I.ÚS 830/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 30 Cdo 3315/2025-36, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2025 č. j. 16 Co 179/2025-21 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. července 2025 č. j. 12 C 150/2025-9, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Tato ústavní stížnost je jedna z mnohých stěžovatelových stížností brojících proti postupu obecných soudů, které pro vady podání odmítly jeho žalobu na náhradu škody či nemajetkové újmy.


I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

2. Stěžovatel se u Okresního soudu ve Znojmě domáhal náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)."Titulem" zakládajícím odpovědnost státu mělo být dle stěžovatele nezákonné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025 č. j. 14 Co 45/2025-20.

3. Podání stěžovatele obsahovalo vady, a proto ho okresní soud poučil a vyzval k jejich odstranění. Stěžovatel na výzvu reagoval, avšak vady podání neodstranil. Okresní soud proto jeho žalobu napadeným usnesením odmítl jako nepřípustnou.

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání na samé hraně jeho projednatelnosti. V převažujícím rozsahu bylo totiž pokračováním prosté polemiky s rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu. Stěžovatelem formulované otázky přípustnost dovolání nezaložily. Stěžovatel nevymezil žádnou konkrétní právní otázku ani předpoklady přípustnosti.


II. Argumentace stěžovatele

6. Podle stěžovatele byla jeho žaloba projednatelná, obsahovala veškeré zákonné náležitosti, odkazem na nezákonné usnesení byl skutek nezaměnitelný s jiným jednáním a požadovaný nárok byl přesně vyčíslen. Okresní soud však přesto shledal, že jeho žaloba má vady, uložil stěžovateli povinnosti nad rámec zákona a následně jeho žalobu odmítl. Krajský soud a Nejvyšší soud pak tento nesprávný postup nekorigovaly. Tím obecné soudy porušily práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí podle něj porušují i čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud
zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].

10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč bylo podání stěžovatele neprojednatelné. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel s takovým závěrem nesouhlasí. V ústavní stížnosti obecným soudů vytýká zejména nedostatky co do míry odůvodnění napadených rozhodnutí, projednávání bez účasti žalované nebo pochybení v jejich poučovací povinnosti. Tím však pouze pokračuje ve své polemice z řízení před obecnými soudy, kterou se již zabýval v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud. Nejvyšší soud podrobně reagoval na jednotlivé stěžovatelovy námitky. Vysvětlil, že ze stěžovatelovy žaloby a jejího doplnění nebylo zjevné, jakého typu nároku se domáhal a jak k němu dospěl. Nebylo patrné, zda požadoval náhradu nemajetkové újmy spočívající v právní nejistotě (zřejmě ohledně existence jednoznačně nespecifikovaného nároku) nebo újmy majetkovou, u které by musel tvrdit, jak konkrétně bylo do jeho majetkové sféry zasaženo (bod 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z ústavněprávního hlediska nelze jeho odůvodnění nic vytknout. Argumentace Nejvyššího soudu je ostatně v ústavní stížnosti reflektována minimálně. Ostatní námitky stěžovatele stran rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela postrádají ústavněprávní přesah. Jakkoliv má stěžovatel za to, že dovolání mělo být přípustné, opakuje pouze svou argumentaci, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal.

11. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu