X proti Gruzii

Rozsudek ze dne 31. března 2026 ve věci č. 35640/22 – X proti Gruzii

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že tvrzení nezletilé stěžovatelky o sexuálním zneužívání ze strany jejího nevlastního otce nebyla podrobena účinnému vyšetřování, když po zahájení trestního řízení a provedení úvodních vyšetřovacích úkonů došlo k dlouhodobé a neodůvodněné nečinnosti vnitrostátních orgánů bez jasného výsledku, stěžovatelce nebylo přiznáno postavení poškozené a v průběhu vyšetřování byla podrobena sekundární viktimizaci. Došlo proto k porušení článků 3 a 8 Úmluvy.

I.   Skutkové okolnosti

Stěžovatelka, narozená v roce 2005, tvrdila, že byla ve svých třinácti letech opakovaně sexuálně zneužívána svým nevlastním otcem, a to zejména v období od května do července 2019. O údajném zneužívání se svěřila své příbuzné v květnu 2021, načež bylo dne 7. května 2021 podáno trestní oznámení a zahájeno vyšetřování.

V počáteční fázi vyšetřování orgány činné v trestním řízení provedly řadu úkonů. Stěžovatelka byla vyslechnuta za přítomnosti psychologa, vyslechnuty byly rovněž další osoby včetně její matky a nevlastního otce, provedena byla psychologická a gynekologická vyšetření a zajištěny byly další důkazy, mimo jiné elektronická komunikace, v níž stěžovatelka o údajném zneužívání hovořila.

Dne 28. května 2021 státní zastupitelství zamítlo žádost stěžovatelky o přiznání procesního postavení poškozené s odůvodněním, že vyšetřování se nachází v rané fázi. Toto rozhodnutí bylo v červnu 2021 potvrzeno nadřízeným státním zastupitelstvím. V srpnu 2021 právní zástupce stěžovatelky požádal o její opětovný výslech s poukazem na další skutečnosti nasvědčující spáchání závažnějších trestných činů. V únoru 2022 stěžovatelka znovu napadla rozhodnutí o nepřiznání postavení poškozené, avšak soud její opravný prostředek v březnu 2022 zamítl s tím, že dosud shromážděné důkazy neumožňovaly s dostatečnou jistotou uzavřít, že byl vůči stěžovatelce spáchán trestný čin nebo že jí vznikla újma.

Trestní řízení zůstalo nadále otevřené. Podle stěžovatelky však vyšetřování od července 2021 fakticky nepokračovalo a po několik následujících let nebyly provedeny žádné další vyšetřovací úkony. Po celou dobu jí navíc nebylo přiznáno procesní postavení poškozené, což významně omezovalo její možnost účastnit se řízení a ovlivňovat jeho průběh.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 3 a 8 Úmluvy

Stěžovatelka před Soudem namítala, že stát nesplnil svůj pozitivní závazek na poli článků 3 a 8 Úmluvy zajistit jí účinnou právní ochranu před sexuálním zneužíváním. Uvedla zejména, že právní rámec určený k potírání sexuálního násilí páchaného na dětech není dostatečný, že vyšetřování jejích tvrzení o sexuálním zneužívání nebylo vedeno účinně a že neodborný postup vyšetřujících orgánů ji vystavil sekundární viktimizaci.

a)  Přijatelnost

K otázce, zda mohla stěžovatelka jako nezletilá podat stížnost sama, Soud připomněl, že podle článku 34 Úmluvy může stížnost podat každá osoba, která se považuje za oběť porušení práv zaručených Úmluvou, přičemž v počáteční fázi řízení není obecně vyžadováno právní zastoupení ani u osob s omezenou právní způsobilostí (Zehentner proti Rakousku, č. 20082/02, rozsudek ze dne 16. července 2009, § 39). Nezletilé osoby i osoby s omezenou svéprávností mohou vést řízení před Soudem vlastním jménem, a to i proti vůli svého opatrovníka (tamtéž, § 39-40). V projednávané věci Soud poukázal na konfliktní vztah stěžovatelky s matkou a nevlastním otcem, který byl údajným pachatelem, nezájem biologického otce o její případ a skutečnost, že vnitrostátní právo jí umožňovalo vystupovat samostatně v trestním řízení (srov. L. R. proti Severní Makedonii, č. 38067/15, rozsudek ze dne 23. ledna 2020, § 50). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka své námitky před Soudem dostatečně odůvodnila, opakovaně potvrdila zájem na pokračování řízení a řádně zmocnila zvolené právní zástupce, Soud uznal její aktivní legitimaci a odmítl námitku vlády v tomto směru (srov. Post proti Nizozemsku, č. 21727/08, rozhodnutí ze dne 20. ledna 2009).

Soud rovněž zamítl námitku vlády o nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Připomněl, že ve věcech závažných zásahů do fyzické a psychické integrity, včetně sexuálního zneužívání dětí, představuje účinné trestní vyšetřování primární a dostatečný prostředek ochrany, zatímco civilní prostředky samy o sobě nepostačují (Identoba a ostatní proti Gruzii, č. 73235/12, rozsudek ze dne 12. května 2015, § 86). Zároveň uvedl, že tvrzená sekundární viktimizace v průběhu trestního řízení je zpravidla posuzována v rámci hodnocení celkové přiměřenosti vyšetřování, aniž by bylo nutné zahajovat samostatná občanskoprávní, trestní či kárná řízení (A a B proti Chorvatsku, č. 7144/15, rozsudek ze dne 20. června 2019, § 121). Otázku údajné předčasnosti stížnosti Soud spojil s posouzením ve věci samé.

b)  Odůvodněnost

Soud konstatoval, že v projednávané věci není pochyb o tom, že tvrzené sexuální zneužívání nezletilé stěžovatelky spadá do působnosti ustanovení článků 3 a 8 Úmluvy. Ta státům ukládají nejen povinnost přijmout ustanovení trestního práva účinně postihující sexuální zneužívání dětí, ale také zajistit jejich uplatňování v praxi skrze účinné vyšetřování a stíhání vedené s ohledem na nejlepší zájem a práva dětských obětí a zohledňující jejich zranitelnost (X a ostatní proti Bulharsku, č. 22457/16, rozsudek velkého senátu ze dne 2. února 2021, § 180 a 192).

1.  Legislativní rámec

Soud shledal, že gruzínský právní řád poskytuje dostatečný trestněprávní rámec pro ochranu dětí před sexuálním zneužíváním ve smyslu pozitivních závazků státu podle článků 3 a 8 Úmluvy. Zdůraznil, že sexuální trestné činy spáchané na dětech jsou postihovány přísněji než obdobné činy vůči dospělým osobám (A a B proti Chorvatsku, cit. výše, § 117), přičemž právní úprava nezakládá trestní odpovědnost pouze na použití fyzického násilí či odporu oběti, ale zohledňuje i hrozby a různé formy psychického nátlaku. Nadto gruzínské právo kriminalizuje určité sexuální aktivity mezi dospělou osobou a dítětem mladším šestnácti let bez ohledu na zdánlivý souhlas dítěte, v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. a) Lanzarotské úmluvy. Soud proto uzavřel, že žalovaný stát disponoval adekvátním legislativním a regulačním rámcem způsobilým postihnout jednání namítané stěžovatelkou.

2.  Účinnost vyšetřování

Soud připomněl, že pozitivní závazky státu podle článků 3 a 8 Úmluvy vyžadují nejen zahájení, ale i vedení účinného, důkladného a bezodkladného vyšetřování tvrzení o sexuálním zneužívání dítěte. Přestože gruzínské orgány zpočátku postupovaly pohotově, vyšetřování následně na několik let prakticky ustalo, aniž by byly činěny další podstatné úkony. Stěžovatelka navíc ani po opakovaných žádostech nezískala procesní postavení poškozené, což jí znemožnilo smysluplně se podílet na řízení. Takový postup je podle Soudu neslučitelný s požadavky Úmluvy (Machalikashvili a ostatní proti Gruzii, č. 32245/19, rozsudek ze dne 19. ledna 2023, § 59 a 95). S ohledem na povahu tvrzeného činu, tedy sexuální zneužívání dítěte, a nejlepší zájem oběti měl být případ vyšetřen se zvláštní naléhavostí (N. D. proti Slovinsku, č. 16605/09, rozsudek ze dne 15. ledna 2015, § 60–61).

Soud vyjádřil zvláštní znepokojení nad rozhodnutím vnitrostátních orgánů, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání postavení poškozené v trestním řízení. Navzdory dostupným důkazům, zahrnujícím podrobnou výpověď stěžovatelky, výpovědi nezávislých svědků, listinné důkazy, psychologický posudek vylučující sklony stěžovatelky ke zkreslování či zveličování událostí a lékařský posudek diagnostikující úzkostnou poruchu související se sexuálním zneužíváním, vnitrostátní orgány neuznaly existenci prima facie důkazů nasvědčujících spáchání trestného činu vůči stěžovatelce. Jejich závěr, že stěžovatelka navzdory uvedeným důkazům neutrpěla žádnou újmu, bylo podle Soudu možné vykládat pouze jako projev neochoty vést smysluplné vyšetřování jejích závažných tvrzení (Women’s Initiatives Supporting Group a ostatní proti Gruzii, č. 73204/13 a 74959/13, rozsudek ze dne 16. prosince 2021, § 65–66). Obdobně negativně Soud hodnotil odmítnutí zaznamenat dodatečné výpovědi stěžovatelky týkající se možného penetračního sexuálního násilí, což mohlo mít významný dopad na právní kvalifikaci skutku, za nějž hrozil přísnější trest (N. Ö. proti Turecku, č. 24733/15, rozsudek ze dne 7. ledna 2025, § 53 in fine).

Pokud jde o tvrzenou sekundární viktimizaci, Soud uznal, že gynekologické vyšetření může být v případech tvrzeného sexuálního zneužívání obvyklým důkazním prostředkem, avšak ve specifických okolnostech projednávané věci v době, kdy stěžovatelka netvrdila, že by došlo k penetračnímu sexuálnímu násilí, pro jeho provedení neshledal žádné opodstatnění (srov. Y. proti Slovinsku, č. 41107/10, rozsudek ze dne 28. května 2015, § 11–12). Toto vyšetření bylo podle Soudu nepochybně fyzicky i psychicky traumatizující pro stěžovatelku, která byla v době skutků dítětem. Za nevhodně formulovanou Soud označil rovněž otázku položenou stěžovatelce během výslechu, zda si sexuální pozornost svého nevlastního otce přála, neboť jí mohla způsobit další újmu. Soud rovněž vytkl orgánům, že výslechy stěžovatelky nebyly v plném rozsahu audiovizuálně zaznamenány, ačkoli jde o doporučený standard při výslechu dětských obětí sexuálního násilí (srov. B proti Rusku, č. 36328/20, rozsudek ze dne 7. února 2023, § 56).

Soud uzavřel, že trestní vyšetřování tvrzení stěžovatelky o sexuálním zneužívání nebylo účinné a způsobilo jí další újmu v podobě sekundární viktimizace. Zdůraznil přitom, že vzhledem k závažnosti obvinění a zvláštní zranitelnosti nezletilé oběti měly orgány postupovat se zvýšenou pečlivostí, což se nestalo (J. I. proti Chorvatsku, č. 35898/16, rozsudek ze dne 8. září 2022, § 84). Za zásadní nedostatky označil dlouhodobou nečinnost vyšetřovacích orgánů, absenci konkrétních výsledků vyšetřování, nedostatečné prověřování závažných obvinění vůči nevlastnímu otci stěžovatelky a faktické vyloučení stěžovatelky z řízení v důsledku nepřiznání postavení poškozené. Takové nedostatky shledal za neslučitelné s požadavkem, aby vyšetřování sexuálního zneužívání nezletilých bylo vedeno citlivě s ohledem na kontext případu a zároveň s náležitou důsledností. Došlo proto k porušení článků 3 a 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s články 3 a 8 Úmluvy

Stěžovatelka dále namítala, že nedostatky ve vyšetřování byly důsledkem diskriminace na základě pohlaví. Danou námitku Soud označil za zjevně neopodstatněnou, přičemž konstatoval, že stěžovatelka nepředložila žádné důkazy ani statistické či jiné podklady nasvědčující tomu, že neúčinné vyšetřování případů sexuálního zneužívání postihuje nezletilé dívky častěji než nezletilé chlapce (srov. mutatis mutandis v kontextu domácího násilí B. A. proti Islandu, č. 17006/20, rozsudek ze dne 26. srpna 2025, § 86 a 92). Soud proto shledal stížnost ve vztahu k článku 14 Úmluvy za zjevně neopodstatněnou.