IV.ÚS 1347/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2025 č. j. 47 To 1/2025-37 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. srpna 2024 č. j. 0 Nt 660/2024-13, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatelka nemá nárok na bezplatnou obhajobu. V odůvodnění uvedl, že policejní orgán zahájil proti stěžovatelce trestní stíhání pro spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. K trestné činnosti byla stěžovatelka vyslechnuta, přičemž využila svého práva a nevypovídala, nicméně ke svým osobním poměrům uvedla, že bydlí v pronajatém bytě, za který platí 9 500 Kč měsíčně a její příjem ze sociálního systému činí 9 400 Kč. Uvedený byt stěžovatelka sdílí společně s L. Z. Dále uvedla, že za telefon platí 350 Kč měsíčně a jsou proti ní vedeny nějaké exekuce. Náklady na výživu její nezletilé dcery jsou asi 3 000 Kč měsíčně a na živobytí jí zůstává asi 1 000 Kč měsíčně. V této souvislosti stěžovatelka požádala o bezplatnou obhajobu, přitom si již sama zvolila obhájce Mgr. Martina Bugaje. Okresní soud hodnotil osobní a majetkové poměry stěžovatelky a zejména zdůraznil, že v době jeho rozhodování je poživatelkou rodičovského příspěvku na dceru ve výši 9 400 Kč měsíčně, a tato částka jí bude vyplácena do tří let věku dítěte, celkem jí bude vyplacena částka minimálně 350 000 Kč. Okresní soud dále zjistil, že stěžovatelka byla vedena úřadem práce jako uchazečka o zaměstnání, avšak z této evidence byla sankčně vyřazena. Stěžovatelka však nedoložila svá tvrzení odůvodňující poskytnutí bezplatné obhajoby, protože nedoložila i přes výzvu soudu potřebné dokumenty. Rozhodnutí o žádosti je podle okresního soudu podporováno i tím, že si stěžovatelka z vlastních prostředků obhájce zajistila.

3. Následnou stížnost stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění nejprve stručně zopakoval zjištění okresního soudu, posléze stížnostní námitky stěžovatelky a ztotožnil se se závěrem okresního soudu o zamítnutí žádosti, neboť její důvody stěžovatelka dostatečně nedoložila. Doplnil, že otec dítěte stěžovatelky (t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody) sdělil, že po propuštění na svobodu se chce nastěhovat ke stěžovatelce a své dceři, z čehož lze usuzovat, že se bude spolupodílet na zajišťování potřeb dítěte. Dále krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 209/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) s tím, že nechá-li se obviněný ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu zastoupit advokátem na základě plné moci, musí si být vědom odpovědnosti (včetně majetkové) za tento svůj krok. Právo na výběr advokáta má jen osoba, která má na jeho zaplacení dostatečné peněžní prostředky, nebo jejíž závazky přislíbil uhradit stát. K tomu však v dané situaci nedošlo. Stěžovatelka tak i podle krajského soudu doložila jen částečně podklady svědčící o nemajetnosti, aniž vyvinula snahu o dodání všech objektivních podkladů, ze kterých by bylo zřejmé, že skutečně nemůže hradit náklady obhajoby (stěžovatelka například soudům transparentně nedoložila platby spojené s užíváním bytu, ani nepředložila výpisy ze všech svých účtů za posledních 6 měsíců).


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Podle stěžovatelky soudy nevysvětlily, z čeho by vlastně měla náklady obhajoby hradit. Dále - a to zejména - stěžovatelka uvádí, že okresní soud pochybil, pokud výzvu k doložení podkladů k žádosti adresoval jen jí a nikoliv jejímu obhájci, kterého si předtím sama zvolila a jemuž udělila pro své zastupování plnou moc. Toto pochybení nezohlednil následně ani krajský soud. Stěžovatelka se tak domnívá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna - v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21 (N 169/108 SbNU 90) nebo ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1455/23. Naopak, odporuje jejímu právu na obhajobu, aby jí soudy vyčítaly, že si sama zvolila obhájce.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

7. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny stanoví zákon, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou obhajobu. Příslušnou zákonnou úpravou je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí obviněný pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady obhajoby, případně může tato skutečnost vyplynout ze shromážděných důkazů. Právo na bezplatnou obhajobu zakotvuje také čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Přiznání bezplatné obhajoby je podle něj podmíněno tím, že obviněný nemá dostatek prostředků na obhajobu a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby mu právní pomoc byla poskytnuta.

8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 či ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2865/24). Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů, přičemž kasační zásah Ústavního soudu je namístě zejména tehdy, dojde-li k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti, je-li napadené rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem nebo postrádá-li srozumitelná kritéria. Naopak nestačí, že hledisko, které je podle soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (např. usnesení ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18). Ve stěžovatelčině případě přitom Ústavní soud důvody pro kasační zásah proti napadeným rozhodnutím neshledal.

9. V napadených rozhodnutích jsou srozumitelně popsány doklady, které měla stěžovatelka ke své žádosti doložit, přesto tak neučinila. K této okolnosti se stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevyjadřuje; řečeno jinak, nevysvětluje, proč tomuto požadavku nedostála. Rovněž není opodstatněná námitka stěžovatelky, že by jí obecné soudy vytýkaly, že si sama aktivně zvolila obhájce, který ji zastupuje na základě plné moci. Uvedenou okolnost obecné soudy, zejména okresní soud, zmínily jen v té souvislosti, že stěžovatelka své životní a majetkové poměry soudu i přes výzvu nedoložila, přesto jí její životní podmínky evidentně umožňují, aby si sama zvolila obhájce.

10. Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je poměrně strohé, odvolací soud důvody, pro něž nevyhověl návrhu stěžovatelky a které sdílel se soudem prvního stupně, blíže rozvedl a vysvětlil. Napadená rozhodnutí jsou z hlediska náležitostí odůvodnění z ústavního hlediska akceptovatelná. Opodstatněná není ani námitka o údajném pochybení při doručování výzvy, která obsahovala pokyny, co všechno má stěžovatelka soudu ke své žádosti doložit. Podle § 62 odst. 2 trestního řádu platí,
že má-li obviněný obhájce a poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, doručuje se písemnost pouze obhájci nebo zmocněnci, pokud zákon nestanoví jinak. Na druhou stranu, má-li obviněný, poškozený nebo zúčastněná osoba něco osobně vykonat, doručuje se taková písemnost i jim. Z judikatury (srov. přiměřeně usnesení ze dne 8. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 42/19) lze dovodit, že doložení osobních (majetkových) poměrů obviněného pro osvědčení žádosti o bezplatnou obhajobu (nebo pro obhajobu za sníženou odměnu) je právě tím úkonem, který si žádá vlastní aktivitu obviněného. Možno totiž důvodně vycházet z toho, že taková osoba bude konat na základě vlastní inciativy, přičemž je nejlépe obeznámena se svými životními poměry. Proto soud nepochybil, pokud výzvu adresoval primárně stěžovatelce jako obviněné. Okresní soud samozřejmě mohl uvedenou výzvu adresovat i stěžovatelčinu obhájci, nicméně Ústavní soud neshledal, že by postup, který okresní soud v dané souvislosti zvolil, znamenal porušení práv stěžovatelky. Stěžovatelka byla v dané věci dostatečně orientovaná, byla zjevně schopna na výzvu soudu reagovat a ani v ústavní stížnosti nenaznačuje, že by obsah uvedené výzvy nemohla s jí zvoleným obhájcem konzultovat, pokud například výzvě v nějaké její části nerozuměla. Navíc, jak je uvedeno rovněž v odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelce nic nebrání v tom, aby si uvedenou žádost podala znovu.

11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl tudíž k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu