IV.ÚS 1204/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. W., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. února 2025 č. j. 2 NZT 48/2021-245, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství s tvrzením, že jím bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel doplňuje, že kromě práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny, bylo rovněž porušeno jeho právo na přiměřenou délku trestního řízení a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Byla rovněž porušena zásada předvídatelnosti práva, právní jistoty a zásada dvojinstančnosti řízení.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, zahájila trestní stíhání celkem 11 obviněných osob pro trestné činy kvalifikované jako zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 aliena první a odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Následně státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "vrchní státní zastupitelství") usnesením ze dne 18. 11. 2024 č. j. 4 VZV 1/2021-244 s odkazem na § 172 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za užití § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavil trestní stíhání v rozhodnutí jmenovaných osob, včetně stěžovatele, jelikož trestní stíhání je promlčeno.

3. Proti usnesení vrchního státního zastupitelství podal stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu stěžovatel a Česká republika zastoupená Ministerstvem financí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením obě stížnosti zamítl jako nedůvodné (prvním výrokem ve vztahu ke stěžovateli a druhým výrokem ve vztahu k poškozené České republice). Státní zástupce vrchního státního zastupitelství ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy vedoucí k závěru o promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele. Rovněž podrobně vysvětlil, proč nelze uzavřít, že by posuzované jednání zcela nevykazovalo znaky trestného činu a že bylo namístě trestní stíhání stěžovatele zastavit s tím, že stíhaný skutek není trestným činem. Neztotožnil se mimo jiné s tvrzením stěžovatele o tom, že toliko plnil své pracovní úkoly bez náležitého povědomí o koordinaci postupů vzájemně si konkurujících soutěžitelů v zadávacím řízení. V dané souvislosti odkázal na vývoj příslušné judikatury Nejvyššího soudu. I státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k odůvodněnému závěru o uplynutí promlčecí doby trestní odpovědnosti osob, proti kterým bylo dané trestní řízení vedeno.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s důvodem, pro který bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Domnívá se, že jeho stížnost má ústavněprávní přesah, neboť porušení jeho práv narušuje princip fungování právního státu. Trestní stíhání stěžovatele trvalo nepřiměřeně dlouho, když v něm zároveň docházelo k průtahům. Průtahy v daném řízení přitom nenapravil ani vrchní státní zástupce v Olomouci, který postup přezkoumával. Pokud naopak státní zástupci zastavili trestní stíhání stěžovatele s odkazem na promlčení, pošlapali tím jeho čest a důstojnost. Podle stěžovatele ho naopak měli naopak zprostit obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, neboť jednání kladené stěžovateli za vinu bylo výmyslem právě státního zástupce vrchního státního zastupitelství. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že jeho tvrzení a jím navrhované důkazy hodnotil ve skutečnosti právě až stížnostní orgán, čímž byl ovšem porušen princip dvojinstančnosti řízení (zde má stěžovatel patrně na mysli státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství - pozn. Ústavního soudu). Navíc se stěžovatel domnívá, že v samotném usnesení o zastavení jeho trestního stíhání je de facto stále konstatována jeho vina, což je ovšem v rozporu se zásadou presumpce neviny a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 1669/24. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rovněž podle stěžovatele omezuje jeho možnost domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.

7. Stěžovatelova argumentace se pohybuje toliko v rovině podústavního práva a polemizuje se závěry obsaženými v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, byť státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s námitkami stěžovatele dostatečně vypořádal. V této souvislosti stěžovatel poněkud přehlíží, že Ústavnímu soudu nepřísluší, aby orgánům činným v trestním řízení bez dalšího určoval, jak mají v konkrétní věci postupovat a jaké procesní instituty mají použít. Stěžovatel by se samozřejmě mohl vymezit proti konkrétním pochybením, které by v ústavní stížnosti přednesl, ovšem tato pochybení by musel podložit přesvědčivou ústavněprávní argumentací. To se však stěžovateli v daném případě v podstatě nepodařilo.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a bylo zatíženo průtahy. Ústavní stížností se přitom domáhá zrušení rozhodnutí, kterým bylo trestní řízení v jeho věci skončeno. Chtěl-li stěžovatel brojit proti nepřiměřené délce řízení, resp. proti průtahům v řízení, měl tak učinit po vyčerpání dostupných opravných prostředků ještě za trvání řízení. Pokud již předmětné řízení skončilo, nemůže se Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy zabývat. Bylo by nelogické, pokud by nyní Ústavní soud rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele završeno, zrušil a tím by obnovil nežádoucí stav.

9. Nejvyšší státní zastupitelství se v napadeném rozhodnutí ústavně konformně vypořádalo s tím, proč považuje trestní stíhání vedené proti stěžovateli za promlčené. Za daného stavu orgány činné v trestním řízení nemohly zprostit stěžovatele obžaloby, byť je pochopitelné, že by to z úhlu pohledu stěžovatele bylo pro něj příznivější. Ústavní soud se přitom v této souvislosti nedomnívá, že by státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství porušil princip presumpce neviny, pokud v odůvodnění nyní ústavní stížností napadeného usnesení mimo jiné konstatoval, že nelze podle jeho názoru uzavřít, že by posuzované jednání, na kterém se měl podílet i stěžovatel, nevykazovalo znaky trestného činu. Totiž i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba rozlišovat mezi výroky, které vyjadřují názor, že dotyčná osoba je vinna a výroky, které pouze popisují stav podezření. První z nich přitom podle ESLP jednoznačně porušují presumpci neviny, zatímco v případě těch druhých takto jednoznačné konstatování učinit nelze (srov. k tomu např. rozsudek ESLP ve věci Minelli proti Švýcarsku ze dne?25. 3.?1983 stížnost č.?8660/79 nebo rozsudek ve věci Lutz proti Německu ze dne?25.?8.?1987 stížnost č.?9912/82, § 62, přičemž k těmto závěrům se ESLP přihlásil i ve své pozdější judikatuře, např. rozsudek ve věci Bikas proti Německu ze dne 25. 1. 2018 stížnost č. 76607/13, § 44). Konstatování v napadeném rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství přitom spadá do druhé kategorie výroků.

10. V tomto kontextu neobstojí odkaz stěžovatele na nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/24. V dané věci tehdy rozhodující soud prvního stupně raději řízení zastavil s jasným konstatováním, že je stěžovatel vinen, avšak pokračování v trestním stíhání brání mezinárodní smlouva. K takové situaci však v případě stěžovatele zjevně nedošlo, Nejvyšší státní zastupitelství nekonstatovalo vinu stěžovatele, pouze to, že s ohledem na dosavadní zjištění a šetření nelze podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem zcela rozptýlit. Další šetření, které by podezření vyvrátilo či prokázalo, nelze s ohledem na promlčení trestního řízení v dané věci vést, a proto bylo trestní řízení zastaveno.

11. Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že situace není srovnatelná ani s okolnostmi případu M., v němž ESLP rozsudkem konstatoval, že došlo k porušení presumpce neviny zaručené v čl. 6 odst. 2 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci M. proti České republice ze dne 10. 10. 2024 stížnost č. 42760/16), přičemž toto porušení nenapravil ani Ústavní soud, který ve věci rozhodoval nálezem ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15. Ve věci M. bylo zastaveno usnesením trestní stíhání tehdejšího stěžovatele, p. M., pro promlčení. Toto usnesení trestního soudu tehdejší stěžovatel nenapadal. Posléze soudy v civilním řízení o náhradě škody zahájeném v návaznosti na usnesení o zastavení trestního stíhání konstatovaly, že jednání tehdejšího stěžovatele naplnilo znaky trestného činu, že je vinen, ačkoli za takové jednání nebyl nikdy odsouzen. ESLP konstatoval, že prohlášení civilních soudů nebyla v souladu s usnesením o zastavení trestního řízení přijatého z důvodu uplynutí promlčecí doby a představovala dovození trestní odpovědnosti vůči tehdejšímu stěžovateli. Civilní soudy svým postupem přesáhly rámec civilního řízení, když konstatovaly, že tehdejší stěžovatel je vinen. Již z popisu skutkových okolností je zjevné, že situace stávajícího stěžovatele je odlišná. Ve stávající věci státní zastupitelství neuvedlo, že stěžovatel je vinen a je pachatelem prověřované trestní činnosti, pouze sdělilo, že podezření z trestné činnosti se za stávajících zjištění nepodařilo zcela vyvrátit.

12. Na stěžovatelův případ nelze bez dalšího aplikovat zásadu dvojinstančnosti řízení, respektive z jejího porušení v soustavě státních zastupitelství dovozovat stejné důsledky jako v případě, že by k jejímu eventuálnímu porušení došlo před obecnými soudy. Navíc, Nejvyšší státní zastupitelství se do značné míry se závěry státního zástupce vrchního státního zastupitelství ztotožnilo. Neplatí přitom východisko stěžovatele, že by rozhodnutí vrchního státního zastupitelství bylo nedostatečně odůvodněno. Ústavnímu soudu nepřísluší předjímat, jaký bude eventuální výsledek řízení o stěžovatelově žalobě podle zákona č. 82/1998 Sb. a kritériím zákona č. 82/1998 Sb. orgány činné v trestním řízení nemohou podřizovat svůj postup.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu