům právo na podání mimořádného opravného prostředku. Nezaručuje jim ani právo na "plnohodnotný" přezkum Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud v minulosti nepopřel, že jistý filtrační mechanismus je u mimořádných opravných prostředků potřebný. Aby se vrcholné soudy mohly soustředit na svoji roli sjednotitele judikatury, nemohou meritorně rozhodovat vše [v kontextu civilního dovolání srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361), body 45 až 51; k roli vrcholných soudů srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), bod 30].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu