I.ÚS 465/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Smolíka, zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 ? Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 29 Cdo 2907/2023-281, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2022 č. j. 12 Cmo 31/2023-257, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2023 č. j. 7 Cm 143/2021-217 a směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 7 Cm 143/2021-64, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AKRA broker s. r. o., sídlem Nový Zlíchov 3172/6, Praha 5 ? Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uložil napadeným směnečným platebním rozkazem stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici směnečný peníz ve výši 826 560 Kč, 6% úrok z této částky, směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení. Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky. V řízení o námitkách městský soud ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů tohoto řízení. Stěžovatel podle městského soudu vystavil vlastní směnku, kterou se zavázal zaplatit na řad vedlejší účastnice směnečný peníz ve výši 826 560 Kč. Dokazováním bylo prokázáno, že podpis na směnce je velmi pravděpodobně pravý. Směnka byla původně vystavena jako blankosměnka a zajišťovala případné nároky vedlejší účastnice z nájemních smluv na tři osobní automobily uzavřených se společností HELICAR, a. s. Dvě z těchto smluv uzavřel stěžovatel jako zmocněnec a zaměstnanec této společnosti na základě plné moci. Vedlejší účastnice následně vyúčtovala této společnosti částku za pronájem a škodu způsobenou na automobilech, ta však požadovanou částku nezaplatila. Jako nedůvodnou soud shledal námitku, že stěžovatel neudělil vedlejší účastnici oprávnění k vyplnění blankosměnky. Vedlejší účastnice prokázala svůj nárok předloženou směnkou. Stěžovatel musel vědět, že podepisuje směnku a vzhledem k tomu, že byl ve společnosti na manažerské pozici, musel si být vědom i toho, jaký je rozdíl mezi právním jednáním za společnost a jednáním, z něhož byl zavázán on sám jako fyzická osoba. Zajištění pohledávky z nájemní smlouvy není v rozporu s dobrými mravy. Kauzální námitky stěžovatele nebyly řádně odůvodněné.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, změnil výrok soudu o náhradě nákladů námitkového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že je vyloučeno, aby stěžovatel nevěděl, že podepisuje směnku (s ohledem na její grafickou podobu). Směnka nebyla lstivě podstrčena do smluvní dokumentace. Stejně tak musel být stěžovatel jako obchodní ředitel schopen odlišit, kdy činí právní jednání za společnost, a kdy jedná sám za sebe jako fyzická osoba. Pravost podpisu na směnce lze považovat za prokázanou. Směnečná dohoda může být uzavřena i jen konkludentně. Jednání vedlejší účastnice nelze shledat v rozporu s dobrými mravy. Stejně jako městský soud došel vrchní soud k závěru, že kauzální námitky stěžovatele nejsou řádně odůvodněné a v důsledku toho nejsou projednatelné.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu k řešení otázku vztahující se k neexistenci jeho vůle podepsat směnku, vychází však z jiného skutkového stavu, než zjistily soudy. Stěžovatel směnku podepsal, musel si být vědom důsledků tohoto jednání. Neprojednatelnost kauzálních námitek nebyla dovoláním zpochybněna. K argumentu stěžovatele, že vedlejší účastnice nemohla tvrdit nové skutečnosti ke směnce po vydání směnečného platebního rozkazu a uplynutí lhůty k podání námitek, soud odkázal na svou dosavadní judikaturu. Důkazní břemeno k uplatnění kauzálních námitek tíží směnečného dlužníka. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Je na stěžovateli, aby v případě, že namítá nesprávné vyplnění blankosměnky, uvedl, jak měla být vyplněna, a také to prokázal. K souladnosti právní úpravy obsažené v § 175 o. s. ř. s čl. 36 Listiny odkázal na nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že smluvní dokumentaci podepisoval na základě plné moci, zastupoval svého zaměstnavatele. Vedlejší účastník vložil mezi dokumenty směnku. Stěžovatel nemohl předpokládat, že by podpisem na směnce zavazoval sebe. Vedlejší účastnice jednala nepoctivě, těží ze svého nepoctivého činu a zjevně zneužívá práva.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

8. Těžiště ústavní stížnosti v posuzované věci představuje polemika stěžovatele se skutkovými závěry soudů a na ně navazujícími právními závěry. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízeních před obecnými soudy. Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance a fakticky žádá, aby přijal jeho verzi skutkového a právního hodnocení sporu. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, vypořádaly se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a také se všemi relevantními námitkami stěžovatele, včetně těch, které stěžovatel znovu uvádí v ústavní stížnosti. Soudy stěžovateli vysvětlily, proč u něj neshledaly absenci vůle k vystavení směnky. Stěžovatel si musel být vědom toho, že podepisuje směnku a také toho, že dané právní jednání nečiní za svého zaměstnavatele a jaké bude mít jeho podpis následky. Absenci vůle nelze dovodit ani z dalších okolností podpisu smlouvy. Soudy došly k závěru o pravosti podpisu. Stejně tak stěžovateli objasnily, že se soudní judikatura sjednotila na závěru, že směnečná dohoda může být uzavřena i jen konkludentně. Vyjádřily se i k tomu, proč domáhání se plnění ze směnky nepovažují za rozporné s dobrými mravy. Soudy se podrobně zabývaly i kauzálními námitkami stěžovatele. Nad rámec toho Ústavní soud dodává, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel vedlejší účastnicí uveden v omyl (srov. § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). V případě, že je smluvní stranou právnická osoba, je určitá forma zajištění rizik obvyklá.

9. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti zasahujícími do základního práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.

10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil tvrzené porušení tohoto základního práva stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2024


Josef Baxa v. r.
předseda senátu