III.ÚS 3455/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Pance, zastoupeného JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, sídlem Mikovcova 476/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2024 č. j. 27 Cdo 3435/2023-305, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023 č. j. 13 Co 399/2022-267 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2022 č. j. 18 C 30/2019-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 47 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 13, čl. 14, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 6 Protokolu č. 6 k Úmluvě, čl. 1 bodu 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě a čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel byl u vedlejší účastnice zaměstnán v letech 1978 až 1991. Dne 6. 3. 1997 uzavřel s vedlejší účastnicí (resp. její předchůdkyní) smlouvu o obchodním zastoupení, která byla nahrazena smlouvou o výhradním obchodním zastoupení (dále jen "smlouva") uzavřenou dne 1. 4. 2003. Předmětem smlouvy byl výkon zprostředkovatelské činnosti směřující k uzavírání pojistných smluv jménem vedlejší účastnice a na její účet, jejich správa a další činnosti, za něž mu přísluší provize podle vnitropodnikové směrnice. Vedlejší účastnice doručila stěžovateli odstoupení od smlouvy dne 23. 11. 2005 z důvodu porušení povinností vyplývajících ze smlouvy zvlášť hrubým způsobem. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2012 zamítl žalobu vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu nesprávně vyplacených provizí stěžovateli, neboť odstoupení od smlouvy bylo neplatné. Dne 23. 8. 2018 stěžovatel doručil vedlejší účastnici odstoupení od smlouvy pro porušení čl. IX smlouvy a vyzval ji k odškodnění podle § 669 obchodního zákoníku.

3. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu částku ve výši 3 177 044,30 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného odstupného podle § 669 obchodního zákoníku. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť nedošlo k naplnění podmínek pro vznik nároku na odškodnění, tj. že stěžovatel získal pro vedlejší účastnici nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a vedlejší účastnice má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi (viz § 669 obchodního zákoníku odpovídající Směrnici Rady z 18. 12. 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců č. 86/653/EHS). Ke dni 23. 8. 2018 zůstalo aktivních pouze 24 smluv zprostředkovaných stěžovatelem s celkovým pojistným ve výši 212 197 Kč, což odpovídá 0,0012 % celkového pojistného vedlejší účastnice za rok 2018. Obvodní soud konstatoval, že z činnosti stěžovatele již vedlejší účastnici podstatné výhody neplynou, naopak lze očekávat, že bude docházet k postupnému zániku zbývajících aktivních smluv.

4. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, přičemž aproboval jeho závěry.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel neformuloval konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na jejichž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelem odkazovaná judikatura Soudního dvora Evropské Unie nebyla na danou problematiku příhodně zvolena, neboť se zabývala výpočtem výše odškodnění obchodního zástupce v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, nikoliv splněním podmínek pro vznik nároku na odškodnění. Dalšími námitkami v dovolání brojil stěžovatel proti hodnocení důkazů, přičemž hodnocení důkazů nelze žádným dovolacím důvodem napadnout.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud jeho dovolání stroze odmítl, aniž by se zabýval obsahem spisu a stěžovatelem uváděnými rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu Spolkové republiky Německa, čímž porušil zásadu iura novit curia. Stěžovatel namítá, že měl nárok na odškodnění jako by pro vedlejší účastnici po dobu neplatné výpovědi smlouvy pracoval, přičemž odškodnění se vypočítává z průměrného provizního platu za posledních pěti let, kdy pro vedlejší účastnici pracoval.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. již nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, ze dne 28. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 3004/24). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Taková situace v posuzované věci nenastala.

9. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly již řádně vypořádány. Ústavnímu soudu nepřísluší posouzení nastalé situace a její (ne)podřazení pod příslušnou úpravu obchodního zákoníku, neboť to náleží do kompetence obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Tím stěžovatel nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

10. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. Obecné soudy v napadených rozhodnutích stěžovateli řádně objasnily a prokázaly, proč nebyl naplněn jeden z předpokladů pro vznik práva na odškodnění podle § 669 odst. 1 písm. a) obchodního zákoníku, a to, že stěžovatel v posuzovaném období vedlejší účastnici získal nové zákazníky nebo rozvinul významný obchod s dosavadními zákazníky a vedlejší účastnice má dosud podstatné výhody z obchodu s nimi. Stěžovatel ve své argumentaci pomíjí, že obecné soudy nepolemizovaly se stěžovatelem ohledně jeho nároku na provizi za období, kdy vedlejší účastnice neplatně ukončila smlouvu (ostatně za období od 26. 3. 2009 do 26. 3. 2013 byly stěžovateli přiznány provize ve výši 3 600 573,60 Kč rozsudkem městského soudu ze dne 17. 5. 2018). Předmětem nyní posuzovaného řízení však bylo odškodnění stěžovatele podle § 669 obchodního zákoníku. Obecné soudy na základě konkrétních skutkových okolností posuzované věci vysvětlily, že po ukončení smlouvy v roce 2018 nebyl splněn předpoklad pro vznik práva na odškodnění, a to trvání podstatné výhody z obchodů sjednaných stěžovatelem. Na řádně odůvodněných závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

11. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky již byly předchozí judikaturou vyřešeny - odvolací soud respektoval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu; skutková zjištění nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat). Závěr obecných soudů o tom, že stěžovateli nevznikl nárok na odškodnění, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu