IV.ÚS 1060/24 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Spolek akcionářů ČEZ, a. s., sídlem Trávníky 997/75, Brno, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti výrokům I v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, II, III a IV rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2024 č. j. 14 Cmo 226/2023-213, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČEZ, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4, obchodní společnosti Vršanská uhelná a. s., sídlem Václava Řezáče 315, Most, a společnosti INDOVERSE (CZECH) COAL INVESTMENTS LIMITED, sídlem Antoniou Building, 2nd floor, Flat/Office 201, Larnaca, Spartis, 1, Kypr, jako vedlejšími účastnicemi řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 Listiny a čl. 37 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako akcionářka obchodní společnosti ČEZ, a. s., domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž se měla společnost ČEZ, a. s., zavázat prodat 100 % akcií ve své dceřiné společnosti Elektrárna Počerady a. s. obchodní společnosti Vršanská uhelná a. s. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není ve sporu aktivně legitimovanou a nemá ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2023 č. j. 75 Cm 42/2020-167 proto její žalobu zamítl. Jako procesně neúspěšnou ji zavázal k náhradě nákladů řízení. Při určení výše náhrady za zastoupení soud vycházel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně z částky tarifní odměny 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení je určení neplatnosti právního jednání. Předmětem nebyla hodnota akcií, když v průběhu řízení nedošlo ani k jejímu vyčíslení. Z domněnek stěžovatelky o ceně za převod akcií nelze vycházet.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu napadeným rozsudkem částečně potvrdil, změnil však výši částky, kterou stěžovatelka byla povinna zaplatit vedlejším účastnicím jako náhradu nákladů řízení (výrok I). Zároveň stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastnicím náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky II, III a IV). Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu ohledně aktivní legitimace stěžovatelky i jejího naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií. Za nesprávný však označil postup, kterým městský soud určil výši náhrady za zastoupení podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v žalobě výslovně uvedla hodnotu předmětu koupě (akcií), kterou minimálně co do této výše učinily vedlejší účastnice nespornou, je nutné vycházet z této částky. Vrchní soud tak na rozdíl od městského soudu při určení výše náhrady za zastoupení vyšel z § 7 bodu 7. ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadený rozsudek vrchního soudu zasahuje do jejích základních práv a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ačkoliv podala co do výroku ve věci samé napadeného rozsudku dovolání, má za to, že ústavní stížnost je přípustná a není předčasná. Vzhledem k omezení v § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je velmi pravděpodobné, že se Nejvyšší soud bez ohledu na výsledek řízení nebude otázkou nákladů řízení zabývat. Vrchní soud pochybil, pokud tarifní hodnotou sporu učinil částku představující hodnotu předmětu koupě (akcií), když samotná smlouva nebyla provedena jako důkaz ani nebyla předmětem dokazování. Částka představující cenu akcií nebyla mezi účastníky nespornou, když tvrzení stěžovatelky ohledně její výše bylo založené pouze na omezeně dostupných informacích (stěžovatelka smlouvu nikdy neměla k dispozici). Ostatně sama stěžovatelka cenu během řízení zpochybňovala, domnívala se, že ve skutečnosti je vyšší. Vrchní soud se nevypořádal s argumentací stěžovatelky ohledně nemožnosti vztažení závěrů nálezu ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23 na posuzovanou věc. Náhrada nákladů ve výši určené vrchním soudem má navíc na stěžovatelku nepřípustný rdousící efekt.

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, zabýval se otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.

7. Stěžovatelka se domáhá zrušení nákladového výroku, proti kterému, jak ostatně sama správně poukazuje, není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Činí tak ale za situace, kdy proti napadenému rozsudku podala dovolání a o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl (což Ústavní soud ověřil z internetové databáze infosoud.justice.cz, jakož i z přímé komunikace s Nejvyšším soudem). Výrok o náhradě nákladů řízení má přitom k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Bylo by proto v rozporu s principem efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 2043/23, bod 14 a ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19, bod 7). Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal ústavní stížnost proti výrokům rozsudku vrchního soudu o náhradě nákladů řízení přípustnou.

8. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" nebrání stěžovatelce, aby po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), podala novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i tehdy, brojila-li by stěžovatelka výhradně proti nákladovým výrokům (srov. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2237/23, bod 12).

9. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž lze pro úplnost dodat, že Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2024


Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj