II.ÚS 1566/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Jana Kadrnošky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti unesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2157/2023-703 ze dne 22. 2. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 53/2022-647 ze dne 1. 2. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 31/2010-605 ze dne 18. 2. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vladimíra Koška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal ochrany svých spoluautorských práv s tvrzením, že spolu se stěžovatelem v letech 1992 až 2007 vytvořili počítačové programy, společně s požadavkem na zaplacení podílu na výnosech z autorských práv k těmto programům a předání informací ohledně užívání těchto programů.

2. Krajský soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl, neboť se mu nepodařilo prokázat spoluautorství ke sporným počítačovým programům. Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil.

3. Krajský soud se proto věcí zabýval znovu. Vedlejší účastník v této fázi se souhlasem krajského soudu změnil žalobu ohledně formulace požadavku na předání informací o užívání počítačových programů a také rozšířil požadavek na zaplacení podílu. O takto změněném předmětu řízení krajský soud napadeným částečně mezitímním rozsudkem rozhodl ve prospěch vedlejšího účastníka, pouze upravil, za která období stěžovateli plynou nároky na zaplacení jeho podílu.

4. Obě strany podaly odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který částečně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vymezil se proti povinnosti stěžovatele poskytnout informace o způsobu užití počítačových programů. Obě strany podaly dovolání, která Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

5. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Řízení před vrchním soudem podle stěžovatele trpí řadou vad, především nedostatečným odůvodněním a nevypořádáním se se stěžovatelem přednesenými odvolacími námitkami. Vrchní soud podle stěžovatele pouze parafrázoval rozhodnutí krajského soudu, aniž by vysvětlil bezdůvodnost odvolacích námitek. Stěžovatel namítá, že tak nedošlo k naplnění povinnosti soudů vypořádat se stěžejními a klíčovými argumenty a rozhodnutí neobstojí v rámci ústavněprávního přezkumu. Stejného pochybení se podle stěžovatele dopustil i Nejvyšší soud, který většinu dovolacích námitek stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.

6. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti zaručené čl. 34 Listiny ve spojení s právem na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Podstata porušení spočívá v tom, že stěžovateli bylo zakázáno nakládat s počítačovými programy bez souhlasu vedlejšího účastníka. Současně stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v povinnosti týkající se zaplacení poloviny výnosů získaných poskytováním licence vedlejšímu účastníkovi.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci rozhoduje mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti, že došlo k zásahu do základních práv a svobod jednotlivce. K takovému zásahu však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

9. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu zakládá porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Jak totiž uvedl již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021 [...], nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09)." S tímto závěrem se přitom Ústavní soud ztotožňuje a souhlasí s Nejvyšším soudem, že "odvolací soud proto může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako na věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět." I takto stručné vypořádání ze strany vrchního soudu v nyní řešené věci proto obstojí. Závěr vrchního soudu proto nelze hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci.

10. Stěžovatelova argumentace porušením práva na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti (čl. 34 Listiny ve spojení s právem na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny) zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, jelikož představuje úvahy v rovině podústavního práva, které jsou založeny na stěžovatelem tvrzené nesprávnosti právních závěrů obecných soudů a na odlišném náhledu na výsledky znaleckého dokazování.

11. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud není další soudní instancí. Nezabývá se tedy přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

12. Ústavní soud proto stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu