IV.ÚS 1600/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2025 č. j. 100 Co 36/2025-1621 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 3. ledna 2025 č. j. 7 Nc 123/2021-1343, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a M. Š. a nezletilého A. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva, jakož i práva nezletilého vedlejšího účastníka (syna), zaručená v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") jmenoval napadeným usnesením podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nezletilému kolizního opatrovníka (město B.) k zastupování v řízení o změnu úpravy styku vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 Nc 123/2021.

3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že nezletilý má trvalý pobyt v obvodu působnosti jmenovaného opatrovníka města B., jehož jmenování vyhodnotil - obdobně jako okresní soud - jako plně souladné s § 61 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí"), ve spojení s § 469 odst. 1 a 2 z. ř. s. Krajský soud zvažoval, zda v tomto případě nejsou dány důvody pro aplikaci § 61 odst. 3 písm. e) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, tj. pro odchýlení se od primárního kritéria místní příslušnosti v podobě trvalého pobytu dítěte, žádné takové důvody však neshledal. Naopak dospěl k závěru, že s přihlédnutím k tomu, že okresním soudem jmenovaný opatrovník město B. vykonával funkci kolizního opatrovníka nezletilého souvisle od prosince 2021 do července 2024, je dopodrobna seznámen s poměry účastníků. Krajský soud současně se znalostí spisu zohlednil, že v minulosti při zastupování nezletilého jmenovaným kolizním opatrovníkem nedošlo k žádným pochybením.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Krajskému soudu vytýká, že nepřihlédl k vyjádření samotného kolizního opatrovníka, který považoval její odvolání za důvodné. Stěžovatelka upozorňuje na okolnost, že je nezletilý veden v evidenci OSPOD jako dítě ohrožené podle § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Opětovně namítá, že sloučením funkcí kolizního opatrovníka s výkonem veřejnoprávní ochrany dítěte u jednoho a téhož orgánu, zde dochází k potenciálnímu střetu zájmů (odkazuje přitom na stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí). Namítá porušení práv nezletilého na jeho řádné zastoupení v soudním řízení. Rozporuje chybné tvrzení krajského soudu, že se otec nevyjádřil k jí podanému odvolání. Stěžovatelka požaduje přednostní projednání jejího návrhu.


III.
Splnění procesních předpokladů řízení

5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. K tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv nezletilého Ústavní soud dodává, že nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně.

IV.
Vlastní posouzení

6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo.

7. Z hlediska přezkumu rozhodnutí o jmenování kolizního opatrovníka Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3697/19, v němž zdůraznil, že ustanovení, změny a s tím související kontroly činnosti kolizního opatrovníka jsou primárně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud by měl do těchto dílčích procesních rozhodnutí zasahovat zcela výjimečně. Vstupoval by totiž do běžícího soudního řízení v rodinných věcech, které by mělo být co nejrychlejší. Případný kasační zásah Ústavního soudu by toto řízení z povahy věci nejen zdržel, ale také řadu úkonů učiněných mezitím opatrovníkem či následně soudem, zpochybnil. Zásah Ústavního soudu by tak měl být vyhrazen pro zcela zjevné omyly a chyby (např. ustanovení subjektu, který opatrovníkem být vůbec nemůže apod.), nikoli pro věcné polemiky o tom, zda ten který opatrovník vykonává svou funkci řádně, resp. zda nemá být ustanoven jiný. Takové pochybení, které by iniciovalo uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu, v nyní posuzované věci nenastalo.

8. Obecné soudy svou roli naplnily. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna ústavně akceptovatelným způsobem. Ústavní soud nepovažuje za nutné tyto důvody znovu reprodukovat a odkazuje na rekapitulaci napadených rozhodnutí (srov. výše bod 3 tohoto usnesení). Namítá-li stěžovatelka, že soudy dostatečně nepřihlédly k vyjádření samotného kolizního opatrovníka, lze uvést, že soudy při svém rozhodování ve věcech týkajících se péče soudu o nezletilé nevychází pouze ze stanoviska kolizního opatrovníka, ale hodnotí řadu dalších důkazů či okolností tak, aby rozhodly v nejlepším zájmu dítěte. Ústavní soud má za to, že tento základní postulát byl - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dodržen i v nyní posuzované věci. Neústavnost Ústavní soud nespatřuje ani v posouzení relevance stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí, neboť odpovídá dikci čl. 95 odst. 1 Ústavy. Případný souběžný výkon funkce kolizního opatrovníka a veřejnoprávní ochrany dětí nepovažuje Ústavní soud za problematický ani z obsahového hlediska. Poukazuje-li totiž stěžovatelka na potenciální střet zájmů, přehlíží, že podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem jakékoliv činnosti orgánů veřejné moci týkající se dětí právě zájem dítěte, což v obecné rovině zajišťuje soulad mezi oběma typy funkcí. Případné pochybení krajského soudu týkající se ne/vyjádření vedlejšího účastníka nemá vliv na výsledek řízení, a tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud doplňuje, že bude-li mít stěžovatelka za to, že jmenovaný kolizní opatrovník nezletilého nezastupuje řádně, nic jí nebrání, aby tento případný nedostatek namítla s využitím procesních prostředků, jež má k dispozici v probíhajícím řízení o změnu úpravy styku.

9. Ústavní soud uzavírá, že nemá, co by obecným soudům ohledně napadených rozhodnutí z ústavního hlediska vytkl, neboť v nich neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

10. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v krátké době po jejím obdržení, a proto již samostatně nerozhodoval o návrhu na její přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu