III.ÚS 1117/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Flying Academy, s. r. o., sídlem Beranových 130, Praha 18 - Letňany, zastoupené JUDr. Ivanem Teleckým, advokátem, sídlem Mikulandská 122/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2026 č. j. 23 Cdo 3318/2025-295, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2025 č. j. 28 Co 181/2023-268 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. února 2023 č. j. 61 C 6/2021-215, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LETIŠTĚ BRNO, a. s., sídlem Letiště Brno-Tuřany 904/1, Brno - Tuřany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čímž mělo být zasaženo i do jejího práva podnikat podle čl. 26 Listiny a pokojně užívat majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud její věc projednal přednostně (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 1 138 158,67 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 191 083,20 Kč (výrok II). Podle stěžovatelky mělo bezdůvodné obohacení vzniknout úhradou poplatků za parkování letadel v období od 29. 11. 2018 do 31. 10. 2020, které jí vedlejší účastnice nesprávně účtovala. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v uvedeném období letiště využívala, rozsah a způsob jeho využívání odpovídá vystaveným fakturám, a tudíž k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnicí nedošlo. Stěžovatelčin argument, podle kterého měla mít s ohledem na jí provozovanou činnost jiné podmínky než letecká veřejnost, neshledal relevantním.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I jako věcně správný potvrdil (výrok I), v nákladovém výroku ho změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 159 236 Kč (výrok II), a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 32 028,70 Kč (výrok III). Konstatoval mimo jiné, že nastavení parametru účtování parkovacích poplatků ve vztahu k širší letecké veřejnosti je otázkou obchodní politiky a strategie a že není oprávněn smluvně upravený systém poplatků přehodnocovat či určovat soukromým subjektům, jak mají ke svým smluvním partnerům přistupovat.

5. Tento rozsudek ve výroku I napadla stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není přípustné podle § 237 o. s. ř..


II.
Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka poukazuje na to, že se vedlejší účastnice v nájemní smlouvě uzavřené nejprve s Českou správou letišť, s. p., a později s Jihomoravským krajem zavázala poskytovat služby všem uživatelům na nediskriminačním základě, a vyvozuje, že s ohledem na zvláštní veřejnoprávní povahu podnikání vedlejší účastnice nelze přijmout, že podmínky a způsob účtování parkovacích poplatků jsou pouhou otázkou obchodní politiky a strategie. Vytýká krajskému soudu, že odmítl meritorně vypořádat tento veřejnoprávní rozměr, přestože tvrdila, že při výkladu ceníku nelze pominout zavedenou praxi stran, handlingovou smlouvu uzavřenou dne 30. 11. 2018, pokyn pro parkování a zmíněnou smluvní povinnost vedlejší účastnice nediskriminačního přístupu.

7. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl "nejsilnější právní otázkou dovolání", tj. zda vedlejší účastnice jako subjekt provozující veřejný statek při výkonu svého postavení porušila obecný zákaz zneužití práva a účelu svěřené pravomoci, aniž by se vypořádal s její podstatou, tedy zda je myslitelné, aby provozovatel veřejného statku vybočil z ústavněprávně podmíněných limitů svého postavení pouze tehdy, byla-li "formálně zjištěna diskriminace". Otázka právního režimu provozovatele veřejné infrastruktury na výklad ceníku není podle stěžovatelky otázkou skutkovou. Právní povahu má i otázka, zda lze zavedenou praxi stran (§ 556 odst. 2 občanského zákoníku) pominout s odkazem na obchodní politiku provozovatele letiště a zda § 433 občanského zákoníku o ochraně slabší strany vyžaduje pro své uplatnění "formální srovnávací diskriminaci", nebo se opírá o materiální nerovnost smluvních stran. Stěžovatelka má za to, že uvedený postup Nejvyššího soudu představuje odepření spravedlnosti.

8. Dodává, že jádrem sporu je výklad ceníku a posouzení, zda vedlejší účastnice byla oprávněna účtovat sazby krátkodobého parkování, jestliže po několik let hradila sazby dlouhodobého parkování, a to i při každodenních pohybech letadel. Argumentuje, že tato praxe je podstatným interpretačním vodítkem (§ 555 a 556 občanského zákoníku), a odchýlila-li se vedlejší účastnice od ní, obecné soudy měly vysvětlit, v čem spočívala podstatná změna okolností, z jakého ustanovení ceníku plynula aplikace krátkodobého parkování, proč handlingová smlouva a pokyn pro parkování nesvědčí dlouhodobé povaze stání a proč nemá tato praxe interpretační význam, což neučinily. Upozorňuje, že účtované poplatky nebyla schopna hradit, a proto musela letadla přesunout jinam a svou činnost na tomto letišti ukončit. Šlo tedy o úplné vytěsnění z infrastruktury letiště.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný až na dále uvedenou výjimku. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k výroku II rozsudku městského soudu není Ústavní soud k projednání příslušný, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo změněno, či zrušeno.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Stěžovatelka v soudním řízení tvrdila, že jí vedlejší účastnice vyúčtovala poplatky za parkování chybně (v nesprávné sazbě). Obecné soudy v tomto ohledu vyšly z relevantních skutkových zjištění především ohledně předchozího i současného právního vztahu, jež byly původně založeny nájemní a aktuálně tzv. handlingovou smlouvou. Zabývaly se přitom (kromě jiného) posledně uvedenou smlouvou, sazebníkem a pokynem pro parkování, vyjádřily se k otázce relevance předchozí praxe smluvních stran pro interpretaci a aplikaci sazebníku vedlejší účastnice (bod 16 usnesení Nejvyššího soudu), jakož i k použití příslušné sazby tohoto sazebníku (zejm. body 15 a 16 rozsudku krajského soudu) a v této souvislosti rovněž k otázce tvrzeného dopadu pravidla contra proferentem (body 17 až 19 usnesení Nejvyššího soudu). Neodpovídá skutečnosti, že by z napadených rozhodnutí nebylo patrno, v čem změna okolností spočívala a z čeho plynuly účtované poplatky či k čemu soudy nižších stupňů interpretací mimo jiné výše uvedených listin dospěly. Příslušné závěry jsou srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodněny, a ani z věcného hlediska se nejeví zjevně nepřiměřenými (tzv. extrémními), jež by z hlediska ústavnosti nemohly obstát.

12. Dále stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice (jako subjekt provozující veřejný statek) účtováním nepřiměřených poplatků zneužila svého postavení a zamezila jí tím přístup k letištní infrastruktuře. V soudním řízení bylo prokázáno, že stěžovatelce byly za tytéž služby účtovány stejné poplatky jako dalším osobám a tedy, že k diskriminaci nedošlo, a to, že by vedlejší účastnice zneužila svého postavení nějakým jiným způsobem, v jehož důsledku by mohlo dojít k porušení § 433 občanského zákoníku či § 10 a násl. zákona o ochraně hospodářské soutěže, zjištěno nebylo; k tomu možno dodat, že jiný závěr neplyne ani ze samotné skutečnosti, že stěžovatelka v pozdější době nebyla ochotna či schopna tyto poplatky hradit. Za této situace nelze za nijak excesivní považovat závěr krajského soudu, podle něhož je nastavení poplatků věcí "obchodní strategie a politiky" vedlejší účastnice, a ani nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že se věcně nezabýval těmi právními otázkami, které nevycházejí ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh, k jehož projednání zčásti není příslušný, a ve zbytku jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud nerozhodl, nicméně mu vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2026


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu