Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Františka Sedláčka, zastoupeného Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2025 č. j. 3 As 157/2024-49, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024 č. j. 14 A 154/2023-43 a rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 29. srpna 2023 č. j. MSP-459/2022-OPAJ-SO/15, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a ministryně spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že ministr spravedlnosti a správní soudy porušili jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na přístup k veřejné funkci za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 Listiny) a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny).
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Nejvyššího správního soudu plyne následující. Stěžovatel je soudcem Okresního soudu v Sokolově, žije však na Brněnsku. Dlouhodobě proto usiluje o přeložení k některému okresnímu soudu v obvodu Krajského soudu v Brně. Jeho nynější žádost o přeložení ministr spravedlnosti napadeným rozhodnutím zamítl [§ 71 odst. 1 a § 73 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
3. Stěžovatel se následně obrátil na Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl. Stěžovatelovu kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud předeslal, že kasační argumentace působí nesourodě a chaoticky, čímž znesnadňuje soudní přezkum. V podstatné části navíc kasační stížnost jen opakovala argumenty v žalobě, aniž by reagovala na obsah napadeného rozsudku, respektive jen paušálně odkazovala na stěžovatelova dřívější podání. Těmito argumenty se Nejvyšší správní soud proto zabývat nemohl.
4. K vlastní (stručné) kasační argumentaci pak Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem uvedl, že ministr meze správního uvážení nepřekročil, rozhodnutí dostatečně odůvodnil a dopustil se pouze dílčího pochybení (neumožnil stěžovateli se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí), které však nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Je nejen logické, ale především souladné s ústavou (ochrana soudcovské nezávislosti), že rozhodnutí ministra vychází ze stanovisek předsedů soudů, kteří s přeložením nesouhlasí. Stanovisko předsedy Krajského soudu v Brně odkazovalo zejména na negativní hodnocení dočasného přidělení stěžovatele k Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou (v něm byla zmíněna neuspokojivá pracovní úroveň stěžovatele, jeho nedostatečná produktivita práce a celkově problematický přístup k plnění soudcovských povinností) a stanoviska zbylých soudů v obvodu Krajského soudu v Brně (nejčastěji zmiňovaly plnou obsazenost soudu nebo skutečnost, že stěžovatel nebyl ve výběrových řízeních k uvedeným soudům úspěšný).
5. Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, že ministr (jako vrcholný orgán státní správy soudů) nebyl oprávněn věcně přezkoumávat stanoviska předsedů soudů (zejména pak hodnocení kvality práce stěžovatele) a ověřovat, zda jsou v nich uvedené okolnosti pravdivé. Stanoviska jsou prima facie založena na relevantních okolnostech a nejsou zjevně svévolná. Městský soud nebyl povinen se zabývat žalobními námitkami a souvisejícími důkazními návrhy, jimiž se stěžovatel snažil zpochybnit negativní stanovisko předsedy Okresního soudu v Sokolově. Městský soud totiž správně vysvětlil, že i kdyby uvedené stanovisko bylo kladné, nezměnilo by výrok rozhodnutí ministra. Stále by platilo, že soudy z obvodu Krajského soudu v Brně nesouhlasí s přeložením stěžovatele a ministr se v rozhodnutí jasně vyjádřil, že nehodlá překládat stěžovatele i přes negativní stanoviska předsedů těch soudů, k nimž si stěžovatel přeje být přeložen. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel nemá právní nárok na přeložení k některému ze soudů v obvodu Krajského soudu v Brně.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že dle textu § 71 zákona o soudech a soudcích není pro účely přeložení soudce k soudu stejného stupně posuzovaným kritériem otázka odborné úrovně soudce. Tato otázka se zkoumá jen u překládání k soudům vyšším. I pracovní hodnocení lze podřadit pod odborné znalosti a zkušenosti, proto se zkoumat pro účely přeložení soudce k soudu stejného stupně nemají (zkoumat se mohou jen v řízení kárném). Stanoviska předsedů okresních soudů v obvodu Krajského soudu v Brně jsou nedůvěryhodná. Stěžovatel dále vysvětluje, proč tak obsáhle opakoval v kasační stížnosti průběh správního řízení a žalobní body. Nadto opětovně kritizuje, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům, a to ani zčásti. Stěžovatel též připojuje měsíční výkazy o výkonnosti soudců Okresního soudu v Sokolově, z nichž má plynout, že jejich výkonnost je dlouhodobě srovnatelná. Stěžovatel argumentuje, že je s ním zacházeno nerovně, protože od Okresního soudu v Sokolově bylo na jižní Moravu přeloženo vícero soudců, a to i těch, kteří podali žádost později než on. Dále uvádí též nová data z přelomu roku 2024 a 2025, která nemohl uplatnit v kasační stížnosti. To vše dokazuje, že ministr zásady pro výkon správního uvážení porušil. Konečně stěžovatel líčí příkoří, kterého se mu každý týden dostává tím, že musí dojíždět ze svého bydliště na jižní Moravě do Sokolova (jedna cesta trvá osm hodin). Nemá čas na rodinu, s postupujícím věkem je dojíždění čím dále tím více přítěží.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
8. Ústavní soud předně uvádí, že již v minulosti schválil jako ústavně souladnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž pokud stěžovatel v kasační stížnosti jen reprodukuje žalobní tvrzení a nijak se nevymezí proti rozsudku krajského soudu, odmítne kasační stížnost Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou. Stejně tak Nejvyšší správní soud rozsudkem jako nepřípustné neprojedná ty námitky, které jsou jen reprodukcí žalobních bodů, musí se však vypořádat s těmi kasačními body, které na rozhodnutí krajského soudu reagují (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23, body 17 až 21).
9. Právě o posléze uvedený případ šlo i v této věci. Kasační stížnost podal sám stěžovatel (nemusel být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, neboť na něj jako na osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním dopadá výjimka obsažená v § 105 odst. 2 soudního řádu správního). Doplnění kasační stížnosti má sice dvacet dva stran, je však i podle Ústavního soudu zmatené a sepsané chaoticky a nepřehledně. Kasační stížnost z větší části jen opakuje průběh dosavadního řízení a argumenty tam uplatněné (prvních osmnáct stran), samotná kasační argumentace se skrývá v jednom velmi nepřehledném a nepříliš srozumitelném odstavci na konci strany 18, na celé straně 19 a na začátku strany 20 a dále v šesti odstavcích na straně 20 a 21. Argumentaci na prvních osmnácti stranách se tedy Nejvyšší správní soud nemusel a v podstatě ani nemohl věnovat. Stejně tak se nemohl zabývat ani paušálními odkazy na žalobu a jiná podání (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 21).
10. Bylo rizikem stěžovatele, že se jako osoba právnicky vzdělaná rozhodl svůj spor vést osobně a nesjednal si ani pro řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupení advokátem s patřičnými zkušenostmi se sepisováním kasačních stížností. Pokud nebyl s to sepsat dostatečně srozumitelnou kasační stížnost, nese si logicky následky sám. Proto se ani Ústavní soud nemůže zabývat argumenty, které stěžovatel v kasační stížnosti řádně nevznesl; tyto argumenty jsou totiž materiálně nepřípustné (zejm. jde o výklad § 71 zákona o soudech a soudcích, který je sice v kasační stížnosti zmíněn, ale nesrozumitelně - teprve v ústavní stížnosti stěžovatel jasně vysvětluje, proč dle něj ministr i správní soudy zvolily nesprávný výklad tohoto pravidla; dále např. nová data ohledně výkonnosti soudců Okresního soudu v Sokolově apod.). Stěžovatel nemůže svoji argumentační liknavost dohánět až v řízení před Ústavním soudem. Všechny své argumenty byl povinen řádně vznést již před správními soudy, což ale neučinil (k povinnosti vyčerpat ústavněprávní argumentaci a výjimce z ní srov. usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1259/24, body 12, 13 a 17).
11. V nynější věci je klíčové, že správní soudy jasně vysvětlily, proč neprovedly důkazy, které stěžovatel opakovaně navrhoval (protože dokazování by se míjelo s důvody, na kterých ministr založil své rozhodnutí). Ústavně plně souladný, chránící nezávislost soudnictví (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky), je výklad Nejvyššího správního soudu, který přisvědčil ministrovi, že by bylo v rozporu se zájmem na řádném výkonu soudnictví, pokud by ministr překládal soudce i přes negativní stanoviska předsedů jednotlivých soudů (kteří přeložení soudce zpravidla projednávají se soudcovskou radou, tj. orgánem voleným soudci). Jak uvedl Nejvyšší správní soud, pokud by ministr ignoroval stanovisko předsedy soudu, anebo jednal v rozporu s ním, mohl by nadřadit vůli moci výkonné oproti - do jisté míry autonomní - vůli předsedy soudu, který sice vykonává státní správu, avšak současně je (a "nemůže nebýt") soudcem.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu