IV.ÚS 1577/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky R. D., zastoupené JUDr. Petrou Polákovou, advokátkou, sídlem Beckovského 2045, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2025 č. j. 55 Co 90/2025-1052 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 50 P 27/2018-1017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a O. D. a nezl. D. D. a L. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že civilní soudy porušily řadu jejích ústavně zaručených práv a též řadu ústavně zaručených práv jejích nezletilých synů.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou rodiče nezletilých vedlejších účastníků. Staršímu synovi je třináct let, mladšímu deset. Matka dlouhodobě trpí bipolární afektivní poruchou, a proto civilní soudy v minulosti svěřily syny do péče otce a upravily jejich kontakt s matkou. V této věci se matka u Obvodního soudu pro Prahu 10 (opět) snažila návrhem na změnu péče získat syny do své péče.

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem návrh zamítl. Otec o syny pečuje v rámci svých nejlepších možností a schopností a výhrady matky vůči všem aspektům jeho péče jsou neopodstatněné. Problémy mladšího syna jsou dány jeho osobností a roztěkaností (vykazuje symptomy ADHD). Duševní nemoc matky dle znaleckého posudku snižuje její výchovné kompetence a omezuje ji v běžném životě (pobírá invalidní důchod třetího stupně), byť se s nemocí léčí. Mladší syn si přeje být u matky (protože její výchova není tak přísná), i přesto je péče otce o oba syny vhodnější a neměla by se měnit.

4. K odvolání matky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Obvodní soud dostatečně zjistil skutkový stav, se kterým se městský soud ztotožnil, přičemž důvody pro změnu péče nenastaly. Přání mladšího syna pravděpodobně pramení z jeho úzkostlivé povahy, neumí ho vysvětlit a vzhledem k jeho nejlepšímu zájmu mu nelze vyhovět. Starší syn nechce k matce do jiného města a není vhodné syny rozdělovat, neboť si v novém bydlišti již vybudovali stabilní prostředí a nové vztahy. Duševní stav matky ji limituje v péči o syny a je pro ně nejlepší, aby o ně otec pečoval i nadále, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že se o ně stará velmi dobře. Otec se kromě toho znovu oženil a jeho nová manželka rodinnou situaci zklidnila.

5. Matka v ústavní stížnosti dlouze popisuje průběh řízení před civilními soudy a uvádí, že s nimi nesouhlasí. Poté argumentuje, že civilní soudy bez řádného odůvodnění ignorovaly přání mladšího syna. Civilní soudy též nezohlednily, že se k synům otec chová nevhodně a nerespektuje rodičovská práva matky. Matka navrhla důkazy, které prokazují nevhodné chování otce a civilní soudy je neprovedly, aniž by to jakkoli odůvodnily. Jejich rozhodnutí jsou proto projevem libovůle a jsou v rozporu s realitou.

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

7. Ke stěžovatelčině tvrzení o porušení základních práv obou nezletilých synů Ústavní soud dodává, že pro jejich procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení: jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže fakticky je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ke které Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV.ÚS 377/23, bod 9).

8. Ustálená judikatura Ústavního soudu vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů, a to: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; 4) přání dítěte [srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9), body 20 a 27].

9. Ústavní soud zároveň připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se totiž rozhodování civilních soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Prostor pro zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se Ústavní soud soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (např. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, bod 15). V této věci ani o jeden z těchto případů nejde.

10. Skutečnost, že se závěry civilních soudů matka nesouhlasí, nemůže založit jejich neústavnost. Civilní soudy detailně vysvětlily, že není vhodné, aby synové byli v péči matky, která dlouhodobě trpí vážnou duševní poruchou. Zároveň zkoumaly výchovné kompetence otce a zjistily, že výtky matky (včetně výtek na otcovo nevhodné chování) jsou nedůvodné, neboť je provedené důkazy vyvracejí. O syny se otec stará velmi dobře, což civilní soudy zjistily například ze zpráv školy, městské části, orgánů činných v trestním řízení a výpovědí synů. Taktéž vysvětlily, proč v posuzované věci nedošlo k nerespektování rodičovských práv matky (body 42 až 49 rozsudku obvodního soudu a body 12 až 15 rozsudku městského soudu).

11. Fakt, že civilní soudy nevyhověly přání mladšího syna, je v souladu s ústavními požadavky [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 23 až 25]. Při rozhodování k přání syna přihlédly a srozumitelně vysvětlily, proč není péče matky v jeho nejlepším zájmu, proč přání nelze vyhovět a proč je vhodné, aby oba synové zůstali v péči otce (bod 48 rozsudku obvodního soudu a bod 14 rozsudku městského soudu).

12. Obvodní soud matkou navržené důkazy neopominul. Provedl zprávy od orgánů činných v trestních řízení, ze kterých plyne, že se otec žádného týrání synů nedopouští (bod 31 rozsudku obvodního soudu). Uvedl též, že neprovedl důkaz pořízenou nahrávkou matky, protože provedené dokazování plně postačilo pro rozhodnutí ve věci (bod 38 rozsudku obvodního soudu). Na těchto závěrech civilních soudů není nic neústavního.

13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu