Přehled

Datum rozhodnutí
10.6.2025
Rozhodovací formace
Významnost
4
Typ rozhodnutí

Usnesení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Serváce K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024 č. j. 7 Tdo 537/2024-1134, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2024 č. j. 3 To 469/2023-1093 v rozsahu všech výroků s výjimkou zprošťujícího, rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 8. 2023 č. j. 3 T 52/2022-1020 v rozsahu všech výroků s výjimkou skutku, pro který soud stěžovatele zprostil obžaloby, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023 sp. zn. 7 Tdo 473/2023 v rozsahu výroků, jimiž soud ponechal nedotčeny výroky o vině stěžovatele, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 3 To 507/2022 v rozsahu všech výroků s výjimkou části týkající se skutku, pro který soud stěžovatele obžaloby zprostil, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022 sp. zn. 3 T 52/2022 v celém rozsahu s výjimkou skutku, pro který soud stěžovatele obžaloby zprostil, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Prachaticích ("okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 9. 2022 sp. zn. 3 T 52/2022 shledal stěžovatele vinným ve výroku pod bodem 1 ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, v bodu 2 z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodu 3 z přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 4 a 5 ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy okresní soud stěžovatele odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, k jehož výkonu jej zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 30 měsíců a povinnost uhradit poškozené podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody částku ve výši 27 754 Kč. Se zbytkem nároku soud poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 3 To 507/2022 rozsudek okresního soudu ve prospěch stěžovatele částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu (bod I). Nově krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody na 3 roky, k jehož výkonu jej zařadil do věznice s ostrahou, a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky (bod II). Jinak zůstalo rozhodnutí okresního soudu ve výroku o vině a o náhradě škody nedotčeno (bod III).

4. Nejvyšší soud následně k dovolání stěžovatele usnesením ze dne 28. 6. 2023 sp. zn. 7 Tdo 473/2023 zrušil zmíněný rozsudek krajského soudu v bodu I a II a v bodu III v části, v níž zůstal nedotčen výrok o vině rozsudku okresního soudu v bodu II/3, kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a výrok o náhradě škody, a dále zrušil rozsudek okresního soudu, a to v bodu II/3 výroku o vině, dále v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody. Byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a okresnímu soudu Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 24. 8. 2023 sp. zn. 3 T 52/2022 stěžovatele shledal vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 3. 2022 okolo 6:00 hodin neoprávněně vnikl do neuzamčeného domu, kde se volně pohyboval a sedl si do postele vedle spící poškozené, která jej po probuzení vyzvala, aby odešel. Za to a za výše uvedené trestné činy, stran nichž zůstala dříve vydaná rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu nedotčena, odsoudil okresní soud stěžovatele ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky a povinnost uhradit poškozené na náhradě škody částku ve výši 7 754 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Odvolání stěžovatele krajský soud zčásti vyhověl a rozsudkem ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. 3 To 469/2023 zrušil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o vině, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku; společně s tím krajský soud zrušil i celý výrok o trestu. Ve zbytku (včetně výroku o náhradě škody) zůstalo rozhodnutí okresního soudu nedotčeno. Krajský soud pak sám stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek, kterým se měl dopustit přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a sám mu uložil za již zmíněnou další trestnou činnost společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 2 roky a 9 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel tvrdí, že soudce okresního soudu vedl hlavní líčení značně tendenčně. Zejména dotazy na svědka L. měl formulovat tak, že jej měl posouvat k usvědčení stěžovatele. Konflikt stěžovatele s předsedou senátu měl vyvrcholit tím, že na něj měl předseda senátu křičet, že se na něj stěžovatel "nebude vychylovat" nebo že jej "vypalestruje z jednací síně". Předseda senátu údajně odmítal brát v úvahu námitky stěžovatele týkající se nevěrohodnosti svědků, zejména s ohledem na poměr svědka L. s poškozenou a s ohledem na trvající spor stěžovatele s poškozenou v souvislosti s její drogovou trestnou činností, která je řešena v jiné trestní věci. Naznačené chování předsedy senátu a nepřesná protokolace podle názoru stěžovatele dokládají jeho osobní zaujatost vůči němu, která vyvolává pochybnosti o jeho nepodjatosti.

8. Stěžovatelovo odsouzení za spáchání trestného činu domácího násilí stojí na výpovědi poškozené. Její role oběti násilí ze strany stěžovatele však nebyla v řízení prokázána. Právě naopak, neboť ve skutečnosti se při hádkách jejich role střídaly. Stěžovatel zdůrazňuje, že poškozená distribuuje drogy a je schopna své okolí zmanipulovat. Její výpověď nelze považovat za věrohodnou. Při jejím výslechu u hlavního líčení soud stěžovatele vykázal z jednací síně.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Stěžovatel svou argumentaci opírá především o odlišné hodnocení důkazů, zejména přímé usvědčující výpovědi poškozené týkající se skutku domácího násilí. Tím se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by měla vlastním hodnocením zkoumat dílčí aspekty jednotlivých důkazů, ač se s nimi nemohla seznámit v jejich autentické podobě (mezi ústavní zásady patří ústnost a přímost důkazního řízení). Taková role nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho námitkami stran nedostatečného prokázání skutku spočívajícího v domácím násilí vůči poškozené se soudy zabývaly a jeho obhajobu logicky a srozumitelně vyvrátily (viz zejména body 37 až 46 rozsudku okresního soudu), přičemž se zaměřily na otázku věrohodnosti poškozené (včetně velmi důsledního autonomního zkoumání jejího projevu před nalézacím soudem v bodě 38 rozsudku), i ve světle jejího trestního stíhání pro drogovou trestnou činnost. Výpověď poškozené o agresivním jednání stěžovatele vůči ní samotné i vůči jejím osobním věcem a vybavení její domácnosti potvrdila řada svědků, jejichž výpovědi se v mnoha detailech shodují. Informace o zapojení poškozené do drogové trestné činnosti, které bylo předmětem rozhovorů se stěžovatelem, figurují na mnoha místech odůvodnnění napadených rozhodnutí v pasážích týkajících se hodnocení provedeného dokazování. Na ústavní konformitě závěrů obecných soudů nemohou nic změnit ani stěžovatelovy laické úvahy o tom, že posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené měla zpochybnit informace o poměru poškozené se svědkem L.

12. Přisvědčit nebylo možné ani ostatním stěžovatelovým výtkám. Námitkou týkající se údajného zvýšení hlasu předsedy senátu okresního soudu při hlavním líčení konaném dne 24. 8. 2023 se zabýval krajský soud (v bodech 14 až 16 rozsudku). Ústavní soud přisvědčuje závěru, že reakci soudce lze označit za zbytečně emotivní. Z obsahu spisového materiálu včetně zvukové nahrávky lze nicméně ověřit, že celkový postup předsedy senátu v posuzované věci nevykazuje jakékoli známky zaujatosti vůči stěžovateli. Jednalo se tudíž o ojedinělý exces v jeho vystupování, který nelze považovat za zpochybnění jeho nepodjatosti. V tomto smyslu ostatně vyznělo i rozhodnutí o námitce stěžovatele. Zároveň je ze spisu zřejmé, že stěžovatel měl v průběhu celého řízení opakovaně možnost vznášet námitky ohledně výslechu svědků, protokolace či rozporů v jejich výpovědích.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2025


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu