I.ÚS 836/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace ELASTIK, spol. s r. o., sídlem Hlavná 252/104, Šelpice, Slovenská republika, zastoupená JUDr. Marošem Prosmanem, usazeným evropským advokátem sídlem Revoluční 764/17, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 252/2023-30 ze dne 24. 1. 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 60 Af 9/2021-39 ze dne 9. 11. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a dále a) Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, a obchodní korporace b) "MICHOR" K. MICHALSKI, S. STEFANIAK SPÓLKA JAWNA, sídlem Sklęczkowska 18, Kutno, Polská republika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Celní úřad pro Olomoucký kraj ("celní úřad") provedl kontrolu nákladního vozidla, při níž jeho řidič nepředložil zjednodušený průvodní doklad ve smyslu § 30 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 12. 2. 2023 ("zákon o spotřebních daních"). Celní úřad proto přepravovaný etanol a dopravní prostředek, jímž byl přepravován, zajistil. Následně rozhodnutím č. j. 33727-2/2020-580000-12 ze dne 6. 5. 2020 podle § 42d odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daní rozhodl o propadnutí zajištěného etanolu. Odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice b) proti tomuto rozhodnutí zamítlo Generální ředitelství cel [vedlejší účastník a)] rozhodnutím č. j. 5078/2021-900000-314 ze dne 21. 1. 2021. Proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel podala stěžovatelka správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Eventuálně navrhuje též zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel a celního úřadu. Současně stěžovatelka žádá, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu řízení před Ústavním soudem.

3. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud ani Nejvyšší správní soud řádně nevypořádaly s její argumentací a odkazuje na správní žalobu a kasační stížnost, které přiložila k ústavní stížnosti. Stěžovatelka zpochybňuje výklad § 30 a § 42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních provedený správními soudy. Tato ustanovení podle ní nedopadají na situaci, kdy je denaturovaný líh přepravován z Polska, přes Českou republiku, na Slovensko. Orgány České republiky coby tranzitního státu nemají pravomoc ukládat sankci za absenci zjednodušeného průvodního dokladu. Stěžovatelka tak byla v rozporu se zásadami nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege potrestána za jednání, které nenachází oporu v zákoně. Správní soudy tím nepřípustně dotvořily právo v oblasti správního trestání. Uložená sankce je navíc nepřiměřená.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními orgány nebo správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].

6. Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Podstatu stěžovatelčiny argumentace představuje polemika s výkladem správního (podústavního) práva, s níž se správní soudy dostatečně vypořádaly. Podle Ústavního soudu je v napadených rozsudcích srozumitelně a přesvědčivě odůvodněno, že zjednodušený daňový doklad musí být přepravován společně se zásilkou, a to v jakémkoli okamžiku průběhu dopravy; nesplnění této povinnosti přitom může vést k zajištění přepravovaných věcí a jejich propadnutí (viz zejm. body 13 až 20 rozsudku krajského soudu a body 15 až 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu).

7. Napadené rozsudky jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 148/2017-70 ze dne 27. 11. 2014 nebo č. j. 10 Afs 148/2017-70 ze dne 9. 4. 2021), kterou již v minulosti Ústavní soud neshledal protiústavní (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1574/21 ze dne 13. 7. 2021 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1136/19 ze dne 22. 10. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka si tak rozsahu zákonných povinností a případných následků jejich nesplnění mohla a měla být vědoma. Jde-li o námitku nepřiměřenosti uložené sankce, stěžovatelka ani netvrdí, v čem by měla tato nepřiměřenost konkrétně spočívat.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemůže mít stěžovatelka právo na náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu