IV.ÚS 2100/23 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányiové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. O. a stěžovatelky obchodní společnosti T., zastoupených JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 sp. zn. 3 Tdo 613/2022-5343, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2022 č. j. 5 To 42/2021-5148 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. dubna 2021 č. j. 61 T 6/2019-4970, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel společně s dalšími odsouzenými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství; stěžovatelka byla společně s dalšími odsouzenými uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy výše jedné sazby činila 10 000 Kč, tudíž celkem 2 500 000 Kč. Stěžovatelce byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 5 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč.

3. Těchto trestných činů se dopustili tím, že stěžovatel jako jednatel stěžovatelky a stěžovatelka, v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu stěžovatel jednal, podal přiznání k dani z příjmů právnických osob a přiznání k DPH, přičemž do daňových přiznání zahrnul daňové doklady přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů. Stěžovatel tak snížil daňovou povinnost stěžovatelky u daně z příjmů právnických osob o 1 272 000 Kč, u daně z přidané hodnoty o 1 142 000 Kč, a současně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 160 000 Kč.

4. Odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci zamítl. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněná odmítl.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé namítají, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je překvapivé. Obžaloba byla vystavena na nenaplnění hmotněprávních podmínek nároků na odpočet u reklamních služeb. To odpovídalo právnímu hodnocení správce daně, který stěžovatelce doměřil DPH za reklamy umístěné na závodních vozech. Správce daně však po kasačních rozhodnutích Nejvyššího správního soudu uznal poskytnutí služeb v plném rozsahu, jakož i jejich uskutečnění deklarovaným dodavatelem, tedy splnění hmotněprávních podmínek nároků na odpočet, a věc začal řešit jako podvod na DPH. Stěžovatelé byli v posuzované trestní věci odsouzeni za to, že daňové doklady byly do daňových přiznání zahrnuty přesto, že důvodem jejich vystavení nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností. Tento závěr stál na nenaplnění hmotněprávních podmínek.

6. Nejvyšší soud ale v napadeném usnesení přiznal naplnění hmotněprávních podmínek, zároveň však uvedl, že šlo o podvod na DPH. Prokazování hmotněprávních podmínek je ale diametrálně odlišné od prokazování zaviněné účasti na podvodu a obojí vyžaduje jiný způsob obhajoby. Stěžovatelé se přitom zaměřovali na prokázání naplnění hmotněprávních podmínek, zatímco Nejvyšší soud je překvapivě uznal vinnými z vědomé účasti na podvodu DPH. Stěžovatelé tak nevědí, zda byli odsouzeni pro vědomé uplatnění faktur, které nenaplňují hmotněprávní podmínky nebo pro vědomou účast na podvodu na DPH. Nejvyšší soud jim nedal šanci reagovat a vyvinit se. Daňové právo je jenom jedno a nezáleží tak na tom, zda je vykládají orgány finanční správy nebo orgány činné v trestním řízení.

7. Podle orgánů činných v trestním řízení je rozhodné subjektivní posouzení uplatněných nároků na odpočet (motivace pro uplatnění), což je ale v rozporu s výkladem Soudního dvora Evropské unie, podle kterého se u DPH uplatňuje objektivní povaha. Nejvyšší soud se tak svévolně odchýlil od výkladu Soudního dvora, aniž by podal předběžnou otázku.

8. Stěžovatelé rovněž namítají, že stěžovatelka byla postižena dvakrát, v rozporu se zásadou ne bis in idem. V daňovém řízení jí bylo totiž uloženo penále a v trestním řízení peněžitý trest. Stěžovatelka tak rozporuje tvrzení uvedené v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, že pro trestněprávní postih je bez významu, zda stěžovatelé byli postiženi v daňovém řízení nebo nikoliv.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněnými navrhovateli, je přípustná (stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.

11. Ústavní soud nesmí nahrazovat úvahy trestních soudů o právní kvalifikaci skutku. Je úkolem trestních soudů, aby skutek podřadily pod správnou skutkovou podstatu trestného činu. Ani tyto úvahy však nesmí porušit ústavně zaručená práva svobody obviněných. Náležité označení trestního jednání a zároveň jeho přesné podřazení pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku je ústavním požadavkem, který pramení z principu legality trestního práva ve smyslu čl. 39 Listiny. Trestní soudy tak musí věnovat právní kvalifikaci skutku náležitou péči (např. nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24, bod 31).

12. Z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 240 trestního zákoníku obecné soudy dostatečně odůvodnily, že všechny znaky skutkové podstaty naplněny byly. Skutkově bylo postaveno najisto, že reklamní služby v určitém rozsahu poskytnuty byly. Nicméně tyto služby neodpovídaly obsahu faktur, neboť důvodem vystavení faktur nebyly reklamní služby, nýbrž umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností. Krajský soud popsal, že obchodní společnosti, které měly být zprostředkovateli či dodavateli reklamy, nevyvíjely ekonomickou činnost, a jak na jejich účty byly řádně zaslány finanční prostředky od obžalovaných, ale následně nebyly zjištěny žádné převody finančních prostředků a peněžní prostředky na účtech těchto společností byly obratem v hotovosti vybírány. Reklamní služby přitom fakticky poskytoval jeden z obžalovaných a obchodní společnosti byly do smluvního řetězce včleněny pouze za účelem krácení daně. Takto skutkový děj popsal již krajský soud a Nejvyšší soud jeho skutkové závěry potvrdil. Stěžovatelům tak bylo bezpochyby známo, co je jim kladeno za vinu. Odůvodnění obecných soudů přitom nevykazuje ústavněprávně relevantní excesy, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.

13. Námitka stěžovatelů ohledně subjektivního a objektivního pojetí se pak míjí s posuzovanou věcí, neboť v posuzované věci bylo prokázáno, že stěžovatelé se úmyslně dopustili zkrácení daně, a to ať již jde o daň z příjmu právnických osob, tak daň z přidané hodnoty. V tomto ohledu je tedy třeba i zcela odmítnout námitku ohledně povinnosti Nejvyššího soudu zahájit řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie.

14. Námitka stěžovatelů ohledně porušení zásady ne bis in idem je materiálně nepřípustná. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo (nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24, bod 36). Stěžovatelé námitku ohledně porušení zásady ne bis in idem v řízení před Nejvyšším soudem nevznesli, ačkoliv jim v tom nic nebránilo. Pokud přípustnost námitky dovozují z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, pomíjí, že Nejvyšší soud se vyjadřoval k námitce jiného dovolatele ohledně subsidiarity trestní represe, nikoliv k porušení zásady ne bis in idem na základě konkretizované námitky stěžovatelů.

15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelé toliko paušálně sdělili, že došlo k dvojímu postihu bez uvedení konkrétního dopadu této sankce. Vzhledem k výši peněžitého trestu nelze považovat břímě na stěžovatelku uložené postihem ve dvou různých řízeních za neúnosné, nota bene za situace, kdy tuto okolnost stěžovatelé neprokazují, resp. ani netvrdí.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2025

Josef Fiala v. r.
předseda senátu