IV.ÚS 1091/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. 15 Co 447/2024-188, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu. Újma mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení o jeho žádosti o náhradu škody podle § 112 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Dále se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 264 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mu ve vykonávané službě vojáka z povolání nebylo řádně a včas zpracováno služební hodnocení za rok 2015, avšak v personálních systémech bylo dlouhou dobu zaneseno negativní hodnocení jeho služby. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2024 č. j. 7 C 307/2019-155 žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč (II. výrok). Zamítavý výrok obvodní soud odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastnice se stěžovateli za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti omluvila, což obvodní soud považoval za dostačující formu zadostiučinění, přičemž posuzované řízení nepovažoval za excesivně dlouhé (trvalo necelých 13 měsíců), a požadované zadostiučinění v penězích vyhodnotil jako nepřiměřené. V této souvislosti zdůraznil, že nepřiměřeně dlouhé řízení vedené vedlejší účastnicí mělo pro stěžovatele nepatrný význam, neboť v konečném důsledku šlo o rozdíl v jeho služebním ohodnocení ve výši 1 594,047 Kč měsíčně, což nebyla částka, vzhledem ke stěžovatelovu ohodnocení, nikterak zásadní. Vzhledem k závěru o přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění nepřihlížel obvodní soud k délce kompenzačního řízení, neboť toto řízení bylo skončeno poskytnutím přiměřeného zadostiučinění; byl-li stěžovateli za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnut řádně a včas účinný prostředek nápravy, není důvodu, aby soud takto poskytnuté zadostiučinění jakkoliv navyšoval (poskytl finanční zadostiučinění) za samotné kompenzační řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).

3. Proti I. výroku rozsudku obvodního soudu, co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím (představující část požadovaného zadostiučinění za újmu způsobenou v souvislosti s řízením o jeho stěžovatelově žádosti na náhradu škody podle § 112 zákona o vojácích z povolání), a proti II. výroku podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem městský soud potvrdil výrok ve věci samé (I. výrok), změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žádnému z účastníků (II. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (III. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, podle kterého poskytla vedlejší účastnice stěžovateli již v předsoudním stadiu kompenzačního řízení dostatečnou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli (tedy omluvu) a ani podle městského soudu nešlo o excesivně dlouhé řízení, byť bylo po právní stránce složitější (bylo nutno vyřešit mimo jiné otázku, zda lze bez dalšího převzít hodnocení vojáka učiněné cizím orgánem v rámci zahraniční mise). Podle městského soudu mělo řízení pro stěžovatele nepatrný význam, neboť nemělo vliv na jeho působení v zahraniční misi (ke stažení ze zahraniční mise došlo ještě před zahájením posuzovaného řízení). Obvodní soud podle městského soudu správně uzavřel, že pro stěžovatele nemohla být významná ani výše požadovaných doplatků platu. Byť byl stěžovatel se základem svého nároku úspěšný, městský soud mu s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že se dožadoval zcela zřejmě nepřiměřeného zadostiučinění, přičemž základ sporu - tedy existence nepřiměřeně dlouhého řízení - mezi účastníky nebyl sporný už před zahájením soudního řízení.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že mu za nepřiměřeně dlouhé řízení (konkrétně jde o období od 30. 3. 2018 do 29. 4. 2019) nebylo soudem poskytnuto žádné zadostiučinění, a to ani v morální podobě. Městský soud se nijak nevypořádal s tou částí řízení, která se týkala první stěžovatelovy žádosti o náhradu škody ze dne 21. 3. 2017, tudíž pochybil, pokud celé řízení, jehož podstatou byla snaha stěžovatele domoci se nápravy nezákonného postupu při služebním hodnocení, nepovažoval za jeden celek. Pokud městský soud uvedené období rozdělil na dvě samostatná řízení, jde o přepjatý formalismus a nežádoucí postup. Není rovněž správné východisko městského soudu, že vedlejší účastnice prostřednictvím svého zaměstnance stěžovateli poskytla omluvu jako dostatečnou formu zadostiučinění, neboť tato omluva se týkala jen dílčí fáze řízení. K tomu stěžovatel dodává, že z řízení nevyplynulo, že by právě zaměstnanec Schulc byl zmocněn ministrem obrany k tomu, aby se jménem vedlejší účastnice stěžovateli omluvil.

5. Stěžovatel je přesvědčen, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v peněžité formě, neboť poskytnutí zadostiučinění jen ve formě omluvy je toliko výjimečné. Celé řízení pro něj bylo důležité a jeho význam nelze redukovat jen na doplatek platu. Ostatně u pracovněprávních sporů je zvýšený význam pro poškozeného presumován. Soud se navíc podle stěžovatele choval k vedlejší účastnici aktivisticky, protože dovozoval nepatrný význam daného řízení pro stěžovatele z pouhého vyjádření vedlejší účastnice, tedy v rozporu s provedeným dokazováním. Daný spor se ve skutečnosti dotýká profesní a lidské důstojnosti stěžovatele.

6. Městský soud rovněž rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení, pokud nereflektoval, že stěžovateli se podařilo prokázat nesprávný postup, tedy prokázal základ svého nároku, neboť byla zjištěna nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o náhradu škody podle zákona o vojácích z povolání.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

9. Podle ustálené praxe Ústavního soudu platí, že pokud je žalované plnění bagatelní, zakládá to bez dalšího důvodu pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji přesto činí v ústavní rovině významnou [srov. nálezy ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) nebo ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260)]. Předmětem sporu v posuzované věci je částka ve výši 50 000 Kč, která je bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Byť stěžovatel nejprve podal žalobu na zaplacení celkem 264 000 Kč, následně podal odvolání jen v rozsahu částky 50 000 Kč, čímž předmět řízení zúžil jako nepřípustný pro přezkum Nejvyšším soudem právě z důvodu bagatelnosti (viz též řízení o jiné jeho ústavní stížnosti vedení pod sp. zn. I. ÚS 2525/24). Ústavní soud ani v této jeho věci nezjistil žádné zcela mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah.

10. I přes tento závěr Ústavní soud shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy - městský soud nevyjímaje - řádně vypořádaly. Proto Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku (zejména body 17. až 26.) odkazuje. Uvádí-li stěžovatel, že mu během soudního řízení nebylo poskytnuto žádné zadostiučinění, a to ani v morální formě, nutno v této souvislosti zdůraznit, že pochybení v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení nebylo sporné a uznala jej sama vedlejší účastnice ještě před zahájením řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. před soudem.

11. Stěžovatelova námitka, že se obecné soudy nevypořádaly s tou částí jeho argumentace, v níž tvrdil, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo už během řízení o jeho první žádosti o náhradu škody ze dne 21. 3. 2017, není opodstatněná. Obecné soudy totiž konstatovaly, že od okamžiku podání této žádosti nemohlo být eventuálně nepřiměřeně dlouhé řízení posuzováno, neboť sám stěžovatel tuto žádost podmínil tím, že náhradu škody bude požadovat, nebude-li jeho stížnosti týkající se jeho hodnocení vyhověno. Protože jeho stížnosti spočívající v nesprávném nebo nedostatečném profesním hodnocení nebylo vyhověno až později během dalšího řízení, nemohly obecné soudy vycházet z toho, že nepřiměřeně dlouhé řízení o stěžovatelově nároku na náhradu škody započalo již 21. 3. 2017. Proto také neobstojí stěžovatelova námitka, že městský soud postupoval příliš formalisticky, posuzoval-li obě žádosti o náhradu škody pro účely nepřiměřeně dlouhého řízení odděleně; městský soud svůj postup ústavně souladným způsobem objasnil (bod 15. odůvodnění napadeného rozsudku).

12. Městský soud se rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně věnuje tomu, že vedlejší účastnice poskytla stěžovateli omluvu za nepřiměřenou délku řízení o náhradě škody. Neobstojí proto ani stěžovatelova námitka, že omluva se týkala jen dílčí fáze řízení. Uvedenou omluvu stěžovateli poskytl zástupce náčelníka generálního štábu Armády České republiky.

13. Obecné soudy rovněž popsaly, proč ve stěžovatelově případě je omluva dostatečným zadostiučiněním. Poukázaly mimo jiné na nepatrný význam daného řízení pro stěžovatele, přitom těžištěm jeho námitek proti hodnocení bylo nevyplácení patřičného doplatku k platu, který ale vzhledem ke stěžovatelovu příjmu měl pro něj bagatelní význam. Uvádí-li stěžovatel, že obecné soudy jeho nároky nesprávně redukovaly jen na doplatek k platu, přesvědčivě netvrdí, jaké další okolnosti spojené s nepřiměřenou délkou řízení se měly v jeho sféře projevit. Stěžovatelova argumentace je v daném kontextu značně obecná a Ústavní soud souhlasí se závěrem, že motivem vedeného řízení byla absence doplatku k jeho platu.

14. Městský soud ani nepochybil, pokud vycházel z toho, že jde o pracovněprávní spor, a proto se význam zahájeného řízení presumuje. Zároveň však dostatečně vysvětlil, proč mělo řízení o náhradě škody podle § 112 zákona o vojácích z povolání pro stěžovatele význam jen minimální a proč je tedy presumpce významu vyvrácena. Soud se v tomto ohledu ztotožnil s argumentací vedlejší účastnice, na tom však nelze úspěšně stavět stěžovatelovo tvrzení o údajně přílišném aktivismu městského soudu, kterým měl vedlejší účastnici napomáhat.

15. Neopodstatněná je i stěžovatelova námitka, že byl-li úspěšný se základem svého nároku, měla mu být přiznána náhrada nákladů proti vedlejší účastnici. V této souvislosti městský soud zdůraznil, že základ uplatňovaného nároku uznala vedlejší účastnice před zahájením soudního řízení. Proto nelze vycházet z toho, že stěžovatel byl se základem svého nároku úspěšný. Městský soud tedy s odkazem na § 150 o. s. ř. objasnil, že stěžovatelem požadované zadostiučinění v řádech stovek tisíců korun bylo s ohledem na podstatu věci zcela nepřiměřené, a proto stěžovateli, byť byl formálně se základem jím uplatňovaného nároku úspěšný, náhradu nákladů řízení nepřiznal a uložil mu povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyhověl stěžovatelově návrhu na přiznání nákladů řízení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu