Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že vnitrostátní soudy použily výňatky z přepisů nezákonných odposlechů k označení výpovědi stěžovatele za nevěrohodnou, a vlastní odsouzení stěžovatele založily na jiných důkazech.
Přehled
Anotace
Rozsudek ze dne 16. září 2025 ve věci č. 31722/22 – Seppern proti Estonsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že vnitrostátní soudy použily výňatky z přepisů nezákonných odposlechů k označení výpovědi stěžovatele za nevěrohodnou, a vlastní odsouzení stěžovatele založily na jiných důkazech.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl obžalován ze spáchání několika trestných činů – krácení daní, podvodu, padělání dokumentů a jejich následného užití. V průběhu vyšetřování byly pořízeny telefonní odposlechy jeho rozhovorů se třetími osobami. Prvostupňový soud označil tyto nahrávky za nezákonné a coby důkazy nepřípustné, jelikož rozhodnutí o povolení odposlechu nebylo dostatečně odůvodněno z hlediska nezbytnosti zásahu do soukromí stěžovatele. Na žádost státního zástupce však prvostupňový soud povolil použití výňatků z přepisů odposlechů za účelem posouzení věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi na hlavním líčení, což odůvodnil odkazem na ustanovení trestního řádu, které takový postup umožňovalo. Prvostupňový soud následně označil výpověď stěžovatele za nevěrohodnou v důsledku rozporů se zpřístupněnými částmi odposlechů a shledal stěžovatele vinným. Při rozhodování o vině stěžovatele se vnitrostátní soudy opřely o celou řadu důkazů, například o výpovědi svědků, znalecký posudek, informace z banky či veřejných rejstříků.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že vnitrostátní soudy při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi vycházely z výňatků z přepisů nezákonných odposlechů.
a) Obecné zásady
Článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivý proces, ale nestanoví žádná pravidla ohledně přípustnosti důkazů ani o způsobu, jakým by měly být důkazy posuzovány [Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), č. 19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2017, § 83]. Je třeba rozlišovat mezi přípustností důkazů (tj. otázkou, které důkazy mohou být předloženy soudu) a právy obhajoby ve vztahu k důkazům, které byly soudu skutečně předloženy. Úlohou Soudu není určovat, zda konkrétní druhy důkazů – například důkazy získané nezákonně podle vnitrostátního práva – mohou být přípustné, nebo zda byl stěžovatel vinen či nikoli. Jeho úkolem je posoudit spravedlivost řízení jako celku (Bykov proti Rusku, č. 4378/02, rozsudek ze dne 10. března 2009, § 89). Při určování, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, je třeba zohlednit také práva obhajoby, včetně toho, zda stěžovateli byla dána možnost zpochybnit důkazy a bránit se jejich použití za okolností, kdy byly dodrženy zásady kontradiktorního řízení a rovnosti stran mezi obžalobou a obhajobou. Otázka, zda stěžovatelovy námitky proti důkazům byly vnitrostátními soudy řádně posouzeny, tj. zda byl stěžovatel skutečně „vyslechnut“, a zda soudy podložily svá rozhodnutí relevantním a dostatečným odůvodněním, jsou rovněž faktory, které je třeba při tomto posouzení zohlednit (Yüksel Yalçınkaya proti Turecku, č. 15669/20, rozsudek velkého senátu ze dne 26. září 2023, § 303, 310 a 324). Kromě toho je třeba zohlednit kvalitu důkazů, včetně toho, zda okolnosti, za nichž byly získány, vrhají pochybnosti na jejich spolehlivost nebo přesnost. Při tomto přezkumu Soud rovněž přihlíží k ostatním důkazům ve spisu a přikládá váhu tomu, zda dané důkazy byly či nebyly rozhodující pro výsledek řízení (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 164).
b) Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud úvodem připomněl, že v několika dřívějších věcech shledal, že použití skrytých odposlouchávacích zařízení bylo v rozporu s článkem 8 Úmluvy. Nicméně v těchto případech rovněž konstatoval, že připuštění takto získaných informací jako důkazu nebylo za daných okolností v rozporu s požadavkem spravedlivosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Lysyuk proti Ukrajině, č. 72531/13, rozsudek ze dne 14. října 2021, § 66–76; Hambardzumyan proti Arménii, č. 43478/11, rozsudek ze dne 5. prosince 2019, § 78–81; Dragoş Ioan Rusu proti Rumunsku, č. 22767/08, rozsudek ze dne 31. října 2017, § 51–57 a Dragojević proti Chorvatsku, č. 68955/11, rozsudek ze dne 15. ledna 2015, § 131–135).
V projednávané věci vnitrostátní soudy prohlásily odposlechy za nezákonné kvůli nedostatečnému odůvodnění, a současně za nepřípustné při dokazování. Navzdory tomu ale povolily použití výňatků z přepisů těchto hovorů v kontextu křížového výslechu stěžovatele za účelem posouzení věrohodnosti jeho výpovědí. Podle vnitrostátních soudů bylo takové použití zachycených telefonních hovorů v souladu s vnitrostátním právem. S tímto hodnocením nesouhlasil stěžovatel. Soud v tomto ohledu konstatoval, že není jeho úkolem vystupovat jako orgán čtvrté instance a zpochybňovat výklad práva ze strany vnitrostátních soudů [Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), č. 19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2017, § 83]. Prvostupňový i odvolací soud se s argumenty stěžovatele vypořádaly důkladně a způsobem, který nelze považovat za svévolný či zjevně nepřiměřený. Oba soudy vysvětlily, proč použití odposlechů bylo v souladu s vnitrostátním právem, na čemž nic nemění skutečnost, že se zřejmě jednalo o první případ výkladu předmětných ustanovení trestního řádu.
Soud se dále zaměřil na otázku, jestli bylo řízení jako celek spravedlivé. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel využil možnosti zpochybnit přípustnost důkazů získaných odposlechy, v důsledku čehož prvostupňový soud prohlásil tyto důkazy za nepřípustné. Odposlechy však přesto sehrály v řízení proti stěžovateli nepřímou roli a oslabily pozici obhajoby, jelikož prvostupňový soud povolil použití výňatků z odposlechů za účelem posouzení věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi před soudem. Právě s přihlédnutím k obsahu těchto výňatků soud označil výpověď stěžovatele za nevěrohodnou. Soud v tomto ohledu považoval za významnou procesní záruku, že vnitrostátní soudy měly k odposlechům pouze omezený přístup – neměly přístup k úplným přepisům odposlechů, pouze k určitým výrazům, na které upozornil státní zástupce. Stěžovatel navíc dostal a také využil příležitost vysvětlit zjevné rozpory mezi jeho výpovědí u soudu a záznamy z odposlechů. Stran jejich pravosti, spolehlivosti nebo přesnosti přitom nic nenamítal. Měl také možnost použití výňatků z odposlechů pro účely posouzení věrohodnosti jeho výpovědi napadnout před dalšími soudními instancemi, což učinil. Prvostupňový a odvolací soud se přitom jeho argumentací důkladně zabývaly. Konečně Soud také poukázal na skutečnost, že stěžovatelovo odsouzení se opíralo o řadu dalších důkazů a použití výňatků z odposlechů nebylo pro výsledek řízení určující.
Soud tedy vzhledem k dostupným procesním zárukám a tomu, že výňatky z odposlechů nebyly pro výsledek řízení rozhodující, dospěl k závěru, že k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.
III. Oddělená stanoviska
Soudce Pavli se ve svém souhlasném stanovisku vymezil vůči odůvodnění většiny týkajícímu se výkladu ustanovení trestního řádu vnitrostátními soudy, dle nějž bylo možné použít výňatky nezákonných odposlechů pro účely posouzení věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi. Tento výklad byl oproti znění textu poněkud extenzivní. Vnitrostátní právní rámec umožňující tajné sledování osob a zásahy do práva na soukromí musí být dostatečně přesný, jasný a předvídatelný. Pokud jsou nezákonně pořízené důkazy podle vnitrostátního práva nepřípustné, měly by se vnitrostátní soudy zdržet vytváření „zadních vrátek“ pro jejich použití v řízení. Přinejmenším by takový postup měl být ospravedlnitelný jen při existenci závažných důvodů.
Soudkyně Ní Raifeartaigh ve svém souhlasném stanovisku upozornila na problematické rozlišování mezi „přímým“ a „nepřímým“ použitím nezákonně získaných důkazů. Dle vnitrostátních soudů bylo přímé použití odposlechů k prokázání viny stěžovatele protiprávní, ale nepřímé použití jejich vybraných částí při výslechu stěžovatele před soudem již možné bylo. Toto rozlišení Soud v rozsudku neakcentoval. Podle soudkyně by se v budoucnu mohlo stát předmětem bližšího zkoumání Soudu, pokud by nepřímé použití nezákonně získaných důkazů hrálo rozhodující roli pro odsouzení. To nebyl tento případ. Zde souhlasila se závěrem většiny o zachování celkové spravedlnosti řízení, jelikož sporný důkaz nebyl rozhodující pro odsouzení stěžovatele. Konstatování viny se opíralo o množství jiných důkazů a stěžovatel měl široké možnosti procesní obrany.