I.ÚS 455/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 38 Co 134/2024-418 za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a M. S., zastoupeného Mgr. Terezou Molerovou, advokátkou, sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, S. S. a nezletilého M. S., jako vedlejších účastníků řízení takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecného soudu ve sporu o výživné, avšak pouze v části týkající se určení platebního místa, kam má být uhrazeno dlužné výživné. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") totiž uložil vedlejšímu účastníkovi - otci nezletilého, aby uhradil dlužné výživné na bankovní účet, který bude otcem zřízen na jméno nezletilého. Stěžovatelka brojí proti tomuto postupu krajského soudu, ve kterém spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a na péči o dítě. Rozhodnutí je podle ní nepřezkoumatelné, nejasné a vnitřně rozporné. Náklady na potřeby dítěte vynaložila stěžovatelka, ale krajský soud nyní umožnil, aby s prostředky nakládal otec dítěte, vůči němuž ale samotná vyživovací povinnost směřuje.


I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

2. Z vyžádaného spisu vyplývá, že se stěžovatelka návrhem k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala zvýšení výživného pro své děti - nezletilého M. a S., která však v průběhu odvolacího řízení dosáhla zletilosti. Městský soud návrhu stěžovatelky vyhověl. U M. zvýšil výživné od 21. 2. 2020 do 31. 8. 2021 na částku 7 500 Kč měsíčně a za období od 1. 9. 2021 na 8 500 Kč měsíčně.

3. Proti rozsudku městského soudu podal otec odvolání. Během odvolacího řízení, konkrétně v březnu 2024, došlo k tomu, že se nezletilý M. rozhodl bydlet u otce. Přestěhoval se tedy od matky, která jeho přání respektovala a začala k rukám otce hradit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Jelikož však nedošlo k uzavření písemné dohody, podal otec k městskému soudu návrh na změnu péče a stanovení vyživovací povinnosti matce.

4. Krajský soud v rámci svého rozhodnutí o odvolání otce dospěl k tomu, že městský soud nesprávně stanovil datum, od kterého má dojít ke zvýšení výživného pro nezletilého, a proto jeho rozsudek v dané části změnil. Matka původně žádala zvýšení jen od 1. 9. 2021, což podle krajského soudu odpovídalo třem rokům od poslední úpravy výživného a až od tohoto data mělo být výživné zpětně navyšováno. Co se týče samotné částky výživného stanovené městským soudem na 8 500 Kč měsíčně, tu krajský soud považoval za odpovídající.

5. Se změnou určení doby muselo dojít též ke změně vyčíslení dlužného výživného. Nicméně s ohledem na to, že se nezletilý nacházel v době rozhodnutí ve faktické péči otce, krajský soud rozhodl ohledně zvýšení výživného a dlužného výživného jen do 30. března 2024. Ohledně výživného za dobu od dubna 2024 do budoucna krajský soud zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť o návrhu matky bude nutno rozhodnout až v návaznosti na rozhodnutí ve věci péče.

6. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dále zaujal postoj, že jelikož je dítě v přímé péči otce, nemůže stanovit otci povinnost, že nedoplatek na zvýšeném výživném má uhradit k rukám matky. Matka totiž představuje pouze platební místo a má výživné vynakládat na potřeby dítěte - což nebude moci dělat, protože je dítě fakticky v péči otce. Krajskému soudu se proto jevilo praktickým nechat otce nedoplatek na zvýšeném výživném složit na bankovní účet s tím, že výběry z účtu a jejich využití pro nezletilého budou kontrolovatelné, ať je již bude provádět kterýkoliv z rodičů.

7. Krajský soud nakonec změnil rozsudek městského soudu tak, že výživné pro nezletilého M. se zvyšuje od 1. 9. 2021 do 31. 3. 2024 na částku 8 500 Kč splatnou k rukám matky a dlužné zvýšené výživné za tuto dobu v celkové výši 139 500 Kč je otec povinen zaplatit ve lhůtě 1 měsíce na účet u České spořitelny, a. s., který bude otcem zřízen na jméno nezletilého M. V části výroku o výživném pro nezletilého za dobu od 1. 4. 2024 do budoucna pak rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení

8. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu v části týkající se platebního místa k úhradě dlužného výživného a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 Listiny.

9. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je námitka, že důsledkem konstrukce krajského soudu ohledně platebního místa je de facto situace, kdy má s dlužným výživným nakládat osoba, která neplnila po několik let vyživovací povinnost v odpovídající výši, kvůli které dluh vznikl, a která tak fakticky těží z porušování svých povinností. Krajský soud se nevypořádal s tím, že se jedná o dlužné výživné, tedy výživné za dobu, kdy matka musela "suplovat" i roli otce. Navíc namítá, že v době rozhodování krajského soudu byl nezletilý "soudně" pořád v péči matky.

10. Kromě toho stěžovatelka namítá, že pro ni bylo rozhodnutí krajského soudu nepředvídatelné, předčasné, vykazující znaky libovůle a zasahující do jejího legitimního očekávání. Napadené rozhodnutí je též nedostatečně odůvodněné, nejasné a vnitřně rozporné. První částí výroku se totiž výživné svěřuje k rukám matky, ale v druhé části výroku - u vypočteného nedoplatku - je platební místo jiné. Není ani specifikován účet, který má být založen a kdo k němu bude mít oprávnění a jak s ním má být nakládáno. Namítá, že ani není jasně stanovena lhůta pro splnění povinnosti, protože nebyl určen její počátek. Rozsudek je tak podle stěžovatelky nepřezkoumatelný.

11. Otec prostřednictvím své právní zástupkyně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Zdůraznil, že se v době rozhodnutí krajského soudu nezletilý nacházel fakticky v jeho péči. Kontakt nezletilého s matkou je spíše sporadický, pokud by matka byla platebním místem, neměla by možnost prostředky vynaložit ve prospěch nezletilého. Otec má tedy za to, že krajský soud dospěl k jedinému správnému závěru, a to že mu uložil složit nedoplatek na výživném na bankovní účet nezletilého. Vzhledem k jeho věku může prostředky využívat i sám nezletilý a tato možnost disponovat s určitým obnosem může přispět k jeho finanční gramotnosti.

12. Otec ve svém vyjádření dále uvedl, že účet nezletilému již založil a složil na něj soudem určený nedoplatek na zvýšeném výživné, zároveň přiložil i výpis z tohoto účtu. Poukázal též na to, že v době od podání ústavní stížnosti bylo také pravomocně rozhodnuto o svěření nezletilého do péče otce, a to počínaje dnem 1. dubna 2024. Jelikož soud rozhodl o svěření do péče zpětně od tohoto data, lze konstatovat, že se nezletilý nacházel v době vydání napadeného rozsudku v péči otce nejen fakticky, ale i právně.

13. Obdržené vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), a není tedy ani jeho úkolem bez dalšího přezkoumávat správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy.

16. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Jinými slovy, Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18).

17. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně výživného. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek, a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14, usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, usnesení ze dne 9. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3594/20 nebo usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 1092/24].

18. Vyživovací povinnost je dána ex lege (ze zákona), přičemž obvyklým způsobem plnění je jeho naturální forma v případě, že dítě žije ve společné domácnosti rodičů [viz též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. října 2016 (R 110/2016 civ.)]. Vyživovací povinnost obou rodičů trvá bez ohledu na to, do čí výchovy je nezletilé dítě právně svěřeno, neváže se na rozhodnutí soudu o svěření nezletilých dětí do výchovy jednomu z rodičů, nýbrž na okamžik faktické změny poměrů. Rodič, do jehož výchovy bylo dítě rozhodnutím soudu svěřeno, poskytuje výživné naturálně. Dojde-li však k situaci, kdy se nezletilé děti dobrovolně od tohoto rodiče a s jeho souhlasem odstěhují a sdílí společnou domácnost s druhým rodičem, přestává rodič plnit vyživovací povinnost naturálně a soud přistoupí ke stanovení konkrétní výše výživného [viz nález ze dne 26. ledna 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211) či ze dne 12. září 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647)].

19. Výživné je podle platné právní úpravy osobním nárokem nezletilého a smyslem možnosti zpětného přiznání či zvýšení výživného je ochrana dětí závislých na výživě jiných osob (viz citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 257/05). Ústavní soud v tomto nálezu také uvedl v rámci své argumentace (nejedná se tedy o nosný závěr rozhodnutí), že "pokud potřeby nezletilého v minulosti prokazatelně vzrostly a výživné přesto zpětně zvýšeno nebylo, resp. bylo zvýšeno až od okamžiku podání návrhu, je zřejmé, že tyto náklady tíží právě pečujícího rodiče." Z judikatury obecných soudů [viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 29 Co 329/2002 (R 57/2004 civ.)] dále plyne, že povinnému rodiči nelze uložit, aby platil část výživného nezletilého dítěte na účet, s nímž by mohli nakládat oba rodiče nezletilého (na což navázal Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 1495/13, bod 36).

20. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].

21. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky.

22. Výživné má osobní charakter, a přestože u nezletilých bývá soudem ukládána povinnost hradit jej k rukám jednoho z rodičů, právně jde o nárok nezletilého. V projednávaném případě se též jedná o nárok nezletilého vedlejšího účastníka - o jeho výši či o tom, že by měl příslušet nezletilému, přitom není sporu. I pokud by tedy krajský soud určil platební místo jinak než způsobem zvoleným v napadeném rozsudku, z hlediska hmotného práva by se nic nezměnilo - nadále by se jednalo o nárok nezletilého vůči jeho otci, pouze by jej otec neměl plnit na bankovní účet nezletilého, ale k rukám matky (například tedy na její bankovní účet). Stěžejní otázkou tedy je, zda "pouhým" určením platebního místa (respektive postupem soudu k tomu směřujícímu) mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.

23. Ústavní soud s ohledem na nastíněná východiska přistoupil ke zhodnocení úvahy o vhodnosti platebního místa zdrženlivě. Zejména tedy pohledem toho, zda krajský soud při svých úvahách jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil rámec, v němž se pohybuje, zda se nedopustil svévolného či zjevně nepřiměřeného postupu a zda postup není v rozporu s hlediskem nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soudu dospěl k tomu, že napadené rozhodnutí tato kritéria splňuje a není důvod pro jeho kasační zásah.

24. V době rozhodování krajského soudu se nezletilý nacházel ve faktické péči otce. Tuto změnu okolností vzal krajský soud správně v potaz (viz citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 257/05). Pakliže soud ukládal povinnost k úhradě dlužného výživného otci, bylo by nepochybně nemístné určit, že by mělo být plněno k rukám otce. Zároveň krajský soud zdůraznil, že výživné (byť zpětně) přiznané nezletilému má sloužit k hrazení jeho potřeb. Stěžovatelka s ním však aktuálně není v kontaktu a prostředky by nebyla schopna vynakládat na tyto potřeby nezletilého. S tím, že výživné nemá vést k tomu, aby z něho byť jen částečně byly uspokojovány potřeby jiných osob, lze nepochybně také souhlasit. Zvolené řešení, aby bylo dlužné výživné uloženo na bankovní účet stěžovatele, lze za této situace považovat z pohledu ústavněprávního pohledu za přiměřené.

25. Postup krajského soudu neodporuje ani principu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Otec v době před vydáním napadeného rozsudku hradil výživné ve výši, kterou mu stanovovalo soudní rozhodnutí. Ke změně tohoto rozhodnutí došlo zpětně, nelze tedy otci klást k tíži to, že se řídil pravomocným rozhodnutím soudu a nehradil zvýšené výživné už před rozhodnutím o jeho zvýšení. Navíc je nutno podotknout, že ani nepřichází v úvahu, aby otec z nastolené situace těžil. Složením prostředků na účet nezletilého svou povinnost otec splní, prostředky se dostanou do dispozice nezletilého a mají sloužit pouze k zajištění jeho potřeb. I pokud by tedy s nimi mohl disponovat otec nezletilého, mohl by tak činit jen pro hrazení potřeb nezletilého. Svou ústavní stížností tak stěžovatelka v podstatě předjímá, že otec v budoucnu bude s prostředky na účtu disponovat, neoprávněně je čerpat a nebude je vynakládat na potřeby nezletilého.

26. Daný postup nelze ani považovat za rozporný s nejlepším zájmem dítěte. Námitky stěžovatelky ve skutečnosti směřují pouze k hájení jejích vlastních majetkových zájmů. Na základě určeného platebního místa se peněžní prostředky dostanou (případně už dostaly, jak vyplývá z vyjádření otce) právně i fakticky do sféry nezletilého. Z pohledu nezletilého se tedy nic nemění. Stejně tak se nic nemění na vztahu mezi stěžovatelkou a nezletilým a v jejich vzájemných právech a povinnostech, proto v napadeném rozsudku nelze spatřovat ani porušení stěžovatelčina práva na ochranu rodičovské výchovy a péče.

27. Ústavní soud též neshledal, že by postup krajského soudu při určování platebního místa nedoplatku na výživném vykazoval projevy libovůle či svévole či že by byl zjevně excesivní či jinak ústavně nepřijatelný. Ani se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že by obsahoval vady ústavněprávní intenzity spočívající v rozporu ve výroku nebo chybějícímu určení počátku lhůty pro plnění povinnosti. Z napadeného rozsudku plyne, že se má výživné obecně platit nezletilému k rukám matky, avšak konkrétně vyčíslené dlužné výživné má otec povinnost uhradit na jím zřízený bankovní účet. Je tedy zřejmé, že se má jednat u dlužného výživného o konkrétnější pravidlo a tímto způsobem má být výživné uhrazeno. Ani ostatní námitky stěžovatelky ohledně nepředvídatelnosti, předčasnosti či nelogičnosti rozhodnutí nedosahují ústavněprávní roviny.

28. Krajský soud své rozhodnutí v napadané části zdůvodnil a jeho zdůvodnění nelze bez dalšího považovat za nepřiměřené, či dokonce nepřezkoumatelné. Přestože lze chápat výhrady stěžovatelky spočívající v tom, že náklady na péči za dané období vynaložila ona, pohledem ústavněprávního přezkumu napadený rozsudek krajského soudu obstojí.

29. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu