III.ÚS 692/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem, sídlem U Bachmače 1701/44, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023, č. j. 6 Tdo 1042/2023-672, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2023, č. j. 8 To 39/2023-481, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejich příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 3. 2023, č. j. 5 T 12/2022-442, uznán vinným ze spáchání zločinu podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 1 a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Současně s tím mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí mobilního telefonu a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Daného zločinu se měl stěžovatel dopustit tím, že na sociální síti Facebook živě vysílal a nahrál svoji výzvu, v níž se negativně vymezoval vůči opatřením vyhlášeným orgány veřejné moci v průběhu pandemie COVID-19, a to zejména proti novele pandemického zákona. V této souvislosti podněcoval sledující daného videa, aby aktivně, a to i za použití násilí směřujícího vůči životu a zdraví různých osob, a dalších protiprávních postupů, jako jsou blokace veřejných komunikací, zabránili projednání a přijetí výše uvedené novely. Dále prostřednictvím tohoto videa vyzýval své příznivce, aby se za použití všech dostupných prostředků, včetně násilí, podíleli na převzetí politické moci v České republice a vymanění se z mezinárodních struktur a organizací. Opakovaně uváděl, že hlavním cílem jím avizovaných násilných aktivit směřujících proti životu a zdraví jsou členové Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "Senát"), popřípadě členové Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna"). Konkrétně například uvedl: "potřebujeme desítky, možná stovky tisíc lidí, nasraných lidí"..."musíme je vypnout, vynést za rypáky, za ty držky, naházet je do řeky. Zbavme se jich jednou provždy, nastolíme si vlastní pořádek, vlastní zákony. ... "Když nás tam přijde čtvrt milionu s jediným cílem, prostě ty dobytky vynést a vykopat je, tak to půjde. Sešrotujeme je na maděru a uděláme tady konečně pořádek. Nesmíme se bát, že nás rozpráší policie". V této souvislosti vyzýval ke sledování videa samostatně stíhaného Z. S., jehož obsahem byly obdobné výzvy k násilným aktivitám, tedy především výzvy k násilnému převzetí moci v zemi, k fyzické likvidaci členů Parlamentu České republiky s tím, že je třeba ustanovit lidové soudy, "všechny je pozavírat a největší zrůdy pověsit".

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Skutková zjištění označil za naprosto správná a mající oporu v provedeném dokazování. Ačkoliv stěžovatel předložil v odvolání řadu definic pojmu teroristický útok, soud konstatoval, že je třeba čin posuzovat podle definice zakotvené v trestním zákoníku, kterou stěžovatel naplnil. Uložený trest vyhodnotil vrchní soud jako přísný, avšak nikoliv nepřiměřený či exemplární. Doplnil také, že stěžovatel využil frustrace části společnosti k její radikalizaci, a to v době pandemických omezení, což jeho jednání činilo mimořádně společensky škodlivým. V dané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly uložení trestu pod zákonnou sazbu.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovo jednání naplnilo všechny znaky daného trestného činu. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve smyslu § 312e tr. zákoníku se podněcováním rozumí taková činnost, jíž pachatel směřuje k tomu, aby vyvolal u jiných osob rozhodnutí spáchat teroristický trestný čin. Trestný čin je dokonán samotným projevem, jehož obsahem je podněcování. Čin, k jehož spáchání obviněný veřejně podněcoval, by v případě jeho uskutečnění vykazoval znaky trestného činu teroristického útoku. Obviněný chtěl dosáhnout nepřijetí pandemického zákona násilnou akcí davu zaměřenou proti členům státních orgánů. Podněcoval rovněž k převzetí moci v zemi, nastolení vlastního pořádku a vlastních zákonů, a to násilnou cestou, konkrétně poškozením zdraví a života senátorů a poslanců. Nešlo o ojedinělý exces stěžovatele, jednalo se o součást a vyvrcholení delší dobu trvajícího jednání. Nejvyšší soud proto k námitce nesprávné právní kvalifikace skutku uzavřel, že stěžovatel opakovaně, důrazně a zcela jasně vyzýval ke spáchání úmyslného jednání, které by mohlo, resp. přímo mělo poškodit ústavní zřízení České republiky a současně přimět Parlament, potažmo vládu, aby konaly určitým způsobem, případně aby určité konání opominuly. Cílem bylo závažným způsobem destabilizovat ústavní a základní politickou strukturu země prostřednictvím násilných fyzických útoků ohrožujících lidské životy a převzít moc do vlastních rukou. Tím naplnil všechny znaky trestného činu podpory a propagace terorismu. Jeho jednání bylo zároveň významně společensky škodlivé a bylo tedy namístě reagovat na něj prostředky trestního práva. Stěžovatele nelze vyvinit ani jeho neznalostí jednotlivých částí trestního zákoníku, neboť vyloučení trestní odpovědnosti připadá v úvahu pouze u neznalosti "obecné protiprávnosti". Předpokládal-li stěžovatel, že jedná v rámci působnosti čl. 23 Listiny, pak ani taková argumentace nemůže obstát. Byl to totiž naopak stěžovatel, jehož jednání směřovalo k odstranění "demokratického řádu" ve smyslu uvedeného ustanovení. Navíc v okamžiku stěžovatelova jednání nebylo možné hovořit o znemožnění využití legálních prostředků. Naopak sám stěžovatel své jednání hájil rozhodovací praxí fungujících soudů. K námitce nepřiměřeně přísného trestu Nejvyšší soud uvedl, že nespadá pod žádný dovolací důvod, neboť soudy trest uložily v zákonné sazbě (dokonce při její spodní hranici). Trest přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřený spáchanému jednání (zvláště po zvážení okolnosti, že jde o trest souhrnný za více trestných činů). Ve prospěch stěžovatele nehovoří žádné polehčující okolnosti. Důvodem pro zásah Nejvyššího soudu nemůže být ani srovnání s jiným verbálními trestnými činy. Skutky, na které stěžovatel poukázal, byly spáchány jinými osobami, v jiné době a kontextu a s odlišnou právní kvalifikací. Podstatné však je, že stěžovatelův trest odpovídá zákonu. Nepodstatný je v tomto směru rovněž z kontextu vytržený mediální výrok nejvyššího státního zástupce o nevhodnosti ukládání nepodmíněných trestů za verbální trestné činy.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že soudy rozhodovaly v jeho případě diametrálně odlišně než v případech s obdobným skutkovým základem. Uvádí jiné (podle jeho přesvědčení závažnější) verbální delikty, na které však nebylo reagováno nepodmíněným trestem odnětí svobody. Takový stav "dvojího metru" je podle stěžovatele nepřípustný. Konkrétně poukazuje na výrok bývalého zastupitele městské části, v němž uvedl, že část zákonodárců a prezident by měli být usmrceni za své politické názory (o tomto případu rozhodoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1171/2020 a potvrdil, že nejde o trestný čin). Dále stěžovatel upozornil na výrok politika, který vyzýval k použití kyanidu proti předsedovi opoziční strany (toto jednání policie vyhodnotila jako přestupek). Konečně stěžovatel upozornil na výrok starosty městské části, ve kterém různými vulgárními spojeními komentoval postoj "Čechů" k válce na Ukrajině (tento případ nadále řeší policie, avšak autor výroků nebyl obviněn). Podle stěžovatele je alarmující, že za méně expresivní výrazy nižší společenské škodlivosti byl odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. U stěžovatele by navíc mělo být přihlédnuto k tomu, že jednal v právním omylu, neboť se domníval, že má právo na odpor podle čl. 23 Listiny. Nesouhlasí s právní kvalifikací svého činu a domnívá se, že vrchní soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.


III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, vrchnímu soudu, Nejvyššímu státnímu zastupitelství a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství").

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí se stěžovatelovou argumentací, která je založená výhradně na srovnávání trestní věci stěžovatele s údajně obdobnými kauzami. Soudy však musely stěžovatelovo jednání posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci, v které nebylo možné dovodit vázanost soudů jinými rozhodnutími. Představa stěžovatele, že v uvedených jiných řízeních soudy rozhodly správně, nemůže být důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu. Zákonnost jiných rozhodnutí totiž Nejvyšší soud nemohl posuzovat. Uvedené věci nelze navíc považovat za skutkově totožné. Z toho důvodu Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se s totožnými námitkami již vypořádalo.

9. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatel se pokouší srovnávat nesrovnatelné případy. Ani jeden z těchto případů nemohl naplňovat znaky trestného činu podpory a propagace terorismu. Podstata stěžovatelových projevů (na rozdíl od ostatních případů) spočívala ve výzvách k násilnému zastavení zákonodárného procesu. Podle Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo k porušení stěžovatelovy svobody projevu, neboť jeho trestním postihem došlo k ústavou a zákonem předvídanému a přiměřenému zásahu. Ani Evropský soud pro lidská práva neposkytuje ochranu projevům násilným a tzv. hate speech. Postih politických projevů, jejichž smyslem je odstranění základů demokratického právního státu, je součástí konceptu tzv. bránící se demokracie. Uložený trest nelze považovat za nepřiměřený, neboť byl (jako souhrnný trest) uložen na spodní hranici zákonné sazby. Soudy se zároveň logicky vypořádaly s námitkou o (ne)možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Nastavení zákonné trestní sazby je věcí zákonodárce, což musí orgány činné v trestním řízení respektovat. Přísnost aplikovaného ustanovení odpovídá podle Nejvyššího státního zastupitelství škodlivosti daného jednání. Za zcela neopodstatněné považuje Nejvyšší státní zastupitelství námitky týkající se údajné aplikace práva na odpor podle čl. 23 Listiny. Byl to totiž právě stěžovatel, který se ve smyslu daného ustanovení svým jednáním pokusil odstranit demokratický řád. Připodobňováním svého jednání k historickým pražským defenestracím se stěžovatel dopouští nemístného anachronismu.

10. Vrchní státní zastupitelství vyjádřilo názor, že se všemi stěžovatelovými námitkami se již ústavně konformním způsobem vypořádaly obecné soudy. Stěžovatel byl odsouzen za jednání, které v dané době bylo (a stále je) trestným činem a trest mu byl uložen v rámci zákonné sazby. Stěžovatelův názor, že jeho jednání mělo být kvalifikováno stejně jako jednání jiných osob, je nepřiléhavý. Výroky ostatních osob, které stěžovatel zmiňuje, mají odlišný skutkový základ. Orgány činné v trestním řízení musí vždy zvažovat kontext daného výroku. Stěžovatelův výrok byl projevem verbálního násilí, přičemž nešlo o jednání zkratkovité.

11. Vyjádření ostatních účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice, této možnosti stěžovatel nevyužil.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. V první řadě považuje Ústavní soud za nutné se vypořádat s námitkami, které se týkají hmotněprávní kvalifikace stěžovatelova jednání a jejími ústavněprávními aspekty. Vzhledem k tomu, že podstata stěžovatelova jednání byl veřejný projev (prostřednictvím internetu), který sám stěžovatel nazývá politickým, musel se Ústavní soud nejprve zabývat možným rozporem stěžovatelova odsouzení s čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy, zaručujícími každému svobodu projevu a šíření informací. Žádný z pramenů ústavního práva však uvedené hodnoty nechrání v absolutní (neomezitelné) podobě (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy), a to ani v případě projevů ryze politických (viz nález III. ÚS 3264/23 ze dne 5. 3. 2025, bod 64). Jak právo vyjadřovat svoje názory, tak právo šířit informace, vždy podléhaly ve všech demokratických režimech ústavně legitimním omezením.

15. Mezemi politických projevů se Ústavní soud zabýval v minulosti opakovaně. Pro pochopení hodnotových východisek jeho judikatury lze odkázat zejména na nález ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2011/10. Ústavní soud vychází z toho, že je ústavní povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe samotného i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě likvidují) základní demokratické hodnoty. Demokracie, která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, by se otevírala nejen anarchii, ale i totalitě. Sama by se tak zpronevěřila svým základním úkolům, k nimž v neposlední řadě patří i ochrana hodnotového řádu manifestovaného v historickém vývoji právě zabezpečováním základních lidských práv a svobod. Historie ukazuje, jak nedozírné následky může mít, pokud demokratické režimy nejsou schopny či ochotny bránit se brutálnímu odhodlání svých nepřátel. Nejdůležitějším faktorem při hodnocení obranných mechanismů, jež je demokratický právní stát oprávněn použít, je nezbytnost a přiměřenost s důrazem na fakt, že omezení základních práv může být prováděno pouze v krajních případech. Omezení či dokonce trestní postih projevů budou nezbytně nutné v demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy (explicitně, ale i implicitně) obsahovat výzvy k násilí či podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod. Při posuzování toho, zda určitý projev (ne)požívá ústavní ochrany, je vedle obsahu samotných slov (náchylných z podstaty fungování jazyka k různým interpretacím) stejně důležité hodnotit kontext jeho zveřejnění, od povahy očekávatelného publika až po zvolený čas (viz nález IV. ÚS 2011/10, body 25-29).

16. Ústavní soud považuje za nezbytné se pro potřeby posouzení stěžovatelovy věci zabývat také obecnou otázkou svobody slova a jejího omezení v liberálně demokratické společnosti. Svoboda projevu se primárně týká ochrany práva aktivně se podílet na fungování demokracie na všech úrovních veřejného života nebo ochrany možnosti svobodně vyjadřovat své osobní názory a přesvědčení a tím hledat i naplňovat své vlastní představy o soukromém štěstí. Tyto představy se v pluralitní společnosti budou pochopitelně lišit, stejně jako představy o tom, které projevy jsou součástí demokratické diskuze a které jsou již extremistické a svou podstatou zneužívající a ohrožující tuto diskuzi. Pod ústavní ochranu nespadají ty projevy, které odmítají akceptovat základní povinnost respektovat demokratické rozhodovací procedury a dodržovat demokraticky přijaté zákony. Zrovna tak ochrany nemohou požívat projevy vyzývající k násilnému odporu proti legitimně zvoleným institucím demokratického státu, které namísto otevřené a svobodné diskuze chtějí hrubou silou prosadit své vlastní politické a ideologické názory a přesvědčení.

17. Ústavní soud chápe ochranu svobody projevu jako jeden ze základních principů ústavně demokratického státu. Její zákonné vymezení i omezení má svůj politický, historický i sociální kontext, jak ukazují i trestné činy projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404 trestního zákoníku) nebo popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 405 trestního zákoníku). V obecné rovině současně Ústavní soud považuje za nutné stanovit jasné podmínky, za kterých lze svobodu projevu dále omezit a otevřeně nenávistné projevy trestat. První podmínkou je přímá nebo nepřímá hrozba násilí obsažená v projevu namířeném proti konkrétním osobám nebo institucím. Druhá podmínka spočívá v tom, že projev musí být úmyslný a jeho cílem je vyvolat násilí nebo jiné protiprávní jednání. Třetí podmínkou je bezprostřední hrozba takového jednání. A konečně čtvrtá podmínka spočívá v tom, že musí existovat reálná možnost, že se takové hrozby mohou ve skutečnosti naplnit. Tím lze odlišit bezprostřední a reálnou hrozbu násilí od planých výhrůžek a "prázdných" řečí, které je třeba posuzovat jinak.

18. Také podle Evropského soudu pro lidská práva musí každý stát s přihlédnutím k okolnostem každého případu a míře uvážení, kterou za tí účelem disponuje, zkoumat, zda byla mezi základním právem jednotlivce na svobodu projevu a legitimním právem demokratické společnosti chránit se proti jednání teroristických skupin respektována správná rovnováha. Evropský soud pro lidská práva obrací zvláštní pozornost na použité výrazy, na kontext, v němž došlo k uveřejnění, na jeho poselství, a to vše s přihlédnutím k okolnostem spojeným s obtížemi při boji proti terorismu (rozsudek ze dne 2. 10. 2008 ve věci Leroy proti Francii, č. 36109/03).

19. Na uvedených závěrech nemění podle Ústavního soudu nic ani specifikum internetového prostředí, které v posledních letech k nepoznání změnilo "tvář" politického diskurzu v demokratických zemích. Z hlediska trestní odpovědnosti za projevy učiněné v internetovém prostředí (zejména na tzv. sociálních sítích) považuje Ústavní soud za klíčové dodat následující. Některé aspekty fungování této části internetového prostředí (jejich ohrožování legitimity volebního procesu popsal Ústavní soud např. v bodech 69 a násl. nálezu ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 92/20) kladou stále častěji nový druh zátěže na adresáta tradičních trestněprávních norem. Tohoto problému se ve své obhajobě částečně dotkl i stěžovatel. Sociální sítě přispívají jak lidskou činností, tak automatizovanými elektronickými mechanismy k vytváření a udržování informačně uzavřených "bublin". Setrvává-li jedinec, který nemá výjimečné duševní vlastnosti, aktivně v takové "bublině" delší dobu, dochází tím k ovlivnění té části jeho vědomí, s níž doktrína trestního práva pracuje jako s vědomostní složkou zavinění (dovozované z § 15 a 16 trestního zákoníku). Taková skutečnost však zásadně sama o sobě nemůže založit tzv. skutkový omyl. Rubem svobodné volby politického názoru je i odpovědnost za důsledky výběru informací, kterými dobrovolně každý občan své politické názory podloží. Jinak řečeno, v názorově pluralistické společnosti s fakticky neomezenými a morálními zdroji informací, je odpovědností každého dospělého jedince vybrat si nejen svůj světonázor, ale i rozsah informací, na jehož základě jej bude zastávat. Omyly, do nichž sám sebe způsobem vedení svého života přivede a na jejichž základě jedná, zásadně nevylučují a neomezují jeho trestní odpovědnost (ve smyslu § 18 a 19 trestního zákoníku) a neposkytují jeho jednání ústavněprávní ochranu vyplývající z čl. 15 a čl. 17 Listiny.

20. Vztáhne-li Ústavní soud uvedená východiska na stěžovatelovo jednání, je zřejmé, že stěžovatelovy projevy ústavněprávní ochrany požívat nemohou. V první řadě jde o zjevné výzvy k násilí, formulované jako burcování, a to vůči neohraničené skupině osob. Nejde přitom o žádné obecné formulace, neboť stěžovatelův dlouhý projev hovoří např. o organizaci "nezávislé armády nás lidí" nebo okamžité změně základů právního řádu. Cílem daného násilí měly být jednoznačně demokratické instituce, resp. osoby, které v nich vykonávaly ústavní či obdobné funkce. Ve svém projevu naopak stěžovatel jednoznačně odmítá "mírovou" cestu prostřednictvím využití standardních právních prostředků k dosažení svých politických cílů (např. odmítá využívání demonstrací, petic, právních "cest", trestních oznámení apod.), které podle něj nic nevyřeší. Vzhledem k tomu, že daný projev byl prezentován bez jakýchkoliv omezení na síti Facebook, šlo o jednoznačně reálné ohrožení hodnot, které chrání § 311 trestního zákoníku. Stěžovatel tak svým jednáním překročil hranice demokratickou společností tolerovatelného opozičního projevu, neboť jím aktivně vyzýval k popření a destrukci demokratického právního státu.

21. Ústavní soud k výše uvedenému uzavírá, že v případě jednání stěžovatele byly splněny podmínky kladené Listinou a Úmluvou k omezení základního práva na svobodu slova, neboť projevy stěžovatele ohrožovaly bezpečnost státu a vyzývaly k nepokojům a zločinnosti. Přestože jeho projevy v určité míře mohly sledovat legitimní cíl (občanský nesouhlas s přijetím určitého zákona), způsob, kterým chtěl svého cíle dosáhnout, byl v rozporu s trestním právem, a proto nemohou být splněny ani další požadavky testu proporcionality.

22. Těžiště zbytku stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení, že jak právní kvalifikaci jeho jednání, tak uložený trest ovlivnil "dvojí metr" (dokonce snad politicky motivovaný), tedy diametrálně odlišné rozhodování soudů v obdobných případech. Ze skutkového hlediska je nutné dané tvrzení odmítnout z toho důvodu, že všechny tři případy verbálních deliktů, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl (šlo o internetové projevy M. S., starosty P. N. a zastupitele městské části M. L.), jsou v podstatných rysech nesrovnatelné, jak uvedl i Nejvyšší soud (srov. bod 58 napadeného usnesení). Zejména žádný z nich ani svým obsahem, ani kontextem jejich zveřejnění nesměřoval k porušení hodnot chráněných § 311 a násl. trestního zákoníku. Další rozdíly spočívaly např. v dobovém kontextu a zamýšlené povaze adresátů takové výzvy. Jakkoliv žádné výzvy k násilí (nebo i jen projevy dehumanizující skupinu obyvatel) nelze bagatelizovat, účel proneseného projevu je jednou z klíčových okolností určující jeho společenskou škodlivost. Samotná skutečnost, že jde o trestné činy spáchané verbálně, k jejich efektivnímu trestněprávnímu srovnání nepostačuje.

23. Při výměře trestu navíc musí soud přihlédnout "k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele" (§ 39 trestního zákoníku). Tyto individualizující faktory opodstatňují i odlišné tresty pro pachatele totožného jednání. V dané věci soudy všechny rozhodné skutkové okolnosti řádně pojmenovaly a zohlednily (v dané věci byla relevantní zejména stěžovatelova další kriminalita).

24. Z právního hlediska je nutné z větší části uvedenou námitku odmítnout proto, že pouze jeden z uvedených tří výroků byl hodnocen soudy. Představa, že policie odložením jiné trestní věci s určitým odůvodněním, může zavazovat rozhodovací činnost obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu v roli sjednotitele judikatury), je z hlediska struktury českého právního řádu nesprávná. Přestože je zvláště v trestním právu jakákoliv rozhodovací dvojkolejnost nežádoucí a právní řád obecně obsahuje prostředky k jejímu odstraňování, neznamenalo by ani její prokázání (k čemuž však nedošlo) neoprávněnost užití trestní represe proti stěžovateli. Výjimkou z této zásady by mohl být stav, v němž by pachatel trestné činnosti mohl na základě právní praxe nabýt oprávněný dojem o netrestnosti svého jednání. K tomu však v dané věci nemohlo dojít (srov. zejména body 43 a 44 usnesení Nejvyššího soudu). Jediný z daných tří projevů posuzoval v minulosti rovněž Nejvyšší soud (viz usnesení sp. zn. 8 Tdo 1171/2020) a lze konstatovat, že mezi oběma rozhodnutími není nepřijatelný rozpor. K tomu lze ještě doplnit, že Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vrchního soudu o zvýšené společenské škodlivosti stěžovatelova jednání v průběhu pandemie a částečně "vybičované" (a to i stěžovatelem a jeho politickými "spojenci") atmosféry. Kromě možného důsledku v podlamování snahy o zmírnění následků pandemie považuje Ústavní soud za rozhodné, že šlo o útok na hodnoty chráněné trestním zákoníkem v mimořádné situaci, která stát nutně oslabovala.

25. Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým se soudy vypořádaly se stěžovatelovou námitkou ohledně možné aplikace čl. 23 Listiny (resp. stěžovatelovu právním omylu o jeho možné aplikaci). I v této části lze na závěry Nejvyššího soudu zcela odkázat (srov. body 47 a 48 napadeného usnesení). Z žádného obecně přijímaného výkladu daného ustanovení (včetně prostého jazykového) není možné rozumně dovodit stěžovatelovo legitimní očekávání o možnosti aplikace tzv. práva na odpor. Jde pouze o účelovou obhajobu sloužící k prosazení stěžovatelových vlastních politických cílů. Byl to právě naopak stěžovatel, kdo svým jednáním "odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod". Splněna ostatně nebyla ani druhá podmínka aplikace čl. 23 Listina, kterou je nemožnost účinného využití činnosti ústavních orgánů. Takové využití stěžovatel ve svém projevu na jedné straně výslovně odmítl, aby ve své obhajobě na druhé straně odůvodnil svůj právní názor rozhodnutími Nejvyššího správního soudu (jehož činnost tedy zjevně nebyla ochromena).

26. Lze tedy uzavřít, že soudy neporušily žádná stěžovatelova ústavní práva a napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zcela obstojí.

27. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu