III.ÚS 1221/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. ledna 2025 č. j. 27 Co 356/2024-210, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Jiřiny Voženílkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože stěžovatelka napadá celé rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), z ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí pouze proti nákladovým výrokům, tedy výrokům II. a III. napadeného rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2024 č. j. 8 C 120/2019-131 zamítl žalobu vedlejší účastnice, kterou se domáhala po stěžovatelce vydání potvrzení o zaměstnání, které by obsahovalo náležitosti podle § 313 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svou povinnost splnila. Pokud se vedlejší účastnice domáhá úpravy obsahu potvrzení o zaměstnání, učinila tak po uplynutí lhůty stanovené v § 315 zákoníku práce. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle zásady úspěchu ve věci a povinnost k jejich náhradě uložil vedlejší účastnici.

3. Krajský soud z důvodu zpětvzetí žaloby rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a náklady řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem přiznal vedlejší účastnici. Ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatelky, která po vydání rozhodnutí okresního soudu splnila žalobou požadovanou povinnost. Důvodnost žaloby je třeba uvažovat výlučně procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalované k požadavkům žalobkyně, nikoliv hmotněprávně), návrh je tedy podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaná uspokojila žalobkyni, ačkoliv k tomu neměla právní povinnost.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně právně posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Povinnost hradit náklady řízení byla okresním soudem uložena vedlejší účastnici. Krajský soud se odklonil od právního názoru okresního soudu ve věci samé a sám, bez provedeného dokazování, uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo až pro chování stěžovatelky po vyhlášení rozhodnutí. Z rozhodnutí okresního soudu však vyplývá, že žaloba na vydání vedlejší účastnicí specifikovaného potvrzení o zaměstnání byla podána zjevně opožděně, po uplynutí prekluzivní lhůty.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.

8. Stěžovatelka navíc podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku opět představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14).

9. Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Krajský soud aplikoval ve stěžovatelčině případě § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., podle níž byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že musí být splněny zároveň obě podmínky, tj. ke zpětvzetí návrhu došlo pro chování žalovaného a návrh byl podán důvodně. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno posuzovat z procesního hlediska. Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 29 Cdo 170/2015, ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1391/2016, ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 26 Cdo 1691/2017). Krajský soud při aplikaci tohoto ustanovení postupoval v souladu s touto judikaturou a jeho výklad považuje Ústavní soud za ústavně souladný.

10. Pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí posoudil věc po právní stránce jinak, než tak učinil okresní soud, je k tomu třeba dodat, že na tomto právním posouzení nebylo jeho rozhodnutí o nákladech řízení primárně postaveno.

11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu