III.ÚS 729/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kašíkové, zastoupené Mgr. Markem Uhlířem, advokátem, sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 21 Co 171/2024-270 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2024 č. j. 18 C 238/2023-214, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Davida Svídy, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásadnímu zásahu do jejích základních práv uvedených v čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 18 C 238/2023 se podává, že uvedený soud napadeným usnesením zamítl žalobu (z rušené držby), kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zdržet se dalšího vypuzení její osoby z držby práva užívat pozemek parc. č. X1, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X2, a pozemek parc. č. X3, obou v katastrálním území I., (dále jen "předmětné nemovitosti") a aby mu byla uložena povinnost strpět její přístup a užívání předmětných nemovitostí, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 21 780 Kč.

3. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelka jako partnerka Ing. Slavomíra Svídy, otce vedlejšího účastníka, předmětné nemovitosti užívala na základě souhlasu jmenovaného od roku 2004, a užívala je i po jejich rozchodu, a že dne 29. 8. 2023 jí vedlejší účastník jako jejich současný vlastník zamezil přístup, když bez jejího vědomí vyměnil zámky. K obraně vedlejšího účastníka, že šlo o nepravou držbu (§ 1007 odst. 1 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník), uvedl, že jmenovaný přenechal předmětné nemovitosti k užívání stěžovatelce bezplatně, bez sjednání doby, po kterou je měla užívat, a také bez sjednaného účelu, a že šlo tudíž o výprosu (§ 2189 občanského zákoníku). V takovém případě mohl po stěžovatelce požadovat vyklizení předmětných nemovitostí kdykoliv (§ 2190 odst. 1 občanského zákoníku). Na základě provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že tak učinil již v souvislosti s ukončením jejich partnerského soužití v roce 2019, byť jmenovaný projevil svou vůli hrubým a nevhodným způsobem. Minimálně od tohoto roku nejde o pravou držbu. Ke stěžovatelčině argumentaci kupní smlouvou z roku 2007 uvedl, že tato nenabyla účinnosti, neboť nebyla vložena do katastru nemovitostí, a stěžovatelka se tak vlastníkem předmětných nemovitostí nestala. Odmítl i stěžovatelčino tvrzení, že byla uzavřena (mohla být uzavřena) platně dohoda o jejich užívání do doby umožnění užívání domu v L. Ing. Slavomírem Svídou, navíc proti jmenovanému byla podána žaloba o vyklizení a ten nyní bydlí v domě v I.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení 6 534 Kč. Právní posouzení důvodu užívání předmětných nemovitostí stěžovatelkou jako výprosy označil za správné a dodal, že tomu nebrání ani skutečnost, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") výprosu výslovně neupravoval, s tím, že pro ukončení užívání postačuje jeho odvolání vlastníkem. Další důvod, proč nemůže být žalobě vyhověno, podle krajského soudu spočívá v tom, že se stěžovatelka domáhá ochrany držby práva bydlení, vzniklého na základě partnerského vztahu s předchozím vlastníkem, tedy práva osobního, odvozeného od rodině-právního vztahu, a takové právo není způsobilým předmětem držby, protože je nelze přenést na jiného (§ 988 odst. 1 občanského zákoníku a contrario). Prostředkem ochrany tak zde nemůže být posesorní, nýbrž petitorní žaloba.


II.
Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly vzájemné jednání mezi stranami a nepoctivé, dobrým mravům odporující chování vedlejšího účastníka a jeho otce, v důsledku čehož neposkytly ochranu jejím soukromým právům a oprávněným zájmům zaručeným Listinou. Konkrétně jim vytýká, že za důvod užívání předmětných nemovitostí označily výprosu. Má za to, že jde o smlouvu inominátní, protože zákon č. 40/1964 Sb. výprosu jako smluvní typ neupravoval, navíc nejsou splněny pojmové znaky výprosy, neboť je specifikován účel jejího uzavření, tj. užívání předmětných nemovitostí pro bytovou potřebu. Nešlo ani o bezúplatnou smlouvu, byť úplata neměla peněžitou, ale naturální formu v podobě údržby, úpravy a správy předmětných nemovitostí. Sjednána byla i doba užívání, tedy než se stane jejich vlastnicí na základě kupní smlouvy z roku 2007. Tato smlouva nebyla zapsána do katastru nemovitostí na naléhání Ing. Slavomíra Svídy, který tak chtěl učinit až po skončení jím vedeného sporu o vypořádání společného jmění manželů. Současně stěžovatelka argumentuje, že důvodem užívání předmětných nemovitostí byla kupní smlouva samotná, a že vzhledem k tomu, že je užívala již před uzavřením kupní smlouvy, k jejich předání do užívání došlo fiktivní tradicí.

6. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že vedlejší účastník a jeho otec jednali s nepoctivým záměrem nejen ve vztahu k ní, ale i vůči orgánům veřejné moci, kterým uváděli nepravdivé informace, a že soudu předložili účelově pořízené fotografie, nezachycující skutečný stav předmětných nemovitostí v době užívání její osobou. Namítá, že nebyl vyslechnut vedlejší účastník a že jí nebylo umožněno vyjádřit se k informacím uváděným jeho otcem a vyvrátit jeho nepravdivou výpověď. Obecné soudy podle ní posoudily nesprávně, v rozporu s principem spravedlnosti jednání stran, nebraly v potaz a nešetřily její základní právo na nedotknutelnost obydlí v co největší míře. Odmítá, že by ji v minulosti Ing. Slavomír Svída vyzval, aby v nějaké lhůtě předmětné nemovitosti vyklidila, nepodal žalobu ani její užívací právo neukončil, vedlejší účastník podal žalobu na vyklizení ex post. Do incidentu s vedlejším účastníkem probíhalo bezproblémově, a ona tak neměla možnost na danou situaci připravit.

7. Upozorňuje na šikanózní jednání vedlejšího účastníka a jeho otce vůči ní, jejich vulgární a násilné chování, jakož i na to, že některé její věci se našly rozházené či dokonce zničené v domě v I., některé v domě v L., k některým osobním věcem a jejím zvířatům jí nebyl umožněn přístup. Jejich postup označuje za psychické trýznění.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud úvodem připomíná, že obecné soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu, když šlo v jejím případě o nepravou držbu na základě výprosy, která nepožívá proti vlastníkovi ochrany (§ 1007 odst. 1 a § 993 občanského zákoníku). Žaloba by však nebyla podle krajského soudu úspěšná ani v případě, kdyby se užívací právo odvíjelo od partnerského vztahu s předchozím vlastníkem, když takové právo není způsobilé být předmětem držby, neboť je nelze převést na jiného (§ 988 odst. 1 občanského zákoníku).

11. Otázkou, zda právním důvodem užívání předmětných nemovitostí byla smlouva o výprose, se obecné soudy v daném soudním řízení zabývaly, přičemž se dostatečně vypořádaly se stěžovatelčinou námitkou, že nemůže jít o výprosu (opírající se to, že právní vztah vznikl ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a že se o předmětné nemovitosti starala), jakož i s tvrzeními, že je užívala na základě kupní smlouvy uzavřené s Ing. Slavomírem Svídou a že tak činila na základě dohody, podle které jmenovaný bude užívat dům v L.

12. Na daném právním posouzení neshledává Ústavní soud ničeho neústavního a dodává, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 26 Cdo 1588/2020 připustil možnost vzniku výprosy, byť nebyla výslovně zákonem č. 40/1964 Sb. upravena, případně podle něho mohla být věc užívána jako společenská úsluha. Ta však právní vztah nepředstavuje, a žádná práva tak stěžovatelce zakládat nemůže. Argumentuje-li stěžovatelka, že předmětné nemovitosti spravovala, tato skutečnost není pro kvalifikaci daného právního vztahu podstatná, neboť i výprosník je povinen o věc pečovat a také nést obvyklé náklady, přičemž odpovídá za případnou škodu způsobenou porušením svých povinností (viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520), ASPI, § 2189 a 2191).

13. Ke stěžovatelčiným tvrzením ohledně právních důvodů užívání předmětných nemovitostí a ohledně ukončení jejich užívání vedlejším účastníkem, resp. Ing. Slavomírem Svídou městský soud provedl v dostatečném rozsahu dokazování a jeho skutkové závěry, shrnuté v bodech 50 a 51 napadeného rozsudku, nelze hodnotit jako "extrémní" ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Jestliže za daného zjištěného skutkového stavu dospěly obecné soudy k závěru, že v případě stěžovatelky jde pouze o nepravou držbu, když usilovala o to proměnit v trvalé právo, co jí bylo poskytnuto výprosou (§ 993 a 1007 občanského zákoníku), jde o závěry, které nepředstavují žádnou kvalifikovanou vadu při výkladu právní úpravy.

14. Krajský soud posuzoval nároky stěžovatelky i pro případ, že by jí tvrzené právo užívání předmětných nemovitostí bylo právem osobním, odvozeným od rodinně právního vztahu. Takové právo stěžovatelka nemůže převést na jiného; není proto způsobilým předmětem držby, a ta se tudíž nemůže domáhat ochrany svých práv posesorní žalobou, nýbrž žalobou petitorní (§ 988 odst. 2 občanského zákoníku). Odborná literatura pod pojmem, resp. slovním spojením "lze převést na jiného", obsaženým v § 988 odst. 1 občanského zákoníku, rozumí, že předmětem držby mohou být všechna práva, která mohou být předmětem právního obchodování, tj. půjde o práva spadající do kategorie res commercium [ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474) Wolters Kluwer, ASPI, nebo Spáčil, J., a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 85-86].

15. Za této situace se závěry krajského soudu, že s takovým právem nelze dále (ve výše uvedeném smyslu) nakládat, a tudíž není způsobilé být předmětem držby, a potažmo ani ochrany prostřednictvím žaloby z rušené držby, Ústavnímu soudu nejeví jako nepřiměřené (a z hlediska ústavnosti "neudržitelné"). Z toho dále plyne, jak již uvedl krajský soud, že nebyla-li právním důvodem užívání předmětných nemovitostí výprosa, ale osobní právo, stěžovatelka zvolila k jeho ochraně svých práv procesní prostředek, který k tomu nebyl určen.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu