IV.ÚS 2771/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Adély Pollertové, zastoupené Mgr. Janem Greplem, LL. M., advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2024 č. j. 27 Cdo 841/2024-67, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Dr. Hagena Freiherr von Diepenbroick, sídlem Moorfuhrtweg 11, Hamburg, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužnice Beteiligungsgesellschaft MS SANTA-R Schiffe mbH & Co. KG, sídlem Bleichenbrücke 10, Hamburg, Spolková republika Německo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Vedlejší účastník je insolvenční správce dlužnice, jejíž je stěžovatelka komanditistkou. Návrhem na vydání evropského platebního rozkazu se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce, aby do majetkové podstaty dlužnice uhradila tu část vkladu komanditistky, která jí byla v letech 2003 až 2008 vyplacena podle německých předpisů. Městský soud v Praze vydal dne 10. 3. 2023 evropský platební rozkaz č. j. 8 EVCm 3/2023-41, kterým uložil stěžovatelce zaplatit 7 950 EUR do třiceti dnů od doručení platebního rozkazu nebo v téže lhůtě podat odpor. V textu evropského platebního rozkazu však nebyla vyplněna řada kolonek, především nebyla uvedená žalovaná (tj. stěžovatelka), nebyl uveden zástupce žalobce (vedlejšího účastníka), příslušenství žalované částky (úrok z prodlení) a náklady řízení.

3. Městský soud usnesením ze dne 9. 5. 2023 č. j. 8 EVCm 3/2023-43 opravil evropský platební rozkaz a doplnil do něj strany řízení (výrok I), "úrok od: 6. 8. 2020 do zaplacení, 5 % z 7.950 EUR" (výrok II), náklady evropského platebního rozkazu 710,85 EUR (výrok III) a celkovou částku opravil tak, že vyplněnou kolonku "7.950 EUR" nahradil "8.660,85 EUR" (výrok IV). Aplikoval přitom § 164 občanského soudního řádu.

4. Proti opravnému usnesení se stěžovatelka bránila odvoláním, ve kterém tvrdila, že městský soud zneužil institut opravy rozhodnutí, neboť nebyla opravena zjevná nesprávnost a usnesení naopak zasáhlo do podstatné části výroku evropského platebního rozkazu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2023 č. j. 14 Cmo 157/2023-51 rozhodnutí městského soudu potvrdil. I podle vrchního soudu byl postup podle § 164 občanského soudního řádu namístě.

5. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí obou soudů jsou v souladu s judikaturou. Chyba způsobená selháním techniky byla zjevná již z prvního pohledu na evropský platební rozkaz, neboť v něm většina kolonek zůstala prázdných (včetně kolonek vymezených pro účastníky a jejich zástupce). Toto pochybení muselo být zřejmé i stěžovatelce, které byl (řádně vyplněný) návrh na vydání evropského platebního rozkazu doručen již 13. 5. 2022.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že podmínky pro použití § 164 občanského soudního řádu dány nebyly. Městský soud evropský platební rozkaz protiústavně změnil měsíc po jeho právní moci a zasáhl tak do právní jistoty stěžovatelky. Městský soud nerozhodl při vydání platebního rozkazu o části nároku uplatněného v žalobě (o úroku a nákladech řízení), čímž zatížil své rozhodnutí nesprávností. Tuto nesprávnost bylo možno odstranit jen v řízení o řádném opravném prostředku, nikoli opravným usnesením. Soud mohl použít též procesní možnosti podle § 166 odst. 1 a § 174 odst. 2 občanského soudního řádu. Těch se ale měl domáhat vedlejší účastník.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

8. Ústavní soud ji v minulosti vysvětlil, že § 164 občanského soudního řádu (oprava zjevných nesprávností v soudním rozhodnutí) slouží výhradně k opravě zjevných chyb majících spíše "technický charakter", tedy "různých překlepů, zkomolenin, přepisů, chyb v počítání, nečitelnosti textu apod." I když je "zjevná nesprávnost" relativně neurčitým pojmem, "jehož naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností (vztahujících se k opravovanému usnesení a celé věci), je třeba otázku "zjevnosti" nesprávnosti hodnotit vždy z pohledu účastníka soudního řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno, a nikoli soudu." [nález ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 1456/11 (N 75/65 SbNU 51)].

9. Tohoto závazného právního názoru Ústavního soudu se civilní soudy v této věci držely. Zjevnost hodnotily z pohledu účastníků soudního řízení. Pokud kterákoli strana dostala formulář evropského platebního rozkazu, ve kterém evidentně chyběly základní údaje (viz body 2 a 3 shora), muselo být každému zjevné, že platební rozkaz byl kvůli technickým problémům systému vyplněn nesprávně, respektive zůstal zčásti nevyplněn. Stěžovatelka rozhodně nemohla být v dobré víře ve správnost a bezvadnost původní verze evropského platebního rozkazu.

10. Napadené usnesení není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou stěžovatelka cituje. I tam se uvádí, že podmínkou opravy rozhodnutí "jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo zjevným a okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a jež jsou pro každého snadno poznatelná" (usnesení ze dne 28. 2. 2018 sen. zn. 29 NSČR 163/2016, bod 27 s odkazem na starší judikaturu). Stejná judikatura připouští, aby byla opravou doplněna i chybějící část rozhodnutí, opět za podmínky, že pochybení soudu bude každému zjevné (tamtéž, bod 30).

11. Z hlediska ochrany práv stěžovatelky je podstatné, že postupem městského soudu nebyla nijak dotčena na svém právu bránit se proti věci samé, tedy proti samotnému nároku vedlejšího účastníka.

12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu