IV.ÚS 468/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatelů T. K. a A. K., zastoupených Mgr. Erikem Janíkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 2957/9a, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 5 Tdo 825/2024-6173, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2024 č. j. 4 To 62/2023-6105 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2023 č. j. 50 T 7/2016-6004, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavních stížností a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelé jsou bratři a trestní soudy je odsoudily za spáchání zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu a zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku shledal, že se těchto trestných činů stěžovatelé dopustili tím, že první stěžovatel jako žadatel o dotaci a druhý stěžovatel jako zpracovatel dotačního projektu pro prvního stěžovatele na základě společné předchozí dohody předložili Ministerstvu průmyslu a obchodu žádosti o poskytnutí dotace s nepravdivými údaji v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky ze strukturálních fondů Evropských společenství a ze státního rozpočtu České republiky.

3. První skutek spáchali stěžovatelé tak, že v roce 2012 podali u Ministerstva průmyslu a obchodu žádost o poskytnutí dotace z programu "Rozvoj - Výzva III" na projekt s názvem "Výroba ocelových konstrukcí". Ministerstvo rozhodlo o poskytnutí dotace pro tento účel, a to ve výši maximálně 40 % způsobilých výdajů projektu. Dotaci mělo ministerstvo vyplatit zpětně na základě již uskutečněných výdajů doložených účetními a jinými doklady. Absolutní výše dotace činila 15 440 000 Kč a celá tato částka měla být vyplacena ze strukturálních fondů Evropských společenství (původně též částečně ze státního rozpočtu České republiky). V žádosti o dotaci stěžovatelé uvedli, že se podnik prvního stěžovatele zabývá již od roku 2001 výrobou ocelových konstrukcí. Jde o skladovací haly a ocelové konstrukce zhotovované na zakázku pro zemědělskou výrobu. Výroba ocelových konstrukcí je hlavní oblastí podnikání a společně s výrobou kovodělných výrobků tvoří 85 % podnikatelské činnosti. Také uvedli výčet obchodních společností, které jsou stálými odběrateli jeho výrobků.

4. Tyto skutečnosti však neodpovídaly realitě, první stěžovatel podnikal v zemědělství. Pokud vyráběl ocelové konstrukce, šlo maximálně o ojedinělé drobné zakázky v rámci jeho zájmové činnosti, které navíc nesouvisely s jeho podnikáním a neprocházely účetnictvím. Stěžovatelé také v žádosti uvedli celkovou částku způsobilých investičních výdajů ve výši 38 600 000 Kč, ačkoli věděli, že technologie pořídí za částku nižší. K žádosti doložili nabídky cen, které údajně sjednali, ve skutečnosti ale neměli zájem o dodávky takového rozsahu či vůbec o dodávky samotné. Stěžovatelé tím nadhodnotili částku způsobilých investičních výdajů oproti skutečné ceně nejméně o částku ve výši 6 212 235 Kč, aby tím zkreslili částku nutnou ke spolufinancování projektu. Na základě předložených nepravdivých dokumentů jim ministerstvo poukázalo částku ve výši 7 600 000 Kč ze strukturálních fondů Evropských společenství, k vyplacení zbývající částky 7 840 000 Kč nakonec nedošlo.

5. Druhý skutek spáchali stěžovatelé tak, že roku 2014 podali u ministerstva žádost o poskytnutí dotace ze stejného programu na projekt s názvem "Rozšíření výrobní technologie". Ministerstvo rozhodlo o poskytnutí dotace na rozšíření podnikání s ocelovými konstrukcemi ve výši maximálně 50 % způsobilých výdajů projektu, a to zpětně na základě uskutečněných způsobilých výdajů doložených doklady. Absolutní výše dotace činila 20 000 000 Kč a celá tato částka měla být vyplacena ze strukturálních fondů Evropských společenství (původně též částečně ze státního rozpočtu České republiky). Před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace požádal první stěžovatel o převedení projektu na nově založenou obchodní společnost Derfflinger, s.r.o. (která se měla stát příjemcem dotace), jejímiž jednateli a společníky byli stěžovatelé. V žádosti uvedli stejné nepravdivé informace jako v žádosti první. K vyplacení částky 20 000 000 Kč nakonec nedošlo.

6. Za tyto skutky krajský soud uložil prvnímu stěžovateli úhrnný podmíněný trest odnětí svobody, trest propadnutí věci, tj. částky ve výši 229 648 Kč, trest propadnutí náhradní hodnoty, tj. 2 002 240,30 Kč a povinnost nahradit poškozené České republice škodu ve výši 7 600 000 Kč. Druhému stěžovateli krajský soud uložil nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody. Rozhodl také o zabrání částky ve výši 4 708 032,37 Kč uložené na účtu zúčastněné osoby. Zároveň zprostil stěžovatele obžaloby pro třetí skutek (taktéž šlo o obvinění z dotačního podvodu).

7. K odvolání stěžovatelů a zúčastněné osoby Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ve výrocích o náhradě škody. V ostatních výrocích nechal vrchní soud rozsudek krajského soudu nezměněn a zamítl odvolání zúčastněné osoby. Prvnímu stěžovateli uložil vrchní soud úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let. Druhému stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let. Prvnímu stěžovateli uložil též povinnost zaplatit České republice na náhradě škody částku 2 891 967,63 Kč a se zbytkem ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovým hodnocením krajského soudu a z větší části i s hodnocením právním. Vrchní soud zmírnil tresty pro stěžovatele z důvodu nepřiměřené délky řízení. Co se týče výroku o náhradě škody, během řízení vyplynulo, že byla prvnímu stěžovateli poukázána částka 7 600 000 Kč, která představuje způsobenou škodu. Z této celkové sumy byla částka 4 708 032,37 Kč převedena na účet zúčastněné osoby (dodavatele technologického zařízení), přičemž jde o nespotřebovanou část poskytnuté dotace, kterou orgány činné v trestním řízení zajistily (částka se tak vrátila do státního rozpočtu). Vrchní soud ji proto odečetl od celkové způsobené škody. Škoda, kterou první stěžovatel musí nahradit, tudíž činí jen 2 891 967,63 Kč.

9. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelé v podstatě jen opakovali námitky, které již uvedli. Nejvyšší soud konstatoval, že se krajský soud velmi pečlivě zabýval otázkou, jaký vliv měly nepravdivé údaje uvedené v žádostech na poskytnutí dotací. Je zjevné, že při hodnocení žádosti o poskytnutí dotace byly údaje o podnikatelské historii žadatele, jeho podílu na trhu a vývoji podnikatelské činnosti (včetně jejího směřování a stabilního portfolia) předmětem hodnocení v rámci bodového systému a měly klíčový vliv na udělení dotace. Z dokazování vyplynulo naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť stěžovatelé společně jednali aktivně a promyšleně. Vrchní soud se též náležitě vypořádal s náhradou škody a s odlišností trestů a s ohledem na nepřiměřenou délku řízení snížil tresty odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.


II.
Argumentace stěžovatelů

10. Stěžovatelé v ústavních stížnostech staví svou argumentaci na dvou argumentačních liniích. Zaprvé, při výslechu v hlavním líčení první stěžovatel uváděl, že on sám se o dotace nestaral a ve vyřizování žádostí a navazujících úkonech se vůbec neangažoval. S druhým stěžovatelem o tom nevedl žádné konzultace, občas si pouze povídali. Seznam odběratelů a projekty rovněž vypracoval druhý stěžovatel. Stěžovatelé tyto skutečnosti vypověděli shodně. Trestní soudy proto správně dospěly k závěru, že první stěžovatel žádosti o dotace nepsal a neznal jejich obsah. V rozporu s tím ale zároveň vyhodnotily, že byl první stěžovatel o všem podrobně informován, a že oba stěžovatelé shodně uvedli, že do žádostí vpisované informace spolu konzultovali a domlouvali se na nich. Tento závěr je vnitřně rozporný a v extrémním rozporu s obsahem spisu. Trestní soudy svévolně překroutily jejich výpovědi. Žádosti o dotace navíc nepodepisoval první stěžovatel, ale druhý stěžovatel elektronicky, což trestní soudy nezohlednily.

11. Zadruhé, trestní soudy učinily řadu procesních pochybení, které jsou ve svém souhrnu neústavní. Trestní soudy hodnotily důkazy izolovaně a některé nehodnotily vůbec. Podle nové zprávy ministerstva nešlo na základě bodového hodnocení určit, zda dotace bude či nebude poskytnuta. Nelze proto bez pochybností tvrdit, že nepravdivé informace měly vliv na poskytnutí dotace. To trestní soudy vůbec nezohlednily a místo toho přihlédly k účelovému sdělení podjatého ministerstva (druhý stěžovatel se s ministerstvem soudí), které je pro posouzení trestní odpovědnost irelevantní. Trestní soudy rovněž nevyslechly zpracovatelku zprávy ministerstva a stěžovatelé k ní nemohli mít doplňující dotazy. Výslech zpracovatelky mohl zvrátit rozhodnutí o vině a trestní soudy jeho neprovedení řádně neodůvodnily. Ze zprávy ministerstva nadto vyplývá, že v okamžiku podání žádostí se nepožadovalo, aby žadatel již podnikal v kovovýrobě. Trestní soudy nevyhověly ani návrhům na doplnění dokazování, včetně návrhu na výslech projektové manažerky a opominuly s tím související sdělení agentury API a dále klíčovou e-mailovou komunikaci s jedním ze svědků.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, ovšem vyjma výroků rozsudku krajského soudu o trestech odnětí svobody a způsobech jejich výkonu a o náhradě škody, které byly rozsudkem vrchního soudu zrušeny (Ústavní soud není příslušný přezkoumávat výroky, které byly zrušeny). Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné.


IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem

13. Stěžovatelé podali proti napadeným rozhodnutím samostatné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 468/25 a I. ÚS 484/25, které Ústavní soud rozhodnutím pléna ze dne 26. 2. 2025 spojil ke společnému řízení. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu určil soudce zpravodaje Zdeňka Kühna, jemuž byla přidělena první ze spojovaných věcí.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

14. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21 (N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Stěžovatelé jen opakují argumentaci, kterou uplatnili již před trestními soudy, ty se s ní přitom již přesvědčivě vypořádaly.

15. Argument prvního stěžovatele, že závěr trestních soudů je v extrémním rozporu s obsahem spisu, se míjí s textem odůvodnění. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že první stěžovatel neměl povědomí o tom, jakým způsobem se žádosti zpracovávají, tj. o samotném procesu žádání o dotace. S tímto výrokem není vnitřně rozporný závěr trestních soudů, že o samotných vpisovaných informacích a jejich nepravdivosti zároveň věděl. Oba stěžovatelé sice popřeli, že spolu informace konzultovali, samotný závěr o koordinaci jejich postupu nicméně vyplývá ze zbytku jejich výpovědí - stěžovatelé totiž vypověděli stejné nepravdivé informace, které jsou vyvráceny dalšími důkazy. Jejich tvrzení jsou kupříkladu v rozporu s daňovou evidencí či faktem, že účetnictvím prochází jen zemědělská činnost a nikoli výroba ocelových konstrukcí. Oba shodně vypověděli, kterým společnostem (jež označili za stálé odběratele) první stěžovatel dodával, nedokázali ale objasnit, co konkrétně jim dodával a zároveň o tom neexistuje ani jedna faktura. Na tom nemůže nic změnit ani to, že první stěžovatel tvrdí, že nepodepisoval žádosti sám, neboť je za něj druhý stěžovatel podepisoval elektronicky (body 7 až 29, 140 a následující a zejména body 143, 158 a 159 rozsudku krajského soudu).

16. Trestní soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Na základě výpovědí (jak stěžovatelů, tak dodavatelů a subdodavatelů), znaleckých posudků, daňové evidence, účetních dokladů, faktur, zpráv ministerstva a dalších listin zjistily, že stěžovatelé poskytli nepravdivé informace o podnikatelské činnosti, přičemž tyto nepravdivé informace byly klíčové pro úspěch před hodnotící komisí a pro získání dotace. Skutečnost, že neexistovala minimální bodová hranice pro udělení dotace, nemá v kontextu ostatních důkazů pro posouzení věci žádný vliv (body 117 a následující rozsudku krajského soudu, body 17 až 20 rozsudku vrchního soudu, bod 26 usnesení Nejvyššího soudu). Podnikatelská činnost v oboru sice nebyla formální podmínkou pro získání dotací, měla ale velký vliv na bodové hodnocení, neboť žadatel, který v oboru již podnikal, byl komisí oproti ostatním žadatelům zvýhodněn (body 199 až 203 rozsudku krajského soudu).

17. Co se týče námitky stěžovatelů o zprávě ministerstva, jde pouze o jejich subjektivní hodnocení míjející se s průběhem řízení. Trestní soudy se zabývaly hodnověrností a úplností zprávy a zjistily, že v souladu s ostatními důkazy osvětluje proces hodnocení projektů, zároveň stěžovatelé měli možnost její pravdivost zpochybnit (body 183 až 223 rozsudku krajského soudu). Na těchto závěrech není nic neústavního. Argument o podjatosti ministerstva a účelovosti zprávy vyvrací ostatně již jen to, že na základě zprávy došlo ke zproštění obžaloby ze třetího skutku, neboť díky ní u této dotace nešlo dovodit, že by sdělení nepravdivých informací vedlo k protiprávnímu následku. Projekt stěžovatelů by totiž i s pravdivými informace v tomto případě dosáhl minimálního počtu bodů a mohl by být doporučen pro poskytnutí dotace (body 222 až 224 rozsudku krajského soudu).

18. Trestní soudy v souladu s ústavními požadavky též odůvodnily neprovedení dalších důkazů. Zprávu ministerstva o hloubkové kontrole předložil krajský soud stranám k nahlédnutí a nebylo třeba ji číst. Nově předložená zpráva s totožným obsahem je opatřena doložkou konverze a nevznikly pochybnosti o její správnosti. Znalecký posudek předložený stěžovateli neodpovídá požadavkům kladeným na znalecké posudky (nejsou v něm vymezené dotazy, obsahuje právní hodnocení a polemizuje se závěry orgánů činných v trestním řízení). Tyto nedostatky nemohl odstranit ani výslech znalce. Trestní soudy shledaly nadbytečným i znalecké posouzení dotčených projektů a žádostí o dotace a provedení účetních závěrek z let 2014 až 2019, neboť tyto důkazy nejsou pro posouzení trestní odpovědnosti relevantní. Nadbytečným shledaly i dokazování výslechem projektové manažerky o podmínkách pro poskytnutí dotace (a s tím související další důkazy, tj. sdělení agentury API), neboť bylo dostatečně prokázáno, že podnikatelská historie v oblasti kovovýroby nebyla podmínkou pro poskytnutí dotace (body 225 až 230 rozsudku krajského soudu a bod 14 rozsudku vrchního soudu).

19. Námitka, že trestní soudy opominuly e-mailovou komunikaci s jedním ze svědků, se míjí s průběhem řízení. Trestní soudy tuto komunikaci zohlednily a vyhodnotily ji v kontextu ostatních důkazů, načež dospěly k závěru, že podezření z nadhodnocování zakázek nevyvrací (body 72, 139, 163 a 165 rozsudku krajského soudu).

20. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnosti jsou návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud je proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnosti proti (zrušeným) výrokům rozsudku krajského soudu o trestech odnětí svobody a způsobech jejich výkonu a o náhradě škody jsou pak návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, proto je odmítl i v této části [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu