JAKLOVÁ A OSTATNÍ proti České republice

 

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

 

PÁTÁ SEKCE

 

 

 

VĚC JAKLOVÁ A OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE

 

(stížnost č. 38342/23)

 

 

ROZSUDEK

 

 

ŠTRASBURK

 

4. prosince 2025

 

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

 

 

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Jaklová a ostatní proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:

            Gilberto Felici, předseda,

            Kateřina Šimáčková,

            Georgios A. Serghides,

            Diana Sârcu,

            Mykola Gnatovskyy,

            Vahe Grigoryan,

            Sébastien Biancheri, soudci,

a Martina Keller, zástupkyně tajemníka sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 38342/23) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) čtyřmi českými občany uvedenými v příloze („stěžovatelé“) dne 12. října 2023;

rozhodnutí oznámit stížnostní námitku vládě České republiky („vláda“) a prohlásit zbývající část stížnosti za nepřijatelnou;

stanoviska účastníků řízení;

po poradě konané dne 4. listopadu 2025,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ÚVOD

1.  Věc se týká způsobu, jakým se vnitrostátní soudy vypořádaly s občanskoprávní žalobou na náhradu újmy podanou stěžovateli kvůli úmrtí jejich příbuzného, B. J., na podchlazení, k němuž došlo po jeho neočekávaném opuštění nemocnice, kam byl přijat k dobrovolné hospitalizaci. Vznáší otázky na poli článku 2 Úmluvy.

SKUTKOVÝ STAV

2.  První stěžovatelkou je matka B. J., druhou stěžovatelkou jeho manželka, třetím stěžovatelem jeho bratr a čtvrtou stěžovatelkou jeho dcera. Jména a osobní údaje stěžovatelů jsou uvedeny v přiložené tabulce. Stěžovatele zastupovala paní Z. Vondráčková, advokátka působící v Praze.

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec pan P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

4.  Skutkový stav věci lze shrnout následovně.

I.          UDÁLOSTI V NEMOCNICI

5.  Dne 29. listopadu 2009 byl B. J. pro podezření z právě prodělaného epileptického záchvatu dobrovolně hospitalizován na neurologickém oddělení Fakultní nemocnice Bulovka („nemocnice“). Ošetřující lékař při příjmu zaznamenal, že B. J. je při vědomí, plně orientovaný, nejeví známky ohrožení sebe či okolí a jeho psychický stav je v normě. B. J. byl proto umístěn na otevřené lůžkové oddělení s přístupem do venkovních prostor, jež se na noc zamykalo.

6.  Tentýž lékař viděl B. J. dne 30. listopadu 2009 kolem 15:00 hod. Jak později lékař vypověděl policii, B. J. si na svůj zdravotní stav nestěžoval a jeho aktuální psychický stav byl i nadále v normě (viz § 12 níže). Podle vyjádření poskytnutého vládě nemocnicí dne 31. května 2024 pro účely řízení před Soudem B. J. během své hospitalizace nevykazoval známky duševní choroby a pro omezení jeho pohybu po nemocnici nebyl dán zákonný důvod.

7.  Na základě výše uvedeného vyjádření nemocnice vláda ve svém stanovisku uvedla, že B. J. se z oddělení opakovaně vzdaloval s tím, že si potřebuje zakouřit, a požadoval odemknutí východu z oddělení i v noci. Stěžovatelé toto tvrzení rozporovali s poukazem na neexistenci důkazů nenasvědčujících tomu, že by B. J. opustil oddělení opakovaně. Tvrdili, že B. J. opustil oddělení v noci pouze jedenkrát, a to v noci předcházející jeho zmizení. Navíc jiný pacient, který si s ním šel během noci zakouřit, později před soudem vypověděl (viz § 16 níže), že zdravotní sestra odemkla dveře výtahu, aby si mohli jít ven zakouřit, a že B. J. se choval neobvykle (trhaně se pohyboval a nesrozumitelně křičel).

8.  Kolem 7:40 hod. dne 1. prosince 2009 bylo při ranní vizitě zjištěno, že B. J. není přítomen na svém pokoji.  Podle pozdějších výpovědí podaných pracovníky nemocnice volala kolem 8:00–8:15 hod. zdravotní sestra z jiného oddělení pracovníka ostrahy, že vidí B. J., oblečeného v županu, jak strhává plakáty a vyhrožuje personálu. Pracovník ostrahy později vypověděl policii, že když B. J. oslovil, ten nejprve na všechny jeho otázky odpovídal pouze jedním slovem, a to ‚Bulovka‘, později ale začal mluvit klidně a řekl, že se vrátí na pokoj. Pracovník ostrahy tak předpokládal, že B. J. se šel jen projít a není třeba jeho dalšího zákroku.

9.  Tentýž den v 11:45 hod. se B. J. nedostavil na plánované vyšetření EEG. Kolem 13:00 hod. volala na oddělení neurologie druhá stěžovatelka a chtěla mluvit s manželem, který jí údajně nebral telefon. Bylo jí řečeno, že personál jejího manžela neviděl už od ranních hodin. Přibližně ve 14:30 hod druhá stěžovatelka přijela do nemocnice a zjistila, že B. J. nechal na pokoji všechny své osobní věci.

Podle stěžovatelů nemocniční personál odmítl situaci řešit a sdělil jim, že se jedná o otevřené oddělení a pacienti mohou kdykoli odejít. Druhá stěžovatelka tak zahájila vlastní pátrání po manželovi za pomoci své kolegyně. Později dorazil třetí stěžovatel v doprovodu přátel a pátracího psa, ale bylo jim nařízeno z důvodu přítomnosti psa areál opustit.

Když se B. J. nedostavil na vyšetření EEG, v nemocnici bylo podle jejího výše zmíněného vyjádření poskytnutého vládě provedeno šetření se zjištěním, že se z neurologického oddělení vzdálil a osobní věci zanechal na pokoji (tedy obdobně, jako když se vzdaloval kouřit mimo prostory budovy). Jakmile druhá stěžovatelka informovala nemocnici, že se B. J. nemůže dovolat, nemocniční personál a pracovníci ostrahy jej začali hledat. Po bezúspěšném hledání nahlásili jeho zmizení policii.

Podle policejních protokolů ze dne 1. prosince 2009 ohlásila zdravotní sestra neurologického oddělení ve 14:50 hod., že B. J. opustil oddělení v 7:00 hod. toho dne. Policie jej prohlásila za pohřešovaného od 8:00 hod., kdy jej naposledy viděl pracovník ostrahy. Po ohlášení incidentu zdravotní sestrou zahájila policie pátrací operaci v celém areálu nemocnice, telefonicky obvolala další nemocnice na území města Prahy, tísňové linky a provozovatele veřejné pražské dopravy. Ještě téhož dne bylo po B. J. vyhlášeno celostátní pátrání.

10.  Dne 12. prosince 2009, během nové pátrací operace dle všeho iniciované druhou stěžovatelkou a uskutečněné jí a přáteli B. J. společně s policejní hlídkou, bylo tělo B. J. nalezeno na špatně přístupném místě poblíž areálu nemocnice. Přivolaný lékař určil, že k úmrtí došlo před třemi až čtyřmi dny z neznámé příčiny.

II.        NÁVAZNÉ VYŠETŘOVÁNÍ

11.  Dne 14. prosince 2009 zahájila policie ve věci úmrtí B. J. vyšetřování. Téhož dne nařídil policejní orgán soudní pitvu těla pacienta, dle jejíchž závěrů zemřel B. J. na následky podchlazení organismu několik dnů po opuštění nemocnice.

12.  Dne 29. ledna 2010 vypověděl neurolog, který B. J. do nemocnice přijímal, že B. J. souhlasil s hospitalizací, nejevil známky ohrožení sebe či okolí a jeho psychický stav byl v normě. Neurolog rovněž vypověděl, že dne 30. listopadu 2009 B. J. opakovaně opustil oddělení, přestože byl poučován, aby zůstal na lůžku.

13.  Dne 3. února 2010 policejní orgán vydal usnesení o odložení věci s odůvodněním, že provedeným šetřením nebylo zjištěno, že se v dané věci jedná o trestný čin. První stěžovatelka proti tomuto usnesení podala stížnost, již státní zastupitelství dne 10. března 2010 zamítlo jako nedůvodnou.

III.       ŘÍZENÍ O NÁHRADĚ ÚJMY

14.  V listopadu 2011 podali stěžovatelé proti nemocnici občanskoprávní žalobu o částku 240 000 Kč (přibližně 9 600 €) jako náhradu nemajetkové újmy, již opřeli o tvrzení, že personál nemocnice porušil v souvislosti se zmizením a smrtí B. J. obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 a 420 tehdy platného občanského zákoníku. Tvrdili, že nemocnice měla B. J. zabránit v opuštění areálu, jelikož byly známky, že by mohl trpět psychickou poruchou, a nemocnice jej měla po jeho zmizení hledat namísto maření jejich vlastních snah nalézt jej za pomoci pátracího psa.

15.  Na jednání Obvodního soudu pro Prahu 8 („obvodní soud“) ze dne 27. května 2013 vypověděl primář neurologického oddělení, že v době přijetí byl B. J. uložen na dobu tří hodin pod zvýšený dohled (kvůli prodělanému záchvatu). Zvýšený dohled byl ukončen 30. listopadu 2009, a to rovněž kvůli nedostatečným kapacitám pro jeho poskytování. Ačkoli byly známky toho, že B. J. by mohl trpět epilepsií, v danou dobu nebyla jeho diagnóza dosud potvrzena a byla v plánu další vyšetření. Neurolog vypověděl, že si při velké vizitě dne 30. listopadu 2009 nevšiml, že by se pacient choval nějak neobvykle. Když zjistil, že B. J. opustil oddělení, prověřoval, zda byly dodrženy platné předpisy, a podle jeho vědomí tomu tak bylo.

Soud rovněž vyslechl svědectví J. V., kolegyně druhé stěžovatelky, která ji doprovázela dne 1. prosince 2009 do nemocnice.  Uvedla, že měly problémy dostat se do budovy, a když se ptaly, zda nemocniční personál hledá B. J., nemocniční sestra jim řekla, že personál nemá povinnost na pacienty na otevřeném oddělení dohlížet.

16.  Pacient, který šel s B. J. v noci před jeho zmizením kouřit, na jednání dne 5. prosince 2013 svědčil a vypověděl, že se B. J. choval neobvykle (viz § 7 výše). Rovněž uvedl, že viděl B. J. dne 1. prosince 2009 okolo 10:00 hod. dopoledne v podzemní chodbě vedoucí k východu z nemocnice.

Pracovník ostrahy uvedl, že po telefonátu sestry z rána dne 1. prosince 2009 (viz § 8 výše) učiněném kvůli nahlášení pacienta, který verbálně napadá okolí a chová se nestandardně, našel B. J. na oddělení chirurgie, jak si v navenek klidném stavu čte letáky.

17.  Rozsudkem ze dne 13. června 2016 obvodní soud stěžovatelům vyhověl a rozhodl, že žalovaná nemocnice je povinna zaplatit jim náhradu újmy za smrt jejich příbuzného. Rozhodl, že nemocniční personál nepostupoval v daném případě lege artis tím, že řádně nedohlédl na B. J., který neměl zatím určenu diagnózu a vykazoval projevy psychické poruchy, a umožnil mu pohyb po nemocnici, přičemž jediným přijatým opatřením bylo přivolání pracovníka ostrahy. Nemocniční personál neochránil B. J. před sebepoškozením a opuštěním nemocnice a porušení této prevenční povinnosti vedlo k úmrtí B. J.

18.  Dne 14. října 2016 Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání s tím, že pro závěr, zda postup nemocnice byl či nebyl lege artis, je nezbytný znalecký posudek.

19.  Obvodní soud zadal vypracování znaleckého posudku skupině znalců. Znalecký posudek ze dne 30. června 2017 vyhotovený na základě zdravotnické dokumentace B. J. konstatoval, že nebyl důvod předpokládat přítomnost psychické poruchy, a tudíž ani uplatnit zvláštní ochranu před sebepoškozením. V této souvislosti znalci dospěli k závěru, že umístění pacienta, který má pouze izolovaný záchvat, na neurologické oddělení s běžným dohledem je v souladu se standardní péčí. Nemocniční personál kromě toho nemohl předvídat změnu chování B. J. Důvody odchodu B. J. z oddělení jsou nejasné, ale postup personálu při hlášení mimořádné události byl standardní a v souladu s vnitřními předpisy nemocnice.

20.  Dne 20. září 2018 před soudem vypovídal jeden ze zpracovatelů znaleckého posudku. Podle stěžovatelů znalkyně v souvislosti s chováním B. J. nahlášeným pracovníkovi ostrahy a jeho neúčastí na vyšetření EEG uvedla, že kdyby události nastaly v nemocnici, kde pracuje, personál nemocnice by přivolal specialistu nebo by pacienta převezl na oddělení, kde by mohl být vyšetřen; také by požádal pracovníky z oddělení, na něž byl pacient přijat, aby ho na plánované vyšetření doprovodil.

21.  Rozsudkem ze dne 24. září 2018 obvodní soud stěžovatelům opět vyhověl s tím, že nyní omezili své nároky na fakt, že nemocnice nezabránila B. J. v opuštění areálu, a to i přes jeho nestandardní chování. Nemocnice tvrdila, že B. J. byl přijat k dobrovolné hospitalizaci a nebyl důvod omezovat jej v pohybu (například jeho detencí). Soud zdůraznil, že na věc nelze pohlížet pouze z úzkého pohledu lékařské péče poskytnuté B. J. Základní právní otázka spočívala v prevenční povinnosti zajistit bezpečnost pacienta, jež byla v případě B. J. porušena, jelikož pracovník ostrahy nenahlásil incident, jehož byl svědkem (viz § 8 výše), zdravotnickému personálu.

22.  Rozsudkem ze dne 23. ledna 2019 městský soud rozsudek potvrdil. Třebaže připustil, že samotný lékařský postup při léčení B. J. byl lege artis a nepochybil ani pracovník ostrahy nemocnice, personál pohyb pacienta dne 1. prosince 2009 od ranních hodin až do odpoledne, kdy dorazila jeho manželka, nijak nemonitoroval a nedodržel ani interní nemocniční předpis týkající se svévolného odchodu pacienta.

23.  Usnesením ze dne 31. srpna 2020 Nejvyšší soud poslední dva jmenované rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání z důvodu, že samotné vyšetřovací a léčebné výkony mohly být podle předpisů účinných v rozhodné době poskytovány bez souhlasu pacienta pouze ve výjimečných situacích, kdy pacient ohrožuje sebe nebo své okolí (např. pokud jeví známky duševní choroby nebo intoxikace). Proto za situace, kdy nemocnice nemohla nutit pacienta k léčbě, bylo po ní možno jen stěží požadovat, aby průběžně monitorovala, zda pacient léčbu dodržuje, případně aby jej k ní přiměla, rozhodne-li se pacient vzdálit. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení pak nemusí automaticky značit riziko újmy na životě či zdraví nemocného, a to ani za chladného počasí. Na otevřeném oddělení lze v krátkém časovém horizontu jen obtížně rozlišit mezi dočasnou nepřítomností pacienta na oddělení a tím, kdy jeho nepřítomnost již značí záměr nemocnici opustit. Jinak by bylo samozřejmě nutno pohlížet na pacienta, u nějž by mělo být zdravotnímu personálu zřejmé, že jeho delší absence na oddělení může bezprostředně nepříznivě ovlivnit jeho zdraví, či na pacienta vykazujícího známky duševní poruchy a riziko, že může ohrozit sebe či své okolí.

Nejvyšší soud měl tak za to, že v dané věci bylo otázkou k rozhodnutí, zda nemocničnímu personálu byly nebo měly být známy zvláštní okolnosti (např. existence psychické poruchy), jež by si vyžádaly mimořádná opatření týkající se sledování B. J. či dohledu nad ním. Pokud navíc byl k dispozici použitelný interní předpis, soudy projednávající věc měly objasnit jeho povahu a obsah; soudy se měly také zabývat příčinnou souvislostí mezi porušením prevenční povinnosti ze strany nemocnice a smrtí pana B. J.

24.  Dne 29. září 2021 vypovídala před obvodním soudem (poprvé) druhá stěžovatelka a uvedla, že když dne 1. prosince 2009 dorazila do nemocnice, zaměstnanci nebyli ochotni ke spolupráci. V první řadě ji nechtěli na oddělení pustit (kvůli chřipkové epidemii) a řekli jí, že nemohou zabránit odchodu pacientů z otevřeného oddělení. Jelikož se nezdálo, že by činili cokoli k nalezení B. J., okamžitě jej začala hledat sama. Později se dozvěděla, že třetí stěžovatel, který dorazil se psem, nebyl do areálu nemocnice vpuštěn. To potvrdil i třetí stěžovatel, který ve své výpovědi dodal, že byli požádáni o nevstupování na oddělení kvůli chřipkové epidemii a že se vrátil v noci sám, aby prohledal venkovní prostory komplexu nemocnice. J. V. vypověděla obdobně, jako ve své výpovědi ze dne 27. května 2013 (viz § 15 výše) a jako druhá stěžovatelka.

25.  Ve své závěrečné řeči soudu stěžovatelé uvedli, že ačkoli si byl nemocniční personál vědom toho, že B. J. coby neurologický pacient nebyl přítomen během ranní vizity, nedostavil se na pozdější vyšetření EEG a druhá stěžovatelka se jej neúspěšně snažila dostihnout telefonicky, nesnažil se zjistit, kde B. J. je, ani jej hledat. V této souvislosti odkázali na ústní výpověď jednoho ze zpracovatelů posudku týkající se správného způsobu reagování na takovou situaci (viz § 20 výše). Dále tvrdili, že zdravotnický personál si měl být vědom toho, že B. J. vykazuje známky duševní poruchy, zvláště když byly toto známky zjevné i pro laiky, jako byl další pacient a pracovník ostrahy (viz § 16 výše). Nakonec uvedli, že v souladu s interním předpisem nemocnice představovalo svévolné opuštění oddělení pacientem mimořádnou událost, jež vyžadovala zahájit hledání pacienta a informovat ostrahu, kontaktní osobu pacienta a policii. Tento postup však v případě B. J. dodržen nebyl. Podle jejich názoru nebylo pochyb, že toto opomenutí nemocnice mělo přímou příčinnou souvislost se smrtí B. J. Úmrtí B. J. šlo tedy zabránit, pokud by nemocnice okamžitě zasáhla a na jeho zmizení reagovala.

26.  Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. prosince 2021 žalobu stěžovatelů zamítl. Poukázal na to, že stěžovatelé omezili své nároky na tvrzení o porušení povinnosti nemocnice zabránit B. J. ve svévolném odchodu, a rozhodl, že důkazy předložené na podporu jejich dřívějších nároků ohledně jiných pochybení již nelze brát do úvahy. Soud uzavřel, že nemocnice svou prevenční povinnost neporušila a že B. J., dobrovolnému pacientovi, se dostalo řádné zdravotní péče. Nebylo v silách nemocnice monitorovat pohyb jednotlivých pacientů po oddělení, zejména na otevřených odděleních, a pracovník ochranky nijak nepochybil, jelikož neměl žádné oprávnění posuzovat duševní stav pacienta ani mu v odchodu z nemocnice zabránit.

27.  Stěžovatelé se odvolali a vytýkali soudu mimo jiné to, že nevysvětlil, o jaké důkazy se opřel nebo jak hodnotil důkazy svědků vyslechnutých dne 29. září 2021 (viz § 24 výše). S odkazem na právní názor Nejvyššího soudu bylo podle stěžovatelů v řízení prokázáno, že si nemocnice byla nebo měla být vědoma zvláštních okolností nasvědčujících tomu, že nepřítomnost B. J. je mimořádnou situací, a měla by být podniknuta zvláštní opatření k pátrání po něm.

28.  Městský soud dne 18. května 2022 rozsudek prvostupňového soudu potvrdil s konstatováním, že nemocnice postupovala lege artis, jak vyplývalo ze znaleckého posudku, a že svou prevenční povinnost neporušila. Jelikož epilepsie jako onemocnění u B. J. prokázána nebyla, přístup zdravotnického personálu k němu byl zcela standardní. B. J. byl přijat na otevřené oddělení, a nebylo tedy právem nemocnice ho jakkoliv v jeho pohybu omezovat. Každopádně mezi tvrzeným protiprávním jednáním nemocnice a smrtí B. J. nebyla dána příčinná souvislost. Přestože byla věc ohlášena již prakticky po pěti hodinách Policii ČR, jeho tělo se podařilo nalézt až po 12 dnech.

Soud připomenul, že v souladu s aktuální judikaturou nebylo nezbytné hodnotit důkazy, které nemohly nijak sloužit jako podklad pro rozhodnutí.

29.  Dne 9. ledna 2023 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů a potvrdil závěry nalézacích soudů o tom, že nemocnice neporušila žádnou povinnost a že každopádně neexistovala příčinná souvislost mezi jednáním nemocnice a smrtí B. J. Upozornil, že ačkoli stěžovatelé poukazovali pouze na atypické projevy B. J. a jeho rozrušenost krátce před tím, než začal být pohřešován, znalecký posudek (viz § 19 výše) dospěl k závěru, že zdravotní stav B. J. nevyžadoval přijetí mimořádných opatření směřujících k omezení jeho volného pohybu či dozoru nad ním. Argumentovali-li pak stěžovatelé tím, že nemocnice nedodržela svou interní směrnici o postupu při mimořádné události (konkrétně část 4.3.6. směrnice č. 23/2005 o hlášení a evidenci mimořádných událostí nazvaná „Svévolný odchod pacienta z oddělení“, v níž byly uvedeny osoby a orgány, jež mají být v případě opuštění oddělení pacientem vyrozuměny), konstatoval Nejvyšší soud, že stěžovatelé usilují o to, aby pouhá dočasné vzdálení se B. J. z oddělení, jemuž nemocnice nebyla povinna zabránit, bylo ztotožněno se svévolným opuštěním pacienta s úmyslem se nevrátit. Pokud jde o námitku stěžovatelů, že nalézací soudy se zejména nevypořádaly s důkazy provedenými 29. září 2021, Nejvyšší soud konstatoval, že soudy neměly povinnost vypořádat se se všemi důkazy, jestliže nemohou představovat podklad pro meritorní rozhodnutí soudu. Předmětné důkazy ve věci neposkytly žádné relevantní informace o jednání nemocnice v předmětnou dobu. Podle názoru Nejvyššího soudu nedosahovala vytýkaná pochybení nedosahují intenzity zakládající porušení práva na spravedlivý proces.

30.  Stěžovatelé posléze podali ústavní stížnost, v níž na poli článků 6 a 8 Úmluvy namítali, že v řízení bylo prokázáno, že nemocnici byly či měly být známy okolnosti vyžadující reakci zdravotnického personálu na zmizení B. J. a přijetí opatření k jeho hledání. V té souvislosti poukázali na svědecké výpovědi dalšího pacienta a pracovníka ostrahy (viz § 16 výše). Stěžovatelé opakovaně namítli, že nalézací soudy nepřihlédly k některým důkazům, např. svědeckým výpovědím, a k jejich argumentaci ohledně porušení prevenční povinnosti ze strany nemocnice – již podle jejich názoru podpořila i jedna ze znalkyň (viz § 20 výše) – a rovněž porušení jejích interních postupů. Stěžovatelé rovněž tvrdili, že při odmítnutí jejich dovolání Nejvyšší soud ignoroval pochybení nalézacích soudů a založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, k nimž tyto soudy nedospěly.

31.  Usnesením sp. zn. II. ÚS 1037/23 ze dne 7. června 2023 (doručeným dne 12. června 2023) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou. Konstatoval, že stěžovatelé uplatnili námitky výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Ústavní soud dále shledal, že závěry nalézacích soudů o tom, že nedošlo k porušení prevenční povinnosti a nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním nemocnice a úmrtím pana B. J., byly řádně odůvodněny.

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I.          ZÁKON Č. 40/1964 SB., OBČANSKÝ ZÁKONÍK (VE ZNĚNÍ ÚČINNÉM DO 31. PROSINCE 2013)

32.  Podle § 415 občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí.

33.  Podle § 420 každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, ale zprostí se odpovědnosti, prokáže-li, že škodu nezavinil.

II.        VNITROSTÁTNÍ SOUDNÍ PRAXE

34.  V nálezu sp. zn. III. ÚS 2667/21 ze dne 16. listopadu 2021 shledal Ústavní soud porušení práva na osobní svobodu v souvislosti se soudním řízením o nedobrovolné hospitalizaci stěžovatele na psychiatrickém oddělení. Zde konstatoval, že k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou, případně jeví známky duševní poruchy, nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I.          K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 2 ÚMLUVY

35.  Stěžovatelé namítali na poli článku 6 a 8 Úmluvy, že nalézací soudy nedovodily odpovědnost nemocnice za úmrtí jejich příbuzného a nevzaly v úvahu konkrétní důkazy nebo se nevypořádaly s jejich argumentací ohledně porušení interních postupů nemocnice.

Soud coby autorita rozhodující o právní kvalifikaci skutkových okolností věci má za to, že ve vztahu k úmrtí příbuzného stěžovatelů po jeho přijetí k hospitalizaci spadají jejich stížnostní námitky pod článek 2 Úmluvy, jehož relevantní části znějí takto:

„1.  Právo každého na život je chráněno zákonem. (...)“

A.  K přijatelnosti

36.  Vláda namítala, že stěžovatelé nevyčerpali dostupné vnitrostátní prostředky nápravy. Podle názoru vlády není jádrem projednávané věci zanedbání zdravotní péče nemocnicí, ale skutečnost, že B. J. zemřel několik dní po svévolném opuštění nemocnice (soudně stanovené datum úmrtí pacienta je 6. prosinec 2009). Jeho úmrtí nemohlo odvrátit včasnější nahlášení jeho odchodu nemocnicí, ale pouze jeho dřívější vypátrání policií. Jinými slovy, lze se důvodně domnívat, že pokud by byl pacient nalezen během prvních dnů po svém zmizení, mohl přežít. Stěžovatelé tak měli uplatnit občanskoprávní nárok na náhradu újmy podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem policie, spočívajícím v neprovedení dostatečně rychlého a důkladného pátrání po B. J. Takový nárok by navíc nebyl pouhým zdvojením občanskoprávní žaloby proti nemocnici, protože by se jednalo o přezkum jiného jednání jiného potenciálně odpovědného subjektu.

37.  S tím stěžovatelé nesouhlasili a namítali, že žaloba proti policii zmiňovaná vládou by nebyla dostatečným a účinným prostředkem nápravy, protože jejich věc se netýkala nesprávného úředního postupu policie. Cílem stěžovatelů bylo objasnit okolnosti smrti B. J. a vyvodit odpovědnost nemocnice.

38.  Podle Soudu stěžovatelé ve své stížnosti namítali, že vnitrostátní soudy, které projednávaly jejich občanskoprávní žalobu o náhradu újmy a posuzovaly odpovědnost nemocnice za smrt jejich příbuzného jako předběžnou otázku, nepostupovaly v souladu s pozitivními závazky žalovaného státu (viz také § 40–42 níže). V tomto ohledu patřila mezi prostředky nápravy stěžovatelů na vnitrostátní úrovni ústavní stížnost, jíž řádně využili. Nebrojili však proti nedostatkům v postupu policie. Prostředek nápravy zmiňovaný vládou tedy není ve vztahu ke stížnosti relevantní a její námitka musí být zamítnuta.

39.  Soud konstatuje, že tato stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná a není nepřijatelná ani z jiných důvodů uvedených v článku 35 Úmluvy. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B.   K odůvodněnosti

40.  Soud úvodem poznamenává, že ačkoli stěžovatelé ve své stížnosti zmínili porušení prevenční povinnosti nemocnice spočívající v nepřijetí provozních opatření k ochraně jejich příbuzného před sebepoškozením – což je otázka, která se může dotýkat pozitivních hmotněprávních závazků státu podle článku 2 Úmluvy –, učinili tak pouze ve vztahu k posuzování této otázky ze strany soudů a k jejich závěru, že k porušení této povinnosti nedošlo. Z toho důvodu byla vládě oznámena stížnost pouze na poli procesní složky článku 2.

41.  Soud zde podotýká, že účastníci se ve svých stanoviscích vyjádřili i k hmotněprávní složce článku 2. Pokud však jde o existenci legislativního a zákonného rámce v České republice, který by soukromé i veřejné nemocnice zavazoval k přijetí vhodných opatření na ochranu života pacientů, mezi účastníky nepanovala neshoda. Námitka stěžovatelů se namísto toho týkala způsobilosti soudního systému přezkoumat dodržení těchto povinností ze strany zdravotnického personálu a postihnout jejich porušení (viz obdobně Altuğ a ostatní proti Turecku, č. 32086/07, rozsudek ze dne 30. června 2015, § 73–74).

42.  Za těchto okolností Soud považuje za vhodné zaměřit svůj přezkum pro účely zjištění, zda civilní soudy řádně posoudily všechny relevantní otázky a důkazy, pouze na procesní složku článku 2 Úmluvy.

1.   Tvrzení účastníků řízení

43.  Stěžovatelé tvrdili, že soudy řádně nezohlednily jejich námitky a nevzaly v úvahu všechny relevantní důkazy a okolnosti. Tvrdili, že nastaly mimořádné okolnosti vyžadující zvýšený dohled nad B. J., včetně neznámé příčiny jeho epileptického záchvatu, jeho nepřítomnosti během ranní vizity, neúčasti na plánovaném EEG vyšetření a agresivního chování, jak o něm informoval pracovník nemocniční ostrahy. Stěžovatelé brojili proti závěrům vnitrostátních soudů, jimiž byl shledán opak. Podle jejich názoru nebylo z předmětných rozhodnutí zřejmé, o které důkazy soudy svá rozhodnutí opřely, jak tyto důkazy hodnotily a k jakým skutkovým závěrům dospěly. Kromě toho soudy zcela pominuly otázky dodržení interních předpisů nemocnice a příčinné souvislosti mezi údajným porušením prevenční povinnosti nemocnice a úmrtím B. J.

44.  Vláda tvrdila, že vnitrostátní soudy se věcí důkladně zabývaly, a to na čtyřech stupních soudní soustavy, a že řízení bylo spravedlivé, kontradiktorní a způsobilé poskytnout stěžovatelům náležitou nápravu. Soudy v tomto řízení předně zkoumaly, zda nemocnice porušila svoji prevenční povinnost – a v rámci toho zejména to, zda nemocniční personál v dané době věděl či měl vědět o mimořádných okolnostech, které by odůvodňovaly nutnost zvýšeného dohledu nad pacientem. Klíčovým a rozhodujícím důkazem pro závěr obecných soudů o tom, že k takovému porušení nedošlo, byl přitom znalecký posudek vypracovaný nezávislým znalcem, jehož správnost Soudu nepřísluší hodnotit (vláda odkázala na věc Harutyun Karapetyan proti Arménii, č. 53081/14, rozsudek ze dne 29. října 2024, § 99–100). Soudy se rovněž náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatelů, že personál nemocnice měl v předmětné době odhalit u B. J. známky duševní poruchy, a své závěry náležitě odůvodnily.

45.  Pokud jde o závěry soudů týkající se nemocniční interní směrnice, vláda odkázala na názor Nejvyššího sodu, že tato směrnice se vztahovala na případy svévolného opuštění nemocnice, od nichž je potřeba odlišit situace pouhého dočasného vzdálení se z oddělení, a na tuto věc se tedy neuplatnila.

2.   Hodnocení Soudu

a)   Obecné zásady

46.  Obecné zásady týkající se pozitivních závazků států v oblasti zdravotní péče, zejména povinnosti vyšetřovat případy tvrzeného zanedbání zdravotní péče, byly shrnuty v rozsudku Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku (č. 56080/13, rozsudek velkého senátu ze dne 19. prosince 2017, § 214–221).

47.  Soud připomíná svůj výklad procesního závazku podle článku 2 v kontextu zdravotní péče, podle nějž se od států vyžaduje, aby zavedly účinný a nezávislý soudní systém, který je způsobilý odhalit příčiny úmrtí pacientů v soukromých i veřejných zdravotnických zařízeních, a případně též vyvodit odpovědnost konkrétních osob. Soud v některých výjimečných případech pochybení poskytovatelů zdravotní péče, jež šlo nad rámec pouhé chyby nebo nedbalosti, dovozuje, že procesní závazek plynoucí z článku 2 Úmluvy vyžaduje odpovědnost v rovině trestního práva. Nedošlo-li k porušení práva na život či nedotknutelnost osobní integrity úmyslným jednáním, procesní závazek plynoucí z článku 2 Úmluvy však nutně poskytnutí trestněprávního prostředku nápravy nevyžaduje. V případech týkajících se zanedbání lékařské péče, kdy smrt byla způsobena neúmyslně, mohou být tedy procesní závazky států aktivovány až po zahájení řízení příbuznými zemřelého.

48.  Článek 2 nebude naplněn, pokud ochrana poskytovaná vnitrostátním právem existuje jen v teoretické rovině, ale nebude účinně fungovat i v praxi (viz Byrzykowski proti Polsku, č. 11562/05, rozsudek ze dne 27. června 2006, § 105; Lopes de Sousa Fernandes, cit. výše, § 216). Na základě toho je úkolem Soudu ověřit účinnost právní cesty nastoupené stěžovateli, tedy posoudit, jak fungovala v konkrétních okolnostech jejich věci, zda jim skutečně umožnila přezkum jejich tvrzení a zda hodnocení skutkového stavu soudy bylo komplexní, relevantní a přesvědčivé, tedy v souladu s judikaturou Soudu v dané oblasti (viz Hiller proti Rakousku, č. 1967/14, rozsudek ze dne 22. listopadu 2016, § 52).

49.  Soud dále zdůrazňuje s přihlédnutím k základnímu významu práva na život zaručeného článkem 2 Úmluvy a ke zvláštní váze, již přisuzuje procesním požadavkům tohoto ustanovení, že při prověřování účinnosti řízení zahájeného stěžovateli po smrti jejich příbuzného musí pro zjištění, zda řízení bylo vybaveno zárukami požadovanými Úmluvou, uplatnit přísný přezkum (viz Bajić proti Chorvatsku, č. 41108/10, rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, § 92).

50.  S tím je nedílně spjat požadavek na nezávislost vnitrostátního systému zavedeného pro zjišťování příčiny smrti pacientů v péči zdravotníků. Jeho podmínkou je nejen vyloučení hierarchického či institucionálního propojení, ale rovněž vyžaduje, aby všechny osoby pověřené jakýmkoli posuzováním v řízení o určení příčiny smrti pacientů požívaly formální a faktické nezávislosti na osobách zapojených do předmětné události. Tento požadavek je obzvláště důležitý při získávání znaleckých posudků v oblasti medicíny, jelikož takové posudky nesou s vysokou pravděpodobností zásadní váhu v hodnocení velmi složitých otázek zanedbání lékařské péče soudem, což jim přiznává v řízení obzvláště důležitou roli.

Dalším požadavkem je, aby všichni znalci pečlivě přezkoumali všechny relevantní aspekty a dostatečně podrobně své závěry odůvodnily, zatímco soudy a další orgány veřejné moci projednávající věc pak musí tyto závěry řádně zhodnotit (viz Altuğ a ostatní, cit. výše,
§ 78–82; Jurica proti Chorvatsku, č. 30376/13, rozsudek ze dne 2. května 2017, § 86). Systém, v němž je posudek vyhotovený specializovanou institucí automaticky považován za nevyvratitelný důkaz, znemožňující další znalecké zkoumání relevantních otázek, tomuto požadavku nevyhovuje (viz Eugenia Lazăr proti Rumunsku, č. 32146/05, rozsudek ze dne 16. února 2010, § 76–80; Jurica, cit. výše, § 86).

51.  Obdobně procesní závazek podle článku 2 v kontextu zdravotní péče mimo jiné vyžaduje, aby řízení bylo dokončeno v přiměřené lhůtě. V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že rychlé prošetření případů zanedbání lékařské péče v nemocničním prostředí je vyžadováno nejen kvůli zájmu na dodržování práv zakotvených v článku 2 Úmluvy v každém jednotlivém případě, ale také z obecnějších hledisek. Vědomost o skutečnostech a možných pochybeních, k nimž došlo v průběhu poskytování zdravotní péče, je nezbytná k tomu, aby příslušné instituce a zdravotnický personál mohli případné nedostatky napravit a podobným chybám nadále zabránit. Promptní vyšetření takových případů je tak důležité k většímu bezpečí uživatelů zdravotnických služeb (viz Byrzykowski proti Polsku, č. 11562/05, rozsudek ze dne 27. června 2006, § 117; Dodov proti Bulharsku, č. 59548/00, rozsudek ze dne 17. ledna 2008, § 89).

52.  Soud nakonec zdůrazňuje, že tento procesní závazek je třeba naplnit co do prostředků, a ne co do výsledku. Jinými slovy pouhá skutečnost, že řízení týkající se medicínské nedbalosti skončilo pro stěžovatele neúspěchem, sama o sobě neznamená, že daný stát nenaplnil svůj pozitivní závazek podle článku 2 Úmluvy. Úkolem Soudu je namísto toho posoudit, zda s ohledem na zásadní význam práva na život zaručeného článkem 2 Úmluvy a zvláštní váhu, kterou Soud přikládá procesním požadavkům tohoto ustanovení, vnitrostátní orgány veřejné moci za konkrétních okolností projednávané věci podrobily případ pečlivému přezkumu a poskytly adekvátní a včasnou odpověď v souladu se závazky státu podle článku 2 Úmluvy (viz  Sarishvili-Bolkvadze proti Gruzii, č. 58240/08, rozsudek ze dne 19. července 2018, § 84; Lopes de Sousa Fernandes, cit. výše, § 238).

b)   Použití těchto zásad na okolnosti projednávané věci

53.  Soud konstatuje, že občanskoprávní řízení zahájené stěžovateli skončilo zamítnutím jejich žaloby na náhradu újmy. Po dvou rozsudcích ve prospěch stěžovatelů obvodní soud nakonec dospěl k závěru, že nemocnice svou prevenční povinnost neporušila a B. J. byla v rámci jeho dobrovolné hospitalizace poskytnuta řádná lékařská péče. Podle jeho posouzení nebylo v silách nemocnice monitorovat pohyb jednotlivých pacientů po oddělení, zejména na otevřených odděleních, a pracovník ochranky v projednávané věci své povinnosti neporušil, jelikož neměl žádné oprávnění posuzovat duševní stav B. J. ani mu bránit v odchodu z nemocnice (viz § 26 výše). Tento rozsudek potvrdil městský soud s odkazem na závěr znaleckého posudku, že nemocniční personál nejednal nedbalostně.

54.  S ohledem na tento sled událostí má Soud za to, že stěžovatelé měli hájitelné důvody pro podezření, že smrt jejich příbuzného mohla být důsledkem zanedbání lékařské péče. Povinnost žalovaného státu zajistit dodržování procesních povinností vyplývajících z článku 2 Úmluvy v řízení zahájeném v souvislosti se smrtí příbuzného stěžovatelů byla proto v tomto případě aktivována (viz obdobně Lopes de Sousa Fernandes, cit. výše, § 222). Následující úvahy v tomto ohledu by v žádném případě neměly být vykládány jako vyzývání států k omezování svobody pohybu hospitalizovaných pacientů. Soud opakuje, že z hlediska Úmluvy je poskytnutí maximální svobody pohybu hospitalizovaným osobám nejen přípustné, ale také žádoucí, aby byla v co největší míře zachována jejich důstojnost a právo na sebeurčení (viz Hiller, cit. výše, § 54).

55.  Soud konstatuje, že tato rozhodnutí byla přijata v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu, který zrušil rozhodnutí soudů nižšího stupně (viz § 23 výše) a vrátil jim věc k novému projednání, v jehož rámci měly posoudit, zda nemocnice věděla nebo měla vědět o konkrétních okolnostech (například o přítomnosti duševní poruchy), které by vyžadovaly mimořádná opatření při monitorování B. J. nebo dohledu nad ním. Nejvyšší soud jim také uložil, aby objasnily povahu a obsah interních předpisů nemocnice. Soud však shledává, že ani obvodní soud, ani městský soud se těmito aspekty nezabývaly ani je uspokojivě nevyřešily, a to navzdory opakovaným žádostem stěžovatelů a skutečnosti, že tyto otázky byly pro vyřešení sporu velmi důležité, ne-li rozhodující, a proto vyžadovaly konkrétní a výslovnou reakci ze strany soudů (viz obdobně Altuğ a ostatní, cit. výše, § 82; Tülay Yıldız proti Turecku, č. 61772/12, rozsudek ze dne 1. prosince 2018, § 68).

56.  Je rovněž nutno poznamenat, že znalecký posudek, na který se soudy odvolávaly a podle nějž nic nenasvědčovalo tomu, že by B. J. trpěl duševní poruchou, vycházel výlučně ze zdravotních záznamů B. J. a nezohledňoval konkrétní okolnosti, na které stěžovatelé v průběhu řízení upozorňovali (viz zejména § 25 a 43 výše). Navíc ačkoli jedna ze znalkyň později ústně vypovídala a konkrétně odpověděla na dotazy stěžovatelů v tomto ohledu (viz § 20 výše), k její výpovědi podle všeho soudy nepřihlédly.

57.  Soud rovněž sdílí názor stěžovatelů, že z dotčených rozhodnutí není zcela jasné, na jakých důkazech soudy založily svá rozhodnutí a jak tyto důkazy hodnotily. To platí zejména ve vztahu k účastnickým výpovědím druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele před soudem prvního stupně (viz § 24 výše). V této souvislosti je třeba poznamenat, že obvodní soud při rozhodnutí o nezohlednění důkazů týkajících se částí žaloby, které stěžovatelé během řízení vzali zpět (viz § 26 výše), neposoudil jejich relevanci pro zbývající část žaloby, a to navzdory silným indiciím, že relevantní jsou. V tomto ohledu Soud opakuje, že pravidla pro rozložení důkazního břemene by neměla podstatně znevýhodňovat stěžovatele jako žalobce (viz Storck proti Německu, č. 61603/00, rozsudek ze dne 16. června 2005, § 162), a podle jeho názoru důvody uvedené Nejvyšším soudem pro zamítnutí námitky stěžovatelů vznesené v tomto ohledu (viz § 29 výše) rovněž nepředstavují řádnou reakci na tuto otázku.

58.  Soud v této souvislosti připomíná, že článek 2 Úmluvy ukládá vnitrostátním orgánům veřejné moci konkrétní procesní povinnosti a že jednání těchto orgánů musí podléhat přísnému přezkumu (viz § 53 výše). Pokud tedy existuje na první pohled hájitelné tvrzení týkající se sledu událostí potenciálně vyvolaného údajným nedbalostním jednáním, jež mohlo přispět ke smrti pacienta, lze od orgánů veřejné moci očekávat, že provedou zevrubné prošetření dané záležitosti (viz Lopes de Sousa Fernandes, cit. výše, § 237). Soud rovněž zdůrazňuje právo rodiny oběti na obdržení pravdivého popisu okolností úmrtí jejich příbuzného a přesvědčivých odpovědí na jejich legitimní otázky týkající se věcné podstaty jejich námitek.

59.  Ačkoli není úkolem Soudu spekulovat o případné odpovědnosti dotyčné nemocnice nebo o hypotetickém výsledku řízení, kdyby byly výše uvedené otázky a tvrzení řádně přezkoumány, domnívá se, že tyto nedostatky oslabily způsobilost řízení zajistit v projednávané věci řádnou aplikaci příslušného legislativního a zákonného rámce určeného k ochraně práva B. J. na život.

60.  Závěrem Soud opakuje, že v případech týkajících se zanedbání lékařské péče podle článku 2 je při posuzování účinnosti vnitrostátního řízení zahájeného za účelem objasnění okolností úmrtí pacienta nezbytnou podmínkou požadavek rychlosti a rozhodnutí v přiměřené lhůtě (viz Bajić, cit. výše, § 103).

61.  Ačkoli stěžovatelé uvedli, že navzdory délce řízení nemají v úmyslu stěžovat si na průtahy, protože jejich hlavním zájmem je získat objektivní posouzení všech okolností a příčin smrti B. J., Soud se domnívá, že toto prohlášení mu nemůže bránit v tom, aby při posuzování jemu předložené stížnostní námitky zohlednil hledisko pečlivosti, a to konkrétně skutečnost, že vnitrostátní soudy nejednaly v projednávané věci v souladu s procesními závazky státu. Soud v této souvislosti opakuje, že poznatek o skutečnostech a případných pochybeních při poskytování lékařské péče by měl být učiněn co nejdříve, aby bylo možné jej sdělit zdravotnickému personálu dotyčného zařízení, a zabránit tak opakování podobných chyb, což přispěje k bezpečnosti uživatelů všech zdravotnických služeb (viz Byrzykowski, cit. výše, § 117). V mnoha věcech projednávaných Soudem, v nichž šlo o aplikaci vnitrostátního regulatorního rámce na ochranu životů pacientů, bylo konstatování porušení z velké části založeno na neodůvodněných průtazích a nevynaložení řádné pečlivosti ze strany orgánů veřejné moci, jež vedly řízení (viz například Dodov, cit. výše, § 98; Dvořáček a Dvořáčková proti Slovensku, č. 30754/04, rozsudek ze dne 28. července 2009, § 70; Bajić, cit. výše, § 107).

62.  V projednávané věci Soud konstatuje, že řízení zahájené stěžovateli trvalo téměř dvanáct let a vyznačovalo se opakovaným vracením věci soudu prvního stupně k novému projednání. Podle názoru Soudu skutečnost, že první rozsudek v této věci byl vydán téměř pět let poté, kdy stěžovatelé podali žalobu, v kombinaci s následnými rozhodnutími, kterými byly rušeny rozsudky soudů nižšího stupně, svědčí o nevynaložení řádné péče a o závažných nedostatcích ve způsobu, jakým soudy přistupovaly k relevantním otázkám za konkrétních okolností této věci. Navzdory relativní složitosti projednávané věci proto Soud shledává, že řízení nebylo vedeno s přiměřenou rychlostí.

63.  S ohledem na výše uvedené Soud dochází k závěru, že vnitrostátní soudy se nevypořádaly řádně a včas s občanskoprávními nároky souvisejícími se smrtí příbuzného stěžovatelů způsobem, který by byl v souladu s procesními závazky státu podle článku 2. Proto došlo k porušení článku 2 Úmluvy v jeho procesní složce.

II.        K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 13 ÚMLUVY

64.  Stěžovatelé namítali na poli článku 13 Úmluvy, že řízení o náhradě újmy jimi vedené na vnitrostátní úrovni nemohlo být považováno za účinný prostředek nápravy, a to kvůli procesním pochybením v rozhodování vnitrostátních soudů.

65.  Soud shledává, že tyto otázky byly subsumovány pod procesní složku článku 2, jež se týká i požadavku na účinné řízení.

66.  S ohledem na závěry v tomto ohledu (viz § 63 výše) Soud dochází k závěru, že přijatelnost a odůvodněnost stížnostní námitky na poli článku 13 Úmluvy není nezbytné samostatně zkoumat.

III.       K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

67.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A.  Újma

68.  První, druhá a čtvrtá stěžovatelka, tedy matka, manželka a dcera zemřelého, požadovaly každá na základě českého občanského zákoníku částky 240 000 Kč (přibližně 10 000 €) na náhradu nemajetkové újmy; třetí stěžovatel, bratr zemřelého, požadoval na stejném základě částku 175 000 Kč (přibližně 7 290 €).

69.  Vláda konstatovala, že hlavní stížnostní námitka byla pouze procesní povahy a dle jejího názoru by spravedlivé zadostiučinění mělo být poskytnuto podle zásad spravedlnosti s přihlédnutím jak k rozsahu zjištěných porušení, tak k relevantní judikatuře Soudu. Zároveň tvrdila, že částky požadované stěžovateli jsou nepřiměřeně vysoké.

70.  Soud dochází k závěru, že stěžovatelé utrpěli nemajetkovou újmu, již nestačí nahradit pouhým shledáním porušení. S ohledem na povahu zjištěného porušení a na základě hodnocení podle zásad spravedlnosti Soud přiznává stěžovatelům následující částky na náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně: první stěžovatelce 10 000 €, druhé stěžovatelce 10 000 €, třetímu stěžovateli 7 000 € a čtvrté stěžovatelce 10 000 €.

B.   Náklady řízení

71.  Stěžovatelé nárokovali na nákladech řízení před vnitrostátními soudy a Soudem částku 126 526 Kč (přibližně 5 272 €). Předložili advokátkou vyhotovené faktury s výčtem účtovaných položek, z něhož plyne, že advokátka není plátcem DPH.

72.  Vláda uznala, že částka nárokovaná stěžovateli je řádně podložena příslušnými fakturami.

73.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. Soud v této věci s přihlédnutím k dokumentům, které má k dispozici, a k výše uvedeným kritériím považuje za přiměřené přiznat stěžovatelům společně částku 5 272 € jako náhradu všech vyúčtovaných nákladů a případnou částku daně.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1.         prohlašuje jednomyslně stížnostní námitku na poli procesní složky článku 2 Úmluvy a stížnostní námitku na poli článku 13 Úmluvy za přijatelné;

2.         rozhoduje jednomyslně, že došlo k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy;

3.         rozhoduje šesti hlasy proti jednomu, že není třeba samostatně zkoumat stížnostní námitku na poli článku 13 Úmluvy;

4.         rozhoduje jednomyslně,

a) že žalovaný stát má stěžovatelům zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, následující částky, které se převedou na měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení:

i)    první stěžovatelce částku 10 000 € (deset tisíc eur) jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně;

ii)   druhé stěžovatelce částku 10 000 € (deset tisíc eur) jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně;

iii)  třetímu stěžovateli částku 7 000 € (sedm tisíc eur) jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně;

iv)  čtvrté stěžovatelce částku 10 000 € (deset tisíc eur) jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně;

v)   všem čtyřem stěžovatelům společně částku 5 272 € (pět tisíc dvě stě sedmdesát dva eur) jako náhradu nákladů řízení a případnou částku daně;

b)   že od uplynutí výše uvedených tří měsíců až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v období prodlení, zvýšené o tři procentní body;

5.         zamítá v ostatním, šesti hlasy proti jednomu, návrh stěžovatelů na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

 

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 4. prosince 2025 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

 

 

Martina Keller	Gilberto Felici
zástupkyně tajemníka	předseda

 

           
            Podle čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku připojeno odlišné stanovisko soudce Serghidese.

ČÁSTEČNĚ NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE SERGHIDESE

1.  Jak je uvedeno v úvodu rozsudku, projednávaná věc se týká způsobu, jakým se vnitrostátní soudy vypořádaly s občanskoprávní žalobou na náhradu újmy podanou stěžovateli kvůli úmrtí jejich příbuzného, B. J., na podchlazení, k němuž došlo po jeho neočekávaném opuštění nemocnice, kam byl přijat k dobrovolné hospitalizaci. Vznáší otázky na poli článků 2 a 13 Úmluvy a rovněž směřovala ke stížnostním námitkám na poli článků 6 a 8 Úmluvy. Jelikož však ve fázi oznámení stížnostních námitek nebyly účastníkům položeny žádné samostatné otázky týkající se posledních dvou námitek, nýbrž jim položené otázky se omezovaly pouze na články 2 a 13, zaměří se moje stanovisko pouze na tato ustanovení Úmluvy.

2.  Hlasoval jsem pro závěr, že došlo k porušení procesní části článku 2 Úmluvy (bod 2), a pro všechny ostatní body výroku rozsudku s výjimkou bodu 3, v němž se uvádí, že není třeba samostatně zkoumat stížnostní námitku na poli článku 13 Úmluvy, a bodu 5, v němž se zamítá zbývající část nároku stěžovatelů na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

3.  Zdvořile nesouhlasím se závěrem rozsudku ohledně článku 13, že „otázky byly subsumovány pod procesní složku článku 2, jež se týká i požadavku na účinné řízení“ (§ 65 rozsudku), a se závěrem, že „s ohledem na závěry v tomto ohledu (viz § 63 výše) Soud dochází k závěru, že přijatelnost a odůvodněnost stížnostní námitky na poli článku 13 Úmluvy není nezbytné samostatně zkoumat” (§ 66 rozsudku). V § 63, na který odkazuje § 66, soud došel k následujícímu závěru ohledně porušení procesní části článku 2 Úmluvy:

„S ohledem na výše uvedené Soud dochází k závěru, že vnitrostátní soudy se nevypořádaly řádně a včas s občanskoprávními nároky souvisejícími se smrtí příbuzného stěžovatelů způsobem, který by byl v souladu s procesními závazky státu podle článku 2. Proto došlo k porušení článku 2 Úmluvy v jeho procesní složce.“

4.  Můj nesouhlas s většinou členů senátu spočívá zejména v tom, že obsah a působnost procesního závazku provést účinné vyšetřování podle článku 2 – vyplývajícího z vývoje judikatury Soudu týkajícího se pozitivních závazků[1] – se koncepčně a funkčně liší od obsahu a působnosti článku 13 Úmluvy, který zaručuje právo na účinný opravný prostředek. Obě tato práva sdílejí pouze adjektivum „účinný“, které však v každém kontextu označuje jiný právní pojem. Na rozdíl od zmíněného procesního závazku je právo podle článku 13 samostatné a autonomní. Odmítnutí zabývat se stížnostní námitkou na poli článku 13 může vést k záměně dvou odlišných druhů ochrany: jednoho spojeného s článkem 2, jenž stojí na zásadě účinnosti[2], a druhého zajišťujícího účinné opravné prostředky podle článku 13. Takový přístup podkopává základy Úmluvy, a to právo na podání individuální stížnosti podle článku 34, které zaručuje účinnost Úmluvy a samotnou podstatu právního státu.

5.  Tento přístup rovněž podrývá zásady subsidiarity a vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Článek 13 je konkrétním uplatněním zásady subsidiarity zakotvené v Preambuli Úmluvy. Nezohledněním této souvislosti Soud promarnil významnou příležitost poskytnout státům vysvětlení ohledně povahy a rozsahu „účinných opravných prostředků“ a toho, co by tyto opravné prostředky měly v praxi znamenat. V tomto ohledu poskytuje obzvláště jasné vysvětlení odůvodnění Soudu ve věci Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 152:

„... Explicitním vyjádřením povinnosti států chránit lidská práva na prvním místě v rámci svých vlastních právních systémů tak čl. 13 zavádí ve prospěch osob podléhajících jejich jurisdikci dodatečnou záruku účinného užívání příslušných práv. Tak jak vyplývá z přípravných prací (Sbírka Přípravné práce k Evropské úmluvě o lidských právech – Recueil des Travaux préparatoires de la Convention européene des Droits de l'Homme), předmětem čl. 13 je poskytnout prostředek, jehož pomocí by osoby na vnitrostátní úrovni dosáhly nápravy porušení svých práv zaručených Úmluvou dříve, než by musel využít mezinárodního mechanismu stížnosti podané Soudu. Viděno z tohoto pohledu, právo každého na to, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě, musí být nutně méně účinné, neexistuje-li žádná možnost obrátit se nejprve na vnitrostátní orgán se stížností založenou na Úmluvě, a na požadavky čl. 13 musí být nahlíženo tak, že posilují požadavky čl. 6 odst. 1, spíše než tak, že jsou absorbovány všeobecnou povinností, uloženou tímto článkem, nevystavovat osoby abnormálně dlouhým soudním řízením.“

6.  Konečně pak případné právo vyplývající z judikatury Soudu, např. právo podle článku 2 posuzované v této věci, nemůže nahradit ani omezit právo výslovně zakotvené v textu Úmluvy. Opírat se o procesní porušení článku 2 Úmluvy jako o důvod pro neuplatnění článku 13 by znamenalo, že některá práva budou fakticky silnějším prostředkem ochrany a nápravy než jiná, což nepřispívá k soudržnosti systému ochrany. Na základě výše uvedeného je tedy třeba uznat, že tato dvě práva, lišící se jak rozsahem, tak funkcí, mohou mít různé právní důsledky, pokud jde o hodnocení tvrzeného porušení. Proto je tato otázka nejen velmi důležitá koncepčně, ale má také značný praktický význam.

7.  S ohledem na výše uvedené zdvořile nesouhlasím s hodnocením, že „otázky (na poli článku 13) byly subsumovány pod procesní složku článku 2, jež se týká i požadavku na účinné řízení“ (viz § 65 rozsudku). Jak jsem již uvedl v jiných stanoviscích, práva zakotvená v Úmluvě nejsou beztvarou nádobou pasivně čekající na naplnění obsahem jiných ustanovení. Každé právo má svůj vlastní definovaný normativní základ, parametry použití a odlišnou právní a morální povahu. Považovat určité ustanovení za prázdný rezervoár, který má být naplněn jiným právem, znamená riziko zastínění jeho účelu a oslabení systému ochrany, který má Úmluva zajistit. Výklad musí zůstat zakotven v zásadách a být vázán na původní předmět a účel každého ustanovení. Soud má povinnost nejen chránit práva, ale také zachovávat jejich individuální identitu v rámci systému Úmluvy. Zaměňování záruk, i když se jejich procesní rozměry částečně překrývají, stírá doktrinální hranice a oslabuje jejich autonomní hodnotu. Skutečnost, že procesní část článku 2 zahrnuje požadavek účinného vyšetřování, neopravňuje k absorbování stížnostních námitek podaných na poli článku 13. Překrývání praktických účinků neznamená totožnost právních institutů, ani jím stát není zproštěn samostatného závazku poskytnout účinnou nápravu jako nezávislou a autonomní záruku.

Článek 13 má širší strukturální funkci: zajišťuje vymahatelnost práv zakotvených v Úmluvě na vnitrostátní úrovni a nabízí jednotlivcům procesní cestu, jak napadnout porušení těchto práv předtím, než budou nuceni se obrátit na mezinárodní tribunál ve Štrasburku. Jeho podstata nespočívá ve zdvojení povinnosti vést řádné vyšetřování, ale v zajištění dostupných, účinných a praktických prostředků nápravy v rámci vnitrostátního právního řádu. Pohlcení článku 13 článkem 2 znamená zúžení jeho dosahu, omezení jeho autonomie a odepření jedné významné úrovně ochrany stěžovatelům. Takový výkladový přístup s sebou nese riziko nezamýšleného hierarchizování práv a připuštěním možnosti, aby jedno ustanovení zastínilo druhé, oslabuje systémovou soudržnost Úmluvy.

Dle principiálního výkladu musí být naopak uznáno, že zatímco článek 2 ukládá povinnost vyšetřovat, článek 13 vyžaduje, aby právní systém současně vybavil jednotlivce prostředkem nápravy, který bude způsobilý řešit podstatu jeho námitek. Tyto povinnosti se vzájemně doplňují: nejsou zaměnitelné. Systém Úmluvy je nejsilnější, když je každé právo plně uplatnitelné, nikoli když jsou práva slučována do jednoho ve jménu hospodárnosti řízení.

8.  Paušálně uplatňovaná praxe Soudu, podle níž „není nutné samostatně posuzovat přijatelnost a odůvodněnost stížnostních námitek na poli článku 13 Úmluvy“, může vést k tomu, že se článek 13 stane iluzorním, a podkopává vlastní standardy Soudu.

9.  Pokud bych nebyl v menšině, vzhledem k výše uvedenému bych přezkoumal stížnostní námitku i na poli článku 13.