KHAGHAGHUTYAN YERKKHOSUTYUN proti Arménii

Rozsudek ze dne 4. prosince 2025 ve věci č. 5497/17 – Khaghaghutyan Yerkkhosutyun proti Arménii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení práva stěžovatelky na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy, když jí vnitrostátní orgány odmítly bez posouzení přiměřenosti a bližšího zdůvodnění zpřístupnit požadované informace o nebojových úmrtích v ozbrojených silách toliko s odkazem na jejich utajovanou povahu kvůli ochraně národní bezpečnosti, byť už jí dílčí údaje dříve poskytly.

I.    Skutkové okolnosti

Stěžovatelka, nevládní organizace, požádala ministerstvo obrany v roce 2014 (v návaznosti na dvě její vyřízené žádosti o poskytnutí informací) o informace o nebojových úmrtích příslušníků arménských ozbrojených sil v letech 1994–2014; konkrétně počty a jména zemřelých, data a místa událostí, čísla útvarů, jména a hodnosti jejich velitelů, příčiny úmrtí a stručný popis událostí. Uvedla, že shromažďuje a uveřejňuje informace v databázi s údaji o úmrtích v ozbrojených silách a snaží se objasnit rozdíly mezi oficiálními údaji ministerstva a údaji, které získala z jiných zdrojů. Protože žádost zůstala bez odezvy, stěžovatelka podala první správní žalobu s návrhem, aby soud uložil ministerstvu poskytnout jí informace. Ministerstvo s tím nesouhlasilo, když po podání stěžovatelčiny žádosti ministr obrany vydal nařízení, kterým zahrnul tyto informace do seznamu utajovaných informací. Stěžovatelka proto podala druhou správní žalobu na zrušení utajované povahy informací, které soud nevyhověl, protože po zohlednění vojenského kontextu shledal utajení oprávněným a uveřejnění by dle něj znamenalo hrozbu pro národní bezpečnost. Poté soud zamítl i první žalobu, když v souladu s právní úpravou vycházel ze stavu v době vydání soudního rozhodnutí a odkázal toliko na utajovanou povahu informací.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že neumožnění přístupu k požadovaným informacím porušilo její právo na svobodu příjímání a šíření informací.

a)  K přijatelnosti

Soud připomněl, že článek 10 Úmluvy nepřiznává osobě právo na přístup k informacím v držení úřadů, ani neukládá vládě povinnost dané informace zpřístupnit. Přesto toto právo nebo povinnost vznikne, napomáhá-li přístup k informacím osobě při výkonu jejího práva na svobodu projevu, zejména „svobody přijímat a šířit informace“ a kdy odepření vede k zásahu do tohoto práva. Soud proto přistoupil k posouzení naplnění kumulativních kritérií, která vyplývají z jeho judikatury a jimiž jsou: účel žádosti, povaha požadovaných informací, zvláštní role stěžovatelky ve vztahu k přijímání a šíření informací veřejnosti a připravenost a dostupnost informací (Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 156–157).

K účelu žádosti Soud uvedl, že ten směřoval k získání úplné a podrobné oficiální statistiky o nebojových úmrtích v ozbrojených silách. To by stěžovatelce umožnilo vytvořit si ucelený obraz a analyzovat příčiny událostí k naplnění jejích cílů, když dosud měla pouze kusé informace a chtěla je ověřit s informacemi ministerstva. Jejich neposkytnutí tedy omezovalo její schopnost přispět k veřejné debatě na základě přesných a spolehlivých informací (tamtéž, § 175). Informace proto byly „nezbytné“ pro realizaci práva stěžovatelky na svobodu projevu.

K povaze informací Soud podotkl, že informace musí splňovat kritérium veřejného zájmu, aby bylo možné dovolávat se jejich zpřístupnění podle Úmluvy. Veřejný zájem se týká věcí, které ovlivňují veřejnost do té míry, že se o ně může oprávněně zajímat, které přitahují její pozornost nebo se jí významně dotýkají zejména v tom, že ovlivňují blaho občanů nebo život společenství. To platí také o věcech, které mohou být značně kontroverzní nebo se týkají důležitých sociálních otázek či problémů, o kterých má veřejnost zájem být informována (Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 47). Podle Soudu je otázka nebojových úmrtí v ozbrojených silách předmětem výrazného veřejného zájmu.

K roli stěžovatelky Soud poznamenal, že nikdo nezpochybnil její úlohu „veřejného hlídacího psa“ ve vztahu k její snaze získat požadované informace. Její role se slučovala s rozsahem práva žádat o zpřístupnění informací v držení státu (Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, cit. výše, § 166–167).

Ke kritériu připravenosti a dostupnosti informací Soud uvedl, že období, na které se žádost vztahovala, sice bylo poměrně široké, ale vnitrostátní orgány netvrdily, že by pro ně bylo shromáždění požadovaných informací zvláště zatěžující. Usoudil proto, že dané informace byly v zásadě připravené a dostupné (Yuriy Chumak proti Ukrajině, č. 23897/10, rozsudek ze dne 18. března 2021, § 32).

Soud proto shledal, že se článek 10 Úmluvy na danou věc uplatní.

b)  K odůvodněnosti

S ohledem na výše uvedené Soud dále neměl pochyb, že nezpřístupnění informací zasáhlo do práv stěžovatelky podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Zabýval se proto oprávněností zásahu ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy, tj. zda k němu došlo v souladu se zákonem, zda zásah sledoval legitimní cíl a byl „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení tohoto cíle.

Stran zákonnosti Soud shledal, že vnitrostátní orgány se opíraly jednak o právní úpravu v zákonech, jednak o nařízení ministra obrany, resp. jeho přílohu. Nařízení jako obecně závazný právní akt, kterým ministr schvaluje seznam utajovaných informací týkajících se armády, tvořilo také součást právního rámce (Robathin proti Rakousku, č. 30457/06, rozsudek ze dne 3. července 2012, § 40). Vnitrostátní právo tedy poskytovalo oporu pro daný zásah. Otázku jeho kvality, konkrétně přístupnost a předvídatelnost uplatňování nařízení, Soud posoudil až v rámci nezbytnosti a přiměřenosti zásahu. Zásah tedy byl stanoven zákonem ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Soud rovněž neměl pochyb, že zásah sledoval legitimní cíl ochrany národní bezpečnosti.

U nezbytnosti zásahu Soud vyšel z toho, že se v dané věci řešilo zpřístupnění utajovaných informací kvůli ochraně národní bezpečnosti. Státy mají přitom široký prostor pro uvážení při vymezení, co je pro ně hrozbou. Pojem „národní bezpečnost“ je ale nutné uplatňovat restriktivně a pouze tam, kde je prokázáno, že je nezbytné omezit zveřejnění informací v zájmu ochrany národní bezpečnosti. Soud zde jednak zkoumá, zda osoba mohla účinně zpochybnit tvrzení úřadů, že je v sázce národní bezpečnost, jinak by úřady mohly svévolně zasahovat do práv chráněných Úmluvou, a současně přezkoumá vnitrostátní rozhodovací postup, včetně účinnosti soudního přezkumu, zda obsahuje přiměřené záruky (Saure proti Německu, č. 8819/16, rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, § 52–55).

Stěžovatelka podala celkem tři žádosti. První ministerstvo částečně vyhovělo a poskytlo jí jména, data narození a příčiny úmrtí vojáků v letech 2010 a 2011. U druhé žádosti ministerstvo poskytnutí jakýchkoli informací odmítlo. Na poslední nereagovalo a soud jen odkázal na utajovanou povahu informací. Nijak neposoudil přiměřenost opatření. S ohledem na široký prostor pro uvážení není úlohou Soudu zpochybnit posouzení úřadů, co je hrozbou pro stát. Stěžovatelka však žádala i informace, které jí již dříve poskytlo ministerstvo, případně jiné orgány (jména, data narození a příčiny úmrtí). Úmrtí v době, kdy je osoba pod kontrolou státu, lze podle Soudu považovat za záležitost spadající do veřejné sféry, o níž je značný zájem (Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, cit. výše, § 107). Tím spíše proto měly soudy pečlivě posoudit žádost z hlediska různých druhů údajů zvlášť, provést vyvažování dotčených zájmů a přiblížit důvody nezpřístupnění jakékoli části z nich. Místo toho jen posoudily: (i) zda se žádost týkala utajovaných informací, (ii) zda ministr oprávněně vydal nařízení, ve kterém zařadil „incidenty a nehody v ozbrojených silách spolu s jejich příčinami“ na seznam utajovaných informací, a (iii) zda měl k tomu pravomoc podle příslušných předpisů.

Stran posouzení, zda nařízení neoprávněně zasáhlo do práva stěžovatelky šířit informace veřejného zájmu kvůli zamítnutí její žádosti, Soud uvedl, že byť jeho přijetí mohlo svědčit o určité nejasnosti uplatňování právní úpravy, kterou se úřady snažily napravit, dané nařízení nepředstavovalo jediný podklad pro neposkytnutí informací, když soudy odkázaly i na úpravu zákonech. Úkolem Soudu není nahrazovat výklad vnitrostátních soudů; uplatňování práva je věcí vnitrostátních orgánů, zejména soudů. Soud se také nevyjadřuje k vhodnosti postupů zvolených zákonodárným a regulačním orgánem ohledně stanovení pravidel. Posuzuje toliko, zda jsou přijaté metody a jejich účinky v souladu s Úmluvou (Gorzelik a ostatní proti Polsku, č. 44158/98, rozsudek velkého senátu ze dne 17. února 2004, § 67).

Soud podotkl, že u druhé žaloby vnitrostátní soudy sdělily, že informace o incidentech a nehodách souvisejí s bojeschopností ozbrojených sil. Tyto informace jsou uvedeny v zákoně o státním a úředním tajemství jako informace podléhající utajení. Soud neměl důvod zpochybnit tento výklad. Podstatou však je, zda vysvětlení obstojí jako „relevantní a dostatečné“. Platí přitom, že u národní bezpečnosti – oblasti, která tradičně tvoří jádro státní suverenity – nelze očekávat míru podrobností jako v jiných věcech. Podrobné zdůvodnění odmítnutí odtajnění utajovaných písemností může odporovat samotnému účelu, pro který byly informace původně utajeny (Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu 19. září 2017, § 158). Na druhou stranu u stěžovatelky soudy nijak nevysvětlily rozhodnutí ponechat v tajnosti veškeré informace. Podle Soudu tedy vnitrostátní soudy nepostupovaly v souladu s procesními standardy zaručenými článkem 10 Úmluvy a nesplnily povinnost uvést relevantní a dostatečné důvody, které by mohly opodstatnit zásah (Yuriy Chumak proti Ukrajině, cit. výše, § 47).

Soud proto shledal, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy.