IV.ÚS 948/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Michalem Fidrou, advokátem, sídlem Zátkovo nábř. 448/7, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 17. prosince 2024 č. j. 54 Co 268/2024-302 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. ledna 2025 č. j. 14 EXE 870/2022-306, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Zároveň žádal o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 EXE 870/2022 se podává, že okresní soud usnesením ze dne 3. 10. 2024 č. j. 14 EXE 870/2022-295 zamítl žádost stěžovatele jako povinného o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud reagoval na argumenty stěžovatele vztahující se k předchozím rozhodnutím soudů o jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a setrval na tom, že stěžovatel podmínky pro osvobození od soudních poplatků nesplňuje. Zohlednil, že stěžovatel je poživatelem starobního důchodu ve výši 17 977 Kč, zvážil jeho výdaje na bydlení, mobilní telefon, léky, dietu, internet atp. a konstatoval, že při započtení těchto výdajů stěžovateli podle okresního soudu zbývá ještě částka okolo 3 000 Kč měsíčně. Uzavřel, že stěžovatel je bez dalšího schopen jednorázově uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč.

3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků budou splněny tehdy, jestliže lze dospět k závěru, že účastník řízení není schopen vzhledem ke svým poměrům a též vzhledem k ostatním nákladům s řízením spojeným soudní poplatek zcela nebo alespoň zčásti zaplatit a povinnost k zaplacení soudního poplatku by tak ve svém důsledku byla překážkou v uplatňování nebo bránění práva takového účastníka. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel je schopen soudní poplatek ve výši 1 000 Kč zaplatit. K tomu mimo jiné uvedl, že v roce 2022 obdržel na doplatku k důchodu částku 245 640 Kč s tím, že o této částce a způsobu jejího využití ničeho neuvádí.

4. Okresní soud stěžovatele následně napadeným usnesením ze dne 20. 1. 2025 č. j. 14 EXE 870/2022-306 vyzval k zaplacení soudního poplatku a poučil jej o možnosti podat proti tomuto usnesení námitky.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje podstatu sporu mezi ním a vedlejší účastnicí. Uvádí, že obecné soudy pochybily, jelikož jeho schopnost zaplatit vyměřený soudní poplatek posuzovaly podle jeho minulých majetkových poměrů [v této souvislosti stěžovatel odkazuje například na nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)]. Obecné soudy nehodnotily komplexně stěžovatelovy majetkové poměry, neboť nezohlednily zejména jeho životní náklady, včetně nákladů na léky, přičemž neosvobozením od soudních poplatků bylo nepřiměřeně tvrdě zasaženo do jeho práv. Byť obecné soudy rozhodují o různých stěžovatelových žádostech o osvobození od soudních poplatků opakovaně několik let, musí zohlednit, že majetkové poměry stěžovatele se mohou měnit. I podle judikatury Ústavního soudu při posuzování otázky osvobození od soudních poplatků nelze přihlížet k minulým příjmům, rozhodné jsou jen majetkové poměry v době, kdy má být soudní poplatek uhrazen. Soudy svým nesprávným postupem porušily princip předvídatelnosti práva a princip právní jistoty, stěžovatel legitimně očekával, že bude osvobozen od soudních poplatků. Postupem obecných soudů byl rovněž porušen princip rovnosti. Stěžovatel se domnívá, že v případě jiného účastníka řízení by se takovou žádostí obecné soudy zabývaly podrobněji.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 17. 12. 2024 je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv. Ústavní stížnost naopak není přípustná proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 1. 2025, jelikož ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stěžovatel nenapadá poslední procesní prostředek, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatel totiž dne 11. 2. 2025 podal námitky proti napadenému usnesení, o nichž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 19. 2. 2025 č. j. 14 EXE 870/2022-324 tak, že jim nevyhověl a napadené usnesení potvrdil. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno prostřednictví advokáta jako opatrovníka dne 19. 3. 2025. Stěžovatel usnesení okresního soudu ze dne 19. 2. 2025 č. j. 14 EXE 870/2022-324 výslovně nenapadá, z textu ústavní stížnosti není jinak patrné, že by toto usnesení napadal a ani jej ve smyslu § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu nepřikládá jako poslední rozhodnutí ve věci.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).

9. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení mohou zasáhnout do právní sféry stěžovatele. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní s tím, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody (srov. např. usnesení ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 878/18 nebo ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18).

10. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09].

11. Rovněž je nutno vzít v potaz, že Ústavní soud přistupuje k problematice soudních poplatků zdrženlivě. Posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků spadá do výlučné působnosti obecných soudů. Tato rozhodnutí zpravidla nedosahují intenzity porušení základních práv a svobod a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených [viz např. nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů by mohlo dojít pouze ve zcela výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17).

12. Stěžovatel neuvádí žádnou argumentaci, která by i navzdory bagatelnosti částky soudního poplatku vysvětlila a přesvědčivě odůvodnila, jak svými rozhodnutími soudy zasáhly do jeho základních práv a v čem spočívají výjimečné okolnosti odůvodňující zásah Ústavního soudu. Při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků je třeba vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů žadatele, nikoliv z minulých či budoucích. To neznamená, že v úvahu nelze brát již získané příjmy nebo minulé výdaje žadatele. Obecné soudy podrobně znovu hodnotily poměry stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel v nedávné době obdržel doplatek k důchodu ve výši 240 640 Kč, sloužila jen k doplnění obrázku o finančních poměrech stěžovatele a nebyla určující pro rozhodnutí o tom, že stěžovatel nebude osvobozen od soudních poplatků. Závěr obecných soudů, že stěžovateli po zohlednění všech jeho nákladů a výdajů zbývá ještě částka okolo 3 000 Kč měsíčně, z níž může jednorázově uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, je řádně odůvodněn, nepředstavuje nepřiměřenou tvrdost, není v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a ani jinak nepřekračuje meze ústavnosti.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť fakticky rozhodoval bezprostředně po jejím podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu