IV.ÚS 619/25 #1 — Posuzování podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Eliškou Čmelákovou, advokátkou, sídlem Nábřeží 455, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2024 č. j. 12 To 284/2024-126 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. listopadu 2024 č. j. 4 PP 63/2024-114, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 4 PP 63/2024 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody. Dne 21. 10. 2024 podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

3. Napadeným usnesením okresní soud žádost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že stěžovatel je speciálním majetkovým recidivistou, bylo na něj kromě výchovných či alternativních trestů v minulosti působeno již osmi nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Zná tak velmi důvěrně prostředí věznice a umí se na toto prostředí velmi dobře adaptovat. I přesto po delší dobu nezískal žádnou kázeňskou odměnu. Stěžovatel vykonává trest od března 2020, ale aktuálně má evidovány pouze čtyři kázeňské odměny, jednu z roku 2022 a tři až z roku 2024. Neprokázal tak soustavné a opakované polepšení, více se začal snažit až v poslední době. Stěžovatel svou aktivitu musí velmi výrazným způsobem zvýšit, aby prokázal polepšení. Skutečnost, že ve věznici aktivně spolupracuje na odhalování trestné činnosti drogového charakteru, nestačí.

4. Okresní soud konstatoval, že u stěžovatele nelze ani důvodně očekávat vedení řádného života. V minulosti byl sedmnáctkrát trestán a vykonává už devátý nepodmíněný trest odnětí svobody. Bylo na něj působeno i výchovnými a alternativními tresty, ani ty však nevedly ke změně jeho kriminálního chování. Uložené tresty se naprosto míjely výchovným účinkem, neboť prakticky vzápětí poté, co vykonal předchozí nepodmíněný trest, znovu začal páchat další trestnou činnost. Sklony k páchání trestné činnosti jsou velmi výrazné a osobnost stěžovatele je v tomto směru značným způsobem narušena. Skutečnost, že se podrobil výchovnému programu zaměřenému na snižování rizika recidivy, nemůže dostatečným způsobem vyvážit kriminogenní rizika, která jsou skutečně zcela výjimečná, především s ohledem na počet uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody. Hodnotícím nástrojem SARPO byla u stěžovatele na základě analýzy kriminálního chování detekována v souvislosti s trestnou činností střední kriminogenní rizika v oblasti závislosti, osobnosti a chování a nízká kriminogenní rizika v oblasti zaměstnání, rodiny a speciálních kontaktů. Stěžovatel navíc nenastoupil dobrovolně do výkonu trestu odnětí svobody, ale byl do něj dodán policií.

5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Krajský soud přisvědčil závěrům okresního soudu a doplnil, že stěžovatel se ve výkonu trestu odnětí svobody sice chová řádně, byla u něj ale detekována kriminogenní rizika, která stěžovatel dosavadním průběhem výkonu trestu průběžně ponižuje. Účel trestu je postupně naplňován, dosud však nebyl naplněn. Krajský soud stěžovateli doporučil, aby se v průběhu dalšího výkonu trestu zaměřil na ještě aktivnější plnění stanoveného programu zacházení tak,
aby si vytvořil podmínky pro udělení dalších kázeňských odměn, čímž by mohl přispět k prokázání polepšení. Stěžovatel by se měl také dále zapojovat do specializovaných programů, které by již v průběhu výkonu trestu odnětí svobody snížily kriminogenní rizika. Krajský soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud navrhovatel o podmíněné propuštění již selhal a přes poskytnutá dobrodiní se opět dopouštěl trestné činnosti, jde o stěžejní okolnost při posuzování očekávání vedení řádného života. Důvěru soudce v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, kterých odsouzený během výkonu trestu dosáhl.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že podmínky pro podmíněné propuštění naplnil. Poukazuje na množství aktivit a programů, do kterých se v průběhu výkonu trestu zapojoval a zapojuje. Podílí se i na odhalování drogové trestné činnosti ve věznici. Okresní soud při posuzování podmínky polepšení kladl nepřiměřený důraz na počet kázeňských odměn a nevzal v potaz celkové chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu. Kritérium dobrovolného nenastoupení do výkonu trestu je pak třeba podle judikatury Ústavního soudu hodnotit jako vedlejší. Stěžovateli bylo dobrovolné nastoupení do trestu znemožněno, neboť na něj soud vydal příkaz k dodání do výkonu trestu v rámci prověřování jiné trestné činnosti.

7. Podmínku očekávání vedení řádného života okresní soud hodnotil pouze s ohledem na trestní minulost stěžovatele a nevzal v potaz podmínky, které má v současné době pro vedení řádného života. Stěžovatel byl v minulosti obklopen starými známými z kriminálního prostředí, kteří mu ztěžovali resocializaci do společnosti. Trestnou činností se snažil řešit svou neutěšenou finanční situaci. V současné době jsou jeho podmínky pro vedení řádného života mnohem příznivější. Podařilo se mu obnovit vztah se sestrou, zároveň udržuje kontakt se svým nejlepším přítelem, který za něj zaplatil část dluhů. Oba mu plánují dále finančně pomáhat, vytvářet mu společenské a rodinné zázemí a dohlížet na to, že bude vést řádný život. Stěžovatel si našel zaměstnání a má zajištěno i ubytování a celodenní stravování. Proaktivně řeší své dluhy. Bude navíc odstřižen od svých starých známých z kriminálního prostředí, s nimiž přerušil veškeré kontakty.

8. Krajský soud vyložil judikaturu Ústavního soudu příliš striktně, 100% jistota, že podmíněně propuštěný bude vést řádný život, neexistuje nikdy. Prognózu vedení řádného života nadto nelze odvozovat výlučně od trestní minulosti stěžovatele. Obecné soudy založily svůj závěr o nenaplnění podmínky vedení řádného života primárně na důvodech, které hrály roli při uložení samotného trestu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání. Možnost podmíněného propuštění nesmí být nikdy vyloučena, a to ni u recidivistů. Stěžovatel poukazuje na skutkové okolnosti nálezu ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, které se shodují s jeho situací, a na nález ze dne 14. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2558/24, který se týkal odsouzeného, který měl v rejstříku trestů dvacet tři záznamů a pošesté vykonával trest odnětí svobody. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2558/24 soudům vytknul, že nehodnotily situaci stěžovatele ve všech souvislostech, ale soustředily se takřka výhradně na jeho trestní minulost a zcela se vyhnuly hodnocení aktuální situace odsouzeného. I věznice přitom doporučila podmíněné propuštění stěžovatele. Stěžovatel rovněž namítá, že navrhoval provedení důkazů, o kterých nebylo rozhodnuto.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Vyjádření účastníků řízení

10. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud, Okresní státní zastupitelství v Nymburce a Krajské státní zastupitelství v Praze, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajské státní zastupitelství v Praze se nevyjádřilo, čímž se vedlejšího účastenství vzdalo. Okresní soud odkázal na napadená rozhodnutí.

11. Krajský soud uvedl, že je v pravomoci soudů, aby naplnění podmínek pro podmíněné propuštění hodnotily nezávisle a podle svého přesvědčení. Na stěžovatele již bylo v minulosti působeno trestním řízením a výkonem trestu, je proto nezbytné klást větší nároky na jeho chování. Stěžovatel získal pouze čtyři kázeňské odměny a nepodmíněný trest odnětí svobody vykonával už osmkrát. Za této situace nelze okresnímu soudu vytknout závěr, že stěžovatel své polepšení prozatím neprokázal. Doporučení věznice je pak pouze jedním z podkladů pro rozhodnutí soudu (v poslední době jde navíc o velice časté až standardní vyjádření). Skutečnost, že stěžovatel spolupracuje na odhalování drogové trestné činnosti, nemůže zvrátit závěr, že potřebnou míru polepšení prozatím neprokázal.

12. Okresní státní zastupitelství poukázalo na trestní minulost stěžovatele, kterou z hlediska posouzení očekávání vedení řádného života považovalo za stěžejní. Stěžovatel byl v minulosti podmíněně propuštěn a bylo na něj působeno i tresty výchovnými a alternativními, avšak ani ty nevedly ke změně jeho kriminálního chování. Skutečnost, že se stěžovatel podrobil výchovnému programu zaměřenému na snižování rizika recidivy, nemůže dostatečným způsobem vyvážit kriminogenní rizika, která jsou u něj vysoká.

13. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel repliku neuplatnil.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti


IV. a)
Obecná východiska

14. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.

15. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu. První podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného - odsouzený prokáže polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další faktory, které by měl soud vzít v úvahu u osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

16. Ústavní soud zdůrazňuje, že možnost podmíněného propuštění nelze zásadně vyloučit pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality. Zákonodárce totiž možnost podmíněného propuštění připustil obecně u všech odsouzených. Každý případ je tak třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného (nálezy ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16, body 30 až 32; ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 32; ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2878/22, bod 17 a ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 106/24, bod 32).

17. Podmínku polepšení může podle zákonné úpravy odsouzený prokázat po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním svých povinností. Polepšení může nasvědčovat například to, že se odsouzený účastní programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává náhled na svoji trestní minulost a upřímně lituje svého jednání nebo pokud ve výkonu trestu výrazně neporušuje své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek) [nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 33].

18. Při posuzování podmínky polepšení obecně není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů. Primárně je třeba hodnotit, za co byly odsouzenému kázeňské odměny či tresty uloženy, nikoli jen kolik jich bylo odsouzenému uloženo. Ani počet ale nelze úplně pominout, neboť při opakovaných odměnách, zejména u delších trestů, může ukazovat na zvýšenou snahu po nápravě a na zafixování určitých pozitivních návyků. V souvislosti s tím je nutno reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v tomto průběhu.

19. Ukazoval-li například odsouzený v prvotní fázi výkonu trestu známky polepšení, ale v době předcházející rozhodnutí o podmíněném propuštění se jeho pozitivní vývoj zastavil či stagnoval, anebo se dokonce choval opačným způsobem, soud takové jednání jistě nebude definovat jako polepšení. Podobně ani neplnění povinností v počátku výkonu trestu nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil později. Byť tedy výkon trestu tvoří jeden celek, pro účely podmíněného propuštění lze rozlišovat různé fáze adaptace, a to zejména u delších nepodmíněných trestů odnětí svobody (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, body 33 až 34 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 30).

20. Podmínka očekávání vedení řádného života je orientována do budoucna. Předpokládá se, že pozitivní proces, který byl započat v průběhu výkonu trestu a který nasvědčuje proměně odsouzeného, bude pokračovat po propuštění. Není přitom vyžadováno stoprocentní přesvědčení o tom, že odsouzený nespáchá další trestný čin. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu, je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním, byť je třeba jej činit s potřebnou znalostí rozhodných skutečností a musí jít o odůvodněný předpoklad (nález ze dne
28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 36; nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 31 či nález ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 2490/22, bod 18).

21. Obecné soudy by při rozhodování o podmíněném propuštění měly zkoumat, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost, včetně možných předchozích propuštění na svobodu. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti, a jsou relevantní při rozhodování o podmíněném propuštění (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 40 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 32).

22. Obecně relevantním faktorem je i trestní minulost odsouzeného. Prognóza vedení řádného života se ale vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Trestní minulost odsouzeného je tedy sice důležitým hlediskem při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně prognóza vedení řádného života v budoucnu nesmí být založena především, nebo dokonce jen na jejím formalistickém ("matematickém") posouzení (nález ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 2490/22, bod 19).

23. Nelze také přehlížet, že míru rizika, jež je spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, tj. dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností. Tato doprovodná opatření, zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzeného a usnadnit mu přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu (nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18, body 42 až 46 či nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 34).

24. Kritérium včasného nastoupení do výkonu trestu, které nemá žádnou souvislost s následnou nápravou odsouzeného ani účelem podmíněného propuštění, je třeba zohledňovat pouze jako vedlejší, méně významnou skutečnost. Přihlédne-li přitom soud k včasnému nenastoupení do výkonu trestu, měl by se současně alespoň stručně zabývat důvody, které odsouzeného k nenastoupení vedly. Negativní roli by tedy včasné nenastoupení do výkonu trestu mělo hrát především tehdy, vyhýbal-li se odsouzený svévolně dlouhodobě nástupu do výkonu trestu. Ovšem ani v takovém případě nemůže být bez dalšího vyloučena možnost podmíněného propuštění, a to obzvláště jsou-li bezpochyby naplněny obligatorní podmínky podmíněného propuštění (nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 36).

25. V řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel. Je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně. Opatřené podklady musí soudy řádně zhodnotit a svá rozhodnutí pečlivě odůvodnit. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má dva účely: slouží jednak k vyloučení libovůle, jednak k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil rozhodnutí. Pokud obecný soud povinnost řádného odůvodnění nesplní či pokud zjištěné relevantní skutečnosti řádně nezohlední, poruší právo odsouzeného na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny (nález ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 106/24, bod 22).



IV. b)
Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc

26. Při aplikaci uvedených závěrů na nyní posuzovanou věc je nutno konstatovat, že odůvodnění obecných soudů Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech. Problematičnost posouzení obecných soudů se přitom týká jak posouzení podmínky polepšení, tak posouzení podmínky očekávání vedení řádného života stěžovatele a i dalších aspektů odůvodnění obecných soudů.

27. Co se týče podmínky polepšení, obecné soudy své posouzení založily především na statistice kázeňských odměn. Jak přitom vyplývá z obecných předpokladů, posouzení podmínky polepšení je mnohem více komplexní. Odůvodnění obecných soudů se však omezuje na konstatování, kolik stěžovatel získal kázeňských odměn a kdy. Obecné soudy přitom ani nezkoumaly, za co byly stěžovateli kázeňské odměny udělovány a nevěnovaly se ani otázce, zda stěžovatel skutečně změnil svůj životní postoj.

28. Obecné soudy samy shrnuly, že stěžovatel je zařazen v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace, věznicí je kladně hodnocen, byl čtyřikrát kázeňsky odměněn, nebyl kázeňsky trestán. Podrobil se výchovnému programu ZZZ, spolupracuje se společností Volonté Czech, o.p.s. Absolvoval kurz "Člověk jako osobnost" a "Základy trestního práva". Zapojil se do pastorační činnosti organizované kaplanem věznice a spolupracoval s psychologem na snížení kriminogenních rizik. Pracuje jako lektor při vedení Filmového klubu. Aktivně se podílel na záchraně a ošetření pořezaného odsouzeného. Stěžovatel také spolupracuje s orgánem vězeňské služby při odhalování drogové trestné činnosti mezi osobami ve výkonu trestu odnětí svobody. Všechna tato zjištění obecné soudy zcela bagatelizovaly a omezily se na shrnutí počtu kázeňských odměn. Posouzení možné změny životního postoje stěžovatele pak v napadených rozhodnutích zcela absentuje.

29. Jak již bylo zmíněno, stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody aktivně spolupracuje s pověřeným orgánem Vězeňské služby České republiky při odhalování trestné činnosti mezi vězněnými osobami umístěnými ve Věznici Jiřice, a to trestné činnosti drogového charakteru. Podle zprávy Vězeňské služby České republiky ze dne 20. 11. 2024 si stěžovatel v této souvislosti nenárokoval žádnou protislužbu ani udělení kázeňské pochvaly, přičemž na tuto odměnu měl jistě nárok. Zpráva dále poukázala na to, že rozkrývání trestné činnosti vězněných osob ve věznici je velmi rizikovou činností, která může mít pro odsouzeného negativní, až fatální následky. V minulosti došlo v této souvislosti k fyzickému napadení stěžovatele.

30. Krajský soud nadto při posouzení podmínky polepšení poukázal na kriminogenní rizika u stěžovatele a na jeho trestní minulost. Krajský soud ale sám konstatoval, že stěžovatel kriminogenní rizika průběžně snižuje, což by jinými slovy mělo znamenat, že stěžovatel se polepšil. Krajský soud však zároveň konstatoval, že účel trestu dosud nebyl naplněn, což opět dovodil pouze z počtu udělených kázeňských odměn. K trestní minulosti stěžovatele pak obecné soudy uvedly, že stěžovatel je osobou, která důvěrně zná prostředí věznice a umí se na něj adaptovat, a proto měl být schopen získat více kázeňských odměn. Posouzení obecných soudů tak opět bylo zcela soustředěno na počet udělených kázeňských odměn bez komplexního zhodnocení průběhu výkonu trestu.

31. Skutečnost, že stěžovateli byla většina kázeňských odměn udělena v roce 2024, automaticky neznamená, že by stěžovatel opakovaně a soustavně v průběhu dosavadního výkonu trestu odnětí svobody neprokazoval své polepšení. Aby obecné soudy mohly dojít k takovému závěru, musely by nejprve zjistit, zda stěžovatel veškeré popsané aktivity a programy započal a rovněž že jeho chování se změnilo až v roce 2024. Ústavní soud ale zdůrazňuje, že neplnění povinností v počátku výkonu trestu nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil později (obecné soudy ani neuvedly, že by stěžovatel neplnil své povinnosti). Nadto nelze přehlédnout i pozitivní hodnocení věznice.

32. Pokud krajský soud uvádí, že doporučení věznice představuje v poslední době standardní vyjádření, neznamená to, že není relevantní s ohledem na individuální informace o stěžovateli a jeho chování. Rovněž je třeba vzít v potaz, že vedle standardní výchovné zprávy věznice, pověřený orgán Vězeňské služby České republiky soudu proaktivně zaslal další pozitivně hodnotící zprávu s ohledem na spolupráci stěžovatele na odhalování drogové trestné činnosti.

33. K podmínce očekávání vedení řádného života Ústavní soud shrnuje, že jedinými konkrétními okolnostmi, které obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu, byla předchozí trestní minulost stěžovatele a kriminogenní rizika. Ústavní soud předně poukazuje na to, že samy obecné soudy uvedly, že stěžovatel kriminogenní rizika postupně snižuje. Pokud jde o kriminogenní riziko v oblasti závislosti, z napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl během výkonu trestu šestkrát podroben zkoumání na přítomnost omamných a psychotropních látek, kdy v pěti případech byl výsledek negativní, jednou se odmítl nechat testovat (podle zprávy věznice ze dne 25. 10. 2024 se tak stalo 28. 8. 2022, přičemž stěžovatel na veřejném zasedání uvedl, že měl obavy, že mu někdo něco hodil do pití, neboť byl v konfliktu se spoluvězni). Vedle toho absolvoval několik programů zaměřených na drogovou prevenci.

34. Co se týče trestní minulosti stěžovatele, Ústavní soud uznává, že opakovaně páchaná trestná činnost v krátkých intervalech následujících po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody může naznačovat, že od odsouzeného nelze očekávat vedení řádného života. To však, ale platí, jen pokud odsouzený neprokáže, že v mezidobí došlo k takovému polepšení a změně postoje, které poskytují podstatnou naději, že po novém podmíněném propuštění povede řádný život. V tomto ohledu může být relevantním důležitým ukazatelem, například pokud odsouzený sám rozpozná a uzná podmínky,
jež v minulosti přispěly k páchání jeho trestné činnosti, a vyrovnává se s nimi (nález sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 44).

35. Trestní minulost tak představuje relevantní faktor, ale nelze jej hodnotit izolovaně bez přihlédnutí k aktuálním poznatkům ohledně osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a také prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění. Tyto důležité okolnosti okresní soud, ani krajský soud neposuzovaly. Stěžovatel přitom během řízení před obecnými soudy namítal, že jeho trestná činnost byla způsobena drogami a tím, že byl pod vlivem špatného sociálního okolí, měl dluhy a nevyřešenou rodinnou situaci. Poukázal přitom na to, že drogy už dlouho nebere a že je aktuálně podporován svým nejlepším přítelem a sestrou (se kterou obnovil vztahy) a kteří se zavázali mu pomáhat jak finančně (nejlepší přítel za něj už nyní splatil část dluhů), tak ve vytváření sociálního zázemí. Stěžovatel si navíc sehnal práci v X, aby se odstřihl od vlivu starých známých z kriminálního prostředí, přičemž práce je spojena i s možností ubytování. S těmito skutečnostmi se obecné soudy v odůvodnění žádným způsobem nevypořádaly. Stěžovatel přitom jednoznačně rozpoznal a poukázal na důvody, které jej v minulosti vedly k páchání trestné činnosti, a zároveň předložil argumenty, proč by jeho situace po propuštění tentokrát vypadala jinak.

36. K fakultativním kritériím v § 88 odst. 3 trestního zákoníku Ústavní soud uvádí, že okresnímu soudu lze přisvědčit v tom, že skutečnost, že stěžovatel byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody poté, co se dopouštěl další trestné činnosti a i přesto, že mu ještě neuplynula lhůta pro dobrovolný nástup do výkonu trestu, byl na něj vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, nevyznívá ve prospěch stěžovatele a že dodání do výkonu trestu policejním orgánem si zapříčinil sám. Zároveň však nelze konstatovat, že by se stěžovatel nástupu do výkonu trestu aktivně vyhýbal. Podmíněné propuštění však z tohoto důvodu vyloučit nelze, pokud by stěžovatel zároveň splňoval podmínku polepšení a podmínku očekávání vedení řádného života.

37. Byť obecné soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat rovněž na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života. Možnost podmíněného propuštění nelze vyloučit pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, připustil-li zákonodárce obecně možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Obecné soudy nevzaly v úvahu ani to, že podmíněné propuštění odsouzeného lze spojit s vyslovením dohledu a s uložením vhodných a individualizovaných přiměřených omezení a povinností (§ 89 odst. 2 trestního zákoníku), pomocí nichž lze snížit riziko recidivy.

38. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy, navzdory deklarovanému přístupu, se omezily na pouhé matematické sečtení dober, kterých odsouzený během výkonu trestu dosáhl, veškeré okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele bagatelizovaly či rovnou pomíjely. Proti tomuto součtu pak postavily a zdůraznily pouze negativní skutečnosti, na nichž nemůže stěžovatel již nic změnit. Z možnosti podmíněného propuštění tak pro stěžovatele fakticky učinily nedostižnou metu. Obecné soudy nevzaly v potaz ustálenou judikaturu Ústavního soudu k posouzení podmínek pro podmíněné propuštění a napadená usnesení nebyla řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Obecné soudy tak porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

39. Zcela na okraj Ústavní soud dodává, že co se týče neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, s touto námitkou se dostatečně vypořádal krajský soud v bodě 15 napadeného usnesení.


VI.
Závěr

40. Protože z výše uvedených důvodů napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.

41. Obecné soudy v důsledku tohoto kasačního nálezu znovu posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění. Dojdou-li k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, náležitě to ve svém usnesení odůvodní. Ústavní soud tímto nikterak nepředjímá, k jakému závěru soudy dospějí, své závěry však musí pečlivě odůvodnit, aby bylo zřejmé, že jejich rozhodnutí není výsledkem libovůle, ale skutečně přesvědčivé, racionální a přezkoumatelné úvahy soudu, odpovídající právní úpravě a ustálené judikatuře Ústavního soudu.

42. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. června 2025


Josef Fiala v. r.
předseda senátu