W proti České republice

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ

 

Stížnost č. 5400/23

W proti České republice

 

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 3. dubna 2025 ve výboru ve složení:

          María Elósegui, předsedkyně,
          Gilberto Felici,
          Kateřina Šimáčková, soudci,
and Martina Keller, zástupkyně tajemníka sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 5400/23) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) dne 23. ledna 2023 českým občanem, W (“stěžovatel”), narozeným v roce 1973 a žijícím v Úvalech, kterého zastupovala paní I. Švarcová, advokátka působící v Praze;

rozhodnutí oznámit stížnost české vládě („vláda“), zastoupené jejím zmocněncem P. Konůpkou z Ministerstva spravedlnosti;

rozhodnutí nezveřejnit jméno stěžovatele;

stanoviska účastníků řízení;

po poradě rozhodl takto:

 

PŘEDMĚT VĚCI

1.  Stížnost se týká odmítnutí návrhu stěžovatele ze strany vnitrostátních soudů na svěření dětí do střídavé péče, kdy stěžovateli bylo místo toho přiznáno právo na styk s dětmi v rozsahu dvanácti dní v měsíci (články 6, 8 a 14 Úmluvy). 

A.    Pozadí případu

2.  Když se stěžovatel a jeho bývalá manželka, oba soudci, v roce 2017 rozvedli, dohodli se, že jejich dvě děti, tehdy ve věku dvou a šesti let, zůstanou ve výlučné péči matky, která byla na rodičovské dovolené, a že stěžovatel bude platit výživné a s dětmi se bude pravidelně stýkat. 

3.  V srpnu 2018 stěžovatel požádal o svěření dětí do střídavé péče a o snížení výživného.

4.  Dne 23. listopadu 2018 Obvodní soud pro Prahu 9 návrh stěžovatele zamítl. Přiznal mu však právo na styk s dětmi v rozsahu deseti na sebe nenavazujících dní v měsíci. Dále rozhodl, že není dán důvod pro snížení výživného, jelikož děti zůstávají ve výlučné péči matky. 

5.  K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek ze dne 12. března 2019 rozšířil styk stěžovatele s dětmi na dvanáct na sebe nenavazujících dní v měsíci. Uvedl, že od uzavření dohody mezi rodiči v roce 2017 uplynula jen krátká doba a že je v zájmu dětí zůstat v péči matky, na kterou si zvykly, a mít stabilní režim. Soud odmítl snížit výživné s odkazem na výši příjmů stěžovatele a rostoucí potřeby dětí. 

6.  Dne 17. července 2019 Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 1906/19) odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Připustil však, že důvody proti střídavé péči nebyly zvlášť přesvědčivé a že náklady, které stěžovateli vznikly v souvislosti s širokým právem na styk, se blížily nákladům, které by vznikly v případě střídavé péče, což by v zásadě mohlo odůvodnit snížení výživného. Vyjádřil rovněž názor, že pokud by soudy v budoucnu rozhodovaly znovu, měly by řádně vysvětlit, proč široký styk lépe odpovídá nejlepšímu zájmu dětí než střídavá péče. 

B.    Napadené řízení

7.  V lednu 2020 stěžovatel podal novou žalobu, kterou se domáhal svěření dětí do střídavé péče a snížení výživného. 

8.  Po neúspěšné mediaci a s přihlédnutím k vyjádřením rodičů, postoji staršího dítěte, které opakovaně uvedlo, že si přeje zachování stávajícího uspořádání, a znaleckému posudku, podle něhož se rodiče vzájemně nerespektovali a nebyli ochotni spolu komunikovat (ani podstoupit terapii), což mělo negativní vliv na děti, Obvodní soud žalobu stěžovatele dne 3. listopadu 2021 zamítl. Uzavřel, že požadovaná změna by v dané době nebyla v zájmu nezletilých, neboť děti potřebují stabilitu a klid, zatímco jiné uspořádání péče by mohlo vyvolat nové konflikty mezi rodiči. Dále uvedl, že stěžovateli byl přiznán široký styk s dětmi, který mu poskytuje dostatečný prostor pro výkon rodičovské role, a že výše výživného odpovídá jeho příjmům a rostoucím potřebám dětí.  

9.  Dne 1. dubna 2022 Městský soud zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem, že nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala revizi stávajícího uspořádání, v jehož rámci byla zachována schopnost obou rodičů rozhodovat o záležitostech zásadního významu pro děti. Pokud jde o výživné placené stěžovatelem, soud uvedl, že neexistuje důvod ke snížení jeho výše s ohledem na široký styk, a připomněl, že výše výživného se od roku 2017 nezměnila, přestože došlo ke zvýšení oprávněných potřeb dětí i příjmů stěžovatele, což by za běžných okolností jeho zvýšení odůvodňovalo.  

10.  Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v jejímž shrnutí se dovolával svého práva na spravedlivý proces, respektování rodinného života a ochranu majetku. V odůvodnění stížnosti doplnil, že rozhodnutí soudů nebyla založena na okolnostech konkrétní věci, ale byla předurčena hodnotovým postojem českých soudců obecně, což podle něj představuje nepřímou diskriminaci otců na základě pohlaví. S odkazem na některé statistické údaje namítal, že střídavá péče je zřídkakdy nařizována v případech, kdy se na ní rodiče nedohodli. Místo toho jsou děti svěřovány do výlučné péče matek s odůvodněním, že o děti pečovaly během mateřské/rodičovské dovolené. Takto zdánlivě neutrální kritéria, jako je zájem dítěte a stabilita jeho prostředí, mají podle něj negativní dopad na otce a znevýhodňují je. Stěžovatel dále namítal, že doporučující tabulky ministerstva pro určování výživného nezohledňují rozsah styku otců s dětmi.

11.  Dne 6. září 2022 byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (sp. zn. I. ÚS 1732/22). Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy řádně zjistily všechny relevantní okolnosti, a uvedl, že rozhodujícím důvodem, proč byla změna péče vyloučena, byla trvalá rivalita mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou, kteří nebyli schopni překonat komunikační problémy a odmítli podstoupit terapii. Námitkou nepřímé diskriminace se Ústavní soud výslovně nezabýval.

 

HODNOCENÍ SOUDU

A.    Stížnostní námitky na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy

12.  Zaprvé, stěžovatel namítal, že poté, co byl jeho styk s dětmi rozšířen do podoby, která se od roku 2019 blížila střídavé péči, mu vnitrostátní soudy nesnížily vyživovací povinnost. 

13.  Aniž by přehlížel zdrženlivý postoj Ústavního soudu k původním rozhodnutím v této věci (viz § 6 výše) a s ohledem na to, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění vnitrostátních soudů, se Soud ztotožňuje s vládou v tom, že odmítnutí vnitrostátních soudů snížit výživné nelze považovat za svévolné ani zjevně nepřiměřené. Soud konstatuje, že zejména v druhém kole řízení soudy přesvědčivě vysvětlily, proč byla částka, na které se rodiče dohodli v roce 2017, stále přiměřená i v situaci, kdy byl styk stěžovatele s dětmi rozšířen (viz § 9 výše in fine). Je navíc nesporné, že stěžovatel měl možnost uplatnit svá práva v kontradiktorním řízení před soudem prvního i druhého stupně.

14.  Zadruhé, stěžovatel namítal, že se Ústavní soud nezabýval jím vznesenou námitkou diskriminace. 

15.  Ačkoli vláda namítala, že stěžovatel námitku diskriminace v ústavní stížnosti řádně nevznesl ani nepodložil, Soud má za to, že stěžovatel poskytl Ústavnímu soudu dostatečný prostor k tomu, aby se mohl zabývat podstatou této námitky, kterou nyní vznáší před Soudem (viz § 10 výše).

16.  Podle ustálené judikatury Soudu by vnitrostátní soudy měly řádně uvést důvody, o něž svá rozhodnutí opírají. Rozsah této povinnosti se může lišit v závislosti na povaze rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti konkrétní věci (viz Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), č. 19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2017, § 84).

17.  Soud konstatuje, že ačkoli Ústavní soud neposkytl stěžovateli konkrétní a výslovnou odpověď na jeho námitku diskriminace, z jeho rozhodnutí, zejména ze závěru, co bylo rozhodujícím důvodem pro odmítnutí střídavé péče (viz odstavec 11 výše), lze dovodit, že rozhodnutí obecných soudů nepovažoval za diskriminační. Rozhodnutí Ústavního soudu rovněž dostatečně uvádí, na jakých důvodech bylo založeno.

18.  Soud proto nemůže dospět k závěru, že by rozhodnutí Ústavního soudu jako celek porušilo samotnou podstatu práva stěžovatele na přístup k soudu. 

19.  Stížnost je proto v tomto rozsahu nutné odmítnout podle čl. 35 odst. 3 a 4 jako zjevně neopodstatněnou.

B.    Stížnostní námitka na poli článku 8 Úmluvy

20.  Stěžovatel namítal, že vnitrostátní soudy nesvěřily děti do střídavé péče, ačkoli uznaly, že on i jeho bývalá manželka mají srovnatelné rodičovské schopnosti, a přiznaly mu širší styk s dětmi. V důsledku toho je i nadále povinen platit výživné, přestože o děti pečuje dvanáct dní v měsíci a jejich matka, která je rovněž soudkyní, má srovnatelný příjem. Dále uvedl, že si nemůže uplatnit daňové zvýhodnění na vyživované děti. 

21.  Soud připomíná, že vnitrostátní orgány požívají v oblasti rozhodování o péči o děti široký prostor pro uvážení a že jejich úkolem je nalézt spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, přičemž zvláštní důraz je třeba klást na nejlepší zájem dítěte.

22.  Soud poznamenává, že při zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření dětí do střídavé péče v napadeném řízení soudy vycházely z vyjádření rodičů a staršího dítěte, jakož i ze znaleckého posudku, z nichž byly patrné napjaté vztahy mezi rodiči a potřeba dětem zajistit stabilní prostředí. Pro Soud je velmi významné, že z rozhodnutí soudů vyplývá, že na první místo kladly nejlepší zájem dětí, jak vyžaduje článek 8 Úmluvy. 

23.  Soud připouští, skutečnost, že stávající úprava nebyla označena jako střídavá péče (byť asymetrická), může stěžovatel vnímat jako nedostatečné uznání své rovnocenné rodičovské role a že to může mít dopady v oblasti veřejného práva. Tato skutečnost však sama o sobě nepředstavuje porušení článku 8, zejména s ohledem na rozsah styku stěžovatele s dětmi a jeho schopnost plně vykonávat rodičovskou odpovědnost. Pokud jde o rozhodnutí o výživném, Soud již konstatoval, že bylo dostatečně odůvodněno (viz § 13 výše).

24.  Soud konstatuje, že nic nenasvědčuje tomu, že by závěry, k nimž dospěly vnitrostátní soudy, byly nepřiměřené a překročily tak široký prostor pro uvážení, který vnitrostátním orgánům v této oblasti náleží. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní orgány jsou v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soud, aby posoudily důkazy jim předložené, Soudu nepřísluší, aby jejich zjištění, hodnocení skutkového stavu a rozhodování o tom, co je v nejlepším zájmu dítěte v konkrétní věci, nahrazoval (viz Leonov proti Rusku, č. 77180/11, rozsudek ze dne 10. dubna 2018, § 72).

25.  Napadená rozhodnutí navíc byla přijata po kontradiktorním řízení, v jehož průběhu měl stěžovatel, zastoupený právním zástupcem, možnost předkládat veškeré své argumenty jak písemně, tak ústně.

26.  S ohledem na výše uvedené Soud neshledal, že by z této stížnosti vyplývaly jakékoli zjevné nedostatky v ochraně práv stěžovatele podle článku 8 Úmluvy. 

27.  Stížnost je proto v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 a je zapotřebí ji podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy odmítnout. 

C.    Stížnostní námitka na poli článku 14 Úmluvy

28.  Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí soudů v jeho věci představovala nepřímou diskriminaci a odhalovala přetrvávající předsudky vůči otcům, neboť české soudy téměř nikdy nenařizují střídavou péči bez souhlasu matek. 

29.  Soud souhlasí se stěžovatelem, že stereotypy a předsudky vůči otcům musí být vyloučeny za všech okolností, a že v jeho případě mohla mít rozhodnutí soudů negativní dopad, který u něj vyvolal frustraci (viz § 23 výše).

30.  Konstatuje nicméně, že statistiky předložené vládou nepotvrdily tvrzení stěžovatele o nepřímé diskriminaci. Místo toho ukazují rostoucí trend v průběhu let směrem k soudním rozhodnutím nařizujícím střídavou péči, a to i v případě, že rodiče nesouhlasí. 

31.  V projednávané věci je Soud rovněž přesvědčen, že vnitrostátní soudy provedly individuální posouzení situace stěžovatele a přijatelně odůvodnily, proč byl jeho návrh na střídavou péči zamítnut a jeho vyživovací povinnost zůstala nezměněna. Vzhledem k tomu, že Soud tato rozhodnutí již posuzoval pod úhlem článků 6 a 8 Úmluvy, má za to, že z hlediska článku 14 Úmluvy ve spojení s uvedenými ustanoveními nevyvstává žádná otázka.

32.  Tato část stížnosti je proto také zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy, a musí být podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy prohlášena za nepřijatelnou. 

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 9. května 2025. 

                        

            Martina Keller                                                    María Elósegui
       zástupkyně tajemníka                                                předsedkyně