III.ÚS 836/25 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Pavla Koloděje, Ph.D., MBA, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 23 Cdo 3325/2024-240, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2024 č. j. 16 Co 154/2024-228 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. července 2024 č. j. 3 C 209/2021-217, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Josefy Pitronové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastnice v řízení před Okresním soudem ve Vyškově (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitých věcech. Stěžovatel v řízení vznesl námitku nedostatku pravomoci soudů, neboť mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem byla uzavřena rozhodčí smlouva, na jejímž základě veškeré majetkové spory vyplývající z kupní smlouvy mají být rozhodovány v rozhodčí řízení. Námitku stěžovatele okresní soud zamítl. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2024 č. j. 23 Cdo 3631/2023-205 zrušil předchozí usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2023 č. j. 16 Co 103/2023-162 a usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2023 č. j. 3 C 209/2021-100 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud došel k závěru, že v projednávané věci není dána arbitrabilita sporu, neboť předmětem rozhodčího řízení má být závazkový vztah mezi podnikatelem a spotřebitelkou. Uzavřená rozhodčí smlouva je tedy neplatná.

3. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění odkázal na odůvodnění okresního soudu. Doplnil, že vzhledem k absenci konkrétního odůvodnění odvolání není prostor ani k tomu, aby se podrobně vyjadřoval ke konkrétním odvolacím námitkám stěžovatele.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl, že postup krajského soudu, kterým potvrdil rozhodnutí okresního soudu, aniž by vyzval stěžovatele k doplnění blanketního odvolání či vyčkal na jeho doplnění, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nad rámec toho uvedl, že z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel tento svůj záměr avizoval. Navíc mu byl poskytnutý dostatečný časový prostor k případnému doplnění odvolání. Namítaná vada řízení spočívající v nenařízení jednání není sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Krajský soud nadto postupoval zcela v souladu se zákonem.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud jej měl vyzvat k doplnění odvolání. Pokud tak neučinil, nelze tuto neurčitost podání přičítat k tíži stěžovatele. Krajský soud navíc své rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnil.

6. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 2815/09), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.

8. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští jisté výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna.

9. Stěžovatel v posuzované věci napadá rozhodnutí o námitce nedostatku pravomoci soudů. V databázi infoSoud Ústavní soud ověřil, že řízení ve věci samé dosud nebylo skončeno. Nebylo tak (ani zatímně) rozhodnuto o právních poměrech účastníků řízení, a tudíž ani nebylo bezprostředně zasaženo do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatel má v probíhajícím řízení ve věci samé k případné nápravě nedostatku pravomoci k dispozici řádné a mimořádné opravné prostředky (srov. např. usnesení ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 1710/20, ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1257/20, ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2392/19, ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1925/18, ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17; k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí námitky nedostatku pravomoci soudů srov. obdobně usnesení ze dne 10. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2168/23, ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3281/20, ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3582/11). Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelovy vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou takovou argumentaci ani neuvádí.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2025


Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj